poslal Nepřihlášený Úvod
Cílem této práce je pokusit se obohatit názorové spektrum v pohledu
na lidskou psychiku a její léčbu z pohledu náboženské, resp.
křesťanské víry. Tématem práce jsou depresivní stavy, které
v současné době patří mezi tzv. civilizační choroby, které se
projevují zejména ve středním věku (35 – 60 let), ale i mnohem
dříve. Tyto problémy, které se odrážejí narušením lidské psychiky jsou
demonstrací mnoha, nejen psychických a duchovních příčin. Patří sem
nesprávná životospráva jako stravovací návyky, deficitní spánkový
režim nebo dlouhodobá extrémní zátěž. Z psychických příčin
můžeme jmenovat narušené mezilidské vztahy, problémy
v zaměstnání, rodinné problémy atd. Mezi další patří nežádoucí
účinky léčiv, hormonální výkyvy vlivem fyziologických etap lidského
života.
K určitým problémům se dostáváme, když se snažíme tyto stavy
nahlížet z pohledu křesťanství. Zde se musíme vypořádat nejméně
několika specifickými fenomény. Křesťan zastává zcela jiný systém
hodnot než sekulární člověk, na kterého doléhá mnoho z výše
uvedených vlivů v plné míře, protože jeho život je zaměřen
k cílům, spojených s uspokojováním potřeb jeho života. Mnoho
z těchto spouštěcích mechanismů depresivních stavů proto nehraje
v životě věřícího člověka takovou roli, jako u člověka,
který těmto věcem přikládá velkou váhu.
Z teologického pohledu
ovšem nelze ignorovat i duchovní pohled na danou problematiku. Když si
přečteme Žalmy, knihu Jób nebo velké proroky, můžeme se zde setkat se
stavy, které bychom dnes, z hlediska lékařské vědy, mohli nazvat
depresemi. Bible přitom nijak nezastírá, že těmito stavy, do různé
míry, procházeli i ti nejzbožnější muži, u kterých bychom
zřejmě stěží mohli jako spouštěcí mechanismus nalézt negativní
sociologické faktory. Tento pohled podporuje i církevní historie. Už
při letmém pohledu do Písma můžeme uvidět, že příčinou těchto stavů
mohly být rozličné příčiny. Nejčastěji však šlo o zkoušku víry,
občas o důsledek Božího soudu u těch, kteří se vzdálili
Hospodinu nebo o „tříbení charakteru“ často spojeným
s tím, čemu jako křesťané říkáme „útoky Zlého“.
Protože v minulých stoletích byla „psychoterapie“ výhradně
součástí pastorační péče, pokusil bych se v této práci zamyslet,
zda je možné k překonání depresivních stavů použít
i výdobytky sekulární psychologie, jako je farmakoterapie. K tomu
je ovšem nejprve třeba podrobněji definovat, co to vlastně deprese je,
jaký má průběh a co jsou její příčiny. V neposlední řadě se
pokusím najít společné jmenovatele mezi pohledem sekulární vědy a
pohledem křesťanské pastorace.
1. Co je deprese
1.1. Stručný souhrn hlavních příčin depresivních stavů
z pohledů křesťanských lékařů a teologů
Není jistě možné, na takto omezeném prostoru, podrobně popsat všechny
spouštějící mechanismy depresivních stavů. Takový popis by byl jistě
neúplný, zkratkovitý a v důsledku i zavádějící. Navíc jak
psychologové, psychiatři a duchovní se ne vždy v pohledu na tyto věci
shodují. Lidská duše jednoduše není přístroj, který podléhá
fyzikálním zákonitostem. Nicméně všichni badatelé na tomto poli by se
zřejmě shodli, že určitým vzorcům přece podléhá. Například deprese
se začíná vyskytovat převážně ve středním věku a provází ji
obdobné neuro-humorální změny. Zřejmě se zde uplatňuje i vliv
tělesné a psychické konstituce. Než proto přistoupím
k jednotlivostem, dovolím si napsat jedno své osobní stanovisko:
Dříve jsem se domníval, že pokud křesťan žije autentický duchovní
život, následuje Krista a nese svůj kříž, prochází sice utrpením, ale
strážcem jeho duše je radost a nadpřirozený pokoj plynoucí z Ducha
svatého. Nejprve ze zkušenosti ostatních křesťanů, poté z vlastní
zkušenosti a nakonec i důkladnějším studiem Písma a odborné
literatury, jsem se přesvědčil, že tomu tak vždy a trvale není.
