Teolog

Po celý svůj život byl Lloyd – Jones konzervativním křesťanem, britským evangelikálem, propagujícím biblickou neomylnost a verbální inspiraci Písma. Konfesně byl kalvinistou, odmítajícím paedobaptismus a věřil, že Bůh všude volá lidi k pokání. Důrazně protestoval, když se vydavatelství Banner of Truth rozhodlo ze své publikace „Křesťanští vůdci 19. století“ vyjmout Johna Wesleyho pro jeho arminianismus. Lloyd – Jonesova metodistická tradice mu zároveň umožňovala věřit v dílo „druhé milosti“ Ducha svatého, avšak odmítal, aby duchovní zkušenost křtu Duchem vytlačila ortodoxii a stala se jediným měřítkem jednoty, což vyčítal novodobému charismatickému hnutí.

Lékař

Zpočátku Lloyd – Jones působil v nemocnici svatého Bartoloměje v Londýně, kde vynikal svým bystrým úsudkem ohledně správné diagnostiky některých obtížně zjistitelných nemocí. Kazatelem se stal až později. Vedle klasické medicíny se věnoval i homeopatii a měl rozsáhlé znalosti ohledně akupunktury a alternativní medicíny obecně, kterou bohužel nejen využíval, ale i doporučoval druhým. Svůj zájem projevil i o nový druh léčiv – antidepresiv – která se v době jeho praxe začala poprvé objevovat při léčbě psychických poruch. Sám ovšem připisoval depresím spíše duchovní, démonický, než humorální původ.

Umírněný separatista

Dalším znakem jeho pojetí křesťanství byl separatismus. Odmítl například přijmout účast na vedení evangelizací Billyho Grahama, který přijímal prostředky jak od římských katolíků, tak od liberálů. Často bývá zmiňována i jeho roztržka s R. W. Stottem, ke které došlo v roce 1967 po projevu adresovanému Evangelické alianci. Lloyd-Jones vyzval evangelikály, aby se oddělili od „smíšených církví“ a založili užší společenství vyznávajících věřících. Stott, který celému setkání předsedal, se závěrem jeho přednášky od Lloyda-Jonese distancoval.

Rok po této roztržce

Lloyd-Jones prodělal vážnou operaci na Homeopatické klinice, kde mu bylo diagnostikováno zhoubné onemocnění. Mezi jeho další známý antiekumenický počin patří to, že zabránil, aby se v roce 1970 ekumenicky orientovaný kalvinista J. I. Packer, po publikaci jeho díla „Dorůstání do jednoty: Návrhy na vytvoření sjednocené církve v Anglii“, které sepsal i s anglikány, podílel na Lloyd-Jonesem organizovaných puritánských konferencích. „Doktor“ konferenci jednoduše zrušil.

Z popisu těchto událostí by se mohlo zdát, že Doktor byl úzkoprsým fundamentalistou. Avšak není tomu tak. Po celý svůj život usiloval o jednotu evangelikálů v co nejširším slova smyslu. Nesouhlasil, aby se kalvinisté oddělovali od arminiánů, cessacionisté od kontinualistů, případně amilénialité od premilénialistů. Jak je vidět, už jen z tohoto strohého popisu je podle mne zhola nemožné, aby si Lloyd – Jonese zprivatizovali charismatici nebo cessacionisti, stejně tak jako reformovaní nebo neoevangelikálové.

Lloyd – Jones je nicméně osobností vyhraněnou až kontroverzní, ale v každém případě inspirativní, které stojí za to naslouchat. Je ovšem stejně tak nutné oddělit se od některých jeho postojů, jako je propagace alternativní medicíny, což svědčí o tom, že v některých závažných duchovních otázkách byl lékař, Dr. Lloyd Jones, zaslepeným. Přesto se jedná o osobnost, na kterou se odvolávají s velikým respektem mnozí.

Stále živý odkaz

Asi nejvíce je Lloyd-Jones znám z jeho působení ve Westminsterské kapli v Londýně (1939–1968), kde vystřídal legendárního George Campbell Morgana. Tento dodnes kalvinistický sbor byl v letech 1977–2002 veden R. T. Kendallem, během jehož působení se stal součástí charismatického hnutí a vedle anglikánského kostela Svaté Trojice byl i důležitým předmostím penetrace Torontského požehnání mezi britské evangelikály. Není divu, že zde – po rozchodu s Johnem Wimberem – nalezl azyl i Kansaský prorok Paul Cain, který dokonce s R. T. Kendallem napsal knihu „Slovo a Duch“, která měla demonstrovat jednotu charismatiků a kalvinistů.

