|
Texty: Apoštolská exhortace papeže Františka ´´Evangelii Gaudium´´ - KAPITOLA ŠESTÁ
Posted on Úterý, 10. prosinec 2013 @ 21:53:26 CET Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený III. Obecné dobro a sociální smír
217. Mluvili jsme hodně o radosti a lásce, ale Boží Slovo zmiňuje také plod pokoje (srov. Gal 5,22).
218. Sociální smír nelze pojímat jako irenismus či pouhou absenci násilí
dosažené převahou jedné části nad ostatními. Stejně falešný smír by byl
takový, který by ospravedlňoval sociální zřízení, které umlčuje nebo
uklidňuje nejchudší, aby tak ti nejbohatší mohli bez otřesů zachovat
svůj životní styl, zatímco ostatní přežívají, jak mohou. Sociální
nároky, které mají co do činění s distribucí příjmů, sociální inkluzí
chudých a lidskými právy, nelze dusit pod záminkou vytváření konsensu od
zeleného stolu či prchavým mírem pro šťastnou menšinu. Důstojnost
člověka a obecné dobro stojí nad nerušeností těch, kteří se nechtějí
vzdát svých privilegií. Když jsou tyto hodnoty ohroženy, je zapotřebí
prorockého hlasu.
219. Mír „se totiž nedá obnovit jen tím, že se zřekneme války, stejně
jako není pouhou výslednicí stále nejisté rovnováhy sil. Mír se buduje
den ze dne, a to tím, že usilujeme o řád, jejž chtěl Bůh a který
naléhavě vyžaduje dokonalejší spravedlnost mezi lidmi“.[179]
Mír, který nepovstane jako plod integrálního rozvoje všech, nakonec
nemá budoucnost a bude vždy zárodkem nových konfliktů a různých forem
násilí.
220. Obyvatelé každého národa rozvíjejí sociální dimenzi svého života
tím, že se projevují jako zodpovědní občané v rámci lidu, nikoli jako
masa vláčená vládnoucími silami. Připomeňme, že „být věrným občanem je
ctnost a účast na politickém životě je morální povinností“.[180] Avšak stát se lidem je
něco víc. Žádá si to neustálý proces, do něhož se zapojuje každá nová
generace. Je to pozvolná a namáhavá práce, která vyžaduje ochotu
integrovat se a učit se rozvíjet kulturu setkání v mnohotvárné harmonii.
221. Má-li pokročit toto utváření lidu v pokoji, spravedlnosti a
bratrství, existují čtyři principy související s bipolárními tenzemi
vlastními každé sociální realitě. Vyplývají ze zásadních postulátů
sociálního učení církve, které tvoří „první a zásadní opěrný parametr
interpretace a hodnocení sociálních fenoménů“.[181]
V jejich světle bych rád předložil tyto čtyři principy, které
specificky orientují rozvoj sociálního soužití a vytváření lidu, ve
kterém se rozdíly harmonizují v rámci společného plánu. Činím tak v
přesvědčení, že jejich aplikace může představovat autentickou cestu k
pokoji v rámci každého národa i celého světa.
Čas je nadřazen prostoru
222. Existuje bipolární tenze mezi plností a omezením. Plnost vyvolává
vůli mít všechno a omezení je stěna, před kterou stojíme. „Čas“ pojímaný
v širokém smyslu se vztahuje k plnosti jakožto výrazu horizontu, který
se před námi otevírá, a okamžik je výrazem omezení, které se žije v
ohraničeném prostoru. Občané žijí v tenzi mezi příležitostí okamžiku a
světlem času, širšího horizontu, utopie, která nás otevírá budoucnosti
jako účelové příčině, která táhne. Odtud plyne první princip pokroku při
utváření lidu: čas je nadřazen prostoru.
223. Tento princip dovoluje pracovat dlouhodobě, bez posedlosti
bezprostředními výsledky. Pomáhá trpělivě snášet obtížné a nepříznivé
situace nebo změny plánů, které ukládá dynamismus reality. Je to výzva k
přijetí tenze mezi plností a omezením, přičemž prioritu stanoví čas.
Jedno z pochybení, ke kterým dochází v sociálně-politickém dění, spočívá
v upřednostňování mocenského prostoru před časem procesů. Dát prioritu
prostoru vede k bláznivé snaze vyřešit všechno v přítomném okamžiku, k
pokusu přivlastnit si všechny prostory moci a k sebepotvrzování. To
znamená procesy petrifikovat a usilovat o jejich zastavení. Dát prioritu
času znamená věnovat se započetí procesů spíše než přivlastňování prostorů.
