poslal Nepřihlášený V konzervativním protestantismu evangelikálního a
charismatického ražení dochází ke zcela zásadní změně ve stanovení
vztahů k římskokatolické církvi, což nalézá ohlas ve vnímání
evangelikálů katolickou církví.
V ekumenické studii
k transkonfesním hnutím z roku 1976 bylo poukázáno na to,
že výzva evangelikálního hnutí historickým církvím spočívá v tom,
že „vzhledem k často formálnímu, nezávaznému křesťanství a
církevní příslušnosti (...) se poznává a zdůrazňuje nutnost osobního
rozhodnutí a závazku (...) poskytnutí prostoru pro bezprostřední,
spontánní přístup každého křesťana k Písmu (...) a postavení všech
forem církevního života, křesťanského svědectví a církevní služby pod
normu Písma svatého“. Výzva charismatického hnutí církvím
spočívá v tom, že „často neosobní, konvenční a ztuhlé
formy bohoslužby je třeba oživit (...) vzhledem k často
jednostranně účelově orientované, intelektualizované zbožnosti se má
dát větší prostor dimenzi chvály (...) nejen v teologických
výpovědích, ale i v životě věřící obce je nutno dát více
prostoru působení Ducha Svatého, aby (...) byl posílen život víry
jednotlivců i celé obce“. (Neue
transkonfessionelle Bewegungen,
Frankfurt 1976, s. 39) S ohledem na hnutí koncentrovaná na akci
se konstatuje, že jejich výzva církvím spočívá „v požadavku
oprostit se od falešné (...) niternosti (...) a tázat se, do jaké
míry a v jaké formě mají vzhledem ke své provázanosti se
společenskými strukturami a podle svého poslání plnit aktivní a
proměňující úlohu vzhledem ke společenským strukturám všude v tomto
světě.“ (Tamtéž,
s. 38)
Tyto věty vyjadřují něco i dnes
platného. Výklad transkonfesních hnutí provedený v citované studii
vychází z toho, že i když je lze v jednotlivostech
posuzovat kriticky, je třeba je považovat za indikátory církevních
deficitů, a proto brát jejich výzvu vážně.
Transkonfesní a mezinárodní hnutí obnovy a misijní hnutí
Transkonfesní hnutí je třeba vnímat a
interpretovat v kontextu napětí mezi charismatem a institucí.
Šifry „charisma“ a „instituce“ na pohled
obsahují celou řadu polemických protikladů: charisma bez instituce
versus bezduchá instituce; zkušenost naplněná duchem proti
křesťanství hlavy bez srdce a chudému na zážitky; krotké a církevně
uspořádané zprostředkování Boží spásy proti charismaticky prorocké
bezprostřednosti. Zároveň jsou obě hesla vhodná též k tomu, aby
se drželo pohromadě to, co je zdánlivě protichůdné a divergentní, a
aby se uvážila jejich vzájemná odkázanost.
V konfesní otázce je možno
evangelikály přiřadit k protestantům, v Německu jak
k zemským, tak ke svobodným církvím. Pluralita protestantismu
(luteráni, reformovaní, metodisté, baptisté, mennoniti...) se odráží
i v evangelikálním hnutí, které je ve výrazových formách
zbožnosti v mnohém ohledu srovnatelné s novými duchovními
hnutími, „movimenti“, na římskokatolické straně. Jde o
celostní zkušenost víry, náboženské ujištění a tvorbu společenství
skrze péči o flexibilní struktury. Zprostředkování víry se koná
s ohledem na biografii víry. Zvláště se zdůrazňuje odpovědnost
laiků.
Úkol léčit, resp. celostní
evangelizace, dostávají v křesťanské obci (např.
v charismatických skupinách) zvláštní význam. Kurzy úvodu do
křesťanské víry a zdůrazňování evangelizační praxe jsou podstatnými
výrazovými formami zprostředkování víry. Kritika modernity je také
znakem těchto forem zbožnosti, stejně jako snaha o novou inkulturaci
křesťanství do kontextu moderny a postmoderny.
Na rozdíl od ekumenického hnutí,
v němž církve hledají a vytvářejí společenství, je za
evangelikálním hnutím koncept evangelizačně a misionářsky orientované
„ekumeny smýšlení“, v němž jsou vědomě odsouvány
ekleziologické zvláštnosti a témata a v evangelizační a misijní
angažovanosti a svědectví se vidí rozhodující výchozí bod současného
ekumenického porozumění a závazku.
Vzájemné vnímání se proměnilo
Vztahy mezi římskokatolickou církví a
evangelikálním hnutím se po staletí utvářely na obou stranách jako
distancované a vymezující. Země s katolickou většinou
obyvatelstva byly pro evangelikály misijním územím. Vycházelo se
z toho, že katolická zbožnost je určována „svátostně“,
a tím formálně. V určitých evangelikálních a pentekostálních
prostředích byl římský biskup považován za Antikrista. Opačně
katolíci považovali evangelikály za protestantské sektáře, kteří se
oddělili od pravé církve. Jejich misijní aktivity byly považovány za
proselytismus.
