Jeden s opakujících se pastoračních fenoménů, se kterým se opakovaně (nejen) já setkávám, je pomoc těm, kteří prošli tzv. učednickým modelem. Tato „duchovní péče“ jim byla poskytnuta jak v různých sektách, tak paracírkevních organizacích, tak někdy i v církvích samotných. Jednalo se o pomoc, která byla dobře míněna a která chtěla dotyčnému pomoci většinou v jeho počátečních krocích víry.

 

Výsledkem ale byla postupná (a třeba dodat nevědomá) ztráta osobní svobody, ztráta normálních lidských vztahů, opouštění zálib, které stále více byly vnímány ztráta času, černobílé vnímání světa, rostoucí závislost na svých duchovních učitelích a na řízení z centra a často i dost kritický pohled na církev (protože tam se „nedělá učednictví“). V neposlední řadě mi mnozí sdělovali i to, že až po svém odchodu si uvědomovali, že dlouhodobě prožívali silný tlak na výkon. Kdo výkon podával a kdo byl loajální, postupoval v hierarchii rychle nahoru, kdo nikoli… zbytek si domyslete.  

 

Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nemám nic proti učednictví jako takovému. V křesťanském kontextu jej chápu tak, že se potřebujeme učit od Krista a to prostřednictvím druhých křesťanů. Je skvělé, když jsme někým duchovně doprovázeni a když to samé můžeme poskytnout druhým. Mnozí velikáni víry hovořili o tom, že v jejich duchovní cestě bylo několik křesťanů, díky nimž se posunuli kupředu, kteří je učili. Můj problém je „s hrůzostrašným učednictvím“. Co je tím míněno?

Zde je několik postřehů. Poté co uvěříte, o vás začne být intenzivně duchovně pečováno. Postupně ale zjišťujete, že péče, která je vám nabízena, je skutečně intenzivní, někdy moc. Máte z toho divný pocit, ale je vám vysvětleno, že jednak musíte duchovně růst a jednak byste měli i sloužit. Za pár týdnů zjišťujete, že v organizaci trávíte tři a někdy i více večerů. K tomu máte i časté individuální schůzky se svým vedoucím. Je vám to divné, pociťujete ztrátu času, ale z vašich divných pocitů máte další pocit  - pocit viny. Kladete si otázku, zda skutečně milujete Krista, když se vám nechce sloužit a trávit čas s novými přáteli.

 

Nakonec se rozhodnete „oddat se Kristu“ (ve skutečnosti se oddáváte organizaci), což ovšem znamená, že někde něco musíte zredukovat. To, co redukujete, jsou vztahy a záliby, které jste kdysi měli. Vztahy pak především s nevěřícími a lidmi mimo vaší organizaci. Když nějaké vztahy máte, potom (skoro) vždy s cílem evangelizovat. Během tzv. učednické procesu je vám vysvětlováno, jak máte žít, jak máte věřit, v extrémních případech dokonce koho si vzít nebo jiné výsostně osobní věci. Pochopitelně je dobré, když vás někdo doprovází na vaší cestě víry, jenže v tom, co popisuji, se již nejedná o doprovázení, ale o překračování vašich hranic. Jste seznamováni s učením vaší organizace (což je ovšem vydáváno za učení Bible). Někdy jste vedeni k tomu, abyste „byli vykazatelní“ což v reálu znamená svému vedoucímu na sebe pravidelně vyznávat svoje selhání. Váš vedoucí většinou nemá žádné zkušenosti jak pracovat se zpovědí, ale vám to nevadí a netušíte, že se tímto dáváte všanc…       

 

A nejen to – časem jste za to dokonce vděčni. Nechápete, jak jste mohli být před vaší konverzí tak zabednění. Začínáte stále skeptičtěji vnímat církev, protože tam „jednak nejsou dost horliví lidé a jednak církev dělá kompromisy v učení“. Pokud byste chtěli v organizaci něco vážněji kritizovat, jste obvinění z ducha vzpoury. Pokud byste si nedali říct, jste vyhozeni. Stejně tak se s vámi nepočítá, když přestanete podávat očekávané výkony. Nicméně pokud jste loajální, jste naprosto šťastný – organizace vám dává smysl, kamarády a úkryt před hříšným světem.

 

Pokud se vám vůbec někdy podaří z popisovaného systému vyskočit, potom se vůbec nejedná o snadný proces. Musíte si budovat zcela nové vztahy, někdy se musíte znova učit žít…. Horší je, že mnoho z těch, kdo popisovaný výplach prožili, už nikdy nic nechtějí mít nejen z církví ale i s Pánem Bohem.

 

Pokud si pod tímto článkem představujete nějaký konkrétní sbor, církev, organizaci nebo sektu je na vás a na vaší konkrétní zkušenosti.

 

Jak jsem psal, nemám nic proti učednictví. Sám jsem byl veden několika zbožnými lidmi, kteří mi pomohli na mé cestě víry. Sám se snažím o to samé. V tom všem je ale potřeba několika nesmírně důležitých věcí. Jednak respektovat hranice druhého člověka. Není třeba – pokud druhý nechce, chtít slyšet o jeho selháních, o celém jeho životě atd. Dále smyslem učednictví není druhého kvůli službě „vyautovat“ z normálního života. Dále - jakákoli organizace nebo církev, která o ostatních křesťanech – byť neverbálně, hovoří s despektem či nedůvěrou a hlavně která „svoje ovečky“ od druhých křesťanů izoluje, protože přece „my“ jsme ti praví, má v sobě silný potenciál sekty.

  

 
Na ještě citát z jedné knihy od M. Putny: „Ztěžka dupem, stádo ovcí, stádo ovcí bezhlavých – šíje hladce zaříznuté, jedna vůle tryská z nich.“ Putna dodává - „kdokoli vám může cokoli říkat, ale vy víte, že vy máte pravdu…“. Nezbývá než dodat, že takto skutečně NE.

 

David Novák, předseda Rady České evangelikální aliance