poslal Nepřihlášený „Jeho
vnitřnosti se pohnuly, vnitřnosti ničemů však neznají slitování, mé
ledviny se radují, tvé oko nechce nic než zisk, kdejaké srdce úzkostí
zahyne, kdejaká ruka zemdlí, a koleno se rozplyne jako voda, mé kosti
chřadnou touhou, srdce se rozpustilo a jindy s radostí poskakuje, Izrael
se hrbí před svými nepřáteli, když se však obrátí k Bohu, bude pevně
stát a jeho oči se budou dívat zpříma…“ To je jen několik příkladů
„biblické psychosomatiky“ charakteristické pro hebrejskou literaturu a
myšlení. Při výzvě zamyslet se nad tělovými metaforami mi jako první
napadlo podívat se právě na hebrejské myšlení. Vždy mě fascinovalo svojí
konkrétností a přímo fenomenologickou výstižností a hloubkou popisu
dění v člověku a mezi lidmi.
Dnes
má běžný člověk sklon chápat tyto a podobné výroky jako „pouhé
metafory“ nebo předpokládat, že staří viděli věci příliš primitivně a
pověrčivě. Možná. A možná ne. Je zvláštní, jak významné místo si
v současném myšlení metafora nalézá. Obrat k psychosomatice, kterého
jsme svědky a obrat k metafoře a zpochybnění mechanistického pohledu na
svět jdou asi ruku v ruce. Claude Tresmontant, kterým jsem se nechal
v prvním odseku inspirovat ukazuje, že hebrejské „konkrétní myšlení
povrchu“ (a jemu podobné postoje ke skutečnosti) jdou paradoxně často
hlouběji než současná věda se všemi svými abstrakcemi.
Už jste zjistili, že tato esej půjde z hlavy. Doufám, že to s tou „odborností“ nepřeženu.
Chtěl jsem aby to bylo více na tělo, ale jaksi jsem vůbec nemohl
vyhmátnout. A tak jdu cestou, na které mě nohy nebolí – budu si trochu
hrát s myšlenkami svými a s myšlenkami jiných. Možná se tak nakonec
dopracuji i k něčemu z mého srdce.
Myšlení
povrchu – jak tomu tady budu říkat – se v posledních několika
desetiletích prořezává na povrch celé řady disciplín. Viz. například
pragmatickou analýzu mezilidských vztahů na základě interakcí a toho, co
svými promluvami člověk dělá místo přehnaného pídění se po skrytém
významu někdy povrchně deklarovaného záměru mluvčího. Ve výzkumu mozku
(např. práce A. Damasia) je podobná tendence – myšlení je proces
složitých interakcí neuronů. Myšlení (duše) se děje ve hmotě (a hmota je
duše, jak by možná dodal Jung nebo fenomenologové).
Místo hledání
vnitřních mechanismů dnes množství vědců hledá analogie – podobné tvary –
ve kterých se artikulují souvislosti jiného (hlubšího, vyššího?) než
kauzálního rázu. Věda (u nás zatím jen trochu) je posedlá metaforou, a
někteří filosofové tvrdí, že i když jí posedlá nebyla, byla to právě
metafora, co stálo za jakýmkoliv jejím postupem (a v tomto smyslu má
věda překvapivě blízko jiným příběhům – k pohádkám a náboženským
narativům, kterých nespornou hodnotu si dnes znovu připouštíme).
Ale
zpátky k tělovým metaforám. Filosof Paul Ricoeur tvrdí, že metafora nám
vládne. Je to zarážející prohlášení, které potřebuje vysvětlit a které
se ukáže jako klíčové pro jednu z cest jak chápat metafory těla. Podle
něj totiž veškerý jazyk, který denně používáme stojí na metafoře.
Všechno, co dnes řeknu a co chápu „doslovně“ je výsledkem procesu
„metaforizace“. Dobře to ukazuje etymologie. Řeknu slovo metoda a ani
nevím (i když teď už ano), že toto doslovné slovo je původně znamenalo
„to co je nad cestou (meta hodos)“. A hned jsem o trochu moudřejší.
Použil jsem metaforu. Ricoeur by řekl metaforu mrtvou. Denně používáme
nespočet takovýchto metafor a myslíme si, přitom, jak jsme doslovní.
Nějak podobně je tomu, když sledujeme metafory klienta – mnoho z nich
jsou pro klienta bezpečně zavedená slova, u kterých mu ani nedochází
nesamozřejmost jejich významu. To může platit o celých myšlenkových a
postojových komplexech. Například s jedním mým klientem už nějakou dobu
povídáme o „méďovi“. Méďa má v jeho životě podstatné místo a je
předmětem, kolem kterého se kondenzuje řada významů. Znám pak rodinu, ve
které se hodně skloňuje slovo „dobrý“ a znamená „inteligentní, vzdělaný
a vážený“ – a málokoho z nich napadne, že to není jediný možný způsob
nakládání s tímto slovem a že vlastně neustále společně metaforizují (se
všemi následky, které to na rodině zanechává).
To
ale nebyly dobré příklady mrtvých metafor. Byly to metafory blízko
„životu“ – protože s daným člověkem nebo rodinou žijí. Mrtvé jsou v tom
smyslu, že jim jen málo dochází, že dané slovo nebo obraz má řadu
významů, které se stali samozřejmými.