Čas pořádá prostory, osvěcuje je a přetváří v články řetězu, který
roste neustále bez zpětného chodu. Jde o upřednostňování činů, které
rodí ve společnosti nové dynamismy a vtahují ostatní lidi a skupiny, jež
je budou rozvíjet, dokud nepřinesou plody v důležitých dějinných
událostech. Bez úzkosti, ale s jasným a pevným přesvědčením.
224. Někdy si kladu otázku, kdo jsou ti, kteří se v aktuálním světě
reálně starají o zrod procesů, které by spíše utvářely lid než usilovaly
o bezprostřední výsledky, které produkují snadný, rychlý a prchavý
politický zisk, ale nepředstavují lidské naplnění. Dějiny je snad budou
soudit měřítkem, které vyslovil Romano Guardini: „Měřítkem, jímž lze
jedině spravedlivě posuzovat nějakou epochu, je otázka, nakolik v ní –
podle jejích specifických možností – člověk dokáže rozvíjet plnost své
existence a najít její pravý smysl.“[182]
225. Toto měřítko se velmi dobře hodí také na evangelizaci, která
vyžaduje, aby se pamatovalo na horizont, nastartovaly se možné procesy, a
které potřebuje dlouhou cestu. Samotný Pán ve svém pozemském životě
mnohokrát svým učedníkům vysvětloval, že jsou věci, které dosud nemohou
pochopit, a že bylo potřebné očekávat Ducha svatého (srov. Jan 16,12-13). Podobenství o pšenici a koukolu (srov. Mt 13,24-30)
popisuje důležitý aspekt evangelizace, ukazující, jak nepřítel může
zaujmout prostor království a působit škody koukolem, ale zvítězí nad
ním kvalita zrna, která se projeví časem.
Jednota přemáhá konflikt
226. Konflikt nelze ignorovat nebo zastírat. Musí se přijmout. Avšak
zůstaneme-li v něm uvězněni, ztratíme perspektivu, horizonty se zužují a
sama realita zůstává rozdrobena. Zastavíme-li se v konfliktním stavu,
ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality.
227. Tváří v tvář konfliktu na něj někteří pouze pohlédnou a pokračují
jakoby nic, myjí si ruce, aby mohli pokračovat ve svém životě. Jiní
vstupují do konfliktu takovým způsobem, že v něm uvíznou, ztratí
horizont, promítají na instituce svoje nejistoty a neuspokojení a
jednota se stane neuskutečnitelnou. Potom je tu ještě třetí, vhodnější
způsob, totiž čelit konfliktu. Je to přijetí konfliktu jeho snášením,
řešením a přetvářením na spojující článek nového procesu. „Blahoslavení
tvůrci pokoje“ (Mt 5,9).
228. Takto je možné rozvíjet společenství v různosti, které může být
favorizováno jenom oněmi šlechetnými lidmi, kteří mají odvahu vystoupit
nad konfliktní rovinu a nahlížejí na druhé v jejich nejhlubší
důstojnosti. Proto je nutné postulovat princip, který je pro vytváření
sociálního přátelství neodmyslitelný: jednota je nadřazena konfliktu.
Solidarita pojatá ve svém nejhlubším smyslu a jako výzva je stylem
tvořícím dějiny, životním prostředím, ve kterém konflikty, napětí a
protiklady mohou dosáhnout mnohotvárnou jednotu, která plodí nový život.
Neznamená to pěstovat synkretismus, ani absorbci jednoho druhým, nýbrž
řešení na vyšší rovině, která v sobě uchovává cenné možnosti
protikladných polarit.
229. Toto evangelní měřítko nám připomíná, že Kristus sjednotil všechno v
Sobě: nebe i zemi, Boha a člověka, čas a věčnost, tělo i ducha, osobu a
společnost. Rozlišující znamení této jednoty a smíření všeho v Něm je
pokoj. Kristus „je náš pokoj“ (Ef 2,14). Evangelní zvěst začíná
vždy pozdravením pokoje a pokoj korunuje a upevňuje v každém okamžiku
vztahy mezi učedníky. Pokoj je možný, protože Pán přemohl svět i jeho
stálou konfliktnost a svou „krví na kříži zjedná pokoj“ (Kol 1,20).
