Vyznávám, že nejsem žádný velký prorok ani žádný velký evangelista. Vyznávám, že řešit globální problémy světa je pro mně osobně jednodušší než řešit svůj osobní vztah s Kristem. Vyznávám toto všechno a dávám se Vám do rukou.

Znepokojily mne poslední výroky br. Duky, br. Holuba a br. Rumla nasměřované proti ČSSD, protože nejhorší na těch reakcí je skutečnost, že plakáty ČSSD obsahuji pravdu ve své zjednodušené billboardové podobě. Nelze se urážet nad pravdou. Teda lze, ale, my, křesťané, bychom tak neměli činit. Za Pravdu se lze stydět, činit z ni pokání, hledat chybu u sebe, ale né se nad ní urážet.

Vždy jsem, byť s určitými pochybnostmi, souhlasil s církevními restitucemi. Svůj postoj jsem zakládal hlavně na loajalitě k bývalé i současné radě Církve bratrské, k bratrům, kterých si osobně velmi vážím. Názor jsem však změnil, když si naše církev vytáhla verš na tento rok, zní: Nelze sloužit dvěmá pánům - protože jednoho si člověk zamiluje a druhým pohrdne. Nelze sloužit současně Bohu i mamonu.

Máme velkou šanci ukázat, jak chápáme Boží odpuštění z Milosti - jako nezasloužený dar. Tato příležitost se nám pomalu rozplývá mezi prsty a my, jak onen nemilosrdný služebník z Kristova podobenství, držíme společnost pod krkem všelijakými hrozbami žalob u všech možných i nemožných soudů a křičíme: Vraťte nám, co jste nakradli. Argumentujeme, že se restitucemi uvolní zablokované majetky, ale jak se tyto majetky vůbec zablokovaly? Jako bychom tím škrcenému říkali, že uvolníme naše škrcení, až nám vrátí, co je nám dlužen.

Buďme si vědomi, že Bůh nám odpustil mnohem více, než kolik vymáháme od státu na reparacích, a zaplatil za nás dříve, než jsme se před Bohem pokořili a přiznali naše viny. Jakými "odpustky" odpouštíme, takovými nám bude odpuštěno. Náš postoj, stejně jako postoj nemilosrdného služebníka, tedy pramení v zapomenutí na vlastní hříšnost (jak bychom se vůbec mohli odvážit volat po restucích s vědomím vlastní hříšnosti před Bohem?) a vede k pocitům sebespravedlnosti (my spravedliví požadujeme po sprostých zlodějích, aby vrátili svůj lup). Stejně jako ten služebník takto popíráme Kristovu oběť a vracíme se ke spoléhání se na spásu založenou na skutcích zákona, na právních nárocích, na vlastních zásluhách.

Musíme si vybrat, jestliže chceme kázat spásu z nezasloužené milosti, anebo ze skutků zákona, z právních nároků. A ne pouze kázat, ale i podle toho jednat, protože z našeho jednání si čtou naší nevěřící přátelé kázáné evangelium. Jaké evangelium kážeme skrze církevní restituce? Evangelium nezasloužené milosti? Evangelium oběti? Odpuštění? Lásky? Nebo evangelium: Zaplaťte, co jste dlužni! Odpracujte si svoji vinu! Odtrpte si svoje hříchy! Spolehněte na své skutky!

Nezpochybňuji křivdy, které se staly. A to žádné - ani ty komunistické, ani ty středověké, nezpochybňuji křivdy komunistů ani křivdy, ze kterých se tyto křivdy vyrojily. Dějiny nezačaly rokem 1948. Nezpochybňuji tedy ani křivdy, ktreré předcházeli těmto křivdám, ať už je způsobil kdokoliv. Ale křivdy se dají napravit, zmírnit, smazat pouze odpuštěním, ne trváním na svých právech. Pouze láskou a milostí, ne soudními procesy a vynucenými zákony. Osobně mám pochybnosti o způsobu, jakým se my jako celá česká církev obecná rveme o svá práva.

Jsem si vědom, že dnešní návrh je výsledkem obrovského kompromisu mezi širokým ekumenickým spektrem. Avšak obávám se, že přijetím těchto restitucí bychom v podstatě přijali starozákonní obřízku spoléhání se na spásu ze Zákona, z právních nároků, se všemi důsledky včetně odmítnutí Milosti v Kristu. Toho se obávám, toho se bojím.

Čas se krátí: Nelze sloužit dvěma pánům!

Zdroj: http://bohu-a.svetu.cz/31115-cirkevni-restituce-starozakonni-obrizky.html