Pokud bych zůstal farářem na sboru, choval bych se stejně jako mnoho mých kolegů. Jednání se státem bych sledoval zpovzdálí, podle toho, zda sbor něco vlastnil nebo ne, bych se rozhodoval, jak jednat, ale nebyl by problém uchovat si odstup a nezávislost. V něm bych se moc nestaral o to, co církev v té věci kdy řekla. Můj odstup by mně umožňoval komentovat to naprosto svobodně, někdy jen na základě toho, co bych v té které chvíli ze svého pohledu a z pohledu „mých blat“ považoval za správné. Moje zapojení do celé problematiky jako faráře na sboru by bylo kusé, okrajové a určeno nanejvýš plněním vyšších výzev, např. při kompletaci seznamu zabaveného majetku sboru. Je pravda, že zůstat farářem na sboru by nebylo špatné, ovšem život šel jinudy.


Před deseti lety to začalo církevním zákonem

Před deseti lety (2003) po opuštění sboru a nástupu do nové pozice, jsem se ocitl v centru živějšího tématu mezi státem a církvemi. Šlo o nový církevní zákon, který připravoval ministr Dostál s paní Řepovou, ředitelkou odboru církví. Jednání byla v té době již v proudu, zákon omezoval církve v možnostech zakládat nové církevní právnické osoby (školy a diakonická zařízení především), bylo kolem toho rušno. Zákon byl tehdy schválen, nicméně Ústavní soud některá jeho ustanovení zrušil (především šlo o to, že stát chtěl evidovat charity a diakonie). Ministerstvo kultury si činilo nárok na to zaevidovat či nezaevidovat, tj. povolit či nepovolit nějakou z takových církví založených institucí. Církve to chápaly jako omezování svobod a činnosti. Ač se k nám ministr Dostál choval korektně, přece jen bylo znát, že jeho vztah k církvím byl rezervovaný (kdoví, zda v tom hrálo roli pouze ono plísnění nějakým katechetou v dětství), proto se asi nebránil odebrat či neuznat církvím některá práva. Také tehdy se debatovalo o majetkovém vyrovnání, jak jsem rozuměl, ministr Dostál se do této problematiky pouštěl nerad, také Zemanova vláda měla výhrady.

Ne/tvořivost pionýrských let

Ve věci majetkového řešení vznikaly různé nápady. Například ministr kultury přišel s tím, aby se vrátil majetek, jehož vlastnictví i vydání jsou nezpochybnitelné a spolu s tím nechť je ukončeno financování církví ze státního rozpočtu. Protože v té době nebylo nijak silné odhodlání členů naší církve převzít financování na sebe, byli zástupci církví proti tomuto dobrodružnému a nepromyšlenému postupu. Možná, že právě v té době (cca roky 2003-2005) byla ta správná příležitost říci, aby se ČCE z vlastní vůle rozhodla pro samofinancování, ovšem takových hlasů uvnitř církve nebylo. Zdá se, že návrhy vládních úředníků nebyly v církvi téměř brány na vědomí. Od roku 1991 se jen čekalo na splnění závazku státu, který měl tuto záležitost vyřešit zákonem (viz § 29, zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). O takové zákonné řešení se stát pokoušel spíše sporadicky a myslím si, že nebylo-li by tlaku ze strany obcí a měst, kterým blokovaný majetek bránil v rozvoji, především v čerpání štědrých dotací z EU (2007-2013), stát by v této své pozici odevzdaného konstatování, že pro řešení není politická vůle, setrval dodnes.

Serióznější přístup (Topolánkova doba)

Protože však bylo třeba jednat o odblokování majetku, začala vláda již v roce 2007 takové pokusy činit, vznikl věcný záměr zákona, církve jej připomínkovaly, synod ČCE sledoval a bral na vědomí, případně přijímal usnesení, kterými dával najevo vůli církve účastnit se majetkového vyrovnání státu s církvemi. Tak tomu bylo například v roce 2008, ve kterém již došlo k značnému posunu v řešení celé problematiky, když od úmrtí ministra Dostála (2005) nebyla tato věc „na pořadu dne“ (jak se často říká).

