poslal Nepřihlášený Kapitola čtvrtá
Sociální dimenze evangelizace
176. Evangelizovat znamená zpřítomňovat ve světě Boží království. Avšak
„žádná dílčí a neúplná definice nemůže v sobě zahrnout tak bohatou,
složitou a dynamickou skutečnost jako je evangelizace, aniž by se
vystavovala nebezpečí, že pojem evangelizace ochudí či dokonce zkreslí.“[140] Nyní bych se chtěl podělit o své starosti týkající se sociální dimenze
evangelizace, protože, není-li tato dimenze náležitě vyjádřena, hrozí
vždy nebezpečí znetvoření autentického a integrálního evangelizačního
poslání.
I. Komunitní a sociální odezvy kérygmatu
177. Kérygma má nevyhnutelně sociální obsah. V samotném jádru
evangelia je komunitní život a péče o druhé. Obsah první zvěsti má
bezprostřední morální odezvu, jejíž středem je činorodá láska (charita).
Vyznání víry a sociální nasazení
178. Vyznávat Otce, který nekonečně miluje každou lidskou bytost, v sobě
zahrnuje objev, že „se jí dostává nekonečné důstojnosti“.[141]
Vyznávat, že Boží Syn přijal naše lidské tělo, znamená, že každá lidská
bytost byla povznesena k samotnému srdci Boha. Vyznávat, že Ježíš vydal
svoji krev za nás, nám brání ponechat si nejmenší pochybnost, pokud jde
o bezmeznou lásku, která šlechtí každou lidskou bytost. Vykoupení má
sociální význam, protože „Bůh v Kristu nevykoupil pouze jednotlivého
člověka, ale také sociální vztahy mezi lidmi“.[142]
Vyznávat, že Duch svatý působí ve všech, v sobě zahrnuje uznání, že se
snaží proniknout každou lidskou situaci a všechny sociální vazby: „Duch
svatý má nekonečnou vynalézavost, jež je vlastní božské mysli, a umí
obstarat a rozuzlit problémy i těch nejsložitějších a
nejneproniknutelnějších lidských událostí.“[143]
Evangelizace se snaží spolupracovat také s osvobozujícím působením
Ducha. Samo tajemství Trojice nám připomíná, že jsme stvořeni k obrazu
božského sdílení a proto se sami nemůžeme realizovat, ani spasit. V
jádru evangelia rozpoznáváme vnitřní spojení mezi evangelizací a
zlidštěním, které se nutně musí vyjádřovat a rozvíjet v celém
evangelizačním působení. Přijetí první zvěsti, která vybízí ke svolení
nechat se milovat Bohem a milovat jej láskou, kterou nám sděluje On sám,
vyvolává v životě člověka a jeho činech první a základní reakci:
toužit, hledat a mít na srdci dobro druhých.
179. Tento nerozlučný svazek mezi přijetím spásné zvěsti a účinnou
bratrskou láskou je vyjádřen v některých textech Písma, které je dobré
promýšlet, pozorně o nich rozjímat a vyvodit z nich všechny důsledky.
Jde o poselství, na které si často zvykáme, téměř mechanicky je
opakujeme, aniž bychom se ujistili, zda má reálný dopad v našem životě a
našich společenstvích. Jak nebezpečný a škodlivý je tento sklon, který
nás přivádí ke ztrátě úžasu, okouzlení a nadšení žít evangelium
bratrství a spravedlnosti! Boží Slovo učí, že v bratru se pro každého z
nás trvale prodlužuje Vtělení: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto
mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Co uděláme pro druhé, má transcendentní dimenzi: „Jakou mírou naměříte, takovou se naměří vám“ (Mt 7,2);
a odpovídá na Boží milosrdenství vůči nám: „Buďte milosrdní, jako je
milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete
zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete...
Neboť jakou mírou naměříte, takovou se naměří zas vám“ (Lk 6,36-38).
Tyto texty vyjadřují absolutní prioritu „vyjití ze sebe vstříc bratru“
jakožto jednoho ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou
morální normu, a jako zřetelnější znamení pro rozlišování o duchovním
růstu v odpověď na absolutně nezištné Boží darování. Proto je také
„služba charity konstitutivní dimenzí misijního poslání církve a
nevyhnutelným výrazem její samotné podstaty“.[144]
Jako je církev svojí povahou misionářská, tak z této povahy
nevyhnutelně pramení účinná láska k bližnímu, soucit, který rozumí,
pomáhá a podporuje.
Království, které nás volá
180. Při četbě Písma se proto jasně ukáže, že evangelium nenabízí jenom
osobní vztah k Bohu. A ani naše odpověď lásky by se neměla pokládat za
pouhou sumu malých osobních gest vůči určitému jedinci v nouzi, což by
mohlo vést k jakési „charitě à la carte“, řadě skutků zacílených na klid vlastního svědomí. Je nám nabízeno Boží království (Lk 4,43);
jde o to milovat Boha, která vládne světu. V míře, v jaké On dokáže
mezi námi vládnout, bude sociální život prostorem bratrství,
spravedlnosti, pokoje a důstojnosti pro všechny. Jak zvěst, tak
křesťanská zkušenost proto vedou k vyvolání sociálních důsledků.
