A. Obecné politické připomínky

Zákon č. 428/2012 Sb. byl schválen velmi těsnou většinou v Parlamentu ČR a to za použití velmi nestandardních procedurálních postupů a s účelovým použitím hlasu, v té době za korupci nepravomocně odsouzeného poslance, který následně nastoupil výkon trestu a o mandát přišel.

Normy obdobné povahy by měly být schvalovány na principu širšího společenského konsensu (téměř 80% obyvatel je proti schválenému pojetí zákona) a to především z důvodu, že náhrada za minulé křivdy není uplatňována proti těm, kteří je způsobili, ale na jejich zaplacení se budou podílet budoucí generace, které tento stav nezavinili a nepodíleli se na něm. Jde tedy svým způsobem o společenskou smlouvu.

Zákon ve schválené podobě zřetelně vystupuje z principu restitučních norem schválených v 90. letech, které předpokládaly pouze částečné odškodnění a nápravu některých křivd.

Církevní restituce byly již navíc upraveny zákonem z roku 1990, na jehož základě byl církvím vydán majetek značného rozsahu, a to včetně majetku, který církvím v minulosti nikdy odňat nebyl – jedná se o případ nové budovy Národního divadla postavené počátkem 80. let 20. století. V souvislosti s tímto případem bylo opakovaně ze strany tehdejších představitelů římskokatolické církve deklarováno, že zákonem z roku 1990 jsou veškeré nároky církví na vydání majetku vypořádány. V této souvislosti je ještě vhodné připomenout, že na základě právní úpravy z počátku 90. let 20. století byl církvím vydán nejenom majetek nemovitý, ale i významný majetek movitý – viz např. restituovaná Strahovská obrazárna.

B. Výhrady k odlišným postupům zákona v porovnání se zákony upravující restituci fyzických osob

Základem restitučních zákonů (zejména zákona 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) byl princip prokázání existence předmětného majetku k rozhodnému datu nebo k datu odnětí tohoto majetku a prokázání vlastnického práva k němu.

Tento postup se uplatňoval i v případě majetku, který se ke dni vydání nedochoval nebo nemohl být z objektivních důvodů vydán, pak byl zvolen způsob ocenění na základě dostupných podkladů – stavební plány, fotografická Výhrady k zákonu č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dokumentace (zejména vojenské snímkování, které je v Československu pravidelně praktikováno od 30. let 20. století).

Výše restituční náhrady se pak stanovila jako cenový rozdíl mezi stavem ke dni odnětí a stavem ke dni vydání. Ocenění probíhalo podle vyhlášky 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. – tedy oceňovacího předpisu platného ke dni účinnosti zákona 229/1991 Sb.

Restituent – fyzická osoba tedy musel prokázat, že majetek k rozhodnému dni existoval, jaký byl jeho rozsah a mimo pochybnost prokázat vlastnické právo k tomuto majetku.

Oproti tomu byl rozsah nevydávaného církevního nemovitého majetku – budov stanoven výpočtem a odvozením ze součtu ploch stavebních parcel a teoreticky odvozeného koeficientu zastavění a ocenění jakési budovy průměrných stavebně technických parametrů.

Ocenění nevydávaných pozemků a z toho plynoucí výše vypočteného nároku na náhradu se vždy řídila stavem a určením pozemků ke dni odnětí.

Církve a náboženské společnosti tedy v tomto případě nemusely prokazovat, jaký byl rozsah a stav majetku ke dni odnětí, zda byly vlastníkem budov (vlastnictví stavební parcely nedokazuje vlastnictví stavby, neboť s účinností od 1. 1. 1951 bylo odděleno vlastnické právo k pozemku od vlastnického práva ke stavbě) a zda předmětná stavba k rozhodnému datu skutečně existovala (existence stavební parcely neprokazuje existenci stavby – zejména v poválečném období to mohlo být více než pravděpodobné).

Restituentům – fyzickým osobám nebyl jejich stanovený nárok valorizován a nikdy nebyla jakkoli zohledněna doba, která uplynula mezi uplatněním a potvrzením restitučního nároku a jeho faktickým vydáním nebo vyrovnáním.