V této souvislosti, okolo roku 1996, sbor opustilo asi sto konzervativních členů. V roce 2013 Kendall napsal i otevřený dopis fundamentalis­tickému kazateli Johnu MacArthurovi v souvislosti s jeho konferencí „Cizí oheň“, který podle něho implikoval, že by s jeho anticharismatickými postoji souhlasil i Lloyd-Jones. Kendall uvedl, že sám Lloyd-Jones věřil v duchovní dary i v křest Duchem svatým a že byl považován za přítele prvních letničních a charismatiků ve Velké Británii. Ostatně není divu, neboť Doktor byl ve svém mládí přátelsky nakloněn dozvukům welšského probuzení z roku 1904, které podnítilo i známé letniční probuzení z Azusa Street z roku 1906. Nicméně Lloyd-Jonesův a Kendallův vztah nebyl bezproblémovým, o čemž svědčí to, že si Lloyd-Jones nepřál, aby se Kendall zřejmě aktivně účastnil jeho pohřbu.

Kendall ale není jediným kalvinistou, kdo reagoval na MacArthura. Ve své umírněné odpovědi na „Cizí oheň“ například i kalvinista John Piper zdůraznil potřebu „horlivě usilovat o duchovní dary“ a „nebránit mluvení jazyky“ a rovněž vyjádřil své přesvědčení v „přetrvávání prorockého daru do dnešních dnů“.Někteří svědčí, že britští charismatici, jako Michael Harper nebo David Watson, byli Lloyd-Jonesovými přáteli. Jeho vztah k duchovním darům obecně „Doktor“ vyjádřil například ve svých knihách „Nevýslovná radost“ a „Všechno zkoumejte: svrchované dílo Ducha“, kde se stavěl proti zarmucování Ducha, ale zároveň varoval před extrémy. Někteří jsou přesvědčeni, že pokud by se britští charismatici řídili Doktorovými radami, mohli se vyhnout pozdějším extrémům, jako jsou až psychiatrické diagnózy členů hnutí.

Co je evangelikální?

V roce 2011 vydala Poutníkova četba soubor Lloyd – Jonesůvých přednášek pod názvem „Co je evangelikální?“. Lloyd-Jonesovy myšlenky zde vyjádřené jsou mi blízké. Velmi jsem proto uvítal tento počin a jsem rovněž rád, že se tato kniha mohla zdarma poskytovat účastníkům konference Zápas o duši, která se před třemi lety konala v naší modlitebně. Co tedy považuje Lloyd-Jones za základ, z něhož nelze ustoupit?

Základní pravdy

1. Písmo jako jediná autorita
Písmo bylo podle Lloyd Jonese předáno jako inspirované Bohem a naprosto důvěryhodné. Je výhradní, nikoliv jen svrchovanou, autoritou ve všech záležitostech věrouky a etiky. Lloyd-Jones zde odmítá úlohu tradice v každém smyslu tohoto pojmu, čímž odmítá římskokatolické pojetí, ale i Newmanovu doktrínu, že církev byla v průběhu století schopna odhalit, co bylo před tím v Písmu naznačeno pouze nepřímo. Jinými slovy odmítá teorii implicitního důkazu. Lloyd-Jones ovšem neodmítá historii dogmatu, nebo-li odlišné chápání v průběhu historie. Písmo podle něho obsahuje „vyřčenou pravdu“, čímž odmítá dialektickou teologii. Věří, že je nutné věřit v prediktivní proroctví obsažená v Bibli. Důležitá je zde i doslovná pravdivost a historická důvěryhodnost. Lloyd-Jones odmítá i novodobou Ritschlovu tezi, že v Bibli nelze najít vědecké informace, ale že je pouze knihou náboženskou.

2. Stvoření, nikoliv evoluce
Evangelikálové podle Lloyda-Jonese věří, že existoval první člověk Adam a jedna první žena jménem Eva. Je přesvědčen, že je třeba věřit celé Bibli a že všude tam, kde Bible v NZ mluví o Adamovi, myslí skutečně jednoho konkrétního člověka. To se týká otázek jak spásy Ř 5,21–21 nebo manželství Mt 15,4–5 a dodejme, že i rozdílné úlohy muže při pádu člověka 1 Tim 2,8–15. Autor jako lékař ukazuje i na proměnlivost „vědeckých důkazů“ k podpoře evoluce. Např. štítná žláza nebo podvěsek mozkový byly autoritativně považovány za zakrnělé orgány, což se později ukázalo jako mylné. Za verifikaci inspirace Písma pak Lloyd-Jones považuje potvrzení inspirace v samotném Slovu i vnitřní svědectví Ducha při jeho čtení.