Hledejme jeho království: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho
spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Ježíš má v
plánu ustanovit království svého Otce, žádá své učedníky: „Jděte a
hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“ (Mt 10,7).
181. Království, které je předjímáno a roste mezi námi, se týká všeho a
připomíná nám onen princip rozlišování, který Pavel VI. navrhoval ve
vztahu k opravdovému rozvoji „celého člověka a celého lidstva“.[145]
Víme, že „evangelizace by nebyla úplná, kdyby nebrala v úvahu i
vzájemný těsný vztah mezi evangeliem a konkrétním osobním i společenským
životem člověka“.[146]
Jde o měřítko všeobecnosti vlastní evangelní dynamice, poněvadž Otec si
přeje spásu všech a jeho plán spásy spočívá v tom, že v Kristu sjednotí
všechno, co je na nebi i na zemi (srov. Ef 1,10). Mandát zní: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15), protože „celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím
8,19). Veškeré tvorstvo znamená také všechny aspekty lidské
přirozenosti, takže „poslání zvěstovat Dobrou zvěst Ježíše Krista má
všeobecné určení. Jeho poslání činorodé lásky objímá všechny dimenze
života všech lidí, všech oblastí soužití všech národů. Nic z toho, co je
lidské, se nemůže jevit jako cizí“.[147] Pravá křesťanská naděje, která hledá eschatologické království, vždycky rodí dějiny.
Učení církve o sociálních otázkách
182. Učení církve o nahodilých situacích je podrobeno většímu či novému
rozvoji a může být předmětem diskuse, ale nemůžeme se v něm vyhnout
konkrétnosti – aniž bychom si nárokovali detailní rozbor - a to proto,
aby velké sociální principy nezůstaly pouhými všeobecnými ukazateli, jež
se netýkají nikoho. Je třeba z nich vyvodit praktické důsledky, aby
„mohly účinně ovlivnit také dnešní složité otázky.“[148]
Pastýři za pomoci různých věd mají právo vyslovit názory na všechno, co
se týká lidského života, poněvadž úkol evangelizace implikuje a
vyžaduje integrální povznesení lidské bytosti. Již nelze tvrdit, že
náboženství se musí omezit na soukromý sektor a že existuje jenom proto,
aby připravilo duše na nebe. Víme, že Bůh si přeje štěstí svých dětí
také na této zemi, i když jsou povolány k plnosti věčné, protože On
stvořil všechno a hojně nám to „poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17), aby to mohli užívat všichni.
Z toho plyne, že křesťanská konverze vyžaduje přehodnocení „zvláště
všeho, co se týká sociálního řádu a dosažení obecného blaha.“[149]
183. V důsledku toho od nás nikdo nemůže žádat, abychom náboženství
vázali na utajenou lidskou intimitu bez jakéhokoli vlivu na sociální a
národní život, bez starosti o zdraví institucí občanské společnosti, bez
vyjadřování se k událostem, které zajímají občany. Kdo by se odvážil
zavřít do chrámu a umlčet poselství sv. Františka z Assisi a bl. Terezy z
Kalkaty? Nemohli by to přijmout. Autentická víra, která nikdy není
pohodlná a individualistická, vždycky implikuje hlubokou touhu změnit
svět, předávat hodnoty a zanechat po sobě to nejlepší. Milujeme tuto
nádhernou planetu, kam nás uvedl Bůh, a milujeme lidstvo, které ji
obývá, se všemi jeho dramaty a malátnostmi, s jeho tužbami a nadějemi, s
jeho hodnotami a slabostmi. Země je náš společný dům a všichni jsme
bratři. Třebaže „spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední
úlohou politiky“, církev „nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji
usilování o spravedlnost“.[150]
Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni mít starost o vytvoření
lepšího světa. O to jde, protože sociální smýšlení církve je v první
řadě pozitivní a cílené, orientuje transformující počínání a v tomto
smyslu nepřestává být znamením naděje, která prýští ze srdce Ježíše
Krista naplněného láskou. Zároveň spojuje „svoje úsilí s tím, které v
sociální oblasti vyvíjejí ostatní církve a církevní společenství jak na
rovině věroučné reflexe, tak na rovině praktické“.[151]
184. Není zde prostor pro vyjmenování všech závažných sociálních otázek,
které poznamenávají dnešní svět, z nichž některé jsem komentoval v
druhé kapitole. Toto není sociální dokument, a pro reflexi o těchto
rozmanitých tématech máme velmi vhodnou pomůcku v Kompendiu sociálního učení církve,
jehož užívání a studium vřele doporučuji. Kromě toho papež ani církev
nemají monopol na interpertaci sociální reality či na návrh řešení
soudobých problémů. Mohu zde opakovat, co zřetelně podal Pavel VI.:
„Tváří v tvář těmto různým situacím je pro nás obtížné říci nějaké
jednoznačné slovo nebo navrhnout řešení, které by mělo všeobecnou
platnost. To však není naším úmyslem ani úkolem. Je věcí křesťanských
společenství, aby objektivně rozebrala situaci své země“.[152]
185. V dalším se soustředím na dvě velké otázky, které pokládám v této
chvíli dějin za zásadní. Rozvinu je poměrně zevrubně, protože mám za to,
že budou určovat budoucnost lidstva. Jde nejprve o sociální inkluzi
chudých, dále o mír a sociální dialog.
