Počátky ekumenického hnutí

Z hlediska ekumenického zaměření současného evanglikalismu je dobré nahlédnout, co je cílem ekumenického hnutí a z něho vycházejících iniciativ, a jak k němu jednotlivé církve, včetně římskokatolické, přistupují.

Ekumenické hnutí bylo iniciováno ze strany zejména protestantských církví za účelem překonání roztříštěnosti a koordinace evangelizace. Mezi první ekumenické instituce lze zařadit organizaci vzdělávání mládeže YMCA (1844) a následně YWCA (1855) v Londýně. Na ně navázala Světová konference o misii v Edinburgu (1910) a po přerušení těchto snah vlivem 2. světové války byla v Amsterodamu založena Světová rada církví WCC (1948).


Katolická reakce

Záhy poté následovala odezva ze strany katolické církve. Její kongregace Sv. oficia vydala v roce 1949 dekret o „ekumenickém hnutí“, ve kterém reaguje na jeho vznik a dává instrukce, jak jej využít pro návrat ostatních křesťanů do katolické církve. Dokument uvádí, že cílem biskupů, vstupujících do ekumenického hnutí, je uskutečnění návratu nekatolických věřících do společenství katolické církve a dává konkrétní instrukce, jak jej směřovat a jak v něm šířit katolickou nauku. Zvláštní úlohu v tomto směřování mají místní ordináři, kteří mají do ekumenického hnutí vysílat jen za tímto účelem školené kněze, zatímco účast laikům se zapovídá.

Druhý Vatikánský koncil

Mohlo by se zdát, že tato slova vycházejí z étosu Tridentského koncilu, avšak byla pronesena necelých dvacet let před konáním II. Vatikánského koncilu, který v naplňování tohoto cíle pokračoval, i když již nemluvil o nekatolících jako o „heretických skupinách“, nýbrž o „odloučených bratřích“. Felix Bernard vysvětluje dogmatický dokument Lumen Gentium, který byl na II. Vatikánském koncilu přijat: „Katolický zákoník rozlišuje v souladu s Dogmatickou konstitucí »Lumen Gentium«, že po křtu nastane buď communio plena nebo communio non plena. V plném společenství církve se nacházejí ti pokřtění, kteří jsou ve viditelném svazku církve s Kristem skrze svazek vyznání víry, svátostí a církevního vedení. Jestliže pokřtěnému chybí některá ze součástí tohoto trojího svazku, pak není plně začleněn do Katolické církve. Tak je možno hovořit o rozličných stupních a vrstvách příslušnosti k církvi, resp. členství v církvi. To má velikou závažnost pro ekumenu, neboť řeč není o tom, »kdo je začleněn vpravdě (reapse), nýbrž plně (plene) do společenství církve«“.

Rovněž papež Jan Pavel II., ve své encyklice „Ut unum sint“, uvedl svoji modlitbu k Duchu svatému za jednotu křesťanů, která se má uskutečňovat pod patronací římského biskupa:„Jako římský biskup jsem si plně vědom…, že Kristus touží po plném a viditelném společenství všech těchto komunit… Jsem přesvědčen o tom, že mám v této oblasti zvláštní odpovědnost spočívající především v uznávání ekumenických snah většiny křesťanských společenství a v pozornosti vůči požadavku, abych nalezl způsob, jak vykonávat primát… Avšak… jen z touhy pravdivě poslechnout Kristovu vůli poznávám, že jako římský biskup jsem povolán k výkonu této služby… Bez ustání se modlím k Duchu svatému… abychom mohli -samozřejmě společně- hledat formy, v nichž by se tato služba stala službou lásky uznávanou všemi zúčastněnými.“

II. Vatikánský koncil bývá často citován jako pozitivní obrat v pohledu na ostatní, nekatolické církve a zdá se, že jako konzervativci, tak modernisti si jeho ustanovení vykládají volně. Potvrzuje to i dopis významného katolického teologa, jezuity Karla Rahnera, který napsal:„…dosáhnout shody, se ponechaly otevřeny tím, že byly voleny takové formulace, které by si mohly jednotlivé skupiny a směry přítomné na koncilu vykládat různě.“

Tyto různé výklady a různé dokumenty, které se snažily – podle Rahnera – nejednoznačné výklady interpretovat, vedly k vytvoření dokumentu Kongregace pro nauku víry pod názvem „Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi.“ Zde se jednoznačně píše:„Kristus »ustanovil na zemi« jedinou Církev a založil ji jako »viditelné a duchovní společenství«, které již od svého počátku a v průběhu dějin vždy existuje a bude existovat, a v níž jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil. To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou… Tato církev, ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“

Otázka ostatních církví se v dokumentu řeší následovně:„Podle katolického učení, tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v Církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny, ale slovo »subsistuje« může být připisováno výlučně samotné katolické Církvi, poněvadž se vztahuje právě na poznámku o jednotě vyznávané ve Vyznání víry (Věřím… církev jednu); a tato »jedna« Církev subsistuje v katolické Církvi.“