V dnešní době jsem, prostřednictvím svědectví tří nezávislých
psychiatrů, kteří se zabývají léčbou věřících lidí, shledal, že
dokonce věřící středního věku tvoří stále se zvětšující klientelu
psychiatrické léčby. V jednom českém městě dokonce došlo ke krizi a
rozdělení jedné evangelikální církve a, podle věrohodných svědectví,
duchovní této církve měli přísný zákaz vstupu na psychiatrické
oddělení – kde se léčila řada členů této církve – pro
jejich chybnou pastorační praxi.
Nechci se zde zabývat příčinami, proč k tomu došlo a stále ve
větší míře dochází, i když by to jistě bylo téma na samostatnou
práci. Chci jen poukázat na skutečnost, že křesťani podléhají
psychickým poruchám stejně jako nekřesťani, ale domnívám se, že
spouštěcí mechanismus může být v některých případech zcela
odlišný. Obvykle jde totiž o narušení těch hodnot, které se pro
daného jedince zdají klíčové. Zatímco pro člověka, který nesdílí
duchovní hodnoty, může být spouštěcím mechanismem depresí ztráta
společenské prestiže spojená se ztrátou pocitu vlastní důležitosti,
křesťan je obvykle těchto věcí, vlivem jiného hodnotového žebříčku,
uchráněn. Na druhou stranu je křesťan citlivý k pocitům
opuštěnosti od Boha, Božího zavržení nebo výčitek svědomí vlivem
spáchaného, či domnělého hříchu.
Podle Dr. Wooda, představitele jedné z největších protestantských
kongregací v USA, který sám v životě prožil jako křesťan
depresivní etapu, mají depresivní stavy několik příčin:
1. Fyzický stav, kam patří nedostatek jídla, spánku, únavy a
vyčerpanosti (prorok Eliáš), dále nemoc a stáři nebo nežádoucí
účinky léčiv. 2. Pocit ztráty bližního, zaměstnání, přátel,
církve, národa (Pláš Jeremjášův)…
3. Skličující prostředí,
ať už pracovní nebo rodinné (Jób),
4. Nesprávné sebehodnocení a ztráta
identity (Noemi),
5. Selhání (David) a v neposlední řadě 6. Duchovní
boj (Ježíš v Getsemane).
Naproti tomu Dr. Lloyd, lékař a významný evangelikální vůdce, často
přisuzoval deprese duchovním, resp. démonickým vlivům, i když se
sám zajímal o účinky psychofarmak.
Zcela zvláštní skupinou depresí jsou stavy, které jsou způsobeny
nesprávnou praxí křesťanských společenství, zejména tam, kde je
předůrazněná autorita a kde se vynucuje poslušnost proti svědomí a proti
své víře. Pile tyto skupiny charakterizuje takto:
„Během své poradenské služby obětem duchovního zneužívání ve
Wellspring Retreat a Resource Center v jihovýchodním Ohiu jsem osobně
pracoval s bývalými členy mnoha jednotlivých organizací, které také
aplikují tento model. Ze striktně doktrinálního pohledu nelze tyto sbory
nazvat „sektami“ ve významu, ve kterém je chápán většinou
křesťanů. Každý z těchto sborů a církví vyznává fundamentální
doktríny považované konzervativními evangelikálními křesťany za
nezbytné ke spasení. Přesto bývalí členové a zainteresovaní vnější
pozorovatelé obviňovali tyto organizace z různých typů a stupňů
duchovního zneužívání." Jakou podobu na sebe toto zneužívání
bere?