II. Sociální inkluze chudých
186. Z naší víry v Krista, který se stal chudým a vždycky byl nablízku
chudým a marginalizovaným, vyplývá naše starost o integrální rozvoj
těch, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější.
Spolu s Bohem slyšme nářek
187. Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím
pro osvobození a podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do
společnosti. To předpokládá, že budeme chápaví a pozorní, budeme
naslouchat prosbám chudých a poskytovat jim pomoc. Stačí prolistovat
Písmo, abychom objevili, že dobrotivý Otec touží naslouchat volání
chudých: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem
jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil,
abych je vysvobodil…Jdi tedy, já tě posílám“ (Ex 3,7-8.10), a pečuje o ně v jejich potřebách: „I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele“ (Sd 3,15).
Zůstat hluší k tomuto křiku, když jsme nástroji Boha v naslouchání
chudému, nás staví mimo Otcovu vůli a mimo Jeho plán, protože onen chudý
„by kvůli tobě volal k Hospodinu a ty by ses provinil“ (Dt 15,9).
A nedostatek solidarity s jeho nouzí má přímý vliv na náš vztah s
Bohem: „Jestliže tě ve své hořkosti prokleje, vyslyší jeho prosbu ten,
kdo je jeho tvůrcem“ (Sir 4,6). Stále se vrací stará otázka:
„Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře
před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,17).
Připomeňme také s jakou naléhavostí apoštol Jakub odkázal na křik
utiskovaných: „Mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali
pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů“ (Jak 5,4).
188. Církev uznala, že požadavek vyslyšení tohoto křiku plyne z téhož
osvobozujícího díla milosti v každém z nás, takže se nejedná o poslání
vyhrazené jenom některým: „Církev vedená evangeliem milosrdenství a
láskou k člověku, naslouchá volání spravedlnosti a touží vám odpovědět ze všech sil“.[153] V této souvislosti je srozumitelné, že Ježíš žádá učedníky: „Vy jim dejte jíst“ (Mk 6,37),
což v sobě zahrnuje jak spolupráci na řešení strukturálních příčin
chudoby a při prosazování integrálního rozvoje chudých, tak jednodušší a
všední gesta solidarity v setkání s konkrétní nouzí. Slovo „solidarita“
se trochu vyprázdnilo a někdy je interpretováno špatně, ale označuje
mnohem více něž sporadický úkon štědrosti. Žádá zrod nové mentality,
která bude smýšlet v kategoriích společenství, životních priorit všech
vzhledem k přivlastňování majetku jen některými.
189. Solidarita je spontánní reakce toho, kdo uznává, že sociální funkce
vlastnictví a všeobecné určení dober je skutečnost, která předchází
soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnění dober je ospravedlněno tím, že
tato dobra opatrujeme a rozmnožujeme, aby lépe sloužila obecnému dobru,
pročež solidarita má být praktikována jako rozhodnutí vrátit chudému to,
co mu náleží. Tato přesvědčení a solidarní praktiky, jsou-li vtěleny,
otevírají cestu k dalším strukturálním transformacím a umožňují je.
Změna struktur, která nezrodí nová přesvědčení a postoje, způsobí, že se
tyto struktury dříve či později zkorumpují, stanou se přítěží a nebudou
účinné.
190. Někdy jde o naslouchání nářku celých národů, chudého lidu planety,
protože „mír se zakládá nejenom na respektování práv člověka, ale také
na právu národů“[154]
Je politováníhodné, že i lidská práva lze používat na ospravedlňování
vyhrocené obhajoby individuálních práv či bohatších národů. Při
respektování nezávislosti a kultury každé země je třeba vždycky
pamatovat, že planeta patří celému lidstvu a je pro celé lidstvo a že
pouhý fakt, že se někdo narodil na nějakém místě s menšími zdroji nebo
menším rozvojem neospravedlňuje, aby někteří lidé žili méně důstojně. Je
třeba opakovat, že „zámožnější se mají zříci některých svých práv a
štědřeji svými prostředky pomoci druhým“[155]
Abychom náležitě mluvili o svých právech, musíme více rozšířit obzor a
otevřít sluch nářku jiných národů či jiných regionů svojí země.
Potřebujeme růst v solidaritě, která „by měla dovolit všem národům, aby
byly samy budovateli své vlastní šťastné budoucnosti“,[156] tak jako „se každý člověk narodil k tomu, aby se rozvíjel“.
