Kolem nového papeže vznikl pěkný mediální a ideologický tanec. O mrtvých a o papeži se mají říkat jen samé dobré a pozitivní věci.

Je zajímavé sledovat, jak se to některým sociálně a kriticky myslícím katolíkům-laikům nyní lehce daří. A naopak je vidět, jaký sloní tanec předvádějí mnozí katolíci-hierarchové. Mají to chudáci dost těžké, když o nich každý ví, že to myslí hodně jinak. Naše kněžská, biskupská, arcibiskupská atd. povinnost souznít se „svatým otcem“ je tak říkajíc zakódována v našich hierarchických genech. Mnohé výklady celkem srozumitelného poselství papeže Františka bijí do očí svou ideologickou vykonstruovaností a vyumělkovaností.

Nemáme to holt s papežem lehké, když se bude privatizovat o sto šest, aby zbylo samonosné církvi něco pro chudé. Podívejme se v této souvislosti na rozdíl mezi duchařinou a duchovností.

1. Charakteristika zdravé spirituality

Mrkněme se na jasné slovo z Jakubova listu, kde je rozdíl mezi oběma formami dobře vidět.

„Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jak 2,14-17)

Existuje tedy něco, jako plnokrevná spiritualita, která víru ukazuje konkrétními skutky lásky. Například Ježíš jde na svatbu, tam nadělá víno a přitom ukáže svou duchovní slávu; nebo rozmnoží chleby a pak učí lid; nebo uzdraví nemocného a přitom mu odpustí hříchy. Solidní příklady vzaté přímo od zdroje ukazují, že akt víry musí zlepšit život integrálně, protože člověk je duch a tělo v jednom. A naopak jen integrální akt víry je skutečnou vírou.

2. Charakteristika duchařiny

Duchařina, na rozdíl od integrálně pojaté spirituality, trpí platónským dualismem, který staví proti sobě dvě navzájem oddělené skutečnosti. Věci a záležitosti tohoto světa se duchařů dotýkají ve stejné míře, jako když včela sedne na květinu, aby z ní vysála nektar. Naopak jejich vize duchovního světa trpí totální hypertrofií. Všude se hemží zlí duchové (dobří ani tak ne) a kolkolem krouží ďábelské síly. Ježíš uzdravuje hlavně duši, nikoliv tělo; a už vůbec ne politické a sociální vztahy. Svět je rozdělen na zlé (potratáře, agnostiky, liberály, pochybovače čili Nepřátele) a na dobré (to jsme My, kataři neboli Čistí). Duchaři tedy na rozdíl od Jakubova listu tak nějak žijí ze vzduchu. Proto je jejich víra zdánlivě tak pevná a solidní. Jako ty pilné včelky létají z jednoho duchovního květu na druhý. Asi nepotřebují ke svému životu vůbec žádnou materii: ani výplatu ani normální sociální vztahy. Ty naopak potřebuje normální spiritualita, protože je tu pro lidi a ne pro anděly.

3. Duchaři a privatizace církevního majetku

Postoj spirituálně laděných věřících k privatizaci majetku je celkem jasný a srozumitelný. Podle příkladu Ježíše a podle Jakubova listu se kriticky a s obavami ptají, jak bude tímto způsobem aktualizována víra z hlediska chleba a vína (viz svatba v Káni) a z hlediska sociálních vztahů (tamtéž). Naprosto s nimi souzním, protože Mariina víra zajistila právě tyto důležité komodity pro lidský život, aby se ukázaly hodnoty víry v reálu. Materiálně vyfutrovaná víra navíc s obavami zaznamenává, že církve se dostaly k majetku pochybnými fintami, které leží na samé hranici morálky. A navíc se majetku domáhají kolaborací s režimem, který si dal do neoliberálního vínku destrukci státu a sociálních vztahů. Nevím, jestli se to dá nazvat svatbou v Káni a zda by tam Ježíš vůbec šel.

Naopak duchaři žijí jednou nohou mimo tento svět a mimo produktivní sociální vztahy. Jenže to fakticky nejde, protože také chodí na záchod a také si musí nějak vydělat na živobytí. Výsledkem je schizofrenie ohledně chleba, vína a mezilidských vztahů. Aby byli těmi čistými a provzdušněnými anděli, musí uzavřít zvláštní pakt o kolaboraci s tímto ďábelským světem materiálna a politiky. Pochopitelně jej uzavřou s mocnými tohoto světa (s kým jiným také), což by Ježíš nikdy neudělal. Baptisté a jiní věřící to pochopili a z hlediska své víry podobný pakt odmítli. Zato mnozí křesťané-duchaři se snaží skrze privatizaci nastolit utopii středověkého „fuga mundi“ neboli útěku ze světa. Pak už se nebudou muset modlit „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, protože si ho dají sami. Majetek jim má pomoci k tomu, aby se konečně nemuseli starat o svět, o vytunelovaný stát, ale jen o to, co je Naše. Nemusí věřit, protože budou mít, místo aby byli.

