5. června 2013 se uskutečnil další ze studijních dnů Středoevropského centra misijních studií nazvaný „Církevní restituce jako výzva aneb dokážou být církve opravdu církvemi?“.

Akce se konala v kostele U Jákobova žebříku v Praze-Kobylisích od půl desáté do jedné hodiny odpolední a skládala se ze dvou hlavních částí – moderované panelové diskuse účastníků a zodpovídání otázek z pléna. Téma, které je v současné době velice živé a aktuální, jsme se snažili pojednat z hlediska misie a misijní eklesiologie.

Přes nepřízeň počasí a stoupající vodní toky, které některým bratřím zkomplikovaly dopravu do metropole i v rámci metropole, se nakonec podařilo dorazit sedmi panelistům – teologům, duchovním a spolupracovníkům z různých denominací. Pozvání přijali Jaromír Strádal (ČCE), Pavel Černý (CB), Daniel Fajfr (CB), Jáchym Gondáš (BJB), Luděk Korpa (ČCE), Petr Brzobohatý (SKC) a Jan Satke (ČCE). Mezi hosty nechyběli ani korejští duchovní a členové SCMS Jongsil Lee a Kwang-Hyun Ryu nebo duchovní japonské komunity Shinl Son, takže účast byla vskutku mezinárodní. Moderování diskuse se ujal misiolog a badatel SCMS Pavol Bargár. Studijní den se nesl v duchu příjemné a přátelské atmosféry a přinesl mnoho inspirativních podnětů. Na následujících řádcích vám přinášíme přepis toho nejzajímavějšího, co v rámci diskuse zaznělo.

Po představení účastníků diskuse a společné písni následovalo zamyšlení Jaromíra Strádala k tématu studijního dne. Uvedl v něm, že majetek sám o sobě není hříšný ani špatný, záleží na způsobu, jak se k němu vztahujeme a jak s ním nakládáme. Musíme se jej naučit vnímat jako něco, co nám bylo svěřeno do správcovství, abychom jej užívali ke službě bližním. Hlavní otázkou církevních restitucí tak bude, zda se církve rozhodnou vnímat novou situaci jako Boží akci, výzvu ke zkvalitnění své činnosti, či zda ji budou brát jako vítězství v dlouholetém politickém a společenském boji.

P. Bargár: Jak vnímáte nově vzniklou situaci v rámci teologické a historické reflexe svých denominací?

D. Fajfr: Na letošní rok připadají tři významná výročí. Hovoří se mnoho o výročí cyrilometodějském, dále výročí vydání Bible kralické, ale trochu se zapomíná na výročí ediktu milánského, vydaného císařem Konstantinem I. v roce 313. Právě v něm máme doklad o první velké církevní restituci v dějinách. Církev bratrská (CB) existuje zhruba 130 let, vychází z tradice reformované církve a odluka od státu patřila tedy historicky k jednomu z jejích hlavních rysů. Na svůj provoz si vydělávala podnikáním přes přidružené spolky a společnosti. Tato tradice – jako u mnoha dalších církví – vzala zasvé rokem 1949, kdy všichni kazatelé získali status státních zaměstnanců a byly jim vyměřeny minimální mzdy. Situace trvala až do revoluce v roce 1989. V roce 1991 bylo v CB přijato usnesení, že naše církev bude směřovat k odluce od státu. Jsme tedy vlastně rádi, že se nám tento závazek podařilo po třiadvaceti letech uskutečnit. Neznamená to však v žádném případě, že bychom se chtěli odloučit od společnosti – naopak.

J. Gondáš: Jak jistě všichni víte, Bratrská jednota baptistů (BJB) odmítla restituce úplně, což souvisí s jejím historickým postojem. Financování státem jsme se vzdali již v roce 1993 (tehdy se to však netýkalo všech sborů). Odluka církve od státu má v BJB dlouhou tradici, kdysi byl tento požadavek tak zdůrazňován, že církev se dokonce odmítala registrovat. Teologicky vycházíme z přesvědčení, že život víry není čistě duchovní záležitostí, ale má i svou materiální složku, resp. z druhé strany řečeno: „provozní podmínky“ církve nejsou něco odděleného od víry, ale patří k ní, tvoří její konkrétní zasazení do světa.

J. Strádal: Jako evangelíci se nalézáme v prekérní situaci. V reformační tradici byla církev vždy financována zeměpánem, nebyla tedy samostatným ekonomickým subjektem a rozhodovala si jen o duchovních záležitostech. Dnes je to zcela opačně. Řešíme primárně ekonomické, hospodářské a provozní otázky. Možná bychom se měli zkusit vrátit do prvopočátků církve, kdy sbory skutečně žily jen ze sbírek a darů jejich členů.