191. Křesťané povzbuzovaní svými pastýři jsou všude a za všech okolností
povoláni slyšet křik chudých, jak to dobře vyjádřili brazilští
biskupové: „Toužíme na sebe denně brát radost a naději, smutek a úzkost
brazilského lidu, zvláště obyvatel městských periferií a rurálních zón –
bez půdy, bez střechy nad hlavou, bez chleba, bez zdraví – jejichž
práva jsou pošlapávána. Při pohledu na jejich bídu, nasloucháním jejich
nářku a při poznání jejich utrpení nás pohoršuje fakt, že existuje
dostatek jídla pro všechny a že hlad je způsoben špatnou distribucí
dober a zisků. Problém ztěžuje všeobecné plýtvání.“[158]
192. Přejeme si však více, náš sen letí výše. Nemluvíme jenom o tom, aby
se všem zajistila potrava či „slušné živobytí“, ale také „prosperita v mnoha jejích aspektech“.[159]
To znamená výchovu, přístup ke zdravotní péči a zejména k práci,
protože svobodnou, kreativní, zainteresovanou a solidární prací člověk
vyjadřuje a rozvíjí důstojnost svého života. Spravedlivá mzda umožňuje
náležitý přístup k dalším dobrům určeným obecnému užití.
Věrnost evangeliu, abychom neběželi nadarmo
193. Imperativ naslouchat nářku chudých se v nás stává tělem, když v
nitru zakusíme dojetí nad bolestí druhých. Přečtěme si některá ponaučení
Božího Slova o milosrdenství, aby se znovu mocně rozezněla v životě
církve. Evangelium učí: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou
milosrdenství“ (Mt 5,7). Apoštol Jakub učí, že milosrdenství vůči
druhým nám umožní dosáhnout vítězství na Božím soudu: „Mluvte a
jednejte jako lidé, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Neboť
soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství.“ (Jak 2,12-13).
V tomto textu se Jakub projevuje jako dědic bohatého poexilového odkazu
hebrejské spirituality, která přisuzovala milosrdenství zvláštní
spásonosnou hodnotu: „Vykupuj své hříchy almužnami, své nepravosti
milosrdenstvím k ubohým, jestliže má být tvé štěstí trvalé“ (Dan 4,24).
V této perspektivě mluví mudroslovné knihy o almužně jako o konkrétním
cvičení milosrdenství vůči potřebným: „Almužna vysvobozuje ze smrti a
očišťuje od každého hříchu“ (Tob 12,9). Plastičtěji to líčí také
Sirachovec: „Voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy“
(3,30). Tatáž syntéza se objevuje v Novém zákoně: „Především se mějte
navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8).
Tato pravda hluboce pronikla mentalitu církevních otců a jako kulturní
alternativa plnila prorockou rezistenci před hédonistickým
individualismem pohanství. Připomeňme pouze příklad: „Jako při požáru
běžíme pro vodu, abychom jej uhasili… stejně tak, když z naší slámy
vyšlehne plamen hříchu, a zneklidní nás to, radujeme se, je-li nám dána
příležitost prokázat milosrdenství, jako by tento skutek byl pramenem,
kterého se nám dostalo, abychom mohli uhasit požár“.[160]
194. Je to poselství tak jasné, přímé, prosté a výmluvné, že žádná
církevní hermeneutika nemá právo jej relativizovat. Církevní reflexe
těchto textů by neměla zatemňovat či oslabovat jejich exhortační význam,
ale spíše si jej odvážně a horlivě osvojit. Proč komplikovat to, co je
tak jednoduché? Pojmový aparát existuje pro usnadnění kontaktu s
realitou, která se vysvětluje a nikoli proto, aby nás od ní oddálil.
Platí to zejména pro biblické exhortace, které velice rozhodně vybízejí k
bratrské lásce, k pokorné a velkodušné službě, spravedlnosti,
milosrdenství vůči chudému. Ježíš nám ukázal tuto cestu uznávání druhého
svými slovy a gesty. Proč zatemňovat to, co je tak jasné? Nestarejme se
pouze o to, abychom neupadli do věroučných omylů, ale také o to,
abychom byli věrní této zářivé cestě života a moudrosti. Protože
„obráncům »pravověrnosti« je někdy vytýkána pasivita, shovívavost či
spoluvina vzhledem k netolerovatelným nespravedlnostem a k politickým
režimům, které je udržují“.[161]
195. Když se sv. Pavel vydal do Jeruzaléma k apoštolům, aby rozlišil, zda neběžel nadarmo (srov. Gal 2,2), bylo klíčovým měřítkem autenticity, které mu doporučili, aby nezapomínal na chudé (srov. Gal
2,10). Toto zásadní měřítko sloužící tomu, aby se pavlovské komunity
nenechali svést individualistickým životním stylem pohanů, je značně
aktuální v nynějším kontextu, kdy se rozvíjí nové individualistické
pohanství. Samotnou krásu evangelia nemůžeme vždy vhodně ukázat, ale
existuje znamení, které nesmí chybět nikdy: rozhodnout se pro chudé, pro
ty, které společnost skartuje a zahazuje.