Přístup církví a synodní rady  (Fojtíkovy teze)

Pro korektnost je nutné zmínit, že – jak dosvědčuje projednávání v SR v roce 2007 – že již z doby ministra Dostály existovaly tzv. Fojtíkovy teze. Karel Fojtík byl tehdejším tajemníkem Církve bratrské, v této věci se schopně orientoval a dobře angažoval. Jejich podstatou bylo jednat se státem a o vrácení některého majetku, ten který vrátit nelze nahradit finančně ve formě pro státní rozpočet únosné (tehdy to bylo formou splátek na 60 let). Ona finanční kompenzace se neměla vyplácet podle poměrů majetku nebo dělení státní dotace pro církve, nýbrž podle klíče, který byl dohodnut, aby po přijetí zákona žádná církev „na tom nebyla hůře než před tím“. V zásadě se tedy sledovalo to, aby církve měly z čeho žít a základem měla být kompenzace za nevratitelný majetek všech církví. Z líčení tehdejších účastníků celého jednání vyplývá, že „naše spokojenost může být jen částečná, především z toho důvodu, že se došlo cíle, zároveň však musíme uznat, že podle kritérií a poměrů bychom mohli myslet výše, což by ovšem znemožnilo schválení ostatními. I když můžeme vypadat jako ti hloupí, kdo se seberegulovali v zakládání nových pracovních míst, přesto v této situaci existujícího PF a především vědomí ve sborech, že je správné se spolupodílet na financování kazatelů, je dobrá výchozí pozice pro další práci na novém modelu církevního života.“ Tak bylo celé jednání mezi církvemi popsáno pro zasedání synodní rady v prosinci 2007 a celá synodní rada ve složení Mahulena Čejková, Pavel Stolař, Pavel Prosek, Pavel Klinecký, Miloš Rejchrt a JR, schválila tento postup. Tedy i to, co bylo podepsáno při setkání církevní a expertní komise.

Tehdejší tisková zpráva a podepsaný text zněly:

Církevní a Vládní komise se společně setkaly ve čtvrtek 13.12.07 v 7.45 hod. na Ministerstvu kultury, aby dokončily jednání a všemi svými zástupci podepsaly prohlášení:

„Představitelé obou komisí vyjadřují souhlas s předloženým návrhem věcného záměru zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi ve znění, v jakém byl rozeslán dne 12.12.2007. Členové obou komisí souhlasí s tím, aby návrh věcného záměru zákona byl předložen Vládě ČR ke schválení.

Podepsáni: za Vládní komisi: Václav Jehlička, Miroslav Kalousek, Petr Gandalovič, Džamila Stehlíková, Tomáš Pojar.

Za Církevní komisi: Jan Graubner, Pavel Černý, Miloslav Vlk, František Lobkovitz, Dominik Duka, Joel Ruml, Michael Pojezdný, Tomáš Butta.

V Praze dne 13.12.2007″

Synodní rada 18. prosince 2007 byla s tímto postupem seznámena, nejen že jen vzala na vědomí, ale jednomyslně postup schválila, jak zachycuje zápis z jejího jednání. Zároveň schválila podobu finančního narovnání a připravovala kroky na postup podle chystaného zákona. To, že tento postup nebyl dotažen do konce, nic nemění na tom, že to bylo jenom na čas. Připravené zásady následně modifikovala vláda vzešlá z voleb v r. 2010 a dotáhla to k přijetí zákona a k podepsání smluv s jednotlivými církvemi (2011/12).

