V sobotu 16.3.2013 se uskutečnila v libeňském sboru podnětná a potřebná konference Pražského seniorátu Českobratrské církve evangelické, která se zaměřila na nesnadné téma: Restitučně – odlukový zákon § Past nebo šance?

Při úvodní pobožnosti br. Jiřího Orta na slova 1 Pt 1,3–8 povzbudivě zaznělo připomenutí, že pro Kristův lid je připraveno „dědictví nehynoucí...“, ze kterého se již nyní můžeme radovat.

První referát nazval pražský senior Roman Mazur „Cesta k přijetí zákona a jeho základní parametry“. Ve stručných bodech podle letopočtů (od roku 1990) se zdařile pokoušel postihnout hlavní pohyby ve snaze státu, tedy spíše jednotlivých vlád, se s tímto problémem vyrovnat. Bylo to opravdu mnoho názorů, přístupů, ale také málo shody, která by umožnila nějaký zákon přijmout. Od roku 2007 se však začaly rýsovat základní obrysy smlouvy, na níž se shodovaly vláda, Římskokatolická církev a ostatní církve a náboženské společnosti; předmětem byl základní princip, že se vydá část majetku, že kromě toho bude vyplacena nějaká náhrada, a že toto má za cíl umožnit církvím přechod k samofinancování... Přednášející dospěl ve svém referátu po jednotlivých letech až do současnosti.

Další vystoupení bylo méně formální, ale o to zajímavější – vystoupil totiž host bratr Daniel Kuc z Bratrské jednoty baptistů (která jako jediná odmítla se k oné smlouvě připojit) a svěžím způsobem zdůvodnil současný postoj své církve dlouholetým vývojem (od anabaptistů), jenž upřednostňoval svobodu a nezávislost jednotlivých sborů, které jsou vlastně samostatnými církvemi. Bratr zmínil i skutečnost, že některé menší sbory v uplynulých letech přijímaly finanční podporu od státu, že však v této době bylo možné vypozorovat, jak upadá jejich vlastní obětavost. Baptisté se tedy prozatím vzdali účasti na majetkovém vyrovnání, ale bylo připomenuto, že o tom nevládne naprosto shodné přesvědčení a že je ve hře i varianta, že by tyto opačné hlasy na jejich příští konferenci zazněly hlasitěji, což vystihuje také název jeho příspěvku „Probíhající diskuse v Bratrské jednotě baptistů“.

Třetí referát se soustředil na téma „Diakonie a restitučně – odlukový zákon“ a vystoupil s ním mluvčí povolaný, totiž ředitel Diakonie Českobratrské církve br. David Šourek. Uvedl, že onen probíraný zákon 428/2012 počítá i s majetkovým vyrovnáním právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví, což se tedy mj. týká diakonských zařízení. V minulosti (v letech 1949 a 1953) ovšem všelijaké diakonské, sociální a podpůrné spolky převedly majetky a práva na církev. Záleží tedy na církvi, jak ona se nyní k Diakonii postaví.

V současnosti již se činnost Diakonie musí vyrovnávat jednak s ohrožením rozsahu svých aktivit, protože dostává zhruba o pětinu menší podporu od krajů a Ministerstva školství, navíc firmy i jednotlivci již nyní zřetelně méně přispívají v přesvědčení, že „církev má dost“. Bratr Šourek rovněž uvedl, že důsledky „restitucí“ budou spíše záporné, že lze očekávat přeskupení sil na trhu sociálních služeb i určitou ztrátu motivace jejich pracovníků.

Bratr Jan Matějka, předseda investiční komise ČCE a člen hospodářské komise synodu, se ve svém příspěvku s poněkud dechberoucím názvem „Evangelická církev jako investor“ věnoval strategiím, se kterými investiční komise pečuje o finanční prostředky, které jsou v současnosti shromažďovány na personálním fondu. Ten má zajišťovat mzdy a další osobní náklady kazatelů ČCE. Úsilí komise má celkem aktuální poslání, protože již v roce 2016 dojde k prvním snížení příspěvku církvi od státu. Bratr Matějka nastínil rozvržení portolia investic, ale také konstatoval známý fakt, že ty bezpečnější investice nepřinášejí významný zisk.

Závěrečná prezentace poodhrnula roušky našich mnohdy naivních představ a dala nahlédnout do ne zcela optimistické reality. Bratr Pavel Stolař, člen synodní rady odpovědný za hospodářskou činnost, představil v příspěvku „Základní varianty pro rozhodování církve“ podklady k přemýšlení o samofinancování. Byl to obsáhlý a propracovaný pohled na ekonomickou zdatnost sborů a seniorátů, ale také na to, kolik členů církve a jakými členskými příspěvky /saláry/ přispívají na provoz svých sborů. Předkládané přehledné grafy vycházely jednak z církevních statistik, ale také ze sbory vyplněných dotazníků. Není možné zde popisovat jednotlivé grafy (snad budou časem přístupné na webových stránkách pražského seniorátu), uveďme tedy jen jakýsi závěr: 17 – 20 sborů deklaruje finanční soběstačnost, 50 by snad k ní při zvýšené obětavosti svých členů mohlo dospět, ovšem 89 sborů by soběstačných nebylo. Bratr Stolař zdůraznil, že církev bude muset žít ve finanční rovnováze, záleží na ní, jaký model přijme, jak zohlední nerovnost mezi sbory, která namnoze je odrazem ekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony naší vlasti, a jak budou sbory solidární.

Celou konferenci moderoval bratr Pavel Pokorný, který také otevřel následnou diskusi, v níž jako první vystoupil s ještě připraveným příspěvkem bratr Jan Mašek. Na začátku další rozpravy zaznívaly názory, které vyjadřovaly nespokojenost s konkrétním zněním zákona, ale církve neměly již možnost se podílet na jeho podobě - zbývalo vlastně jen podepsat či nepodepsat. Objevila se i pochybnost, zda měli představitelé synodní rady dostatečný mandát od synodu k podpisu, když vlastně synod přesné znění zákona neznal... Větší část rozhovoru se však vztahovala k přemýšlení, jak církvi zajistit finanční soběstačnost.

Konference jistě nedala definitivní odpovědi a neukázala jasnou cestu, jak nastalou situaci řešit. Přesto ji asi 60 účastníků pozorně sledovalo a můžeme ji pokládat za potřebný, odvážný a dobře připravený podnět pro další promýšlení, rozhovory a potřebné moudré rozhodování v této tak potřebné, citlivé a nesnadné záležitosti.

Bohumil Kejř

Evangelický týdeník - Kostnickéjiskry 2013/11