196. Někdy máme tvrdé srdce i mysl, zapomínáme, bavíme se, upadáme do
vytržení nad nezměrnými možnostmi konzumu a povyražení, které nám tato
společnost nabízí. Vzniká tak určitý druh odcizení, kterým jsme
postiženi všichni, poněvadž „se odcizuje společnost, která svým
společenským uspořádáním, výrobou a spotřebou ztěžuje sebedarování a
vytvoření mezilidské solidarity“.[162]
Privilegované místo chudých v Božím lidu
197. V Božím srdci mají chudí natolik privilegované místo, že se On sám „stal chudým“ (srov. 2 Kor 8,9).
Celá cesta našeho vykoupení je poznamenána chudými. Dostalo se nám této
spásy přitakáním jedné pokorné dívky z nepatrné vesnice ztracené na
periferii velké říše. Spasitel se narodil v jeslích mezi zvířaty jako
tomu bylo u chudých dětí a byl uveden do chrámu se dvěma holoubaty,
obětí těch, kteří si nemohli dovolit koupit beránka (srov. Lk 2,24;
Lv 5,7); vyrostl v domově prostých dělníků, pracoval a vydělával si
prací svých rukou na chléb. Když začal zvěstovat Království,
následovaly jej zástupy vyděděnců, a tak ukázal to, co sám řekl: „Duch
Páně je nade mnou; proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým
radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Ty, kteří byli obtíženi bolestí a
sužováni bídou, ujistil, že je Bůh nosí ve svém srdci: „Blahoslavení, vy
chudí, neboť vaše je Boží království“ (Lk 6,20); s nimi se ztotožnil: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst“ a učí, že milosrdenství vůči nim je klíčem k nebi (srov. Mt 25,35násl.).
198. Rozhodnutí pro chudé je pro církev teologickou kategorií
předcházející kategorii kulturní, sociologickou, politickou či
filosofickou. Bůh jim prokazuje „svoje první milosrdenství“.[163] Tato božská preference má důsledky pro život víry všech křesťanů, povolaných mít „stejné smyšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Církev, která se touto preferencí inspirovala, přijala rozhodnutí pro chudé pojaté jako „specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice“[164]
Tato opce – učil Benedikt XVI. – „je zahrnuta v kristologické víře v
onoho Boha, který se stal chudým pro nás, aby nás svojí chudobou
obohatil“.[165] Proto si přeji církev chudou a pro chudé. Oni nás mají mnoho co učit. Kromě toho, že mají účast na sensus fidei,
poznávají vlastním utrpením trpícího Krista. Je nezbytné, abychom se od
nich všichni nechali evangelizovat. Nová evangelizace je pozváním uznat
spasitelskou sílu jejich existence a klást je do středu putující
církve. Jsme povoláni objevit v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas,
ale také být jejich přáteli, naslouchat jim, chápat je a přijímat
tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím.
199. Naše úsilí nespočívá výlučně ve skutcích či podpůrných a
asistečních programech. Duch uvádí do pohybu nikoli vypjatý aktivismus,
ale především pozornost obrácenou k druhému, „jehož považujeme za totožného se sebou samým“.[166]
Tato pozornost lásky je počátkem pravé starosti o druhého člověka a
plyne z ní touha skutečně usilovat o jeho dobro. Z toho vyplývá docenění
chudého v jeho vlastní dobrotě, bytí, kultuře a jeho život víry.
Autentická láska je vždy kontemplativní, umožňuje nám sloužit druhému
nikoli z nutnosti nebo samolibosti, ale protože je druhý člověk krásný,
navzdory zdání. „Z lásky, pro niž je druhý někomu milý, plyne, že mu
něco dá zadarmo.“[167] Chudý, který je milován, „je vysoce ceněn“,[168]
a tím se liší autentické rozhodnutí pro chudé od jakékoli ideologie, od
jakéhokoli záměru využívat chudé k osobním či politickým zájmům. Jedině
na základě tohoto reálného a srdečného sblížení jej můžeme náležitě
doprovázet na jeho cestě k osvobození. Jedině to umožní, aby „se chudí
cítili v každém křesťanském společenství jako »doma«. Nebyl by právě
tento způsob nejlepším a nejúčinnějším představením radostné zvěsti
Božího království světu?“.[169]
Bez preferování chudých bychom riskovali, že bude nepochopeno „hlásání
evangelia, jež je v první řadě láskou, a utopí se v moři slov, jemuž nás
soudobá »komunikační« společnost každodenně vystavuje.“[170]
200. Poněvadž je tato exhortace určena členům katolické církve, chci
stvrdit s bolestí, že nejhorší diskriminací, kterou trpí chudí, je
nedostatek duchovní pozornosti. Nezměrná většina chudých se vyznačuje
zvláštní otevřeností víře. Potřebují Boha a nemůžeme jim nenabízet Jeho
přátelství, Jeho požehnání, Jeho Slovo, slavení svátostí a cestu růstu a
zrání ve víře. Preferenční rozhodnutí pro chudé se musí vyjadřovat
hlavně privilegovanou a prioritní náboženskou pozorností.