3. Pád a zlo
Autor zde vidí jako potřebné věřit v historicitu třetí kapitoly Genesis, která popisuje oklamání Evy satanem, což zdůrazňuje i apoštol Pavel (2 K 11,3). Stejná kapitola pak nám zaslibuje Spasitele (Gn 3,15). Lloyd-Jones vidí i důležitost víry v potopu, ďábla a démonů [Dodávám, že to vše je v NZ interpretováno jako předobraz soudu, trestu, vykoupení a spásy]. Lidé prý již ani nemluví o jejich vedení Duchem a jeho zákazech a podivuhodných činech, stejně jako nemluví o činech satana dnes. Rovněž je třeba věřit, že člověk je „duchovně mrtev“ a svým úsilím nemůže sám věřit v Boha nebo se jej nějakým způsobem dobrat.

4. Jediná cesta ke spáse
Podle autora je nezbytné věřit teorii zástupného potrestání Ježíše Krista za lidský hřích. Není možné obejít prvek provinění, trestu a učení o spáse „pouze na základě víry“. Je třeba odmítnout římskokatolické učení, že člověk je ospravedlněn (znovuzrozen) křtem, neboť „Bůh ospravedlňuje bezbožného“ (Ř 4,7). Stejně tak podle autora člověk není ospravedlněn znovuzrozením, které teprve ospravedlnění následuje. Jde o právní, soudní výrok, v němž člověk nehraje žádnou roli, což autor shledává jako jediné správné evangelikální učení.

5. Církev, současná problematika
Autor zde odmítá existenci státní nebo územní církve v tom smyslu, že člověk se nemůže stát křesťanem tím, že se narodí v nějaké zemi. Za účelem zachování zdravého učení a svátostí proto církev musí vykonávat kázeň. Zato je třeba odmítnout apoštolskou posloupnost, rozdělení na duchovní a laiky a nepostradatelnost biskupů. Je třeba odmítnout i učení, že u svátostí musí být kněz i jejich působení „ex opere operato“. Je třeba zavrhnout obětní charakter Večeře Páně, neboť jedinou oběť, kterou přinášíme, jsme my sami.

Druhořadé pravdy

Naproti tomu autor zmiňuje i věci, pro které by se evangelikálové neměli rozdělovat. Lloyd – Jones nemluví o křesťanech (tomuto pojmu ponechává široký prostor), ale výlučně o evangelikálech.

1. Víra ve vyvolení a předurčení
Odmítá pelagianismus, avšak arminianismus v jeho různých obdobách považuje jen za rozdíl ve způsobu porozumění. Uvádí: „ani ve snu by mne nenapadlo tyto věci považovat za zásadní“. Arminián musí ovšem věřit, že „všichni jsme spaseni milostí a že Bůh volá všechny a všude k pokání“

2. Věk křtěnce a způsob křtu
Lloyd-Jones věřil ve křest dospělých, překvapivě ve způsobu pokropení.

3. Otázka jistoty spasení [tuším, že možná vhodnější překlad by snad mohl být „vytrvalost svatých“]
Lloyd-Jones zřejmě zastával tuto nauku, ale odlišný postoj nepovažoval za zásadní.

4. Otázka církevního řádu
Ač Lloyd-Jones nesouhlasil s existencí úřadu biskupů, byl v zájmu jednoty ochoten akceptovat modifikovaný episkopát. Nicméně uvedl: „nesu to nelibě a odmítám to“.

5. Eschatologické systémy
Premilénialismus, amilénialismus a postmilénialismus. Ani jeden z těchto názorů nelze podle Lloyda-Jonese jednoznačně biblicky prokázat.

6. Způsob posvěcování
[Zde si dovolím osobní poznámku. Tato otázka mi brání stát se členem Wesleyánské církve, kde se vyžaduje závazek věřit v „úplné posvěcení“ jako v bezhříšnou dokonalost, překonávající dědičný hřích]. Podle Lloyda-Jonese ovšem nejde o věc zásadní.