P. Černý: V Bibli je překvapivě mnoho míst, kde se hovoří o penězích. Biblický pohled je takový, že peníze nejsou a priori zlé, ale mohou zlo působit. Že Pavel a jeho společníci (např. Apollo) museli své misijní cesty nějak financovat, o tom máme v NZ textu četné doklady. Ale když se nad tím zamyslíme, týká se to i Ježíše a apoštolů, kteří pro své cesty také potřebovali nějaké zázemí a zabezpečení. Pro CB je nezávislost na státních strukturách důležitá, bylo tomu tak i v minulosti, kdy měla církev dokonce vlastní kampeličku. Cesta k ekonomické soběstačnosti je nyní prioritou.

P. Brzobohatý: Starokatolická církev (SKC) byla z eklesiologického hlediska vždy strukturována tak, aby se financovala „odspodu“, tj. ze sbírek a darů věřících. Chceme především, aby každá farnost byla schopna uživit svého faráře, jak tomu bylo v minulosti u našich otců-zakladatelů. Zároveň požadujeme model kooperativní odluky, neboť církev a stát by měly v některých oblastech spolupracovat.

L. Korpa: ČCE je postavena na samostatnosti a značné autonomii lokálních společenství. Jak už zaznělo, nová situace vlastně není zas až tak nová. Z archívů víme, že sbory byly dříve ekonomicky soběstačné. Otázkou nejsou jen platy farářů, ale skutečná nezávislost sborů. Počítáme, že v budoucnu se bude vlivem odluky postupně oslabovat vliv ústředí na život církve, a že ústředí zeštíhlí jak personálně, tak zřejmě nebude mít tak silný rozhodovací mandát.

J. Satke: Já tu zastupuji jeden z nejmenších sborů ČCE. Kdybychom se nyní měli sami financovat, sbor by zanikl, a to i přesto, že lidé ve sboru jsou velice obětaví a jsou ochotni přispívat. Měli bychom se proto zabývat otázkou restitucí i z misijní perspektivy – jak se budou financovat právě takové misijní počiny, sbory, které jsou „ztrátové“, ale perspektivní? To, co je často zdlouhavé a nejsou hned vidět výsledky – misie v rodinách a křesťanská výchova dětí – je ve skutečnosti nejefektivnější misijní práce z hlediska dlouhodobého plánu.

P. Bargár: Změní se v nové situaci nějak strukturální poměr mezi ordinovanými a neordinovanými členy a zaměstnanci církví?

J. Strádal: Neměli bychom zapomínat, že služba v církvi není a nemůže být vnímána jako „zaměstnání“. Těžko si ji někdo vybere proto, že by očekával, že to bude dobrý nebo výhodný „džob“.

P. Černý: Duchovní jako placený pracovník rozhodně není nic, co by bylo proti Písmu. Avšak nová situace, kdy budou duchovní placeni přímo členy sborů, povede zřejmě také k tomu, že na jejich činnost bude dárci a sponzory vyvíjen větší tlak, budou pod větší kontrolou. Bylo by špatné, kdyby tento tlak směřoval více k „aktivitám pro lidi“ a vytrácela by se pak duchovní stránka společenství. Měli bychom najít cestu, jak toto vyvážit.

D. Fajfr: V CB měli dříve kazatelé i civilní zaměstnání. Je možné, že se k tomu časem zase vrátíme a dokážu si to dobře představit.

P. Brzobohatý: Vzhledem k tomu, že SKC je eucharistická církev a eucharistie je součástí každé bohoslužby, úloha faráře je nezastupitelná a nenahraditelná. Měli bychom však dojít k určité dělbě povinností i mezi laiky na základě principu všeobecného kněžství.

L. Korpa: Každý sbor by měl mít jak duchovního, tak laického koordinátora. Je podle mého názoruškoda, aby se teologicky vzdělaní pracovníci museli zabývat administrativou, správními otázkami či katechezí dětí. Na to by zde měli být jiní pracovníci, kteří nemusí být odborně teologicky vzdělaní.

J. Gondáš: Odluka přináší do popředí opět otázku po autoritě a funkci duchovních. Co je sbor? Jak rozumíme autoritě ordinovaného duchovního? Za co jej vlastně sbor platí? Za to, že sám žije mravním a duchovním životem? Nebo za to, že obstarává administrativu a agendu? Co se po něm má vlastně vyžadovat?

J. Satke: Abych řekl pravdu, já si vůbec nedokážu představit vykonávat funkci faráře při zaměstnání. Dle mé zkušenosti je to „fulltime“ a někdy dokonce ještě nad rámec normálního úvazku. Aby člověk dělal tuto práci zodpovědně, musí žít v dané lokalitě, být v kostele a na faře skutečně přítomen, žít s lidmi a sdílet jejich problémy.