201. Nikdo by neměl říci, že se drží daleko od chudých, protože jeho
životní rozhodnutí vyžadují, aby věnoval více pozornosti jiným úkolům.
To je častá výmluva v akademickém, podnikatelském či odborném prostředí,
ba dokonce i v tom církevním. Třebaže lze obecně říci, že povoláním a
posláním věřících laiků je přetváření různých pozemských skutečností,
aby byla každá lidská činnost proměněna evangeliem,[171]
nikdo se nemůže cítit zproštěn starostí o chudé a o sociální
spravedlnost: „Duchovní konverze, intenzita lásky k Bohu a bližnímu,
horlivost pro spravedlnost a mír, evangelní význam chudých a chudoby
jsou požadovány po všech.“[172]
Ekonomie a distribuce příjmů
202. Nutnost řešit strukturální příčiny chudoby nepočká. Nejenom kvůli
pragmatickému požadavku obdržet výsledky a uspořádat společnost, nýbrž
kvůli jejímu uzdravení z nemoci, která ji činí křehkou a nemohoucí a
která jí může přivodit jenom nové krize. Asistenční programy, které čelí
některým naléhavým problémům, je třeba považovat jenom za provizorní
odpovědi. Dokud se radikálně nevyřeší problémy chudých odmítnutím
absolutní autonomie trhů a finančních spekulací a odstraněním
strukturálních příčin nerovnosti,[173] nevyřeší se problémy světa a vposledku žádný problém. Nerovnost je kořenem sociálního zla.
203. Důstojnost každého člověka a obecné dobro jsou otázky, které by
měly strukturovat veškerou politiku a ekonomiku, ale někdy připomínají
spíše zvnějšku dodané doplňky k zakončení politického projevu, bez
perspektiv a programů pravého integrálního rozvoje. Kolik slov se tomuto
systému stalo nepohodlných! Obtěžuje mluvení o etice, obtěžuje,
mluví-li se o světové solidaritě, obtěžuje řeč o distribuci dober,
obtěžuje mluvení o Bohu, který požaduje nasazení za spravedlnost. Jindy
dochází k tomu, že se tato slova stávají předmětem oportunistické
manipulace, která je zprofanuje. Pohodlná lhostejnost ve vztahu k těmto
otázkám zbavuje náš život i naše slova každého významu. Povolání
podnikatele je šlechetná práce, pokud si připouští otázku širšího smyslu
života. To mu umožní opravdu sloužit obecnému dobru a svým úsilím
rozmnožovat a více zpřístupňovat dobra tohoto světa všem.
204. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu.
Růst spravedlnosti vyžaduje něco víc než ekonomický růst, třebaže jej
předpokládá, vyžaduje rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické
procesy zaměřené na lepší distribuci příjmů, na vytváření pracovních
příležitostí, integrální podporu chudých, která bude přesahovat pouhé
sociální zabezpečení. Jsem dalek návrhů nějakého nezodpovědného
populismu, ale ekonomie se už nemůže utíkat k opatřením, která podávají
nový jed, jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce,
což vede k dalšímu vyřazování lidí.
205. Prosím Boha, aby rostl počet politiků schopných zahájit autentický
dialog, který se účinně zaměří na ozdravení hlubokých kořenů nešvarů
dnešního světa a nikoli jen jejich příznaků! Politika, často vysmívaná,
je vznešeným posláním a jednou z nejcennějších forem činorodé lásky,
protože hledá obecné dobro.[174]
Musíme být přesvědčeni o tom, že láska „je základ nejenom mikrovztahů
(s přáteli, s členy rodiny nebo v rámci malých skupin), ale také
makrovztahů (společenských, ekonomických, politických)“.[175]
Prosím Pána, aby nám daroval více politiků, kterým opravdu leží na
srdci společnost, lid, život chudých! Je nezbytné, aby vlády a finanční
mocnosti pozvedly zrak, rozšířily svoje perspektivy a přičinily se o
důstojnou práci, zdravotní osvětu a péči pro všechny občany. A proč se
neobrátit k Bohu, aby inspiroval jejich plány? Jsem přesvědčen, že
otevřenost transcendenci by mohla zformovat novou politickou a
ekonomickou mentalitu, která by pomohla překonat absolutní dichotomii
mezi ekonomií a sociálním, obecným dobrem.
206. Ekonomie, jak to naznačuje samo slovo, by měla být uměním dosáhnout
náležitou správu společného domu, kterým je celý svět. Každá ekonomická
činnost určitého dosahu uskutečněná v nějaké části planety ovlivňuje
celek. Žádná vláda proto nemůže jednat mimo společnou odpovědnost. Stává
se vskutku stále obtížnějším nalézt na lokální úrovni řešení globálních
protikladů, které působí hromadění problémů v místní politice. Pokud
opravdu chceme dosáhnout zdravé světové ekonomiky, je zapotřebí v této
dějinné fázi účinnější interakce, která při zachování svrchovanosti
národů zjedná ekonomický blahobyt všech zemí a nikoli jenom některých.