Tyto vzájemné vztahy se mezitím značně
změnily. V popředí není vymezení, nýbrž otázka, co mohou
evangeličtí a katoličtí křesťané společně veřejně zastávat. Nová
duchovní hnutí, ekumenicky zaměřená spiritualita evangelických
komunit, charismatické hnutí, skrze něž našlo protestantské
„křesťanství probuzení“ vstup do kontextu katolické
církve – to vše přispělo k těmto změnám. Kromě oficiální
spolupráce církví a důležitých impulzů ekumenické teologie se na bázi
stejných zkušeností a přesvědčení víry vyvinula transkonfesně
orientovaná ekumena smýšlení,
která byla patrná i v souvislosti s papežskou návštěvou
v Německu v září minulého roku: vůdčí osobnosti
evangelikálního a konzervativního protestantského spektra vyjádřily
otevřeně sympatie a velký respekt k Benediktovi XVI. Římský
katolicismus dnes vidí nutnost vést naukové rozhovory se zástupci
„World Evangelical Alliance“ (WEA).
Na obou stranách byly v posledních
letech objeveny četné společné úkoly: v etických orientacích,
třeba k tématům manželství a rodiny, homosexuality, ochrany
života na počátku a na konci. Oboustranně se zdůrazňuje jako ústřední
úkol evangelizace Evropy. V kritice modernity a relativismu
mluví papež Benedikt XVI. evangelikálům ze srdce, stejně jako ve
svých nábožensko-teologických úvahách a svých hermeneutických
postojích a kázáních, orientovaných ke Kristu. Oba díly papežovy
knihy Ježíš Nazaretský
vyvolaly v evangelikálních kruzích nadmíru pozitivní odezvu.
Chválena byla mj. rozhodnost, s níž papež zdůrazňuje autoritu a
věrohodnost Písma svatého.
Evangelikálové a katolíci hovoří o
„duchovní ekumeně“, která v posledních letech
kontinuálně rostla a která k ekumeně konsenzu a konvergence,
probíhající v komisích, přidává něco, co ze společných
prohlášení nutně nevyplývá: „ekumenu společného čtení a
modlícího se uvažování nad Biblí jako Božím slovem a Božím ukazatelem
cesty pro náš život; v duchovní ekumeně se společně vydáváme na
cestu následování Ježíše. V té míře, jak jsme jedno s Ním,
stáváme se jedním i mezi sebou“ (kardinál Walter Kasper).
Pokud jde o dosavadní vztah mezi
římským katolicismem na jedné straně a evangelikalismem na straně
druhé, můžeme mluvit o znatelném sblížení a zásadní změně stylu.
Dosud bylo takové sblížení myslitelné jen pro jednotlivé ekumeniky,
ale pro většinu evangelikálů bylo nepředstavitelné. V kontextu
pokračujícího mizení křesťanskosti v naší společnosti a růstu
světonázorového pluralismu vystupují do popředí společné misijní,
diakonické a pastorační výzvy. Zároveň vznikají nové koalice, které
však vyvolávají podrážděnost v jiných katolických a
protestantských kruzích.
Ke sbližování docházelo na místní,
regionální, národní a světové úrovni. Mezi lety 1977 a 1984 došlo k
„Dialogu o misiích mezi evangelikály a římskokatolickou
církví“. Mezinárodně známí evangelikální teologové (mj. John
Stott) se třikrát sešli s odpovídajícím způsobem obsazenou
katolickou skupinou v Benátkách, Cambridgi a Landevenneku.
V předmluvě konstatuje misijní odborník a evangelikální teolog
Peter Beyerhaus, že „jednotlivé misiologické postoje byly
poprvé uvedeny do vztahu“.
Iniciativy k dialogu na různých úrovních
Další, poprvé už oficiální setkání
mezi římskokatolickou církví a Světovou evangelikální aliancí (WEA)
se konala v letech 1993, 1997, 1999, 2001 a 2002. Zástupci byli
jmenováni Papežskou radou pro jednotu křesťanů a vedoucími grémii
WEA. Výsledky jejich jednání byly shrnuty v dokumentu Church,
Evangelization and the Bonds of Koinonia.
V úvodu poznamenává zástupce evangelikálů George Vandervelde, že
kromě společných etických orientací a politických zájmů vzhledem
k otázkám ochrany života, homosexuality, kritického střetu se
sekularismem nepřátelským vůči náboženství učinili mnozí katolíci a
evangelikálové objev, že v ústředních otázkách křesťanské nauky
o Kristu, o Trojici a o chápání Písma mohou konstatovat důležité
shody.