Jdeme-li však v těchto textech až na dno, objevíme, že první oblast, v
níž jsme povoláni dosáhnout smíření růzností, je vlastní niternost,
vlastní život, stále ohrožovaný dialektickou disperzí.[183] Srdce roztříštěná na tisíc zlomků budou stěží moci vytvořit autentický sociální smír.
230. Zvěst pokoje není není vyjednaný smír, nýbrž přesvědčení, že
jednota Ducha sladí všechny různosti. Překoná jakýkoli konflikt v nové,
slibné syntéze. Různost je krásná, když ochotně vstupuje do procesu
smíření, zpečetěném jakousi kulturní dohodou, která vyjeví „smířenou
různost“, jak správně uči biskupové Konga: „Různost našich etnik je
bohatstvím... Jedině jednotou, obrácením srdcí a smířením budeme moci
umožnit pokrok naší země“.[184]
Realita je přednější než idea
231. Existuje také bipolární tenze mezi ideou a realitou. Realita
jednoduše je, idea se vypracuje. Mezi oběma je třeba navázat stálý
dialog a vyhnout se separaci ideje od reality. Je nebezpečné žít v
panství pouhého slova, obrazu, sofismatu. Odtud plyne potřeba přijetí
třetího principu: realita je nadřazena ideji. To znamená vyhýbat se
různým formám zatemňování reality: andělsky se tvářícímu purismu,
totalitarismu toho, co je relativní, deklarativně vystupujícímu
nominalismu, formálním spíše než reálným projektům, antidějinným
fundamentalismům, moralismům bez dobroty, intelektualismům bez rozvahy.
232. Idea – myšlenkové zpracování – slouží chápání, porozumění a řízení
reality. Idea odtržená od reality plodí neúčinné idealismy a
nominalismy, které nanejvýš klasifikují či definují, ale nezainteresují.
Přitahuje realita osvícená úsudkem. Je zapotřebí přejít od formálního
nominalismu k harmonické objektivitě. Jinak je manipulována pravda, tak
jako se gymnastika nahrazuje kosmetikou.[185]
Jsou politici – i náboženští představitelé – kteří se ptají, proč jim
lid nerozumí a nenásleduje je, když jsou jejich návrhy tak logické a
jasné. Pravděpodobně se usadili v říši čirých idejí a redukovali
politiku či víru na rétoriku. Jiní zapomněli na jednoduchost a
importovali zvenčí takovou racionalitu, která je lidem cizí.
233. Realita je nadřazena ideji. Toto měřítko souvisí s vtělením Slova a
jeho praktikováním: „Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který
vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha“ (1 Jan
4,2). Měřítko reality, Slova již vtěleného, které stále hledá vtělení,
je v evangelizaci podstatné. Vede nás na jedné straně k docenění dějin
církve jakožto dějin spásy, k připomínání našich světců, kteří
inkulturovali evangelium do života našich národů, ke shrnutí bohaté
dvoutisícileté tradice církve bez úmyslu vypracovat myšlení separované
od tohoto pokladu, jako bychom chtěli evangelium vymýšlet. Na druhé
straně nás toto měřítko nutí praktikovat Slovo, realizovat skutky
spravedlnosti a lásky, ve kterých se toto Slovo stává plodným.
Nepraktikovat, neuvádět Slovo do reality, znamená stavět na písku,
setrvávat v čiré ideji a degenerovat do intimismu a gnosticismu, které
nedávají plody a zbavují Jeho dynamismus plodnosti.
Celek je nadřazen části
234. Také mezi globalizací a lokalizací vzniká tenze. Je třeba věnovat
pozornost globální dimenzi, abychom neupadli do všední malichernosti.
Zároveň není nutné ztrácet ze zřetele to, co je místní a umožňuje nám
kráčet nohama po zemi. Spojení obou věcí zamezuje upadnutí do jednoho ze
dvou extrémů. První spočívá v tom, že občané žijí v abstraktním a
globalizujícím universalismu, podobající se cestujícím v koncovém
vagónu, kteří s otevřenými ústy obdivují ohňostroj světa, který patří
druhým, s otevřenými ústy a naplánovanými aplausy. Druhý spočívá v tom,
že se stanou folkloristickým muzeem lokalistických eremitů odsouzených
opakovat stále totéž a neschopných nechat se oslovit tím, co je odlišné,
a ocenit krásu, kterou Bůh šíří za jejich hranicemi.
235. Celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí.
Netřeba se tedy přespříliš zaobírat limitovanými a částečnými otázkami.