Být uvnitř, nikoliv stranou

V té době jsem byl také místopředsedou ERC (2005-2009), a proto jsem se stále více dostával do celé věci. Nedovedu spočítat, kolik hodin všelijakých jednání jsem absolvoval, kolik vystoupení v církvi i mimo ni, kolika rozhovorů v médiích jsem se musel účastnit, kolik dotazů to bylo a kolik všelijakých příspěvků. Neustále šlo o jedno a totéž – popsat pozadí celé problematiky, ukázat, proč církve nedostanou všechno, vysvětlovat proč je nutná kompenzace, vypočítávat, kolik stát vyplatil na život církví (a to nedůsledně, protože sám stát nedodržoval v té době platný zákon 219/1948 Sb., novelizovaný počátkem devadesátých let) a kolik vydělal ze zabaveného majetku. Bylo toho moc, leccos se dá na všelijakých internetových úložištích vyhledat. Byly to momenty zajímavé, byly chvíle děsivé, a nebylo to jenom proto, že církevní „preláti“ jsou nenasytní a neústupní, ale mnohdy také proto, že dědicové totalitního státu si jen neradi zvykali na myšlenku, že by tady mělo vzniknout samostatné a svobodné jádro společnosti nezávislé na státu (jiná věc je, zda takové jádro je samo o sobě schopné nezávislé a svobodné existence). Tomu čelit šlo jen ztuha, stejně jako všemu poznání, že vysvětlování bylo marné, protože to vlastně málokdo bral na vědomí a zůstal ve své naučené a nezviklatelné argumentaci. Tak to zůstává dodnes a téma majetkového vyrovnání je nejbouřlivějším ideologickým tématem posledních let. Asi to ještě nějakou dobu potrvá. Sociálně demokratická vláda, již za premiérování Miloše Zemana, se příliš vstřícně k církevní tématice nehlásila. Zdá se, že tomu bude tak i nyní, zvláště tehdy, když záměr zacílit na církve, bude silnější než chuť popsat skutečnost a uchopit vážně celou souvislost.

Podobně to bude žít i v církvi, tam ovšem s tím rozdílem, že jako velice demokratické společenství jsme měli celou řadu příležitostí, kdy bylo možno dobrým a propracovaným návrhem a jeho gruntovní obhajobou nastavit alternativní cestu církve bez vazby na jakékoliv vnější finance. Nicméně za dobu více jak dvaceti let k ničemu takovému nedošlo a to i někdy s tou pikantností, že ti, kdo před lety souhlasili s touto cestou, ji dnes kritizují. Ovšem obraty, jaké jsou možné v osobním životě, nejsou stejně rychle možné v životě církevního společenství.

Deficit informací?

Fakta byla několikrát popsána a shrnuta, není problém pro každého, kdo chce více vědět o průběhu jednání, nebo chce si sehnat všelijaká data, aby si je vyhledal. Jsou dostupná a je jich tolik, že není problém se v tom ztratit. Potíž, podle mého, nebyl a není v nedostatku informací, potíž je v rozpoznání jejich serióznosti. Například stojí za to si vyhledat zápisy z tzv. Kasalovy komise, která byla založena Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Tato komise měla cca v letech 2007-2010 pojednat výpočty, seznamy majetku, kompenzace. Součástí komise, spíše jako zvaní hosté nebo pozorovatelé, byli i odborníci z církví. Komise měla možnost i finance na to, sjednat si analýzy renomovaných institucí. Řádnými členy byli zástupci všech tehdejších parlamentních stran a v zápisech naleznete závěry, které ani tehdejší opozice nerozporovala, ani nezpochybňovala. Také to ukazuje, jak snadno člověk zapomene na to, co třeba i kdysi schvaloval, aby o pár let dál, beze všeho, hájil zcela protichůdné stanovisko vůči svému někdejšímu postoji. Když se dějí takové obraty v politice, pravíme, že už jsme na to zvyklí. Stane-li se to v církvi, a že se tak stalo a děje, je z toho smutno.