7. Otázka křtu Duchem a charismata
Lloyd Jones považuje tuto otázku za důležitou. Věřil jako metodista v dílo druhé milosti i v charismata, ale nebyla to pro něho věc zásadní.

Tyto body rozhodně autor nepovažoval za bezvýznamné, nicméně byly pro něho druhořadé vzhledem k zachování jednoty ve službě evangelia. Kritériem této jednoty bylo pro něho „chránit evangelium, aby byla zachována jeho srozumitelnost, a zaměřit se na spasení lidí a na růst křesťanské církve“. Následují stoupenci Lloyda Jonese skutečně jeho poselství? Dnes jsme, zejména v zahraničí, svědky dvou extrémů. Obojí zastávají kupodivu lidé, kteří se na „Doktora“ odvolávají.

Jednak je zde snaha otevřít svoji ekumenickou náruč natolik, že obejmeme evolucionisty odmítající existenci Adama a Evy, římské katolíky s jejich transsubstanciací s modlitbami za mrtvé a k Marii, nebo extrémní charismatiky s jejich spiritismem, duchovní opilostí a implicitním popíráním Kristova božství ve formě kenotické teologie a Kristovy duchovní smrti v pekle.

Na druhou stranu existují i přehnaně separatistické snahy, kdy se lidé vyznávající kalvinismus oddělují jako ti, kteří mají „to jediné pravé“, co zastávali i apoštolové. Dále se vydělují cessacionisté, pro které již neplatí některé biblické verše a je zde i hnutí KJV, které má zřejmě ten nejlepší anglický biblický překlad na světě.

Tyto extrémy si zcela jistě najdou své následovníky u nás. Možná se jen namísto KJV dosadí Bible Kralická (mj. můj nejoblíbenější překlad) a možná zahraniční misionáři si budou dále sjednocovat či privatizovat Boží lid v České republice podle svého. A to podle toho, zda půjde o extrémní sjednocovatele nebo extrémní separatisty.

Co k tomu dodat dnes?

Je třeba se vyvarovat toho, že někteří dnes za ty jediné pravé evangelikály budou považovat kalvinisty nebo cessacionisty. Jistě, jsou to historicky dosvědčené polohy, byť nejsou mojí „krevní skupinou“, ale vyčleňovat kvůli tomu v těchto věcech jinak věřící z evangelikálního pojetí považuji za scestné. Pro mne osobně jsou tedy Lloyd-Jonesovy body přijatelné. Do mého evangelikalismu (stejně jako Lloyd-Jonesova) se vejde jak kalvinista, tak charismatik i cessacionista. Pokud ovšem i on připustí, že se jedná pouze o jeden z teologických systémů, nikoliv o šibolet. A pokud jeho teologický systém není elitním klubem s názvem „my jsme ta pravá církev“, která má poučovat druhé a přetvářet je k obrazu svému.

Já osobně jsem klasickým letničním, a přesto jsem přesvědčen, že první sbory měly jiné důrazy, řešily jiné problémy a často se lišily jeden od druhého jak ve svých důrazech, tak ve své praxi. Již tehdy byli lidé, kteří pokřikovali na shromážděních jazyky a jiní jazyky mluvit bránili. Byli zde jistě ti, kteří byli přesvědčeni, že snad každá myšlenka při jejich citovém, náboženském vzplanutí je proroctvím a jiní naopak proroctvím pohrdali a odmítali je proto byť jen zkoumat. Jedni dávali důraz na spasení z víry pouhou milostí a druzí žádali verifikaci víry ve formě skutků a posvěceného života. Jedni možná proto chtěli následovat Pavla, jiní Petra a další Apolla. Ti nejduchovnější odmítali vůdce z gruntu, pohrdali organizovaným křesťanstvím a hlásili se toliko ke Kristu.

Měli bychom proto mít široké srdce, které přijímá bratra (podle našeho názoru) slabšího ve víře a nepřít se s ním o jeho názoru a zároveň máme umět sektáře jednou až dvakrát napomenout a oddělit se od něho, stejně jako nevítat ty, kdo zacházejí dál v Kristově učení. Jinými slovy máme zachovat jednotu Ducha svatého, ale nikoliv vytvářet jednotu elitářů.

Kdo je dnes evangelikálem?