Je třeba stále rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které
prospěje nám všem. Je však třeba to činit bez vytáček a bez
vykořeňování. Je nezbytné zapustit kořeny do úrodné země a místních
dějin, které jsou darem Božím. Pracuje se v malém na tom, co je po ruce,
avšak v širší perspektivě. Člověk, jenž si uchovává svůj osobní svéráz,
neskrývá svoji identitu a srdečně se integruje do společenství, se tak
neanuluje, nýbrž dostává se mu stále nových podnětů pro vlastní vývoj.
Stejně jako globální sféra nepůsobí anulaci, ani izolovaná částečnost
nevede k neplodnosti.
236. Modelem celku není sféra nadřazená částem, ve které je jeden bod
jako druhý stejně vzdálen od středu. Modelem je mnohostěn naznačující
souběh všech částečností, které si v něm však uchovávají svou
originialitu. Jak pastorační, tak politická činnost se snaží do tohoto
mnohostěnu zahrnout to nejlepší z každého. Jsou tam začleněni chudí s
jejich kulturou, plány a potencialitou. Dokonce i lidé, kteří mohou být
kritizováni za své omyly, mohou nabídnout něco, co nemá být ztraceno. Je
to jednota národů, které si v univerzálním řádu uchovávají svůj svéráz;
je to celek lidí ve společnosti, která hledá obecné dobro, jež opravdu
přivtěluje všechny.
237. K nám křesťanům tento princip promlouvá o celku či integritě
evangelia, které nám církev předává a posílá nás, abychom jej hlásali.
Jeho plné bohatství přivtěluje akademiky a dělníky, podnikatele a
umělce, všechny. „Lidová mystika“ přijímá celé evangelium svým způsobem a
vtěluje ho ve výrazech modlitby, bratrství, spravedlnosti, zápasu a
slavnosti. Dobrá zvěst je radostí Otce, který nechce, aby zahynul jeden z
jeho maličkých. Tak propuká radost v Dobrém Pastýři, který se setkává
se ztracenou ovcí a přináší ji zpět do ovčince. Evangelium je kvas,
který prokvasí všechno, i město, které svítí na vrcholku hory a osvěcuje
všechny národy. Evangelium má měřítko celku, které je mu vlastní:
nepřestává být Dobrou zvěstí, dokud není zvěstována všem, dokud
nezúrodní a neozdraví všechny dimenze člověka a dokud nesjednotí všechny
lidi na hostině království. Celek je nadřazen části.
IV. Sociální dialog jako přínos k míru
238. Evangelizace v sobě zahrnuje také cestu dialogu. V této době
existují tři oblasti dialogu, jichž se musí církev účastnit, aby
sloužila plnému rozvoji lidské bytosti a usilovala o obecné dobro:
dialog se státy, se společností, což zahrnuje dialog s kulturami a
vědami, a dialog s dalšími věřícími, kteří nejsou součástí katolické
církve. Ve všech případech, „církev mluví na základě onoho světla, které
nabízí víra,“[186]
přináší svoji dvoutisíciletou zkušenost a stále uchovává v paměti
životy a utrpení lidských bytostí. To přesahuje lidský rozum, ale také
má smysl, který může obohatit ty, kteří nevěří, a vybízí rozum, aby
rozšířil svoje perspektivy.
239. Církev hlasá „evangelium pokoje“ (Ef 6,15) a je otevřena
spolupráci se všemi národními a mezinárodními představiteli, aby
pečovala o toto tak obrovské všeobecné dobro. Při zvěstování Ježíše
Krista, který je zosobněným pokojem (srov. Ef 2,14), pobízí nová
evangelizace každého pokřtěného, aby se stal nástrojem mírumilovnosti a
věrohodného svědectví smířeného života.[187]
Je čas vědět, jak projektovat hledání konsensu a dohod v kultuře, která
upřednostní dialog jako formu setkání, aniž by však separovalo od
starostí o spravedlivou společnost, schopnou paměti a nikoho
nevylučující. Hlavním autorem, dějinným podmětem tohoto procesu je lid a
jeho kultura, nikoli třída, frakce, skupina, elita.
Nepotřebujeme projekt nemnohých určených málokterým nebo osvícenou či
osvědčenou menšinu, která si přivlastní kolektivní cítění. Jde o
ujednání o společném životě, o sociální a kulturní smlouvu.
240. Státu přísluší péče obecné dobro společnosti a jeho prosazování. Na
základě principů subsidiarity a solidarity a ve svém značném úsilí o
politický dialog a tvorbu konsensu stát plní roli, kterou ve snaze o
rozvoj nelze delegovat. Tato role v nynějších okolnostech vyžaduje
hlubokou sociální pokoru.