Doba „po Tlustém“

Když celá jednání díky odporu poslance Tlustého a jeho kolegů byla ukončena (2008), neznamenalo to vlastně nic než potvrzení toho, že řešení této věci, které by bylo snadné v devadesátých letech minulého století, bude dalším odkládáním čím dál bouřlivější. To se postupně potvrzovalo. Jediná potíž vzniklá z tohoto neřešení, kromě toho, že církvím se protahovalo období tzv. legitimního očekávání, se týkala obcí a měst, které nemohly rozvíjet svá prostředí, zvlášť tam, kde byly rozlehlé nemovitosti na jejich území blokovány podle uvedeného zákona. Obce nemohly budovat vodovody, zavádět plyn, zvelebovat rozpadající se budovy, které nevlastnily, nemohly ani odkupovat případný nemovitý majetek. Ovšem posléze jsme rovněž zjišťovali, že ani státní Pozemkový úřad blokaci majetku ne zcela dodržoval, k některým nezákonným převodům vlastnictví došlo i navzdory zákonu, který to zakazoval. Sama ČCE zjistila, že došlo k převodu domu uvnitř Prahy v rozporu s takovým zákonem, případů však byla celá řada. Vlastnické přesuny tohoto druhu měly za následek to, že ukázaly špatnou právní ochranu majetku ze strany státní instituce a také to, že i kdyby bylo možno žádat navrácení takového majetku (což v případě onoho domu pochopitelně nešlo), tak již stejně má jiného majitele a zákon zapovídá žádat majetek od jiných osob než státu. Že taková porušení se stala důvodem pro finanční kompenzaci je jasné, byl tak nahrazen jak majetek, který podle zákona vydat nelze, ale i majetek, který se, ač neměl, „vytratil“ do vlastnictví někoho jiného. Také to je projev slabých právních jistot u nás. Ukazuje se to třeba tak, že vítěz voleb z roku 2013 bez uzardění v předvolebním boji lákal hlasy voličů na protiprávní slib zrušení platných smluv mezi státem a jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi. Po volbách opět bez uzardění potvrdil, že to učinit nelze. Ač má strana množství předáků s právním vzděláním, klidně něco takového připustí. Ovšem v tom nejde o vzdělání, jde o účelovou schopnost křivit a slibovat pro vlastní úspěch téměř cokoliv, i to, co má zůstat nedotknutelné.

Osobní zkušenost z jednání

Minulost s jednáním o majetkovém narovnání mi přinesla také celou řadu zkušeností a setkání. Zvlášť tehdy, kdy jsem byl v letech 2009-2013 dvakrát zvolen předsedou ERC. Mám-li zážitky nějak shrnout, tak musím říci, že jsem se stal vesměs takovými novináři, kteří stáli o informace, většinou nedávali najevo svou stranickost nebo zaujatost pro jednu z argumentujících stran. Nevzpomínám si na nějaký vyhrocený dialog, vše se dalo zvládat. Možná je škoda, že nemám evidenci toho, kolik všeho bylo.

Ke kuriozitám patřil příjezd televizního štábu do Ptenského Dvorku, kde jsem se staral na prázdninové rekreaci dětí o duchovní programy a najednou bylo třeba živě se účastnit nějakého večerního televizního rozhovoru. Táborové náměstíčko v průběhu večera zabral přenosový vůz, Ptenský Dvorek se stal slavným a pro děti to byla jedinečná příležitost poznat víc o práci televize. Mohly sedět i v přenosovém voze, podmínkou bylo, že vydrží dvacet minut potichu a pak mi říkal onen technik, že to nezažil, jak ukázněně a bezproblémově celou dobu děti zvládly.

Jinou příležitostí byl vstup v rámci otázek Václava Moravce. Bylo to v zimě, kdy jsme ve Velké Lhotě u Valašského Meziříčí dělali vizitaci sboru. Přenosový vůz po poledni přijel, já jsem odpovídal zevnitř tamního krásného kostela. Prostředí to bylo kouzelné, ale s tím, že tam byla pořádná zima, sedíte na židličce, do uší vám jdou instrukce, kdy co přijde, pak se to posune, protože je v celou hodinu podat zprávy a vy mrznete a mrznete. Nakonec i to proběhlo, dalo se to zvládnout, i když dneska se ptám, jaký to všechno vůbec mělo smysl.

Několikrát jsem byl na neobvyklých místech, v Senátu, Poslanecké sněmovně, Žofínském fóru, na různých ministerstvech, při jednání všelijakých skupin a sdružení. Jednou i na snídani jakéhosi soukromého klubu. Pozvali mě, abych tam přišel s tehdejším ministrem kultury něco povídat k tomuto bodu. Na pozvánce bylo, že vstup na snídani stojí asi 1900 Kč, tak jsem odpověděl, že nikam nejdu, že takovou sumu neprosnídám za celý rok. Nakonec jsem platit nemusel, přítomným jsem popsal situaci, mj. jsem také posnídal (ale tak maximálně za stovku), sdělil nějaká fakta, např. rozdíly mezi tím, co za 60 let stát ze zabaveného majetku získal a že jen jednu třetinu dal zpět církvím, čímž může být odpor proti církevním restitucím také pochopitelnou obhajobou dobrého kšeftu. Nějaké otázky jsem zodpověděl a pak mi na závěr, mnozí z těch, kdo tam byli, říkali, proč prý to neříkáme častěji a víc, že to pak všechno vypadá úplně jinak.

