poslal Nepřihlášený Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se
ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde
seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a
na každém z nich se usadil jeden (Sk 2,1-3).
Izrael má tři hlavní sváteční období – Velikonoce, Letnice a Svátek stánků, jemuž předchází den troubení (roš hašana) a den smíření (jom kippur).
Všechny tyto svátky byly ustanoveny až po vyjití (exodu) z Egypta. Jsem
přesvědčen, že každý z těchto tří hlavních svátků je spjat s určitou
historickou událostí.
Velikonoce byly původně připomínkou vysvobození z egyptského
otroctví – a v tomto smyslu je židé slaví dodnes. My křesťané tento
význam Velikonoc přijímáme rovněž – víra v historický exodus je pro nás
stejně důležitá jako víra v Kristovo historické vzkříšení – jsou to dvě
události, kdy se mýtus protíná s dějinami a které jsou realitou jak na
rovině historické, tak na rovině mýtické. Nicméně důležitější než
vysvobození z Egypta je pro nás vysvobození z hříchu. Vysvobození z
Egypta se týkalo Izraele a neznamenalo nutně změnu lidského srdce;
Kristova výkupná smrt a jeho vzkříšení otvírá cestu k Bohu lidem všech
národů a na této cestě jde především o změnu nitra.
Druhý velký svátek, jak jej slavili Izraelité, byl spjat se závěrem
sklizně, tedy se zemědělským cyklem, nikoli s historickou událostí.
Padesát dní po Velikonocích, o kterých byl Ježíš ukřižován, pohřben a
vzkříšen, se ale něco stalo. Zvuk z nebe, prudký vítr, ohnivé jazyky...
Nic z toho nebylo v této podobě prorokováno! A od té doby křesťané slaví
Letnice jako připomínku vylití Ducha svatého. Svátek, slavený Izraelity
po staletí, nabyl svého pravého smyslu, stejně jako Kristovou smrtí a
vzkříšením nabyly pravého smyslu starozákonní Velikonoce. Ten nový smysl
nijak neruší ten původní, nicméně přesahuje jej. A Letnice se podobně
jako Velikonoce už netýkají jen Izraele, ale všech národů. Když byl
vylit Duch svatý, došel tento svátek svého historického naplnění.
A pak je zde ještě onen třetí hlavní svátek – Svátek stánků,
jemuž předchází Den troubení a Den smíření. Tento svátek na své
historické naplnění teprve čeká. Jednou zazní Boží polnice (troubení;
1Te 4,16) a Ježíš se vrátí ve své slávě. Slovo Boží, které mezi námi
přebývalo (doslova: „stanovalo“ – Jan 1,14), s námi zůstane na věky:
„Hle, Boží stánek s lidmi; bude přebývat s nimi a oni budou jeho lid, a
sám Bůh bude s nimi a bude jejich Bohem“ (Zj 21,3).
První z těchto dvou svátků – Velikonoce a Letnice – můžeme
zakusit na osobní rovině, a to bez ohledu na datum v kalendáři. Můžeme
zakusit osobní exodus ze starého života, z otroctví hříchu, z beznaděje,
ze sebestřednosti, z duchovní slepoty… Můžeme vírou přijmout, že jsou
nám hříchy odpuštěny a že pro nás začíná nový život v milosti a
v pravdě.
A můžeme zakusit i osobní letnice, naplnění Duchem svatým.
Může pro nás být stejným překvapením, jakým asi bylo sestoupení Ducha na
shromážděné apoštoly a ostatní Kristovy následovníky. A může být zcela
originální – vždyť ten Duch, který na Ježíše sestoupil v podobě
holubice, sestoupil na apoštoly v podobě ohnivých jazyků. Apoštol Petr
vysvětloval: „Toto je to, co je řečeno skrze proroka Jóela: ‚I stane se v
posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé
tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci budou
vídat vidění a vaši starci budou mívat sny. I na své otroky a na své
otrokyně v oněch dnech vyleji ze svého Ducha, a budou prorokovat“ (Sk
2,16-18). „Biblicky věrní“ křesťané by mohli namítat: „Jak to? Jóel
přece mluvil o vidění a snech, ale my tady slyšíme lidi mluvit cizími
jazyky?!“ Lidé se nad projevy Ducha pohoršovali vždy. Kdykoli se Duch
svatý viditelně a slyšitelně projevil, vyvolal celou škálu reakcí – od
posměšků a protestů („jsou opilí“ – Sk 2,13) po nadšené přijetí (Sk
2,41). Nejinak tomu bylo se všemi velkými historickými probuzeními
v dějinách Božího lidu. Duch svatý potěšuje a povzbuzuje zkroušené
srdcem, ale náboženské lidi chodí někdy strašit.
Nevím, zda je vůbec možno Letnice nějak slavit. Vždyť přece
nejde o nějaký obřad, rituál, vzpomínku… Církev potřebuje realitu Ducha
svatého! A potřebuje ji i každý z nás jednotlivě. Jsem si jist, že o
Ducha svatého můžeme prosit. A jsem si jist, že Bůh ho rád dá. Ale
pozor! Tato prosba může být nebezpečná: Duch svatý může přijít způsobem,
jehož jsme se nenadáli. Udělal to tehdy o Letnicích – a pak
v církevních dějinách nesčetněkrát. Blaze tomu, kdo se nad jeho
působením nepohorší!
Dan Drápal
Zdroj: http://dan-drapal.cz