poslal Nepřihlášený Některé sociální fenomény se v historii
cyklicky opakují, jiné (a není jich málo) zasáhly dnešní civilizaci
bezprecedentním způsobem poprvé v historii. Jedním z oné druhé skupiny
témat je turbulentní vztah homosexuality a náboženství.
Téma po
celé věky tabuizované, pouze v časově či místně izolovaných etapách
historie nabývající kultického a rituálního rozměru, se dnes v mnoha
ohledech etablovalo (snad by se dalo říci právem).
Téma z logiky věci marginální se stalo tématem klíčovým, a to v
lidskoprávní agendě, lifestylovém kulturním mainstreamu, v pop ekonomii,
v diskursu konzervativní, liberální a socialistické politiky, ale i v
religionistice a sociologii náboženství.
Abych nadarmo neopakoval mediálně známé kauzy z jedné či druhé strany
barikády této kulturní války, zmíním jeden z pozoruhodných případů, o
které se v českém tisku příliš nepsalo. V dubnu se hlava anglikánské církve, arcibiskup z Canterbury, vyslovila pro další odklad
uznání homosexuálních svateb, neboť je vyděšena množícími se případy
pogromů vůči anglikánským křesťanům v Africe (ti jsou totiž některými
Afričany vnímáni jako agenti západního homosexuálního křesťanství).
Načež pokračovala během jarních měsíců mediální přestřelka mezi britskými a ugandskými
anglikány kvůli drakonické novele ugandského zákona, trestající
homosexualitu až doživotím. Tamní demokratický prezident podepsal tuto
legislativu začátkem roku, ve stejné době jako nigerijský prezident obdobný zákon ve své zemi. A podobně jako o tom nyní jednají, či již „úspěšně“ dojednaly úřady dalších zemí: Etiopie, Gambie a naposledy Bruneje (která zákon trestající smrtí homosexualitu zavedla v dubnu).
V posledních týdnech přinášely agentury zprávy o štěpení metodistů a presbyteriánů,
jiné komentáře vyjádřily pozdvižení nad červnovou volbou nového (podle
levice „homofobního“) biskupa největší americké církve Jižních baptistů
Ronnie Floyda. A skoro celé se to točí pouze kolem tématu homosexuality,
které je v Bibli věnováno všehovšudy šest krátkých pasáží.
Co se
to děje? Proč se homosexualita stala rozbuškou, bez které by mnoho
konfliktů posledních dvaceti, třiceti let vůbec nepovstalo? Navíc se
téma stalo politicky vděčným i v regionech nekřesťanského civilizačního
okruhu, jak už jsem naznačil „případem Brunej“. Jsou to právě islámské
země a centra islámské obrody, které začaly pronásledovat homosexuály jako nikdy dříve. Téma neobyčejně výrazně hýbe i hinduismem, buddhismem a judaismem. Alespoň pro názornost: v zimě indický nejvyšší soud zvrátil rozhodnutí
nižší instance, čímž došlo k re-kriminalizaci homosexuality v Indii
(hinduistický region). Dalajláma bývá téměř každoročně veřejně tázán,
jak se věci mají z jeho buddhistického pohledu: jednou homosexualitu
odmítne coby odporující svatým textům, jindy se homosexuálů, coby
lidskoprávní ikona, zastane. A konzervativní větev judaismu
praktikovanou homosexualitu legitimizovala v roce 2006, čímž vzbudila nemalé vášně reformních i ortodoxních judaistů, kteří tyto praktiky nadále odmítají.
Vraťme
se však ke sféře křesťanství. Některé trendy na tomto poli jsou
paradoxně přesně opačné. I když v rámci katolické („katolikální“),
evangelikální a pravoslavné obrody posiluje snaha vůči LGBT agendě se
vymezovat, na straně druhé se mnoho dříve vyhraněných stanovisek
otupilo. A nemám na mysli jen rostoucí vliv tzv. pro-gay křesťanství (což
je mimochodem trend, který spolu s celou liberální teologií je opět
čímsi historicky bezprecedentním, byť nelze samozřejmě mluvit jen o
posledních 20-30 letech jako v kauze homosexuality).