Samotné slovo „subsistuje“ namísto předkoncilního „je“ dokument vysvětluje takto: „Užití tohoto výrazu, který indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve, nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je mimo její organismus »mnoho prvků posvěcení a pravdy«, které jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě.“

Ovšem protestanti, kteří odvozují svoji identitu z reformace v 16. století, si nemohou nárokovat být označeny touto Církví, neboť :„…zmíněná církevní společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistického Tajemství, nemohou podle katolické nauky být nazvány »církvemi« ve vlastním smyslu slova.“ Jinými slovy II. Vatikánský koncil uznal mnoho prvků posvěcení a pravdy v jiných, nekatolických křesťanských společenstvích, semena pravdy ovšem nalezl i v nekřesťanských náboženstvích.

Stejně jako „dekret o ekumenickém hnutí“ z roku 1949, i když v jiném kontextu a vhodně volenými slovy, vybízí II. Vatikánský koncil k plnému začlenění nekatolíků do katolické církve, pod úřad římského biskupa. To bývá obvykle interpretováno jako úsilí o vytvoření „viditelné jednoty“.

Ekumenické cíle katolické církve

Současný a platný katolický katechismus, vycházející ze závěrů Tridentského koncilu, který ovšem anathematizoval osoby, zastávající některá typická reformační učení, dokládá pohled, kterým se soudobá katolická církev dívá na konfese nekatolických křesťanů: „To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou (všeobecnou) a apoštolskou … subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy.“ Jako správnou alternativu nekatolíkům – v rámci svého sebepojetí – nabízí plné začlenění do katolické církve: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“

Přes tyto neměnné postoje se občas v řadách, zejména protestantů, objeví rozčarování, když tyto závěry, zastávané i na II. Vatikánského koncilu, jsou ze strany nejvyšších představitelů katolické církve zopakovány. Například dokument Dominus Iesus , vypracovaný kardinálem Ratzingerem a podepsaný papežem Janem Pavlem II. z roku 2000, mluví zcela jasně, že křesťanské komunity, zrozené z reformace 16. století, nejsou nazývány církvemi a podruhé ve Vatikánském dokumentu z roku 2006 „Odpovědi na otázky týkající se některých aspektů nauky o církvi“, označujícím katolickou církev za jedinou Kristovu církev, opět z pera stejného muže, který již stanul na papežském stolci. Oba dokumenty jasně uvádějí, že jedinou Kristovou církví je církev katolická, ačkoliv „odloučeným bratřím“, jejichž církve nemají platnou apoštolskou posloupnost, neupírají jejich autenticitu.

Otázkou tedy pro mnohé zůstává, proč se představitelé katolické církve i dnes angažují v ekumenických iniciativách právě po boku církví, které svoji identitu nacházejí v reformaci z 16. století? Jako odpověď je možné zvážit článek, publikovaný v Revue pro církevní právo z roku 1998, kde se uvádí: „…římskokatolická církev vychází ve svých ekumenických snahách samozřejmě z toho, že křesťané z jiných církví a církevních společenství touží po katolické víře a přijetí do Katolické církve. Konverze z Katolické církve k jiné církvi nebo církevnímu společenství je kvalifikována – pokud nejde o změnu obřadu (srov. c. 112 CIC) – jako odpad od katolické víry.“ A zároveň: „Příkaz ekumenismu, daný Druhým vatikánským koncilem, aby byla znovuobjevena jednota všech křesťanů, ještě není splněn. “Možnost a potřebu sjednocení křesťanů pod úřadem papeže, ve vysvětlujícím dopise Vatikánského dokumentu z roku 2006, obhajuje i katolický biskup Farell: „Kvůli rozdělení mezi křesťany nebyla univerzalita církve uskutečněna a dokument nás upozorňuje na to, že tento úkol nelze přehlížet ani odkládat. Katolíci musí cítit, že tento neúplný stav, způsobený rozdělením, je i pro ně tragédií a velikou překážkou v tom, abychom mohli nabízet přesvědčivé svědectví a svět aby tak uvěřil.“

Ekumenické cíle Světové rady církví

Také ze strany ekumenického hnutí, uskutečňovaného v rámci Světové rady církví, již více let existují snahy o viditelné sjednocení nekatolických církví s katolickou církví, včetně akceptování úřadu římského biskupa jako garanta jednoty všech křesťanů. Profesor Filipi popisuje několik modelů, na jejichž uskutečnění se v současnosti pracuje. Zde si uveďme čtyři z těchto modelů:

Smířená rozdílnost

Tento model vychází z probuzeneckých kořenů 19. století. Principem je usmíření věroučných antagonismů mezi jednotlivými tradicemi, které mají být zbaveny rozdílných dogmat. Podle profesora Filipiho jde o „fundamentální shodu ve věci víry, svátostí a úřadů; není potřebí, aby církve institučně splynuly, aby se vzdaly svých specifických tradic a důrazů“. Ačkoliv v tomto návrhu byly vzneseny výtky poukazující na to, že jednota bez rozdílů spěje k uniformitě a tudíž se jedná o protimluv, uspokojivá odpověď, jak tento paradox vyřešit, se zatím nenašla.

