poslal Nepřihlášený Čas od času někdo nastolí otázku, zda je islám slučitelný
s demokracií. V tomto článku nechci přinášet jednoduchou odpověď „ano –
ne“. Chci se zamyslet nad rozdíly v interpretaci svatých knih těchto
dvou náboženství, protože právě tyto interpretace významně souvisí
s otázkou, jaký mohou mít tato náboženství poměr k demokracii.
Věřím v inspirovanost Bible, a pokud někdo klade rovnítko mezi
inspirovanost Bible a fundamentalismus, pak jsem fundamentalistou. Jsem
ale přesvědčen, že mnohé, co v Bibli – zejména v jejích historických
knihách – čteme, není návod k jednání, ale popis toho, co se stalo. I
historické knihy jsou velmi poučné; můžeme vidět, že pokud se někdo
chová tak a tak, má to za následek to a to. A můžeme na jejich základě
rovněž uvěřit tomu, že Bůh zasahuje do lidských dějin a dává jim určitý
význam a smysl.
Nicméně Bible sama jako celek nám dosti přesvědčivě naznačuje, že
jejím hlavním účelem je přivést nás k víře v Ježíše Krista, který je
klíčem k celému Písmu. Vidíme určité napětí mezi Starým a Novým zákonem –
stačí porovnat třeba Davidovy kletby ze 109. žalmu s Ježíšovým slovem,
že máme žehnat svým nepřátelům. Naprostá většina křesťanů, ať už o
inspirovanosti Písma smýšlí jakkoli, dobře ví, že z Písma máme pochopit
především určité zásady, které pak máme aplikovat do našeho konkrétního
života.
A jen některé okrajové komunity – např. tzv. „amiš“, žijící
v Pensylvánii, soudí, že způsob života známý z biblických dob máme beze
zbytku přenést do současnosti. („Amiš“ nepoužívají elektřinu, telefony
apod.) Proto ani křesťanští fundamentalisté dnes neobhajují otroctví,
ačkoli Starý i Nový zákon s ním počítají jako s daností a nevyzývají ke
změně společenských pořádků. Byli to ale právě křesťané, kteří začali
prosazovat – a nakonec prosadili – zrušení otroctví.
Problém současného islámu je v tom, že mnohem hlasitější a
významnější je v něm to křídlo, které chápe Korán fundamentalisticky, a
proto chce v současnosti zavést pořádky, panující v Arábii v 7. století.
Odtud kamenování, sekání rukou, naprostá podřízenost a méněcennost žen
apod. Nepochybuji o tom, že Korán lze interpretovat i jinak;
v současnosti jsme ale svědky pohybu spíše k uvedené fundamentalistické
intepretaci. Nahrává tomu významná skutečnost, že Korán nebyl nikdy
podroben stejné kritice, jaké byla podrobena Bible.
Křesťanství se tedy nesnaží vrátit svět do novozákonních
dob, ale hledá v Písmu principy, jak jednat dnes v duchu Kristově. Proto
netvrdí, že demokracie je s křesťanstvím neslučitelná, jak to tvrdí
významná část muslimů o islámu. Naopak, zejména Spojené státy byly od
počátku demokratické, protože byly výrazně křesťanské. Dokonce se
odvažuji tvrdit, že demokracie nemohla vzniknout nikde jinde než na
křesťanské půdě. (Ano, mnohokrát jsem slyšel argument, že demokracie
vznikla v antickém Řecku. Byla to ovšem demokracie pro deset procent
obyvatelstva; otroci zůstávali bezprávní. Řeckou demokracii bychom dnes
označili v nejlepším případě za oligokracii.)
Křesťanství bylo na počátku hnutí za zrušení otroctví i za
emancipaci žen. Současný feminismus, který hlásá nepřátelství mezi
pohlavími a vyžaduje stejnost tam, kde je na místě rovnost, je již ovšem
velmi vzdálen ženskému hnutí z přelomu devatenáctého a dvacátého
století.
Podobně je možné z křesťanských pozic odmítat trest smrti, přestože s ním Písmo počítá.
Někteří křesťané mají ovšem s demokracií problém. Určitým
způsobem chápou tvrzení apoštola Pavla, že „veškerá vrchnost je od
Boha“, a soudí, že vrchnost (např. současného prezidenta) bychom neměli
kritizovat. Jsem ale přesvědčen, že jako křesťan mohu demokracii vítat –
a mohu vítat i možnost volby, a tedy i voleb komunálních, parlamentních
apod. Přímou volbu prezidenta sice za moudré řešení nepovažuji, ale
respektuji ji.
Demokracie umožňuje kritický přístup ke státní i místní
moci. Dokonce tento kritický přístup vyžaduje – bez něj by neměla smysl.
Soudím tedy, že křesťanovi je dovoleno vše, co i ostatním občanům, tedy
i kritizovat prezidenta. Neměl by ho ovšem nikdy snižovat nebo se ho
snažit odstranit nedemokratickými prostředky.
Někdo by se mohl tázat: Jak to tedy je? Rozhoduje o našem
prezidentovi přímá volba, nebo je to vrchnost daná nám od Boha?
Pro mě to není otázka buď – anebo. Žádné zřízení –
monarchie, diktatura, demokracie – nemůže narušit Boží svrchovanost. Na
rozdíl od některých ateistů vím, že žiji v „otevřeném vesmíru“, do nějž
Bůh zasahuje. Může, a nemusí přitom respektovat to, čemu říkáme přírodní
zákony, tedy především „kauzální nexus“, řetězec příčin a následků.
Proto se i v demokracii můžeme a máme modlit o Boží požehnání a
přimlouvat se za „v moci postavené“.
Domnívám se, že křesťan by měl demokracii vítat, ale svět
pro něj pochopitelně neskončí ani tehdy, když se demokracie změní
v diktaturu. Ať žijeme v jakémkoli zřízení, můžeme být poctiví,
milosrdní, obětaví, velkorysí, kultivovaní…
Zatímco v Bibli můžeme sledovat určitý posun od tvrdosti
k měkkosti, od nepřátelství ke vstřícnosti, od zákona k milosti,
v Koránu je tomu naopak. Jedním ze základních interpretačních pravidel,
v islámu všeobecně uznávaných, je, že to, co bylo řečeno (muslimové
věří, že zjeveno) později, přebíjí to dřívější. Problém je ovšem v tom,
že pozdější výroky – tedy výroky stárnoucího Mohameda – jsou tvrdší a
násilnější než jeho výroky rané. To je jeden z důvodů – ne-li hlavní
z hlediska svatých textů – který vede k současné tvrdé podobě
militantního islámu s jeho křižováním, kamenováním, zákazem jakéhokoli
vzdělání pro ženy a obchodem s otroky.
Ibn Warraq k tomu uvádí: „Patrně
nejhorším dědictvím, jež Mohamed po sobě zanechal, je jeho tvrzení, že
Korán je doslovné slovo boží, že je jednou provždy věčnou pravdou. Tím
uzavřel možnost nových myšlenek a vyloučil svobodu myšlení, která je
naprosto nezbytná, má-li islámských svět v jednadvacátém století
dosáhnout nějakého pokroku.“
Klíčové pro správné chápání demokracie je, že v ní nejde jen
o „vládu většiny“. Jde v ní stejným dílem o ochranu menšin. Z tohoto
hlediska demokracie vyžaduje mimo jiné i náboženskou svobodu. Jelikož
Korán vyzývá k zabití všech nevěřících, není snadné islám a demokracii
smířit.
Dan Drápal
28. listopadu 2014
http://dan-drapal.cz