P. Bargár: V čem spatřujete hlavní klady a zápory odluky církve od státu?

J. Satke: Největším záporem je jednoznačně negativní reklama pro církve vůči společnosti. Zhoršil se náš mediální a veřejný image a ještě se jistě zhoršovat bude. Musíme to kompenzovat návratem ke službě – tak, že to, co jsme dostali, budeme spravovat pro blaho celé společnosti.

J. Gondáš: Nikdy jsem se u nás v BJB nesetkal s tím, že by se kazatel stal „rukojmím“ nebo „vazalem“ svých mecenášů. Neříkám, že se to stát nemůže, ale já jsem se s tím prostě nesetkal. Kladem odluky je jistě to, že církve musejí nyní projít velkou sebereflexí a racionalizací své činnosti. Záporem pak zase to, že chybí prostředky na nové duchovní a jejich vikariáty. Když jsme se v roce 1993 osamostatnili, dost jsme se tohoto kroku báli. Lidé ale pochopili odpovědnost, která je na ně naložena, a začali se spontánně starat a dávat dary. Je to poměrně paradoxní, ale v BJB jsme udělali tu zkušenost, že velikost sboru nerozhoduje o jeho soběstačnosti. Nepanuje tam přímá úměra. Soběstačnost se řídí ochotou a obětavostí členů sboru. Některé naše velké sbory se neuživí a musejí se dotovat, protože rozvíjejí obrovské množství aktivit.

L. Korpa: Pro nás v ČCE je odluka jistě ulehčení. V podstatě se opět vracíme ke kalvínské etice práce a modlitby. Naše práce nyní spočívá v tom naučit naše věřící, že nic není zadarmo, a že se musejí na chodu své církve podílet. Kladem je, že nyní budeme moci uskutečňovat projekty, o kterých jsme dříve jen přemýšleli a snili.

P. Brzobohatý: Kladem je obecně to, že konečně jako církve přestaneme žít v neustálém bludném kruhu stížností, kolik bychom toho mohli udělat, kdybychom na to měli. Negativní je skutečnost, že současný stav trvá již přes šedesát let, čímž se přerušila kontinuita tradiční eklesiologie SKC. My sice historicky víme, jak by měla vypadat, ale nikdo z našich členů to osobně již nezažil. Také se bojím nebezpečí, že budou církve využívány externími lobby. Další problém vidím v tom, že po schválení zákona o odluce se nám mnohem hůř spolupracuje s magistráty a státními institucemi. Polovina dotačních projektů SKC na opravy budov letos u MKČR neuspěla, což se dříve nestávalo. Dle našeho názoru to přímo souvisí s restitucemi.

D. Fajfr: Odluka je pro CB jednoznačně pozitivní. Naše církev má cca 7.000 členů v 76 sborech. Sbory, které dnes mají nad 80 členů, se v budoucnu budou schopny uživit včetně platu duchovního, pokud budou držet nastolený kurz příspěvků, které v současnosti činí 6% z hrubého platu. Některé sbory si platí i dva nebo tři misijní pracovníky. Otázka je, co se stane s menšími sbory. Je to záležitost budoucího managementu a směřování církve, ale ještě jsme si to nezodpověděli do všech důsledků.

P. Černý: Můžeme se inspirovat také v zahraničí. Např. v USA jsou na tom všechny církve stejně, žádná z nich není financována státem. Musíme znovu prozkoumat otázku desátků. Většinou platí, že kde lidé musejí něco dávat, toho si také více váží. Trochu se bojím, aby nevznikala mezi sbory rivalita. Nesmíme se těmi penězi nechat rozdělit. Jak dlouho máme podporovat z ústředí nově vzniklé nebo malé sbory? Musíme se více angažovat a prorůstat do občanské společnosti. Města dříve podporovala církve a jejich akce, protože církve dělali něco dobrého pro lidi, pozitivně působily v místech, kde fungovaly jejich sbory. Myslím, že se dnes tento trend vrací, a že je opět zvýšená poptávka po církevně zaštítěných akcích.

D. Fajfr: Celkově bychom mohli zhodnotit, že pokud restituce měly dosud nějaký jednoznačně kladný výsledek, pak to byla bezprecedentní spolupráce ERC a ČBK na společném postupu vůči státu. Ta jednota křesťanů byla v tu chvíli úžasná a měli bychom se jí držet i v budoucnu v dalších jednáních, například v otázce diakonií a služby společnosti.

Zapsal a redakčně upravil Dalibor Vik.

Zdroj: Misiologické fórum 3/2013