poslal Nepřihlášený Knihu Tasse Saady Sloužil jsem Arafatovi jsem přečetl jedním
dechem. Žánrově ji zařadit je poměrně snadné: Jedná se o autobiografii.
Když ji ale čtete, máte pocit, že v ruce držíte detektivku. A některé
závěrečné kapitoly by ve vás zase mohly vyvolat dojem, že jde o
politickou esej nebo o biblický výklad.
Kniha má dvě delší a jednu kratší část. První nese název Jak jsem se učil nenávidět a druhá Jak jsem se učil milovat. Třetí (kratší) část je nadepsána Cesta ke smíření.
Autor se narodil v uprchlickém táboře v Gaze. Jeho předkové
měli pomerančový sad na severu Izraele, v Jaffě, ale odtamtud uprchli na
popud arabských velitelů za války, která propukla ihned po vyhlášení
Izraele (v r. 1948). Z Jaffy se rodina s dvouměsíčním Tassem
přestěhovala nejprve do Džiddy v Saúdské Arábii a později do Kataru, kde
žije Tassova rodina dodnes.
Vzpomínky na Tassovo dětství jsou pozoruhodné. Kniha může čtenáři
pomoci pochopit atmosféru arabského světa. Svou rodinou i okolím byl
autor od nejútlejšího dětství veden k nenávisti k Izraeli. Zároveň ale
zakoušel příkoří od Saúdských Arabů, kteří palestinskými uprchlíky
opovrhovali a dávali jim to najevo. Z knihy je rovněž patrné, že konexe
jsou v arabském světě mnohem důležitější než zákony.
Tass byl už jako dítě těžko zvladatelný a často dostával do
průšvihu nejen sám sebe, ale i celou rodinu. Otec sice sdílel nenávist
k Izraeli, byl to však rozumný muž v tom smyslu, že si přál, aby jeho
děti dosáhly vzdělání. Tass ale v sedmnácti letech utekl z domova
v Kataru, aby se připojil k nedávno vzniklému Fatahu. Po válce v roce
1968 totiž dospěl k názoru, že arabské státy, sousedící s Izraelem,
nemyslí boj proti Izraeli vážně, a uvěřil těm Palestincům (především
Jásiru Arafatovi), kteří tvrdili, že Palestinci se musí pro svou věc
nasadit sami a nečekat na jiné Araby.
Nejprve absolvoval výcvik v Jordánsku, a protože byl
úspěšný, stal se palestinským ostřelovačem, a v této funkci zabil celou
řadu Izraelců. Popisuje rovněž, jak se svými druhy v boji terorizoval
křesťany, žijící v Jordánsku.
Po nějaké době se vrátil k rodině do Kataru. Otec znovu
trval na tom, aby Tass nabyl vzdělání. Tass však málem zastřelil jednoho
ze svých učitelů a jen díky konexím svého otce nedopadl špatně. Musel
ale Katar opustit. Otec chtěl, aby odjel do Británie nebo do Egypta,
Tass se ale rozhodl pro Spojené státy. Je s podivem, že získal americké
vízum.
Spojené státy považoval za „velkého satana“, byl ale
překvapen, jak slušně a přátelsky se k němu lidé chovali. Ostře to
kontrastovalo s tím, co zakusil jako dítě v Saúdské Arábii.
Ve Spojených státech se rozhodl oženit se, a to čistě
účelově, aby získal právo trvalého pobytu. Jeho žena Karen pocházela
z vlažného katolického prostředí. Začal rovněž podnikat v gastronomii a
byl v tomto oboru poměrně úspěšný.
Pak se zcela nečekaně setkal s Ježíšem Kristem.
Jeho život se začal měnit od základů. Začal číst Bibli,
která ho uchvátila. Začal litovat své dřívější nenávisti, která ho
přivedla až k zabíjení. Jeho žena ho na jeho duchovní cestě následovala.
Ke svému překvapení zjistil, že nedlouho před ním se obrátil ke Kristu i
jeho adoptivní syn Ben, který se to ovšem otci bál říct.
