poslal Nepřihlášený Před nedávnem jsem napsal článek „Zakázat islám?“, který se setkal se
značným zájmem a s mnoha reakcemi negativními i pozitivními. Ponechám
stranou reakce lidí, kteří si článek nepřečetli celý nebo nepochopili,
oč v něm vlastně jde. Zastavím se u dvou reakcí, nad nimiž jsem se
zamyslel a které mě podnítily k dalšímu přemýšlení:
„Já jsem přesvědčen, že debatu o oprávněnosti islámu
uprostřed Evropy musíme vyhnat ze slušné společnosti. Ať to s touto
debatou dopadne tak, jako s těmi odposlechy plnými sprostých slov a
ubohých úvah, které vyplavou občas na naše zbohatlíky. Oni tak
nepřestanou mluvit, ale celému národu jsou k smíchu. V opačném případě, pokud zejména křesťané budou podobné
debaty pěstovat, se mohou dočkat doby, kdy bude regulérní debatovat o
přípustnosti projevovat veřejně jakoukoli náboženskou víru ještě ve 3.
tisíciletí.“
Není mi tak docela jasné, co je „debata o oprávněnosti
islámu“. Oprávněnosti k čemu? K samotné existenci? Islám bude
pochopitelně existovat, ať už budeme o jeho oprávněnosti soudit cokoli.
Oprávněnosti jeho legalizace? O tom debatovat můžeme. Můj článek se
týkal podotázky: Oprávněnosti vyšší registrace podle zákona o církvích a
náboženských společnostech. Tuto debatu považuji za oprávněnou a
domnívám se, že snaha „vyhnat ji ze slušné společnosti“ situaci jen
zhorší a nakonec vyhrotí.
První problém nastane, pokusíme-li se definovat „slušnou
společnost“. Tuto definici nechám na glosátorovi mého článku; troufnu si
ale tvrdit, že bude mít velké potíže o své definici přesvědčit
rozhodující segment naší společnosti. „Klausovci“ budou mít jiné
představy o slušné společnosti než „havlisté“, katolíci než levicoví
sociální demokraté atd.
Chci ale upozornit na mnohem významnější jev. Někteří
komentátoři si všimli, že proti očekávání mnohých nezvítězily
v posledních volbách do Evropského parlamentu nacionalistické strany
v bývalých komunistických zemích, tedy ve střední a východní Evropě, ale
naopak zvítězily či výrazně posílily v „tradičních“ evropských zemích.
Mám proto určité vysvětlení: Ve „slušné společnosti“ těchto zemí byly
debaty nad některými tématy – mimo jiné debaty o islámu – ostrakizovány.
Tím, že se nehovořilo o tom, co značná část společnosti vnímá jako
problém (a nyní není důležitá otázka, zda právem nebo neprávem), dosáhla
„slušná“ společnost (a zde mám na mysli politické a mediální elity)
toho, že mnozí volili „extrémisty“, kteří dané téma zvedli. Mám za to,
že glosátor mého článku se dopouští chyby, která se stala v evropském
establishmentu velmi běžnou: Domnívá se, že když se o něčem nebude
mluvit, ono to přestane být problémem. Obávám se, že tento přístup je
typickým strkáním hlavy do písku.
Nikdy jsem nebyl delší dobu ve Francii, ale mám tam
bratrance. Když jsem s ním před pár lety hovořil, z jeho líčení poměrů
ve Francii jsem usoudil, že jsou poměrně velké oblasti, o nichž se ve
společnosti nehovoří – v podstatě se to nesmí. A pokud se o nichž
hovoří, tak určitým „předepsaným“ způsobem. Zarazilo mě, že můj jinak
docela kritický bratranec tuto skutečnost bral jako jakousi danost, jako
fakt, s nímž je třeba se smířit. Později jsem kdesi četl článek od
Čecha, který žil ve Francii něco přes rok, a popisoval, jak mu přátelé
naznačovali, v kterých částech Paříže by se neměl ubytovat (pokud si
vzpomínám, bylo to severněji od určité linie, za níž jsou sídliště
obydlená převážně muslimy, druhou či třetí generací přistěhovalců ze
severní Afriky). Formálně se všichni tváří, že integrace je
samozřejmostí, ale ve skutečnosti není. Jenže ve „slušné společnosti“ se
o tom debata nevede. A pak se někteří lidé děsí, když Marie Le Penová
zvítězí na celé čáře ve volbách do evropského parlamentu.