Pile ve svém letitém studiu těchto církví, které se dnes nenazývají
sektami, ale spíše anglickým termínem „abusive cults“, uvádí sedm
společných charakteristik:
1. Překrucování Písma,
2. Autokratické
vedení,
3. Izolacionismus,
4. Duchovní elitářství,
5. Zvojenštění
života,
6. Odmítnutí nesouhlasu,
7. Traumatický odchod.
Ve své práci
autor popisuje řadu společenství, kterým z hlediska dogmatiky nelze
nic vytknout, která ovšem aplikují tzv. „učednický model“, ve kterém
má křesťan následovat svého „lidského mistra“, má se mu ve všem
podřizovat, poslouchat, neodporovat, a to i za cenu rezignace na své
svědomí a poznání. Těmito principy je dnes, dle autora, velice ohroženo
evangelikální a zejm. charismatické hnutí.
Pile rovněž rozvádí, jak se autoritářství může podepsat na životě
člověka, který je svému společenství hluboce oddán. Většinou člověk,
který je ve své víře upřímný a nerezignuje na své svědomí a poznání,
dojde ve společenství autokratického typu k rozhodnutí společenství
opustit nebo se stává disidentem, který často bývá vyloučen. Během
svého disidentství člověk čelí dlouhodobému stresu, který může vést
k psychosomatickým onemocněním. Takový člověk bývá často
rozpolcen, protože jednak chce být poslušný – vždyť poslušnost
autoritám a loajalita bývá v takovýchto společenstvích nejvíce
ceněnou devizou – a zároveň chce poslouchat Boha a dostát svému
svědomí. Daný člověk je pak v pasti neboť ať se rozhodne jakkoliv,
vždy má silný pocit viny a často i zavržení. K tomuto uvědomění a
krizím dochází obvykle ve středním věku, kdy si člověk již utvořil
vlastní identitu víry a zpravidla v životně i ve víře dozrál a
dokáže samostatně posuzovat příkazy, které mu jsou adresovány.
Jindy bývá příčinou učení, že křesťan má být vždy zdravý,
úspěšný a bohatý a pokud tomu tak není, pak člověk nemá správnou
víru. A opět, nejvíce toto nezdravé učení doléhá na otce rodiny,
který cítí finanční zodpovědnost za svoji rodinu. Jedna z dnes
v ČR nejhlasitějších církví, kterou evangelikálové přijímají
mezi sebe, a která rozvinula toto učení, zaznamenala v zemi svého
vzniku od roku 1988 (patrně do roku 1993) šestnáct sebevražd. Příčinou
je, že se praxe rozchází s vírou člověka, a pokud přijde nemoc, či
neúspěch, člověk má pocit svého selhání a opuštění Bohem.
Vojtíšek ve své disertační práci „Pastorační poradenství
v oblasti sekt a sektářství“ v kapitole „Následky
odpadlictví“ podrobně rozebírá, co se stává v životě těchto
jedinců, kteří takovéto společenství opustí nebo jsou ze společenství
vyloučeni. Ačkoliv reakce jsou různé, společnými symptomy jsou: ztráta
smyslu života (vyhoření), ideová dezorientace, pocit viny, nečistoty,
pocit zklamání Boha, pocit zrady apod. Není divu, že tyto pocity působí
permanentní stres, který nakonec může vyústit do depresivních stavů.
1.2 Deprese v Písmu a v církevní historii?
Ačkoliv se se slovem „deprese“ v Písmu nesetkáme, můžeme zde
pozorovat, ať v náznacích, či souvislostech, všechny průvodní jevy,
které dnes tvoří příznaky, na jejichž základě je klinicky
diagnostikován depresivní stav. Podle všeobecně a mezinárodně uznávané
Beckovy stupnice sem patří: pocit neštěstí a ohrožení, beznaděj, pocit
neúspěchu, ztráta radosti, extrémní pocity viny, očekávání trestu a
odsouzení, zklamání, plačtivost, podrážděnost, ztráta schopnosti
komunikace, nerozhodnost, únava, nespavost, nechutenství, ztráta hmotnosti,
nejrůznější bolesti a ztráta libida. Tyto symptomy různé kadence, pokud
trvají více než čtrnáct dní, lze nazvat depresí.