Po čase šlo podnikání stranou a Tass i jeho žena Karen
začali sloužit v křesťanském středisku Heartland. Tam zakusil Tass
povolání vydávat svědectví o svém obrácení a volat po smíření Židů,
křesťanů a muslimů. Zpočátku měl pouze střídavé úspěchy, ale později se
jeho služba rozšířila.
Rodina ho po jeho konverzi zavrhla. Tass se přesto rozhodl
rodinu navštívit. Jeho starší bratr ho upozorňoval, že ho zabije,
jakmile ho na letišti spatří. Tass přesto tuto cestu riskoval – a bratr
ho zabít nedokázal. Popis tohoto rozhodování navštívit rodinu a průběh
celého jejich setkání patří k nejnapínavějším a nejsilnějším částem
knihy.
Spolu se svou ženou sloužil Tass nějakou dobu v Gaze.
Založili mateřskou školku a centrum pro mládež. Šlo jim o to, aby děti
mohly alespoň nějaký čas trávit v bezpečném prostředí, kde by na ně
nedoléhala tvrdá realita života v Gaze – realita prostoupená nenávistí.
Po nějaké době ale nebyli vpuštěni zpět do Gazy, když se vraceli z cesty
do zahraničí. Podobné středisko pak založili na „Západním břehu“.
V poslední části rozvíjí Tass Saada teologické úvahy o
vztahu Izáka a Izmaele. Nejde o nějaké intelektuální a abstraktní
teologické úvahy – autor si uvědomuje, že jde o smíření dnes. V jedné
důležité pasáži říká: „Musíme pochopit, že jádrem sporu není území, ale
odmítnutí“ (s. 234). Dovolím si uvést dva citáty:
Terorismus a násilí současného světa je arabský způsob volání o pomoc a znamená: „A
co my? Nestojíme nikomu za pozornost nebo úctu?“ Zdůrazňuji, že v
žádném případě toto jednání neobhajuji, existují mnohem lepší způsoby
řešení. Přemýšlejte chvíli a uvidíte, že tato populace po celých
čtyřicet století usiluje o potvrzení. Izmael byl vyhnán z tábora svého
otce Abrahama – a jeho současní potomci se snaží o návrat. (s. 235)
Mohl-li Ježíš dosáhnout svého záměru v rozvířené a
rozčilené atmosféře prvního století, je toho schopen i v našem 21.
století. Dokáže očistit srdce každého Palestince, Žida, Jordánce, Saúda,
Egypťana či Iráčana od vší zaujatosti a nenávisti. Dokáže nás proměnit
do podoby lidství, které zformoval na úplném počátku. Uhnětl nás z lásky
vlastníma rukama a oživil vlastním dechem. (s. 237)
Když jsem psal o blízkovýchodním konfliktu, často mí kritici
vyslovovali podezření, že stojím za Izraelem z čistě náboženských
důvodů. Dával jsem si pozor, abych ve svých článcích náboženstvím a
Biblí neargumentoval. A zdůrazňoval jsem, že Izrael lze obhájit i při
argumentaci čistě sekulární. Myslím si to i nyní.
Přesto jsem se ale ve svém postoji posunul. Tass Saada říká
naprosto jasně: Veškeré snahy o domluvu selhaly, nenávist stále narůstá a
nebere konce. Cituji ještě jednou přímo Tasse Saada: „Naší jedinou
nadějí na usmíření tady a teď je bez ohledu na všechny rozdíly Ježíš. Je
jediným, kdo má moc a morální autoritu spojit nás ke společenství. Je
protilátkou na nedůvěru, hořkost a zášť. Je jediným, kdo může přesvědčit
Araba, jako jsem já, že Židé nejsou mými nepřáteli, ale bratranci
vracejícími se do Abrahamova domu.“ (s. 237). Tuším, že tato slova budou
stejně málo přijatelná pro židy, sekulární humanisty i muslimy. Jsem
ale přesvědčen, že jsou pravdivá. Izrael lze sice obhájit čistě
sekulární argumentací, ale problém hluboké nenávisti a odcizení tato
sekulární argumentace nevyřeší. Je nezbytné obrátit se k Bohu a prosit o
milost.
Knihu vydal Institut Williama Wilberforce. Má 248 stran a prodává se za 290 Kč.
Dan Drápal
Zdroj: http://dan-drapal.cz/