poslal Nepřihlášený Arcibiskup Jan Graubner poskytl rozhovor deníku Právo a výňatek z něho vyšel 24.6. na serveru Novinky.cz.
Parlament projednává církevní restituce, a tak jsou představitelé
Římsko-katolické církve předmětem intenzivního interviewování. Vláda se
snaží prosadit svůj návrh, levice protestuje a pořádá obstrukce,
nekřesťanská veřejnost se rozčiluje - a římsko-katoličtí představitelé
zaujímají defenzivní postoje. Za této konstelace čteme však rozovor, v
němž se Jan Graubner dopouští řady pochybení. Z nich pak bych rád
upozornili na čtyři, z nichž dvě mají neekumenický charakter.
1) V jedné otázce redaktor poukazuje na
názory, podle nichž Římsko-katolická církev příšla k majetku do značné
míry v době pobělohorské, kdy prý páchala zločiny proti lidskosti.
Arcibiskup odpovídá: "Pokud chcete jít
do středověku, pak musíme řešit i to, co husité vzali katolíkům. Ale
nic takového my nechceme. Společenský souhlas pro nápravu křivd je na
hranici roku 1948 a to respektujeme."
Nemusím být zvláštní obhájce husitských
válek, aby mi tato slova připadala podivná. Totiž vágní, protože do
značné míry byl spor husitství a katolictví vnitřním sporem katolictví,
za něhož neexistovaly zvláštní konfese. A mluvit o době husitství tímto
způsobem nedává ani smysl, protože husité představovali jen jeden z
tehdejších proudů. A bylo by třeba dopovědět otázku majetku farnosti,
která se celá přidala například k utrakvistům - byl tento majetek
"odcizen"?
Nelze ani popřít, že husitské války
přinesly značné škody na životech a na majetku. Kde by se však tyto
války vzaly, kdyby do Čech neproudila křižácká vojska? Spíše by bylo
možné husitům vytýkat, že bránili legitimnímu výkonu královské moci, ne
však to, že se postavili na odpor vnějšímu násilí. (Omlouvám se
samozřejmě za zjednodušení.)
2) V jiné otázce se redaktor ptá: "Je pro vás Jan Hus arcikacířem?"
Arcibiskup odpovídá: "Ani z dnešního
pohledu nelze akceptovat některé jeho názory jak ze strany katolíků,
tak protestantů, ale v řadě věcí není přijatelný ani pro nevěřící. Je
pravda, že tehdejší společnost byla v morální krizi, ale husitské války
ji neřešily, naopak prohloubily."
Morální krize patří do každé doby. Ale
rozvoj literatury a vzdělanosti v době předbělohorské, vláda Jiřího z
Poděbrad, nástup Jednoty bratrské s jejími osobnostmi, působení Jana
Ámose Komenského - to jsou doklady prohloubení krize?
Pan arcibiskup si počíná velmi nevěcně a
neekumenicky. A to jen proto, aby obhájil legitimitu církevních
restitucí. Zajímavé přitom je, že si do úst bere husitství sám. To téma
mu nenadnesl redaktor. Jako by říkal: vy nám předhazujete historické
katolické nepravosti - a přitom máte sympatie k problematickému Husovi a
k ještě problematičtějším husitům.
Právě včera jsem ale narazil na
praktiky, které vojáci v pobělohorské době uplatňovali proti kacířům na
Roudnicku, jak jsou uvedeny v rakouských archivních pramenech ze 17.
stol.:
"Všichni,
kdož se zdráhali přijímat pod jednou, byli tak dlouho tlučeni do hlavy a
do obličeje, až jim hojně tekla krev i slzy přes obličej, pak položila
se hostie na ústí pistole neb jiné střelné zbraně do úst nebožáka, takže
jemu večeři páně pod obojí způsobou podávali, totiž že k hostii pil
svou vlastní krev."
Doporučuji čtenářům takové zmínky
neobracet proti panu Graubnerovi nebo jiným biskupům. Šlo o počínání
světské moci, pro niž se náboženství stávalo ideologií, podněcující a
legitimující její mocenské choutky. Jak duchovní a světská moc spolu
korespondovaly, je pak složitější a mnohoznačnější záležitostí (v níž
ovšem odpovědost "duchovní" vrchnosti zaniknout nemohla, ale o to teď
nejde). A to také komoplikuje veškeré úvahy o "církevním majetku".
3) Jinou odpověď končí pan Arcigraubner
slovy: "Katolický podíl je dohodnut na 80 procent. Zbytek dáváme
nekatolíkům, kteří by jinak měli nárok jen asi na dvě procenta. Tím
snad napravíme to, čím mohli v dějinách katolíci ublížit jinověrcům."
Kdyby evangelické církve byly co čemu,
odpoví na takovou nabídku ve vší slušnosti: "Trhněte si, prosím, nohou!
Nechtějte nám zacpat ústa penězi." Vždyť to je římsko-katolickým
tradičním zvykem se s vinou vypořádávat finančně. Ale duchovní cesta
vede přes pokání, odpuštění a smíření, ne? A pokud to nechápou
evangelíci, jsou na tom stejně nešťastně jako pan arcibiskup. A měli by
začít znovu studovat Martina Luthera a Wittemberské teze se učit
nazpaměť.
4) Redaktor se ptá: "...Slyšel jste
názor, že by místo souhlasu s restitucemi stačilo, kdyby se český stát
omluvil církvím za nemorální činy, kterých se v minulosti vůči nim
dopustil?"
Arcibiskup na otázku, jak je položena,
neodpovídá, takže nevíme, zda by omluva stačila nebo nestačila. A místo
toho začne mluvit o něčem jiném: "...Církev restitucí nezbohatne, jen
jí přibude starostí. Stát z dlouhodobého hlediska ušetří."
To, že stát z
dlouhodobého hlediska ušetří, je velmi pravděpodobné. To, že církvi
přibudou starosti, je jisté. Ale že církev - nakoli k církvi patří
farnosti a biskupství - nezbohatne, je nepravda jako věž. Nezíská snad
spoustu majetku?
A tak co ještě dodat ke zmíněnému
rozhovoru? Místo zpovídání (arci)biskupů by bylo na místě zpovídat
historiky a znalce dějin práva. A (arci)biskupové by se zase neměli
utíkat do historie tak, aby její relativizací naivně relativizovali
námitky nekřesťanských současníků, kteří si mohou snadno najít své
protikatolické střelivo. Válčení nepřeji ani jedné ani druhé straně.
Jiří Hoblík
Zdroj: Svobodné protestantské stránky