1.2.1. Depresivní stavy v Písmu?
Pokud se podíváme do Písma, pokusme se srovnat předešlé kazuistiky
s řadou výpovědí z Písma. Například pisatelé Žalmů
uvádějí:
„Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé
kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy
budeš váhat? Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě
zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí
vzdá někdo chválu? Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou
podušku pláčem, skrápím slzami své lože.“ (Ž 6,3–7)
„Hospodine, smiluj se, vždyť se tak soužím, zrak mi slábne hořem,
moje duše i mé tělo chřadnou. V strastech pomíjí můj život,
moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti
slábnou.“ (Ž 31,10–11)
„Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak
ohniště. Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst
zapomínám; od samého naříkání jsem vyzáblý na kost. Podobám se
pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách, probdím celé
noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo. Celé dny mě moji
nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají, popel jím jak
chleba, nápoj slzami si ředím pro tvůj hrozný hněv a pro tvé
rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil. Mé dny jsou jak stín, který se
prodlužuje, usychám jako bylina.“ (Ž 102,4–12)
Jak vidíme, autor zde má silné pocity osamělosti, pocity viny, pocity
odsouzení, trpí nespavostí, hubne, má silné bolesti, straní se lidí, má
pocit, že to nikdy neskončí, prožívá únavu… Jsem přesvědčen, že
pokud by v té době existoval obor klinické psychologie nebo psychiatrie,
byl by žalmista diagnostikován jako člověk v akutní fázi klinické
deprese.
Snad ještě zřetelněji to vyplývá z knihy Jób. Pomineme-li
samotného Jóba a jeho soužení, pak za ocitování stojí popis člověka,
kterého Bůh vychovává:
„Bolestmi je kárán na svém loži, stálým svárem v kostech,
takže jeho život si oškliví pokrm a jeho duše vytoužené jídlo. Jeho
tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět. Jeho
duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti.“ (Jb
33,19–22)
1.2.2. Depresivní stavy v historii církve?
Zakladatel mezinárodní organizace Teen Challenge, která pomáhá lidem
v nejrůznější závislosti, které zpravidla provázejí deprese, David
Wilkerson, k tomu říká:
„Víte, co je to deprese, zažili jste ji někdy? Byli jste tak
ustaraní, tak plní úzkosti a zmatku, že jste prožívali noci beze spánku?
Byly ve vašem životě časy, kdy jste byli tak sklíčení, tak zneklidnění,
že vás nikdo nedokázal utěšit? Byli jste někdy tak na dně, že jste měli
chuť to vzdát, přesvědčení, že váš život je naprostá prohra?…
Mluvím o křesťanech, kteří čas od času bojují s depresí,
která je zasáhne z ničeho nic. Jejich stav nepřichází jen
z jediného zdroje, ale z mnoha. Někdy jsou zraňováni ze všech
stran, dokud nejsou tak zdrcení, že nejsou schopni vidět za hranice svého
zoufalství.“
Wilkerson vidí jako podklad toho, že se nejedná o žádnou psychózu
nebo následek hříchu Asafův 77. žalm. Napsal jej zbožný muž, který
měl v Izraeli významné postavení. Dále pak popisuje svědectví osob
z historie křesťanství, kteří trpěli tím, co bychom dnes moderně
nazvali deprese:
„... Charles Haddon Spurgeon byl známý jako jeden
z nejzbožnějších kazatelů Bible všech dob… čelil hlubokým,
strašným krizím a depresím… Fletcher je další takový Boží
služebník, který trpěl velikými depresemi. Nesloužil pod nikým jiným
než Johnem Wesleyem, který nazval Fletchera nejzbožnějším mužem na
tváři země. Přítomnost Krista byla ve Fletcherově životě tak mocná,
že jeho přátelé často utichli, když vstoupil do místnosti. Tento muž
vyzařoval Ducha Kristova. Ale i Fletcher zažíval strašné hlubiny,
které popsal Azaf. Strašlivá trudnomyslnost na něj přicházela zničehonic
a trápila ho nepřetržitě celé dny. Fletcher snášel strašné zkoušky
zoufalství, aniž by pro ně bylo jakékoliv rozumné vysvětlení. Andrew
Bonar, zbožný, modlící se pastor devatenáctého století, popisuje, že
měl podobné zkušenosti:…„Zůstávám pozadu v nebeském
běhu… Bůh mě již nepoužívá k obracení duší, jak to kdysi
dělal… Potřebuji osvobodit od stínu strachu, nejistoty… Zdá se, že
někteří z mých nejbližších přátel již nemají pochopení pro mé
potřeby… Naplňuje mě hanba a zármutek kvůli mé
zavrženíhodnosti."