Uznávám, že debatu nelze vést za každou cenu. Jsou lidé,
které nepřesvědčíte, i když předložíte přesvědčivé důkazy. Jsou lidé,
kteří na argument dokáží odpovědět jen nadávkou. Jsou lidé, u nichž brzy
vyjde najevo, že s vámi budou spokojení, jen když jim dáte za pravdu
stoprocentně ve všem. Můžete se s nimi shodovat v devadesáti devíti
procentech – pokud se ale ukáže, že v tom jednom procentu si „nedáte
říct“, jste zrádce nebo slaboch – ne-li něco ještě horšího. Přes všechna
tato nebezpečí soudím, že o jevech, které jsou kontroverzní, je ve
„slušné společnosti“, ať už ji chápeme jakkoli, záhodno debatovat. Ano,
lidé často věří mýtům. Příkladem takového mýtu je, že cizinci berou
práci našincům (rozuměj: přistěhovalci Čechům nebo Britům), nebo že
přítomnost imigrantů je pro Českou republiku) ekonomicky nevýhodná. Tyto
mýty lze poměrně jednoduše vyvrátit, protože se týkají
kvantifikovatelných veličin. Víru v tyto mýty ale nevyvrátíme, pokud o
věci odmítneme hovořit. Pokud jde o islám, jsem hluboce přesvědčen, že
hovořit o tom, zda islám je či není nebezpečný, je nejen možné, ale i
nutné. A není přitom třeba nikoho urážet.
Nyní se obrátím k druhé zajímavé reakci: „Dokonce i stát je
příliš hrubý nástroj aby mnohé z toho posoudil. Jak dokáže stát
rozlišit, zdali je nebezpečná sekta, která nutí ženu si vzít muže,
kterého jí vybere rodina, nebo spíše sekta, která vyloučí dívku za to,
že chodí s nevěřícím. (To druhé sice nepodporuji, ale také povětšinou
nepodporuji kázeňské řešení, chci v tom pro křesťany svobodu.) A teď to
bude mít soudit ateistický socialistický politik.“
Já si myslím, že stát tyto dvě „sekty“ dokáže rozlišit velmi
snadno. První „sektou“ je zřejmě islám. Problém s islámem je ten, že ho
nelze opustit. Jakmile se jednou stanete muslimem, pak není cesty zpět.
Druhou „sektou“ jsou zřejmě míněny některé evangelikální církve, jimž
autor námitky vyčítá, že vylučují někoho, kdo se proviňuje proti učení a
praxi dané denominace. Nicméně na rozdíl od islámu tyto „sekty“
netvrdí, že kdo se k nim jednou přidal, musí u nich navěky zůstat. Stát
se členem takové „sekty“ je mnohem složitější, než stát se muslimem, ale
zatímco muslimové vás nebudou chtít pustit, vedoucí takovéto „sekty“
vás raději vyloučí, když s nimi nebudete souhlasit. Myslím, že ani
„ateistický“ soudce nebude mít sebemenší problém míru nebezpečnosti
těchto „sekt“ odlišit.
Podobně jako autor dodávám poznámku, aby mi bylo dobře
rozuměno: Já také nehoruji za kázeňské trestání „smíšených“ sňatků, tj.
sňatků nevěřícího s věřícím, ovšem především z pastoračních důvodů.
Nicméně vzhledem k tomu, jaká škála církví u nás existuje, si nemyslím,
že by případné vyloučení pro nedodržování určitého kodexu mohlo někoho
nějak hluboce poškodit. Řečeno trochu cynicky, jedna „sekta“ je vyloučí,
druhá je ráda přijme.
Vraťme se ale k islámu samotnému. Rok 2014 přinesl určitý
zlom v tom, že v bojích v Sýrii a Iráku, jež předcházely vyhlášení
Islámského chalífátu, se angažovalo násobně víc západoevropských
muslimů, a to nejen z řad přistěhovalců, než tomu bylo ve všech
předchozích konfliktech. I do médií již probleskly zprávy, že zejména
tajné služby velice diskutují o tom, co nastane, až se tito zocelení
bojovníci vrátí do západní Evropy. Obávám se, že debaty o „oprávněnosti
islámu“ jsou teprve na samém počátku.
Dan Drápal
2. července 2014
Zdroj: http://dan-drapal.cz