207. Jakékoli společenství církve v míře, do jaké chce zůstat klidným
bez kreativní starosti a účinného přičinění o to, aby chudí žili
důstojně, tedy o inkluzi všech, vystavuje se riziku rozkladu, třebaže
mluví o sociálních tématech anebo kritizuje vládu. Snadno je pohlceno
duchovním zesvětštěním, maskovaným náboženskými praktikami, neplodnými
schůzemi či prázdnými řečmi.
208. Pokud se někdo cítí mými slovy uražen, říkám mu, že je pronáším se
sympatiemi a nejlepšími úmysly, dalek jakéhokoli osobního zájmu či
politické ideologie. Nemluvím jako nepřítel ani protivník. Zajímá mne
jedině to, aby se ti, kdo jsou otroky individualistické, indiferentní a
egoistické mentality, mohli osvobodit z oněch nedůstojných okovů a
dosáhnout šlechetnějšího, plodnějšího a lidštějšího životního stylu a
smýšlení, které dá důstojnot jejich pozemskému přebývání.
Pečovat o slabé
209. Ježíš, který je povýtce hlasatelem evangelia i zosobněným evangeliem, se identifikuje především s nejmenšími (srov. Mt 25,40).
To nám připomná, že my všichni křesťané jsme povoláni pečovat o ty
nejchudší obyvatele planety. Za stávajícího „privátního“ modelu
„úspěchu“ se však nejeví smysluplným investovat tak, aby si
zaostávající, slabí či méně obdaření mohli v životě razit cestu.
210. Je nezbytné věnovat pozornost a být nablízku novým formám chudoby a
slabosti, ve kterých jsme povoláni rozpoznávat trpícího Krista, i když
nám to zdánlivě nepřináší hmatatelné a bezprostřední výhody:
bezdomovcům, narkomanům, utečencům, domorodým národům, starým a stále
více opuštěným lidem, apod. Migranti mně kladou zvláštní výzvu, protože
jsem pastýřem církve bez hranic, která se cítí matkou všech. Vybízím
proto země k velkorysé otevřenosti, která namísto strachu ze zničení
místní identity bude schopna tvorby nových kulturních syntéz. Jak krásná
jsou města, která přemohou nezdravou nedůvěru, integrují odlišnosti a
činí z takovéto integrace nový faktor rozvoje! Jak krásná jsou města,
která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují,
umožňují navazovat vztahy a usnadňovat uznání druhých!
211. Vždycky mi působila bolest situace těch, kteří jsou předmětem
různých forem obchodu s lidmi. Chtěl bych, aby bylo slyšeno volání Boha,
který se nás všech ptá: „Kde je tvůj bratr?“ (Gen 4,9). Kde je
tvůj bratr otrok? Kde je ten, kterého denně zabíjíš v malé ilegální
fabrice, v síti prostituce, v dětech, které využíváš na žebrotu, v tom,
který musí pracovat skrytě, protože nemá pracovní povolení? Netvařme se
jakoby nic. Existuje mnohá spoluvina. Otázka se týká všech! V našich
městech se zahnízdil tento mafiánský a scestný zločin a mnozí mají ruce
zbrocené krví v důsledku pohodlné a němé spoluviny.
212. Dvojnásobně ubohé jsou ženy, které trpí situacemi vyřazení,
špatného zacházení a násilí, protože mají často méně možností hájit
svoje práva. Nicméně, také mezi nimi neustále nacházíme
nejobdivuhodnější gesta každodenního hrdinství při obraně a v péči o
svoje křehké rodiny.
213. Mezi těmito slabými, o něž se církev chce s láskou starat, jsou
také nenarozené děti, které jsou nejbezbrannější a nejnevinnější a
kterým je dnes upírána lidská důstojnost, aby se nimi mohlo dělat, co je
libo, zbavovat je života a prosazovat takové zákony, aby tomu nikdo
nemohl zabránit. Často je za účelem zábavného zesměšňování obrany,
kterou církev poskytuje nenarozeným, vykreslován její postoj jako něco
ideologického, obskurního a konzervativního. Tato obrana rodícího se
života se však vnitřně pojí s obranou jakéhokoli lidského práva.
Předpokládá přesvědčení, že lidská bytost je vždy posvátná a
nedotknutelná v jakékoli situaci a v každé fázi svého vývoje. Je to cíl
sám o sobě a nikdy prostředek řešení jiných těžkostí. Pokud toto
přesvědčení odpadne, nezůstanou pevné a trvalé základy pro obranu
lidských práv, která by tak byla vždycky podrobena nahodilým a
střídajícím se konvencím mocných. Jediný důvod je postačující k uznání
nezcizitelné hodnoty lidského života, pokud jej však nahlížíme také
vírou, „každé porušování lidské důstojnosti volá k Bohu o pomstu a je
třeba je pokládat za urážku Stvořitele člověka“.[176]
214. Právě proto, že jde o otázku, jež má co do činění s vnitřní
koherencí našeho poselství o hodnotě člověka, nelze očekávat, že církev k
ní změní stanovisko. Chci být naprosto čestný. Toto není argument
podléhající domnělým reformám či „modernizacím“. Není pokrokové
nárokovat si řešení problémů eliminací lidského života. Je však také
pravdou, že jsme učinili málo pro náležitou pomoc ženám ve velké tísni,
kdy se jim interrupce jeví jako rychlé řešení jejich velkého soužení,
zvláště klíčí-li v nich život následkem násilí nebo v kontextu krajní
chudoby. Kdo by mohl tak bolestné situace nechápat?