4. Závěr

Duchaři se musí z logiky své spirituality zbavit společné odpovědnosti za svět, aby ji vyměnili za zápecnické pohodlí v ideologickém světě založeném na kolaboraci s těmi, jimž svět nyní mocensky patří. Z hlediska Patočkových Kacířských esejů tím slouží jako agenti tzv. „sil dne“. Zvolili život v čisté úživě, který si okořenili špetku duchovna, aby se jim ve společné partě sobě rovných lépe trávilo. Na druhé straně stojí tzv. „solidarita otřesených“, kteří vidí svět z hlediska „sil noci“ čili skrze zápas víry situované společensky a sociálně. Viz citované biblické zdroje.

Obě party tedy tvrdí, že majetek je pouhý nástroj a prostředek. Vůbec ale není jedno, kdo to říká. Neproduktivní a sterilní duchař potřebuje církevní majetek jako hradbu, aby konečně realizoval sen o čistém církevním ghettu Dokonalých a Oddělených. Jeho víra by totiž neunesla test skrze reálný skutek založený solidárně a sociálně. Proto nepůjde jak Ježíš na svatbu v Káni. Pošle tam po nějakém podřízeném agentovi obálku s peněžitým darem nebo (a) svatebčanům zdálky požehná.

Proto musí duchař nejprve kolaborovat a pak privatizovat, aby mohl žít ve spirituálním luftě mimo reál. Normální věřící je naopak k majetku svobodný, protože hodně krušně maká, aby si vydělal. Protože skutkem futruje víru a naopak, nemusí nutně privatizovat. Proto může být v galilejské Káni nebo na jeruzalémské Golgotě společně s ostatními, aby byl solidární s druhými v právě probíhajícím zápase o zachování zbytků sociálního státu. Proto má rád nového papeže a proto má i spoustu věcných otázek ohledně probíhající privatizace církevního majetku.

Václav Umlauf

Zdroj: http://umlaufoviny.com

Václav Umlauf (* 21. února 1960, Luhačovice) je český filosof, teolog a publicista, katolický kněz, člen jezuitského řádu.

Po studiu na gymnáziu (maturita 1979) pracoval jako horník. Byl aktivním stoupencem hnutí za lidská práva; v březnu 1980 byl zatčen, obviněn z trestných činů pobuřování a poškozování zájmů republiky v cizině a odsouzen na dvacet měsíců, které si odpykal ve věznici na Borech. Po návratu z vězení pracoval v Brně v různých dělnických profesích a byl činný při samizdatové publikaci křesťanských a jiných tiskovin.

Po listopadu 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra v Brně. V roce 1990 odešel do kněžského semináře v Olomouci, v roce 1991 vstoupil do jezuitského řádu. Studoval teologii a filosofii v Paříži, Londýně a Mnichově, v roce 2000 byl vysvěcen na kněze. Přednášel na Hochschule für Philosophie v Mnichově a na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 2009 působí na katedře filozofie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Od roku 2008 vyučuje jako externista na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.

Z pozice ovlivněné především filosofickou hermeneutikou se zabývá zejména vlivem řeckého myšlení na současnou Evropu, lidskými právy, sekularizací, existencialismem a filosofií postmoderny.

Od roku 2003 provozuje občansky angažovaný web Umlaufoviny, na němž se spolupracovníky a dopisovateli publikuje společenské analýzy a další texty (teologické, filosofické, religionistické i beletristické). Provozovatelem webu je od roku 2008 občanské sdružení Umlaufoviny, které též pořádá semináře, duchovní cvičení a další akce.

Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Umlauf:
- Evropské cesty k vlastnímu já, Brno 2002
- Rozmarné příběhy podle Nového zákona, Brno 2003
- Kierkegaard. Hermeneutická interpretace, Brno 2005
- Hermeneutik nach Gadamer, Freiburg/München 2007
- Synopse dějinnosti a koncept historie, Brno 2010

Dále napsal řadu příspěvků do českých i zahraničních filosofických, teologických a politologických sborníků; na serveru Umlaufoviny zveřejnil učebnici náboženství a občanské výchovy a řadu kratších textů. Dále napsal řadu příspěvků do českých i zahraničních filosofických, teologických a politologických sborníků; na serveru Umlaufoviny zveřejnil učebnici náboženství a občanské výchovy a řadu kratších textů.