Podle
Ricoeura metaforizací přestupujeme hranici známého a otevíráme se
neznámému. V známém příkladu s psychoanalýzy člověk například poznává
neznámé osoby do jisté míry na základě přenosu své zkušenosti
s osobami, které doposud znal. Přenos je metafora – poznávání neznámého
na základě známého. Když řeknu, že někdo má „Italské manželství“, možná
tím řeknu víc a efektivněji než kdybych se snažil detailně popisovat co
se mezi nimi děje. A nejlíp to pochopí ten, kdo má s Itálií zkušenost.
Se svým klientem jsem strávili hodiny povídáním o tom jak se méďa má a
co dělá – a dostali jsme se tak k vyjádření řady skutečností, ke kterým
nebyl schopen se dostat když jsem se ptal na to jak se měl v některých
situacích on sám. Mluvili jsme o jedné věci v pojmech věci jiné.
Co
s tím však má do činění tělo? Z jednoho úhlu pohledu se lze zaměřit na
to, jak se tělo dostává do našeho jazyka a obraznosti. O tom jsou
hebrejské obratu, které jsem uvedl na začátku a o tom je asi i velká
část psychosomatiky. Abstraktnější – ne přímo smyslově „zakusitelné“
skutečnosti se dostávají ke slovu často za pomoci představ o těle.
Ujařměný národ (žel s jistotou nevím zda použité slovo je doopravdy
české nebo zda jsem jej importoval ze SR), člověk, který je na něco
zatížený nebo něco nedrží pevně v rukou, někdo další je přímý a dalším
je na blití s toho co se kolem nich děje. Tyto metafory jakoby
přibližovali – až na rovině somatické sugesce – jak někdo prožívá svoji
situaci a svůj postoj k okolí. A možná je tomu tak – možná každý
prožitek a každý vztah je na nějaké rovině kotven somaticky (neurolog
Damasio by možná souhlasil) a v tomto smyslu je psychosomatický. Cokoliv
co pohne naší duší hýbe naším tělem, protože (pamatujme na židy) tělo
je duše, duše je tvarem těla.
Z druhé
strany tedy vůbec nejde nutně o přenesení významu. Jazyk je možná na
skutečnost citlivější než jsme si často ochotni připustit. Tělo je vždy
v akci, nelze najít Descarteovskou res cogitans v nějakém
vzduchoprázdnu. I ten nejvíce „cerebrální“
člověk, který je natolik abstraktní, že se někdy jeví (s nadsázkou), že
by mohl vcelku dobře přežít i bez těla, se nějak těluje – nějak se ke
svému tělu i ke světu staví a je stejně psychosomatický jako kdokoliv
jiný. Tělu prostě neunikneme.
Psychoanalýza
tvrdí, že dospělé prožívání je na hlubší rovině doprovázeno prožíváním
tělesným. Tělo tedy neslouží pouze jako zdroj jazykových metafor. Samo o
sobě je neverbální metaforou životních pozic člověka. To je dobře známo
ze studia neverbálního chování a z dalších disciplín. V takové tělované
metafoře se setkává žitá minulost, očekávaná budoucnost i přítomnění
daného člověka. Duše tělesně kotví neprosvětlenou stránku člověka a
v tomto smyslu je tělo jedním z aspektů lidského nevědomí. Tělo je
metaforou člověka v ucelenější míře než jeho sebeprezentace.
Napadá
mě v té souvislosti moje ranní vstávání. Souvisí hodně na jedné straně
s mým tělem a na druhé straně s mým celkovým postojem k životu. Když se
probudím a mám v sobě nedořešený postoj k úkolům, které mě čekají –
vnímám je jako nepříjemnou zátěž a pouhou otravu a nepříjemnost – jsem
jako zbitý pes a protahuji vstávání jak to jde. Mám pak dokonce dojem,
že moje tělo je slabé, že jsem možná nemocný a že mám přinejmenším
slabou kondici. Kupodivu, když se čestně a dospěle postavím ke svému
životu a k úkolům, které jsem přijal (a nenechám se ráno přesvědčit že
den nejde zvládnout), tělo reaguje zcela jinak. Až se proberu, jsem
překvapivě rychle čilý, mám dojem, že mám víc energie než jindy a
dokonce se často upřímně těším na řadu činnosti, kterými se jindy nechám
převálcovat.
Svět je místo ohrožení vnímán jako výzva – a tělo jakoby
bylo připravené této výzvě čelit. Jinou analogickou zkušeností je pro mě
sport. Před nějakou dobou jsem po dlouhých letech začal trochu
aktivněji sportovat a zjistil jsem, že to vůbec nebylo o tom, že na to
fyzicky nemám (jak jsem se rád vymlouval). Moje představa o překonávání
fyzické nepohody (nebo spíš o tom že bych ji u toho neměl pocítit) mě
vedla k tomu, že jsem to vzdával příliš brzy a tak jsem v sobě posiloval
představu o tom že na sport nemám. Když mi došlo, že věci se mají
jinak, byl jsem překvapen (nebo spíš usvědčen, tušil jsem to). Můj
celkový postoj k okolnímu světu se po celá ta léta tělesnil v mém vztahu
k fyzické zátěži. Tělo tak bylo – a zůstává - výstižnou „metaforou
duše“.
Marek Macák
text byl původně publikován v časopise Psychosom 1/2007
Zdroj: Asociace pro dialog křesťanství a psychologie