241. V dialogu se státem a společností nedisponuje církev řešením všech
jednotlivých otázek. Nicméně spolu s různými sociálními silami doprovází
návrhy, jež by mohly lépe odpovídat důstojnosti člověka a obecnému
dobru. Přitom církev vždycky zřetelně nabízí zásadní hodnoty lidské
existence, aby předala přesvědčení, která mohou najít výraz v politickém
jednání.
Dialog mezi vírou, rozumem a vědami
242. Také dialog mezi vědou a vírou je součástí evangelizace, která favorizuje mír.[188] Scientismus a pozitivismus „odmítá vedle forem poznání pozitivních věd uznat jako platné i jiné způsoby poznání.“[189]
Církev navrhuje jinou cestu, která vyžaduje syntézu mezi zodpovědným
užíváním metodologií vlastních empirickým vědám a dalších věd jako
filosofie, teologie jakož i samotné víry, která pozvedá člověka až k
tajemství, které transcenduje přirozenost a lidskou inteligenci. Víra
nemá strach z rozumu; naopak, hledá jej a důvěřuje mu, protože „jak
světlo rozumu tak světlo víry mají původ v Bohu“,[190]
nemohou si protiřečit. Evangelizace je pozorná vůči vědeckému pokroku,
aby jej osvěcovala světlem víry a přirozeného zákona a aby vždycky
respektoval centrální postavení a nejvyšší hodnotu člověka ve všech
fázích jeho života. Celá společnost může být obohacena tímto dialogem,
který otevírá nové horizonty myšlení a rozšiřuje možnosti rozumu. Také
toto je cesta harmonie a mírumilovnosti.
243. Církev neusiluje o zastavení podivuhodného pokroku věd. Naopak
raduje se a dokonce se těší z enormního potenciálu, který Bůh dal lidské
mysli. Když vědecký pokrok setrvávající s akademickou přesností na poli
svého specifického předmětu ozřejmí určitý závěr, který rozum nemůže
popřít, víra mu neprotiřečí. Tím méně si pak věřící mohou nárokovat, aby
nějaké jim milé vědecké mínění, které navíc nebylo dostatečně
prokázáno, nabylo váhy věroučného dogmatu. V některých případech však
někteří vědci překračují formální předmět svojí discipliny a posunují
svá tvrzení či závěry mimo vlastní vědecké pole. V takovém případě
nenabízejí rozum, nýbrž určitou ideologii, která uzavírá cestu
autentickému, mírumilovnému a plodnému dialogu.
Ekumenický dialog
244. Ekumenické nasazení odpovídá na modlitbu Pána Ježíše, který žádá, aby „všichni byli jedno“ (Jan 17,21).
Věrohodnost křesťanské zvěsti by byla mnohem větší, kdyby křesťané
překonali svoje rozdělení a církev realizovala „plnost katolicity jí
vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou
odloučeni od plného společenství s ní“.[191]
Musíme si neustále připomínat, že jsme poutníci a putujeme společně. Za
tímto účelem je třeba svěřit srdce druhovi na cestě bez podezírání a
hledět především na to, co hledáme: pokoj ve tváři jediného Boha. Svěřit
se druhému je cosi řemeslného, pokoj je řemeslo. Ježíš nám řekl:
„Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). V tomto nasazení se i mezi námi naplňuje starozákonní proroctví: „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (Iz 2,4).
245. V tomto světle je ekumenismus přínosem k jednotě lidské rodiny.
Účast konstantinopolského patriarchy, Jeho Svatosti Bartoloměje I., a
canterburského arcibiskupa, Jeho Milosti Rowana Douglese Williamse[192] na biskupském synodu byla autentickým Božím darem a cenným křesťanským svědectvím.
246. Vzhledem k vážnému rozdělení křesťanů, které je opakem svědectví,
se hledání cest k jednotě stává naléhavým zejména v Asii a Africe.
Misionáři na oněch kontinentech opakovaně zmiňují kritiky, námitky a
výsměch, kterého se jim dostává kvůli pohoršení rozdělených křesťanů.