C. Výhrady ke způsobu stanovení objemu a ocenění majetku a výpočtu finanční náhrady

K ocenění církevního majetku byl použit postup, který nemá oporu v platné legislativě ČR, kde je oceňování majetku upraveno zákonem 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (121/2000 Sb., 237/2004 Sb., 257/2004 Sb., 296/2007 Sb. a 188/2011 Sb.). Nebylo tedy potřeba hledat odlišné postupy a konstrukce (i u restituentů – fyzických osob se ocenění provádělo podle legislativy platné ke dni účinnosti zákona 229/1991 Sb.), ale aplikovat existující zákonnou úpravu.

Společnost Ernst & Young, která posuzovala algoritmus výpočtu ceny majetku, vycházela z materiálu, který předložila církevní komise – tedy obtížně akceptovatelný postup, kdy si jedna ze zainteresovaných stran zvolí sama oceňovací mechanismus. Tento postup je problematický i z pohledu evropského práva upravující oblast hospodářské soutěže a poskytování tzv. veřejné podpory.

Předložený algoritmus nebyl posouzen žádným z certifikovaných znaleckých ústavů, které se problematikou oceňování zabývají, např. Institut oceňování majetku při vysoké škole ekonomické v Praze nebo příslušnou profesní komorou odhadců. Společnost Ernst & Young je auditorskou a poradenskou firmou.

Cenové parametry, použité pro stanovení finanční náhrady pocházejí z problematických a zastaralých pramenů (2003 – 2005), které nejsou cenotvornými indikátory a lze místo nich použít stejně dobře i jiné databáze, které vycházejí z veřejně dostupných a v mnohém případě i přesnějších dat, např. statistiky Pozemkového fondu ČR, který privatizoval majetek a zemědělskou půdu, který se svým charakterem a složením daleko přesněji shodoval s majetkem, jehož vydání respektive náhradu církve a náboženské společnosti žádají.

Konkrétně použitá studie VÚZE z let 2003 – 05 byla použita neodborně, z výpočtu průměrné ceny nebyly vyloučeny pozemky, které zjevně do souboru cen zemědělské půdy nepatřily (je to ostatně ve studii výslovně uvedeno), byl nesprávně použit prostý průměr souboru nikoli průměr vážený.

Byly ignorovány další cenové databáze, zejména novější studie VÚZE o cenách zemědělských pozemků – lze se tedy oprávněně domnívat, že pokud by byla zvolena jiná – korektnější cenová databáze, byly by náhrady za nevydanou zemědělskou půdu podstatně nižší.

V oceňovacím algoritmu je použita cena zemědělské půdy za m2 44,48 Kč, pokud by byl použit vážený průměr cen s vyloučením nezemědělských pozemků vycházející z výše uvedené studie, byla by cena 11,22 Kč za m2. Podle jiných, stejně relevantních pramenů „Analýza trhu se zemědělskou půdou do roku 2006“ (VÚZE) se ceny zemědělské půdy pohybují od 3,50 Kč za m2 za prodej pozemků ve vlastnictví státu, přes 13,80 Kč za zemědělskou půdu až po 22,70 Kč za m2, pokud zahrneme i prodej zemědělské půdy pro stavební účely.

Údaje ze „Zelené knihy 2010“ uvádějí 5,99 Kč za m2 u zemědělské půdy, kterou prodává stát a 9,60 Kč za prodej zemědělské půdy dle obchodních smluv. Pozn. jde o Zprávu o stavu českého zemědělství za rok 2010, kterou pravidelně projednává a schvaluje Parlament.

Lze tedy oprávněně předpokládat, že cenový rozdíl jen u ocenění zemědělské půdy se může pohybovat mezi 7 až 13 mld. u zemědělské půdy a cca 5 mld. u lesní půdy.

Obdobný problém je u oceňování nevydaných budov, kde byl použit uměle vytvořený oceňovací algoritmus a stanovení ceny odhadem z vypočteného, nikoli prokázaného objemu majetku, tedy nikoli postup, který byl použit u restituentů fyzických osob (prokázání majetku). Lze se oprávněně domnívat, že pokud by byl použit jiný postup, zejména v oblasti prokazování a dokladování nevydaného majetku, byl by rozsah tohoto majetku menší a výška náhrady také zřejmě nižší.