Jistě mnoho z nás napadne, zda Evangelikální aliance je ještě evangelikální? Osobně se domnívám, že nikoliv. Alespoň – podle Lloyd-Jonesových kritérií – pokud v jejím čele mohou stát lidé, pochybující o historicitě Adama. Co s tím? Myslím, že pojem evangelikál se dnes již vyprázdnil, stejně jako dříve pojem křesťan. Je tedy tento pojem třeba – s ohledem na Lloyd-Jonesovu definici, kterou do značné míry sdílím – zpřesnit? Co třeba „konzervativní evangelikál“ nebo „starý evangelikál“ nebo v „Bibli věřící křesťan“? Neostýchal bych se ani hanlivého pojmu „fundamentalista“, který si už ovšem zprivatizovali cessacionisté a pojem reformovaní si již dříve zarezervovali kalvinisté, aby se odlišili od luteránů.

V každém případě pojem evangelikál je již dnes vyprázdněn, neboť znamená něco zřejmě odlišného než např. před sto nebo padesáti lety. Jakýkoliv nový pojem bude ovšem vzápětí infiltrován heterodoxy. Možná by ale bylo spravedlivější, kdyby se evolucionisté a možná i extrémní charismatici tohoto pojmu vzdali. Osobně považuji za nešťastné, že si bratři charismatici (nebo spíše stoupenci nového apoštolsko-prorockého řádu) někdy po rozdělení Jednoty bratrské a probuzení v Lakelandu (jednalo se o formálně letniční sbor!) přestali říkat charismatici a začali se nazývat evangelikály. Taktéž nevidím jako nejšťastnější, že si kalvinisté již dříve dali označení jako reformovaní. A stejně tak, po Torontském požehnání, u nás zanikl rozdíl mezi letničními a charismatiky.

Asi to nebude v názvu

Žijeme ovšem v době vyprázdnění pojmů, a tak spíše než trvat na jednotlivých pojmech je třeba bojovat o správný obsah víry. Mám proto neurčitý pocit, že to v názvu nebude a že bychom to neměli být my, kdo se sám pojmenovává. Jméno dostaneme podle toho, jak nás budou vidět ostatní. Tak se možná z původně hanlivých pojmů jako křesťan (kristovec), luterán nebo metodista staly později pojmy respektované. Naproti tomu fundamentalista již není chápán jako člověk, který staví na základech, ale člověk úzkoprsý a nesnášenlivý, který o svých, často jednostranně cizelovaných důrazech, agresivně přesvědčuje druhé, které je možná až schopen vylučovat z díla spásy. Nakolik je tato charakteristika spravedlivá si netroufnu posoudit.

Rád bych proto dodal, že bych si nikdy netroufl někomu upírat podíl na vykoupení třeba proto, že vidí jinak inspiraci Písma, že věří v evoluci nebo věří, že ustaly duchovní dary. Odmítám rovněž – stejně jako Lloyd-Jones – že by v římskokatolické církvi (nebo mezi adventisty) nebyli žádní křesťané. Ovšem nikdy by mne nenapadlo někomu doporučit římskokatolickou bohoslužbu nebo adventistické nauky a každému bych naopak doporučil tyto systémy opustit. Mám rovněž problém, když se někomu od jisté doby zjevují andělé Torontského požehnání, když někdo náhle zjistí, že Bůh není vševědoucí nebo když někdo pochybuje o existenci Adama či pekla. Přenechávám to Bohu, ale například požehnání dítěti nebo žádost o službu slovem z těchto kruhů bych se pokud možno vyhnul.

Co dál?

Věroučně i eticky je ale třeba zřejmě obtáhnout staré, vybledlé hranice pravověří. Ale pozor na rozšiřování i zužování cesty. Rovněž je třeba si uvědomit dobové důrazy a posuny – nikoliv v zásadních fundamentech, které jsou stále stejné – ale například v diakonických a liturgických specifikách. V neposlední řadě bych rád zdůraznil, že Lloyd-Jonesova kniha není žádný závazný návod, ale inspirativní přednáška. Psal ji omylný a i mýlící se člověk. Ten – ač ve snaze o maximální toleranci – si byl zároveň vědom svých věroučných kořenů, které – jak nahlížím – možná v určité míře ztotožnil s ortodoxií jako takovou. Podotýkám, že ale neznám jediného člověka, který by jistého subjektivismu v otázkách věrouky byl zcela prost. Samozřejmě včetně mne. Přesto knihu vřele doporučuji každému křesťanovi, stejně jako některá Lloydova mocná a podnětná kázání (nemohu mluvit za všechna, protože zdaleka jsem neslyšel ani podstatnou část).

apologet.cz