poslal Nepřihlášený Ve 2. kapitole Matoušova evangelia je v Bibli zmíněn příběh mudrců,
kteří na základě pozorování hvězdy přišli do Betléma poklonit se právě
narozenému Ježíši. Z pohledu na kterýkoliv betlém vystavený v našich
kostelech si automaticky vybavíme, že nad jeslemi svítí hvězda s dlouhým
zářivým chvostem – tedy nepochybně kometa.
Pokud by betlémskou hvězdou byla vskutku kometa, nebylo by pro
astronomy nesnadné čas Kristova narození spolehlivě ověřit. V době kolem
počátku našeho letopočtu byla již značně rozvinuta astronomie na Dálném
východě a podrobné záznamy o pozorování komet z té doby se dobře
dochovaly, žádná z tehdy zaznamenaných komet však termínově nevyhovuje.
Vždyť i slavná Halleyova kometa prošla přísluním v roce 12 př. n. l.
a pak znovu až r. 66 n. l., objevila se tedy buď příliš brzo, nebo
příliš pozdě. Navíc tu byla i jistá astrologická obtíž. Podle dobových
výkladů byly komety nešťastným znamením na nebi, takže se stěží hodily
pro ohlášení radostné zvěsti o narození Vykupitele lidstva.
Ve skutečnosti je však zobrazení komety nad Betlémem historicky
doloženo teprve z italských jesliček počínaje 15. stoletím, odkud se
tato zvyklost nejpozději v druhé polovině 16. stol. dostala i k nám.
Teprve v druhé polovině 20. století se podařilo odhalit tvůrce, který
použil kometární symboliky pro biblickou zprávu o klanění tří králů jako
první. Byl to proslulý italský malíř Giotto di Bondone (1267-1337),
který r. 1304 maloval fresku Klanění pro padovskou kapli Scrovegni.
Inspiroval se vlastním pozorováním návratu Halleyovy komety (ta se tak
ovšem ještě nejmenovala; o zjištění, že jde o kometu opakovaně se
vracející ke Slunci, se zasloužil znamenitý anglický astronom Edmond
Halley až počátkem 18. stol.) v září 1301 a až návrat komety r. 1910
poprvé zaznamenaný fotograficky prokázal, že Giottův portrét komety byl
neobyčejně přesný, rozhodně nejlepší v celých nefotografických dějinách
astronomie. Když při posledním návratu Halleyovy komety ke Slunci
v polovině osmdesátých let našeho století chystala Evropská kosmická
agentura Esa kosmickou sondu směřující k Halleyově kometě, pojmenovala
ji proto zcela případně Giotto.
Tím jsme však nevyřešili problém, co tedy vlastně mohla být ona
hvězda na východě, o níž hovoří Matoušovo evangelium. Pozoruhodný výklad
našel patrně již počátkem 17. stol. proslulý německý astronom Johannes
Kepler, který 17. prosince 1603 pozoroval v Praze konjunkci (úhlové
sblížení) planet Jupiteru a Saturnu. Napadlo ho proto propočítat, kdy ke
stejné konjunkci obou planet došlo v období kolem počátku křesťanského
letopočtu, a zjistil, že se tak stalo v r. 7 př. n. l. dokonce třikrát
po sobě: Koncem května a září, jakož i počátkem prosince, a to
v souhvězdí Ryb.
Takový úkaz nemohl zajisté uniknout babylónským
hvězdopravcům (mudrcům?), kteří o tom dokonce zanechali zprávu na
hliněné tabulce, objevené r. 1925 archeology. Podle těchto nezávislých
údajů lze odhadnout, že se Kristus narodil nejspíše někdy v září r. 7.
př. n. l., což vypadá na první pohled podivně, když přece křesťanský
letopočet má mít za svůj počátek datum Kristova narození.
Ve skutečnosti
však historici vědí už dávno, že se Kristus musel narodit před počátkem
letopočtu. Počátek našeho letopočtu se totiž určoval až mnohem později,
teprve v 6. století. R. 532 n. l. se o výpočet data Kristova narození
pokusil opat římského kláštera Dionysius Exiguus, ale dopustil se přitom
několika chyb při navazování tehdy existujících kalendářů zpět. Na
základě srovnání rozličných historických událostí je velmi
pravděpodobné, že úhrn těchto chyb dává právě zmíněný sedmiletý rozdíl (podle Jiřího Grygara).
Co Kepler propočítával začátkem 17. století, totiž setkání Jupitera
se Saturnem, podrobovali astronomové dalšímu zkoumání. Jupiter a Saturn
se setkávají průměrně asi tak jednou za dvacet let. To se však jen
jednorázově míjejí. Jen jednou za 258 let dochází k trojnásobnému
setkání, jež však nastává vždy v jiném znamení zvěrokruhu. K trojnásobné
konjunkci v témže souhvězdí dochází vždy jednou za 794 roky. Naprostá
výjimečnost této nebeské podívané, která musela být na východě ještě
výraznější, vyvolávala otázku, zda si oni mudrci nevyložili trojnásobnou
konjunkci Jupitera a Saturna z roku 7 př. Kr. jako znamení, že se
v Palestině narodil veliký král a zda nemohla být podnětem k jejich
cestě do Jeruzaléma? O co vlastně v době při narození Ježíše Krista šlo?