Dr. Davies, psychiatr a sám křesťan, ve své knize „Krehkí
velikáni“, která byla přeložena i do slovenštiny, popisuje životy
známých osobností z dějin reformace, kteří podle něho trpěli
depresemi. Patří sem Martin Luther, který podle něho své depresivní stavy
prožíval v době osamocenosti na hradě Wartburgu. Za zmínku stojí
přední puritánský spisovatel John Bunyan, který své pocity zatracení a
zoufalství, které jej provázely, popsal ve své vynikající autobiografii
„Milost přelíbezná, největšímu z hříšníků udělená“.
Bunyan příčiny svých úzkostí, bojů a trudomyslnosti personifikoval ve
formě Pokušitele, který mu podsouvá zlé myšlenky, a on na ně – za
přispění Ducha Kristova – odpovídá Božím slovem. Toto období trvalo
pět let. Bunyan pak dále ukazuje, že ale i poté dočasně bojoval
s takovými depresemi, že se jen s obtížemi dostal za kazatelnu a
teprve poté úzkost ustoupila.
Davis dále píše o lidech, jako byli Martin Lloyd, C.S. Lewis, W.
Cooper a další, kteří se se svými potížemi nijak netajili.
2. Terapie
Existuje řada postupů, pastoračních technik a rad zkušených poradců,
kteří sami podobnými zkušenostmi prošli. Existuje dnes i dostatek
odborné i křesťanské literatury k tomuto tématu. Cílem této
práce proto není podat přehledný ani izolovaný pohled na tuto
problematiku. Zde bych se chtěl zaměřit na jiný aspekt terapie, a to je
farmakoterapie. Než tak učiním, jsem přesvědčen, že nebude možné se
vyhnout otázce, zda je farmakoterapie křesťana u takových stavů
opodstatněná nebo dokonce z etického principu akceptovatelná. Pro
někoho je zřejmě podobné uvažování anachronismem, ale je nutné brát
v úvahu i některé hlasy z konzervativních kruhů, pro které
jsou deprese pouze výmyslem moderní doby a důsledkem sekularizace církve.
Vše podle nich vyřeší modlitba, posvěcení a pastorace.
Lehrer například uvádí: „Tím, že vám lékař předepíše
pestrobarevné pilulky, aby vás zbavil depresivních stavů, ve vás sice
může dočasně vyvolat lepší pocit, ale stejně tak může být
příjemných i pár hltů whisky. Jen proto, že se chvilkově cítíte
lépe, svůj problém ještě nemáte vyřešený. Je to podobné jako alarm,
který vás upozorní uprostřed noci houkáním na dým v domě…
Dokonce i léky, které se na chemické vyrovnání podávají, působí
více méně tajemně. Lékaři přesně nevědí, jak tyto léky
fungují.“
Lehrer evidentně patří k typu křesťanů, pro které je deprese
projevem něčeho nenormálního a navíc nezná ani podstatu biochemického
ovlivňování neuroreceptorů v mozku, což je podstatou farmakoterapie
psychofarmaky. Deprese se podle něho dá vyřešit pokáním a četbou Písma.