Pokud se soustředíme na přesvědčení, která nás spojují, a připomeneme si
princip hierarchie pravd, budeme moci svižně kráčet k novým společným
formám zvěstování, služby a svědectví. Nezměrné množství těch, kteří
nepřijali zvěst Ježíše Krista, nás nemůže nechat lhostejnými. Úsilí o
jednotu, která usnadňuje přijetí Ježíše Krista, proto přestává být
pouhou diplomacií či vynucenou aktivitou a přetváří se na život, který
je neoddělitelný od evangelizace. Rozdělení mezi křesťany v zemích,
které jsou zraněny násilím, přidává další násilí ze strany těch, kteří
by měli být aktivním kvasem pokoje. Věci, které nás spojují, jsou moc a
moc cenné! A pokud opravdu věříme ve svobodné a velkodušné působení
Ducha, kolik jen věcí se můžeme učit jedni od druhých! Nejde jen o to
získat informace o druhých, abychom se lépe poznali, ale o shromáždění
toho, co do druhých zasel Duch, jakožto daru, který je určen také nám.
Například v dialogu s našimi pravoslavnými bratry máme my katolíci
možnost se naučit něco o významu biskupské kolegiality a jejich
synodální zkušenosti. Skrze výměnu darů nás může Duch stále více
přivádět k pravdě a dobru.
Vztahy s židovstvím
247. Velmi specifický pohled je určen židovskému lidu, jehož Smlouva s
Bohem nikdy nebyla odvolána, protože „když Bůh někomu něco daruje, je to
neodvolatelné“ (Řím 11,29). Církev, která s židovstvím sdílí
důležitou část Písma svatého, považuje lid Smlouvy a jeho víru za
posvátný kořen vlastní křesťanské identity (srov. Řím 11,16-18).
Jako křesťané nemůžeme židovství považovat za cizí náboženství, ani
zahrnovat židy mezi ty, kteří jsou voláni k tomu, aby opustili modly a
obrátili se k pravému Bohu (srov. 1 Sol 1,9). Věříme spolu s nimi v jediného Boha, který působí v dějinách, a spolu s nimi přijímáme společné zjevené Slovo.
248. Dialog a přátelství se syny Izraele jsou součástí života Ježíšových
učedníků. Sympatie, které se vyvinuly, nás vedou k upřímné a hořké
lítosti nad úděsným pronásledováním, kterému byli vystaveni, zejména
tomu, kterého se účastní či účastnili křesťané.
249. Bůh nadále působí v lidu Staré Smlouvy a dává zrod pokladům
moudrosti, které plynou z jeho setkání s božským Slovem. Proto se také
církev obohacuje, když sbírá hodnoty židovství. I když jsou některá
křesťanská přesvědčení pro židovství nepřijatelná a církev se nemůže
zřeknout hlásání Ježíše jakožto Pána a Mesiáše, existuje bohatá
komplementarita, která nám dovoluje číst společně texty hebrejské Bible a
vzájemně si pomáhat při odhalování bohatství Slova, jakož i sdílet
mnohá etická přesvědčení a společnou starost o spravedlnost a rozvoj
národů.
Mezináboženský dialog
250. Postoj otevřenosti v pravdě a v lásce musí charakterizovat dialog s
věřícími nekřesťanských náboženství, navzdory různým překážkám a
obtížím, zejména fundamentalismům na obou stranách. Tento mezináboženský
dialog je nezbytnou podmínkou pro mír ve světě, a proto je povinností
pro křesťany, jakož i pro ostatní náboženské komunity. Tento dialog je v
první řadě místem rozhovoru o lidském životě nebo jednoduše, jak
navrhují indičtí biskupové: „postojem otevřenosti k nekřesťanům sdílením
jejich radostí a jejich bolestí.“[193]
Tak se naučíme přijímat druhé v jejich odlišné existenci, odlišném
myšlení a vyjadřování. Touto metodou budeme moci společně přijmout
povinnost sloužit spravedlnosti a pokoji, což by mělo být základním
měřítkem jakékoli výměny. Dialog, ve kterém se hledá sociální smír a
spravedlnost, nehledě na jeho čistě pragmatický aspekt, je sám o sobě
etickým úsilím, které vytváří nové sociální podmínky. Snahy o nějaké
specifické téma se mohou proměnit na proces, ve kterém obě strany
nasloucháním druhého dosahují očištění i obohacení. Proto i tyto snahy
mohou vyjadřovat lásku k pravdě.