215. Existují další křehké a bezbranné bytosti, které se častokrát
stávají zbožím ekonomických zájmů nebo bezohledného využívání. Mám na
mysli celek stvoření. Jako lidské bytosti nejsme pouze obdařeni, ale
jsme také opatrovníky ostatních tvorů. Skrze naši tělesnou skutečnost
nás Bůh propojil s okolním světem tak těsně, že vysušování země je
pohromou pro každého a můžeme litovat vyhubení nějakého druhu jako by
šlo o zmrzačení. Nedovolme, aby náš pobyt zanechal znaky zmaru a smrti
postihující život náš i budoucích generací.[177]
V tomto smyslu přijímám za svůj krásný a prorocký nářek, který před
lety vyslovili filipínští biskupové: „Neuvěřitelná rozmanitost hmyzu
žila v pralese a měla své vlastní poslání... Ptáci poletovali a jejich
skvostné opeření a rozličné zpěvy přidávaly do lesní zeleně další barvy a
melodie... Bůh chtěl tuto zemi pro nás, Své zvláštní tvory, avšak
nikoli proto, abychom je mohli ničit a měnit ji na poušť... Pohleď na
čokoládově hnědé řeky po jediné deštivé noci a pamatuj, že odnášejí do
moře živou krev půdy... Jak budou moci plavat ryby ve stoce jakou se
stal Rio Pasig a v mnoha jiných řekách, které jsme znečistili? Kdo
transformoval podivuhodný mořský svět v podvodní hřbitovy zbavené života
a barev?“.[178]
216. Malí, ale silní v lásce Boží, jako sv. František z Assisi, všichni
jsme povoláni vzít si na starost křehkost lidu a světa, ve kterém
žijeme.
[140] Evangelii nuntiandi, 17.
[141]
Jan Pavel II., Messaggio ai disabili, Angelus (16. listopadu 1980).
[142] Kompendium sociálního učení církve, 52.
[143]
Jan Pavel II., <>Středeční katecheze, (24. duben 1991).
[144]
Benedikt XVI., Intima Ecclesiae natura (11. listopad 2012).
[145] Populorum Progressio (26. března 1967), 14.
[146]
Evangelii nuntiandi, 29.
[147]
V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z
Aparecidy, 380.
[148]
Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociálního učení církve, 9.
[149]
Jan Pavel II., Ecclesia in America (22. leden 1999) 27.
[150] Deus caritas est, 28
[151]
Kompendium sociálního učení církve, 12.
[152] Octogesima adveniens (14. května 1971), 4.
[153] Kongregace pro nauku víry, Libertatis nuncius, (6.srpna 1984), XI.
[154]
Kompendium sociálního učení církve, 157.
[155] Octogesima adveniens, 23.
[156]
Populorum Progressio,(26.březen 1967) 65.
[157] Ibid. , 15.
[158]
Brazilská biskupská konference, Exigências evangélicas e eticas de superação da miséria e da fome (duben 2002), Úvod, 2.
[159]
Jan XXIII., Mater et Magistra, 2 (15. květen 1961)
[160]
Sv. Augustin, De catechizandis rudibus, I, XIV, 22.
[161]
Kongregace pro nauku víry, Libertatis nuntius, XI, 18
[162] Centesimus annus (1. květen 1991), 41c.
[163]
Jan Pavel II., Homilie při mši za evangelizaci národů v Santo Domino (11. října 1984), 5.
[164]
Jan Pavel II. Sollicitudo rei socialis, 42.
[165]
Benedikt XVI., Promluva na zahájení V. gen.konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, 3.
[166] v. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, II-II, q. 27, a. 2.
[167] Ibid. , I-II, q. 110, a. 1.
[168] Ibid. , I-II, q. 26, a. 3.
[169]
Novo Millennio ineunte, 50.
[170]
Ibid.
[171]
Srov. Propositio 45.
[172]
Libertatis nuntius, XI, 18.
[173]
To znamená „odstranění strukturálních příčin nefunkčnosti světové ekonomiky“ – Benedikt XVI., Promluva k diplomatickému sboru, 8.ledna 2007.
[174]
Srov. Commission sociale des évêques de France, Declaración Réhabiliter la politique (17. únor 1999); PIO XI, Messaggio, 18. prosince 1927.
[175]
Benedikt XVI., Caritas in veritate (29. června 2009), 2.
[176]
Jan Pavel II., Christifideles laici (30. prosinec 1988), 37.
[177] Srov. Propositio 56.
[178]
Filipínská biskupská konference, Pastýřský list, What is Happening to our Beautiful Land? (29. leden 1988).
Zdroj: www.radiovaticana.cz