Hnutí Exodus
International (EI), které po 37 let drželo anti-homosexuální prapor
konzervatismu a nabízelo uzdravení z homosexuality, podalo přátelskou
ruku tzv. gay christians (jmenovitě vlivnému hnutí GCN),
načež vloni samo sebe rozpustilo. Na troskách EI (a také pod vlivem
tohoto trendu) pak vzniklo v posledních dvou letech několik
„centristických hnutí (například Speak Love, Spiritual Friendship či
Imago Dei), které se k otázce hříšnosti homosexuality stavějí nejednoznačně. Sice ji explicitně neschvalují, na straně druhé však staví směrem k homosexuálním křesťanům různé kulturní mosty
(a nechci hodnotit, zda je to paušálně správné či nikoliv). Paralelně
posilují zvláště ve třetím světě tzv. ex-gay obrodné konzervativní
procesy, a to zvláště v rámci dynamicky rostoucího evangelikálního a
letničního hnutí.
Tato hnutí se snaží oprášit myšlenku, kterou
západní vědecký establishment (za problematických okolností) zavrhl,
totiž že homosexualita je (minimálně částečně) psychicky a duchovně
podmíněna, a lze ji léčit. Ani mezi konzervativci však není situace ve všech regionech stejná. Například v Brazílii
se letniční hnutí (které postupně prorostlo převládající část
evangelikální a katolické církve), vůči gay aktivismu příliš nevymezuje
(ani politika brazilské křesťansko-sociální strany Marca Feliciana není
tak relevantní, jak je obvyklé v podobných kruzích v okolních státech). A
co více, brazilští homosexuálové a evangelikálové často reprezentují obdobné politické elity.
Co
tedy můžeme v nadcházejících letech (či desítkách let) čekat? Oslabí se
tyto turbulence? Vydá se společnost konsensuální, tak říkajíc
brazilskou cestou (čímž samozřejmě nemám na mysli každoroční stovky obětí
z řad brazilských gayů a transsexuálů v rámci tamního pověstného
pouličního násilí)? Anebo bude polarizace mezi homofoby a homosexuály
pokračovat? A pokud, jaký je potenciál této polarizace? Přerostou snad
hospodářské sankce, které Západ začal v posledních letech na „homofobní
režimy“ uplatňovat, v ozbrojené konflikty? Zvlášť, pokud se afričtí
gayové začnou emancipovat kvůli takovým malichernostem, jako jejich
západní kolegové, a pokud vliv islámského fundamentalismu nadále
poroste? Volají již současné causy (jako například několik tisíc popravených homosexuálů v Íránu, lynče v Ghaně či protiteroristická opatření vůči homosexuálům v Keni)
po ozbrojené reakci? Anebo zůstane toto pnutí víceméně marginálním
problémem, jak je tomu (i přes výše napsané) v mnoha rovinách de facto
dnes? Či snad problém vyšumí? „Zamrzne“ v rámci nějakého statu-quo?
Těžko
předvídat sociologické procesy, pro které nejsou k dispozici historické
paralely či exaktní modely. Apologeti zmiňovaného letničního hnutí (ke
kterému se dnes hlásí podle některých odhadů
už kolem miliardy lidí), připisují (nejen) tyto bezprecedentní projevy
sociální polarizace na vrub chiliastickému očekávání. Což by mohl jeden
považovat za bláznivé. Na straně druhé: Existuje opravdu nějaké („trvale
udržitelné“) řešení této rovnice, než je onen, řekněme s nadsázkou,
neo-huntingtonský (a v posledku autenticko křesťanský) velký střet všech
fenoménů na konci dějin? Má výše uvedený střet ve své povaze vůbec
potenciál „vyšumět“? Těžko říci. Možná se odněkud shůry opět otevře
(jako už tolikrát v dějinách) prostor pro vítězství respektu, umírněného
konsenzu a pozitivních externalit. V postmoderní etapě dějin však
existují natolik specifické sociální rovnice, a o tolika neznámých, že
jsem ohledně takového řešení, spíše skeptický.
Tomáš Bílek
Prameny na poušti