Roku 1925 se podařilo orientalistovi Paulu Schnabelovi rozluštit
babylónskou klínopisnou tabulku z hvězdárny Sippar na Eufratu
v Babylónii. Jsou na ní dopředu zaznamenány všechny důležité
astronomické události, k nimž mělo dojít roku 7 př. Kr. Hlavním tématem
je však senzace roku: Velká konjunkce planet Jupitera a Saturna
v souhvězdí Ryb. Po mnoho měsíců budou obě planety vykonávat na obloze
působivé smyčkovité pohyby a rychlejší Jupiter se třikrát setká se
Saturnem. K tomu musíme přidat vysvětlení, že Jupiter byl opakovaně
považován za hvězdu králů. Saturn se tradičně považoval za hvězdu
Izraele, resp. ochránce Izraele. Když dochází k jejich neobvykle trojímu
sblížení, mudrci mají jasno. V Izraeli se narodí král.
Pomocí dodatečných astronomických výpočtů a srovnáním s pozdně
babylónskými tabulkami efemerid pro předcházející roky 11-10 př. Kr.
a 9-8 př. Kr., nalezenými rovněž v Sipparu, dokážeme popsat, co se tehdy
na obloze dělo. Již koncem roku 8 př. Kr. bylo vidět planety Jupiter
a Saturn po západu Slunce na západní obloze. V únoru roku 7 př. Kr.
zmizely obě planety v paprscích Slunce a nebyly po několik týdnů vidět.
První objevení Jupitera při ranním východu očekávali babylónští mudrcové
jako významnou událost, která měla nastat 13. dne měsíce adaru roku 304
seleukovské éry (16. března roku 7 př. Kr.). Jupiter se stále více
přibližoval k Saturnu, až jej koncem měsíce ajjaru (29. května roku 7
př. Kr.) dostihl. Počátkem června se planety od sebe poněkud vzdálily,
ve druhé polovině července se poprvé zastavily a pak se pohybovaly
nazpět, jak je to s přesnými údaji uvedeno na klínopisné tabulce.
Podruhé se obě planety zastavily 20. a 21. dne měsíce arach´samna
(12.-13. a 13.-14. listopadu roku 7 př. Kr.) a znovu se daly nazpět.
Pohybovaly se těsně za sebou směrem k východu, přičemž Saturn byl
vpředu. Rychlejší Jupiter dostihl Saturn potřetí 5. prosince v 16.
stupni Ryb. Pak se dvojhvězda rozdělila.
Co možná mudrce přimělo k cestě do Palestiny? Na to nám dávají
odpověď klínopisné tabulky, zveřejněné H.C. Rawlinsonem. Očekávalo se,
že když nastane to a to, povstane na západě veliký král, zavládne
spravedlnost, pokoj a radost ve všech zemích a obšťastní všechny národy.
Když mudrci pozorovali důležitý ranní východ Jupitera a pak byli svědky
toho, jak se jasně zářící královská hvězda přibližovala ke hvězdě Židů
v souhvězdí Ryb, rozhodli se pro cestu do Palestiny, zvláště proto, že
při prohlížení starých početních tabulek zjistili, že zde jde o
jedinečnou událost. Do Jeruzaléma mohli po 1200 km dlouhé cestě přes
Palmyru a Damašek dorazit kolem poloviny listopadu. Tam se ptali: Kde je
ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě /při východu/ jeho
hvězdu a přišli jsme se mu poklonit. Když to uslyšel Herodes,
znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. Svolal proto všechny velekněze
a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu
odpověděli: V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka: A ty,
Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými,
neboť z tebe vzejde ten, který bude pastýřem mého lidu, Izraele. Tehdy
Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se
hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: Jděte a pátrejte
důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu
i já šel poklonit. Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle,
hvězda, kterou viděli při východu, šla před nimi, až se zastavila nad
místem, kde bylo to dítě (Mt 2,29).
Při třetí konjunkci 5. prosince po západu Slunce stály obě planety
nad jižním obzorem čili při pohledu z Jeruzaléma přímo nad Betlémem. Asi
osm kilometrů dlouhá cesta z Jeruzaléma do Betléma vede téměř přímo na
jih. Když tedy mudrci odešli z Jeruzaléma Jafskou branou pozdě
odpoledne, stála královská hvězda Jupiter spolu se Saturnem na jižním
nebi ve směru cesty, jak říká evangelista: Hvězda šla před nimi (Mt
2,9). Kousek před Betlémem, u Ráchelina hrobu, odbočuje cesta do Betléma
směrem na východ, takže to vypadalo, jako by obě planety stály
poutníkům po pravé ruce.
Matouš píše: Hvězda šla před nimi, až se
zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Jejich dojem byl umocněn tím, že
se v tomto okamžiku královská hvězda zastavila ve svém pohybu po obloze
těsně u hvězdy Židů, jak udává klínopisná tabulka pro 12. listopad roku
7. př. Kr. K procesům, které vyčetli, se však připojilo něco, co
nepředvídali a co vzbudilo dojem, jako by spojená hvězda stála několik
hodin na jednom zcela určitém místě. Okolnosti roční doby měly za
následek, že přes stálé otáčení oblohy zůstal světelný úkaz v prvních
nočních hodinách s nepozorovatelnými změnami na témže místě obzoru. Jako
by se hvězda ve svém pohybu po nebeské klenbě zastavila. Planety
Jupiter a Saturn se tehdy navíc nacházely blízko tupě vybíhajícího hrotu
zvířetníkového světla, což byl neostře ohraničený odraz slunečního
jasu. To vše umocnilo dojem velké záře obou sblížených planet (podle Gerharda Krolla – Po stopách Ježíšových, Karmelitánské nakl. 2002).
Vešli do vsi, pokračuje Matouš, a uviděli dítě s Marií, jeho matkou.
Padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary (Mt 2,11). Co přineseš ty svému Králi?
Podle uvedených zdrojů sestavil:
Petr Grulich
Zdroj: http://portal.cb.cz