251. V tomto vždy milém a srdečném dialogu netřeba nikdy přehlížet
bytostné pouto mezi dialogem a zvěstí, které přivádí církev k udržování a
zintenzivňování vztahů s nekřesťany.[194]
Smířlivý synkretismus by v posledku byl totalitarismem těch, kteří se
domnívají, že smiřují, když odhlížejí od hodnot, které je přesahují a
nad nimiž nemají moc. Pravá otevřenost implikuje pevné uchovávání svých
nejhlubších přesvědčení ve zřetelné a radostné totožnosti, ale také
přístupnost „chápat druhé… s vědomím, že dialog může každého obohatit“.[195]
Neposlouží nám diplomatická otevřenost, která všemu přitakává ve snaze
vyhnout se problémům, protože by to znamenalo oklamávat druhého a upírat
mu dobro, které obdržel jako dar k velkorysému sdílení. Evangelizace a
mezináboženský dialog si ani zdaleka neprotiřečí, podporují se a
vzájemně se živí.[196]
252. V této době nabývá značné důležitosti vztah s věřícími islámu, dnes
obzvláště přítomnými v mnoha zemích s křesťanskou tradicí, kde mohou
svobodně pěstovat svůj náboženský kult a žít integrováni ve společnosti.
Netřeba nikdy zapomínat, že ti, „kteří prohlašují, že se drží víry
Abrahámovy, klaní se jako my jedinému a milosrdnému Bohu, který bude v
poslední den lidi soudit“.[197]
Posvátné spisy islámu uchovávají části křesťanského učení; Ježíš
Kristus a Marie jsou předmětem hluboké úcty a je obdivuhodné vidět mladé
i staré muslimy, muže i ženy, kteří jsou schopni denně věnovat čas
modlitbě a věrně se účastnit svých náboženských obřadů. Zároveň jsou
mnozí z nich hluboce přesvědčeni, že jejich život ve svém celku patří
Bohu a je pro Něho. Uznávají také nezbytnost odpovědět Bohu etickým
úsilím a milosrdenstvím vůči chudým.
253. Na podporu dialogu s islámem je nezbytná náležitá formace mluvčích,
nejenom aby byli pevně a radostně zakořeněni ve své identitě, ale aby
byli schopni uznat hodnoty druhých, rozumět starostem, které jsou v
pozadí jejich žádostí, a poukazovat na společná přesvědčení. My křesťané
bychom měli se sympatiemi přijímat islámské imigranty, kteří přicházejí
do našich zemí, stejně jako doufáme a modlíme se, aby byli křesťané
přijímáni a respektováni v zemích s islámskou tradicí. Modlím se a
pokorně žádám tyto země, aby křesťanům zajistily svobodu, aby mohli
slavit svůj náboženský kult a žít svoji víru, přičemž beru v úvahu
svobodu, které se dostává věřícím islámu v západních zemích! Vzhledem k
případům násilného fundamentalismu, které nám působí starosti, musí vést
sympatie k autentickým věřícím islámu k vyhýbání se nevraživým
generalizacím, protože pravý islám a náležitá interpretace koránu
odporují každému násilí.
254. Nekřesťané z nezištné božské iniciativy a věrní svému svědomí mohou žít „ospravedlněni milostí Boží“[198] a tak být „přidruženi k velikonočnímu tajemství Ježíše Krista“.[199]
Avšak z důvodů svátostné dimenze posvěcující milosti v nich božské
působení vytváří určité prvky, rity a zvyky, které přibližují další lidi
ke komunitní zkušenosti putování k Bohu.[200]
Nemají význam a účinnost svátostí ustanovených Kristem, ale mohou být
jakýmisi přívody, které vytváří tentýž Duch, aby vysvobodil nekřesťany z
ateistického imanentismu a z pouze individuálních náboženských
zkušeností. Tentýž Duch vzbuzuje na každém místě formy praktické
moudrosti, které pomáhají snášet životní potíže a žít více v pokoji a
harmonii. Také my křesťané můžeme mít užitek z tohoto bohatství
konsolidovaného v průběhu staletí, které nám může pomoci lépe žít naše
vlastní přesvědčení.
Sociální dialog v kontextu náboženské svobody
255. Synodní otcové připomněli důležitost respektování náboženské svobody považované za základní lidské právo.[201] Zahrnuje „svobodu zvolit si náboženství, považované za pravdivé, a veřejně projevovat svoji víru“.[202]
Zdravý pluralismus, který opravdu respektuje druhé a hodnoty jako
takové, neimplikuje privatizaci náboženského vyznání ve snaze jej omezit
na ztišení a přítmí individuálního svědomí nebo jej odsunout stranou do
zavřených kostelů, synagog a mešit. V posledku by vlastně šlo o novou
formu diskriminace a autoritářství. Náležitý respekt vůči menšinám
agnostiků či nevěřících nesmí být svévolně vnucován a umlčovat tak
přesvědčení většiny věřících anebo ignorovat bohatství náboženských
tradic. To by v dlouhodobé perspektivě podněcovalo spíše zášť než
toleranci a pokoj.