Pokud by nebyla použita inflační doložka, tak jak tomu bylo u restituentů - fyzických osob, pak by výše vyplacené náhrady byla nižší podle rozsahu inflace o 9 až 45 mld. korun.

Pojetí náhrady za nevydávaný majetek svým charakterem zřejmě porušuje zásady evropského práva hospodářské soutěže v oblasti veřejných podpor. Církve nejsou z působnosti tohoto práva vyjmuty.

D. Účelové vázání vyplacených náhrad na zajištění činností ve veřejném zájmu

Církevní majetek neměl nikdy povahu čistě soukromého a ničím neomezeného vlastnictví, nakládání s tímto majetkem, jeho zatěžování, zcizení nebo způsob užití výnosů z majetku podléhalo vždy kontrole, a to buď tzv. patronátní, nebo po josefínských reformách přímým dohledem státní moci – obdobná právní úprava byla přejata i do právního řádu první republiky – návrh zákona tím, že nakládání s majetkem nijak neomezuje ani neupravuje, navrací církvím více práv než měla před rozhodným obdobím a to zásadně odporuje charakteru restituční legislativy, která měla „napravit a zmírnit“ některé křivdy způsobené komunistickým režimem.

Zákon č. 428/2012 Sb. v platném znění, ani žádný jiný právní předpis nepočítá s tím, že by majetek či náhrady vydávané v rámci tzv. církevních restitucí měly být vázány svým využitím na nějaký stanovený účel. Naopak, celá právní úprava počítá s tím, že nabyvatelé žádný způsobem vázáni nebudou. Tím dochází k porušení principu restitucí, kterým je uvedení do původního stavu. Ten původní princip byl takový, že do roku 1990 stát do způsobu využívání církevního majetku, konkrétně majetku římskokatolické církve zasahoval a reguloval ho, neboť tento majetek měl být využit pro společensky prospěšné účely a pro účely kultu, nikoliv např. pro podnikání. (Viz např. Právněhistorická expertiza Univerzity Karlovy v Praze o postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR. Dostupná např. zde: http://www.bit.ly/katmaj) V nynější době má záležet pouze na úvaze nabyvatele majetku, jak s ním naloží. (Na základě mediálních zpráv jsou tyto úvahy různé, od hospodaření s majetkem ve vlastní režii, přes jeho prodej či pronájem a uložení výnosů do investičních fondů či jindy do obecně prospěšné činnosti.)

Tento stav nekoresponduje s původem majetku, který je veřejnoprávní. V době jeho shromažďování byl účelově vázán, stát jej využíval také k plnění úkolů veřejného zájmu a není tedy důvod, proč by toto omezení nyní mělo padnout. Tato skutečnost je ještě patrnější, uvědomíme-li si, že stát výnosy z tohoto majetku používal k financování záležitostí veřejného zájmu, ale po vydání majetku státu zůstane pouze závazek své úkoly plnit i nadále. Nicméně bez příslušného majetkového podkladu. Zatímco do roku 1990 byl vždy spojen majetek a účel, za kterým byl shromážděn, nyní dochází k rozdělení, kdy jedné straně připadne majetek a druhé zůstanou společenské povinnosti.

Z těchto důvodů je na místě prosazovat účelovou vázanost vydávaného majetku, nebo přinejmenším vyplácených náhrad a podpor. Tohoto cíle lze dosáhnout dvěma cestami, z nichž jedna je dohoda a dobrovolný závazek církví a náboženských společností, druhou je potom (nepřímá) povinnost uložená zákonem.

Dohoda by spočívala v přijetí dobrovolného závazku ze strany církví a náboženských společností o tom, že přinejmenším část získaného majetku a podpor využijí na veřejně prospěšné účely. Dohoda by určila také způsob vykazování jejího naplňování.

V Praze dne 5. 2. 2014

Zdroj: www.ekumenickarada.cz