Návrh Friese-Rahnerův

Tento návrh pochází od již zmíněného jezuitského teologa Karla Rahnera, který podstatně ovlivnil teologii II. Vatikánského koncilu. Rahner navrhuje: „…všechny dílčí církve uznají smysl a právo petrovské služby římského biskupa jako garanta jednoty v pravdě a lásce, a na druhé straně se papež výslovně zaváže uznat a respektovat samostatnost dílčích církví a své magisteriální autority bude užívat pouze způsobem, jakým svá rozhodnutí učiní všeobecný koncil celé církve…“ Návrh je rovněž zvláštní v tom, že nezahrnuje nová společenství, ale počítá pouze s velkými a etablovanými církvemi. Rahner přímo píše: „…menší svazy církví nebo sekty, i když by vyjádřily zásadní vůli k jednotě. Tato menší církevní společenství by do vyčištěné krajiny církve v jednotě a rozdílnosti… nezapadala, protože jsou přec příliš malá, protože by přinesla jen málo substance křesťanské zkušenosti a křesťanského života…“

Cullmannova teze

Podle této teze sjednocení by byla zachována suverenita jednotlivých církví a jedná se proto zatím o nejliberálnější model budoucí jednoty. Té je zde dosaženo pneumatologicky a charismaticky, což má v praxi znamenat, že církve jednotlivých konfesí tvoří obraz těla. Jednotlivým tradicím jsou dány specifické dary a specifické údy, a teprve v jejich harmonickém spojení skrze Ducha svatého může vzniknout jednota v rozdílnosti. Ovšem i tato představa nepostrádá instituční rámec. Cullmann sice velmi opatrnými slovy, avšak přece, vidí spojení církví „prostřednictvím petrského úřadu…“, který je zbaven dogmat.

Konciliární společenství

Model konciliárního společenství má své kořeny v návrhu Světové Rady Církví z roku 1968–1975 a vychází z konceptu významného teologa Dittricha Bonhoeffera, založeného na principu „eucharistického společenství“. Filipi uvádí: „Nepřeslechnutelně se tato Bonhoefferova formulace ozývá ve vystoupení německého fyzika C.F. von Weizsackera v r. 1985: »Na ekumenickém koncilu, svolaném za mír, musí křesťanské církve ve společné odpovědnosti říci takové slovo, že je svět nebude moci přehlédnout.« Myšlenka si záhy získala stoupence v nejrůznějších částech světa.. Výraz »koncil« byl opuštěn a nahrazen označením »konciliární proces«; tím byla myšlenka otevřena i katolickému a pravoslavnému pojetí, jež chápe »koncil« specifickým způsobem, ale zároveň byla zdůrazněna závaznost a autoritativnost celého projektu, který si již dříve (1983) získal podporu valného shromáždění SRC ve Vancouveru; tam se hovoří o vzájemném závazku (covenant) církví. Také tématický rozsah projektu byl rozšířen – vedle otázky míru do něj vstoupila i otázka spravedlnosti a životního prostředí.“

Tento model je v současné době prosazován ze strany evropských církví. Jedním z důležitých pilířů, který má směřovat ke konciliárnímu společenství, je Ekumenická Charta, v rámci níž se společně církve mimo jiné zavazují ke slavení společné eucharistie. Právě tento bod byl určující v tom, že se některé církve v ČR rozhodly tuto iniciativu nepodpořit. Kritici upozorňují na skutečnost, že eucharistie je katolický pojem, který není z hlediska kanonického práva slučitelný s protestantskou Večeří Páně. Je ovšem nutné zdůraznit, že závaznost a autoritativnost celého projektu vychází vstříc pojetí víry z hlediska katolického práva: „Křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve” (kán. 212 § 1 CIC). „Všichni věřící jsou povinni zachovávat ustanovení a rozhodnutí, které vydávají zákonní představení církve, aby předložili nauku nebo odmítli mylné názory; zvláště když je vydává papež nebo sbor biskupů“ (kán. 754 CIC).

Bíba, který se celému problému věnoval z hlediska kanonického práva, k tomu uvádí: „V kontrastu s tím je protestantské pojetí autority Písma, vyjádřené v zásadě Sola Scriptura. Tento závazek však není jen ryzím odrazem katolického učení o závaznosti prohlášení církevních autorit, které je zcela v rozporu s protestantským pojetím autority Písma. Pro členy církví přináší nebezpečí spočívající v tom, že pro členy církví by měly mít závaznost výsledky »dialogu« mezi představiteli katolické církve a protestantů.“

zdroj: apologet.cz

Je tedy možná ekumena s římskými katolíky?