256. Položíme-li si otázku ohledně veřejného vlivu náboženství, je třeba
rozlišovat různé způsoby jeho prožívání. Jak intelektuálové, tak
žurnalistické komentáře často upadají do hrubých a málo akademických
generalizací, když mluví o vadách náboženství a mnohokrát nejsou schopni
rozlišit, že všichni věřící – ani všichni náboženští představitelé –
nejsou stejní. Někteří politici využívají tohoto zmatku k ospravedlnění
diskriminačních opatření. Jindy se zase pohrdá spisy, které vznikly ve
věřícím prostředí, a zapomíná se, že klasické náboženské texty mohou mít
význam ve všech dobách, a že mají motivační moc, která vždy otevírá
nové horizonty, podněcuje a rozšiřuje mysl i vnímavost. Bývají
znevažovány úzkoprsostí racionalistických vizí. Je rozumné a
inteligentní pokládat tyto spisy za tmářské jenom proto, že vznikly v
kontextu náboženské víry? Nesou v sobě zásadně humanistické principy
které mají racionální hodnotu, třebaže jsou proniknuty náboženskými
symboly a naukami.
257. Jako věřící se cítíme nablízku také těm, kteří se nepokládají za
součást žádné náboženské tradice, upřímně však hledají pravdu, dobrotu a
krásu, jejichž maximální výraz a zdroj my nacházíme v Bohu. Vnímáme je
jako cenné spojence v úsilí o obranu lidské důstojnosti, při vytváření
mírumilovného soužití mezi národy a při ochraně stvoření. Zvláštní
prostor patří takzvaným novým areopagům, jako je „nádvoří
národů“, kde „věřící a nevěřící mohou vést dialog o zásadních tématech
etiky, umění a vědy a při hledání transcedence“.[203] Také toto je cesta pokoje pro náš raněný svět.
258. Počínaje některými sociálními tématy důležitými vzhledem k
budoucnosti jsem se snažil ještě jednou poukázat na nevyhnutelnou
sociální dimenzi evangelní zvěsti, abych všem křesťanům dodal odvahu
manifestovat ji slovy, postoji i skutky.
[179]
179 Populorum Progressio, 76.
[180]
180 Konference biskupů USA, pastýřský list Forming Consciences for Faithful Citizenship (listopad 2007), 13.
[181]
181 Kompendium sociálního učení církve, 161.
[182]
182 Romano Guardini, Konec novověku, Vyšehrad, Praha 1992, str. 23.
[183]
183 Srov. Ismael Quiles S.I., Filosofía de la educación personalista, ed. Depalma, Buenos Aires, 1981, 46-53.
[184]
184 Stálá komise Konžské biskupské konference, Message sur la situation sécuritaire dans le pays (5. prosinec 2012), 11.
[185]
185 Srov. Platon, Gorgiáš, 465.
[186]
186 Benedikt XVI., Promluva k římské kurii, 21. prosinec 2012.
[187]
187 Srov. Propositio 14.
[188]
188 Srov. Propositio 54.
[189]
189 Fides et ratio (14. září 1998), 88.
[190]
190 Sv. Tomáš Akvinský, Summa contra Gentiles, I, 7; srov. Fides et ratio, 39.
[191]
191 Unitatis redintegratio, 4.
[192]
192 Srov. Propositio 52.
[193]
193 Indická biskupská konference, Závěrečná deklarace ze zasedání 8. března 2012: The Rule of the Church for a better India,8,9.
[194]
194 Srov. Propositio 53.
[195]
195 Jan Pavel II., Redemptoris missio (7. prosinec 1990), 56.
[196]
196 Srov. Benedikt XVI., Promluva k římské kurii, (21. prosince 2012.
[197]
197 Lumen gentium, 16.
[198]
198 Mezinárodní teologická komise, Křesťanství a ostatní náboženství, 72.
[200]
200 Srov. ibid., 81-87.
[201]
201 Srov. Propositio 16.
[202]
202 Benedikt XVI., Ecclesia in Medio Oriente (14. září 2012), 26.
[203]
203 Srov. Propositio 55.
Zdroj: www.radiovaticana.cz
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 0 Hlasů: 0
|
| | | |
|