A to byl celý problém mého minulého života s majetkovým narovnáním. My to říkali všude, kde o to stáli. A tam, kde by bylo třeba to říkat a opakovat, nás nezvali. Novinářům jsme dodávali fakta několikrát, stejně v podstatě o fakta nešlo. Byla a je to ideologie, ideologicky a emotivně živená, v té není potřeba, ani chuť, stavět rozhovor na dobrých informacích. Potřeba bylo mít dobré titulky a nějaký dobrý svár a spor. A případně též nějakého viníka, kdo mohl za nezdary a nenaplnění toho, že se mnohým lidem nesplnily jejich sny a přání, které si spojili se svobodou a demokracií. Církve byly a jsou vhodným objektem.

Zkušenosti z církve

Jiná zkušenost ze života s vyrovnáním je vnitrocírkevní. Synod církve v roce 2008 schválil účast církve při jednání se státem, dokonce to vřadil do církevních řádů. Pak to obrovskou většinou hlasů potvrdil i v listopadu 2011, takže podpisem smlouvy jsme spolu se sestrou synodní kurátorkou naplnili zadání církve. Pozoruhodnou zkušeností bylo, že některými synodály a následnými komentátory jsem dodnes označován manipulátorem synodu. Při rozpravě synodu v roce 2011 se objevil názor, že máme všechno změnit a od jednání i navrženého řešení odstoupit. Reagoval jsem, že jsem do té doby jednal podle toho, co církev přijala a v roce 2008 vtělila do svých řádů (viz Řád o hospodaření církve, čl.22). Podle mého byl následný dodatek logický, když jsem řekl, že si nedovedu představit reprezentovat církev, a omlouvat její nové rozpoznání, pokud by si po třech letech jednání měla znovu všechno promýšlet s možností, že dojde k jinému závěru. Proto jsem mj. řekl, že to bude muset udělat jiný představitel církve. Podle následných komentářů, které vyvstaly, mám dojem, že se místy čeká naprosté zřeknutí se vlastní tváře. Jakmile jsem si dovolil naznačit, že bych navenek nedokázal hájit zásadní proměnu názorů církve, pak se dobře hodí soud o manipulaci. Na druhou stranu si myslím, že synod složený z mnoha duchaplných a zkušených lidí, by se jen sotva nechal manipulovat. Takže nakonec i taková rozprava při jednání synodu dopadla potvrzením setrvání na dávno schválené cestě.

Přechod k dnešnímu životu s narovnáním (to bude následovat)

To, že někteří dnes říkají, že to mělo být jinak, je trochu hlasem po bitvě. V takovém pozdním prozření neobstojí ani to, že bylo málo informací, jak se někdy s oblibou říká. Kdyby se totiž vše odehrálo v době neexistence internetu, pak bych tomu dal za pravdu. Ovšem dnes, kdo si dá práci, tak se k němu dostane tolik informací, že jej totálně zahltí, nehledě na to, že existuje celá řada přímých sdělení, která šla z ústředí církve do jednotlivých sborů. Vysvětlení pro toto pozdní probuzení mám, obecně řečeno: bývá to tak u nás v církvi pravidlem. Také v tom hraje roli dojem (spíše neopodstatněný), že se odmítnutím tzv. restitucí vylepší renomé církví ve společnosti. To považuji za nepodložené očekávání, které se ovšem dobře hodí do současné debaty, zvlášť proto, že si hraje s něčím, co by mohlo nastat, kdyby… Pohled na civilizaci říká, že církve už nikdy nebudou v tak monopolním postavení jako v minulosti, nebudou ani těmi, kdo bude určovat ducha života. Čekám, že se pozvolna bude měnit přístup k církvím a bude to záležet na tom, jak se bude dařit našemu lidskému církevnímu společenství zušlechťovat a zbavovat té člověčiny, která dneska námi tak cloumá. A to platí i v potřebě zušlechťování nás samých v církvi. Dojde-li k tomu u nás, pod vlivem evangelia, budeme mít také co předávat dál.

Příště: Můj (dnešní) život ….. s vyrovnáním

Joel Ruml
autor je synodním seniorem Českobratrské církve evangelické a místopředseda Ekumenické rady církví

Zdroj: osobní stránky Joela Rumla