Výchozím bodem dokumentu je
novozákonní pojem koinónia
a jeho recepce a interpretace v dokumentech Druhého vatikánského
koncilu (mj. Lumen gentium,
Ad gentes
a Unitatis redintegratio)
a příslušných textech evangelikálního hnutí: Závazek
z Lausanne (1974) a
Manifest z Manily
(1989). Dokument se dá zčásti číst jako ostatní texty bilaterálního
ekumenického dialogu. Společné věci i rozdíly jsou stejnou měrou
ponechány. Zdůrazňuje se společný misijní a diakonický úkol. Rozdílné
akcenty v pojetí osoby a instituce, svátosti a víry jsou
zachovány. Tematizovány jsou i neetické metody evangelizace, chápání
konverze a společné zastávání náboženské svobody.
Mezitím tento dialog pokračoval.
Konaly se dvě další konzultace mezi Papežskou radou pro jednotu
křesťanů a WEA k dogmatickým a etickým otázkám (2009) a k tématu
Písmo svaté v životě církve (2011). V roce 2013 se má konat
závěrečné setkání, věnované tematice svátostí. Na rozdíl od „duchovní
ekumeny“ se v těchto rozhovorech jedná především o
otázkách nauky a podle zpráv z tisku probíhají v atmosféře
„rostoucí důvěry“.
Ať už posuzujeme sblížení mezi
evangelikály a katolíky jakkoli, je zřejmé, že kontroverze a hraniční
linie probíhají nejen podél konfesních hranic. Konzervativní a
modernistická prostředí se vytvořila ve všech církvích. Pro vytvoření
náboženské identity je často příslušnost ke stejnému prostředí
důležitější než příslušnost ke konfesi. Kdo si však myslí, že hranice
konfesí se tím staly bezvýznamnými, ten se mýlí. Rozdíly mezi
evangelictvím a katolictvím samozřejmě trvají. Vznikají nové aliance.
Hranice konfesí se relativizují, stávají se propustnějšími. Paušální
soudy o jinak věřících jsou korigovány a ustupují realističtějšímu
obrazu. Pokud se posílí vzájemná ochota učit se a diferencovaná
ochota k vnímání, lze to jen uvítat.
Obhajoba ekumenického realismu
Už roku 1994 vydali evangelikálové a
katolíci v USA společný dokument Evangelicals
and Catholics Together. The Christian Mission in the Third Millenium.
Reakce na něj byly v evangelikálním spektru velmi rozdílné, i
rozporné. Těch několik zpráv z rozhovorů na národní a
mezinárodní úrovni ukazuje, že prvky konvergenční metody, která se
užívá pro ekumenický dialog mezi církvemi, spoluurčují i dialog mezi
evangelikály a katolíky.
Základem takové metodiky je poznání,
že pouze na základě přijatého konsenzu může být usmířena odlišnost.
Dále je třeba vidět, že k dialogickému setkání náleží nejen
hledání souhlasu, ale též ochota pojmenovat rozdíly a diference.
Společný dokument se nepovažuje za text konsenzu, nýbrž za podnět pro
diskusní proces. Tím zabránil přehnaným očekáváním a zároveň zjistil,
že zkušenosti ze setkání a předpoklady dialogu mezi katolíky a
evangelikály se regionálně značně liší. Co je v Německu nebo
v Anglii samozřejmé, může v jižní Evropě, v Chile nebo
v Brazílii vypadat úplně jinak.
Dále je třeba si všimnout, že použití
metod ekumenické hermeneutiky nevede jen k relativizaci
konfesních hranic. Vynecháním procesů recepce se zpochybňují i
výsledky ekumenického dialogu. Je třeba též uvážit, že profil
evangelikálního hnutí není určen společným pojetím církve. Dialogy
orientované na naukové otázky tak zůstávají asymetrické.
Otevřená témata, která potřebují další
vyjasnění, jsou mj. praxe a pojetí svátostí, přiřazení osobní a
svátostné zbožnosti, ale též nábožensko-teologické orientace, které
jsou v kontextu evangelikalismu zaměřeny spíše exkluzivně,
kdežto v katolicismu spíše inkluzivně. Další dialog mezi
katolíky a evangelikály by měl profitovat z pozoruhodných
výsledků, které byly v dialogu mezi Svobodnými církvemi a
římskokatolickou církví už vypracovány a publikovány.
Pokračující porozumění by mělo být
možné v té míře, v níž se partneři dohodnou, že sporné
otázky a neodstraněné diference zaujímají v hierarchia
veritatum jen podřadnou
hodnotu. Další hledání porozumění, duchovního společenství a
vzájemného uznání není možno považovat za libovolnost, nýbrž za úkol,
který má svůj poslední základ ve víře v trojjedinného Boha.
Reinhard Hempelmann
Zdroj: www.teologicketexty.cz