Přesto, že v mnoha případech můžeme s Lehrem souhlasit, nelze
podle mne jeho postřeh univerzalizovat. Písmo i historie nám ukazuje,
že depresi nelze takto beze zbytku bagatelizovat a deprese není vždy vinou
věřícího. Lehrer by zajisté se svojí radou neuspěl třeba u Jóba
nebo Jeremjáše. Navíc pocit viny ještě nemusí mít reálný základ.
Mnozí vedoucí společenství, a nejen oni, dokáží uměle vyvolaného
pocitu viny zneužívat pro prosazení byť prospěšných věcí.
Na druhou stranu oprávněné používání psychofarmak opatrně podpořil
i jeden z nejkonzervativnějších evangelikálních teologů
Norman Geisler, kdy ve své polemice s užíváním alkoholu připouští,
že na nervy je možné i pro křesťana používat léky.
2.1. Biochemická podstata deprese
Jestliže odhlédneme od spíše filozofického vztahu těla a duše, mohlo
by stanovisko konstatované Lehrerem budit dojem, že nikdo neví, co daný
lék (v tomto případě psychofarmakum) vlastně v organismu
působí, a že jde o jakousi farmakoalchymii. To by ovšem nebyla
pravda.
Mnohá psychofarmaka, a speciálně antidepresiva, mají detailně popsaný
mechanismus účinku. Již dlouhou dobu je známo, že fyziologickou „hladinu
dobré nálady“ organismus udržuje mj. pomocí tkáňových působků, jako
je např. adrenalin, noradrenalin, zejm. pak serotonin. Pokud člověk pracuje,
resp. provede nějaký energeticky náročnější úkon, ať už fyzický nebo
psychický, uvolňují se tyto látky do krve, odkud pak aktivují specifické
receptory, jejichž aktivace je mimo jiné chápána jako pocit euforie.
Lidově by se to dalo nazvat jako „dobrý pocit po dobře vykonané
práci“. Jsem přesvědčen, že i za tímto účelem tento chemismus
zabudoval do těla jeho Stvořitel.
Tento mechanismus je často zneužíván v tzv. „adrenalinových
sportech“, kde si lidé uměle přivozují euforie právě v důsledku
uvolnění katecholaminů. Pro zajímavost zde uveďme, že některé
návykové látky, jako např. efedrin a fenmetrazin, které jsou také
zneužívány narkomany, mají podobnou strukturu a aktivují tytéž
receptory. Katecholaminy jsou pak v těle rozkládány specifickým
enzymem, monoaminooxydázou (MAO). Bylo zjištěno, že deprese jsou často
provázeny deficitem těchto katecholaminů, a proto se hledal způsob, jak
jejich hladinu v těle uměle zvýšit, resp. zabránit jejich
rozkladu.
A právě zde byla vyvinuta psychofarmaka, resp. jejich podskupina
antidepresiv, která katecholaminy nahrazuje nebo brání jejich rozkladu
(inhibitory MAO) příp. zpětnému vychytávání (inhibitory reupteaku
serotoninu). Tyto mechanismy jsou dnes velmi dobře známé a farmaceutická
chemie jich sofistikovaně využívá. Zneužívání antidepresiv, jejich
neracionální užívání, mnohdy neúplné klinické studie vyznívající ve
prospěch farmaceutické lobby, jsou dobře známé z tisku a netřeba je
zde rozvíjet. Je zřejmé, že antidepresivum často nedokáže vyléčit
příčinu deprese a nedokáže odstranit následky hříchu, jehož
příčinou deprese do jisté míry jsou.
2.2. Hranice farmakoterapie
Těžko bychom našli biblické ospravedlnění pro užívání psychofarmak
typu antidepresiv, která se objevila až v druhé polovině 20. století.
Na druhé straně Bible nemluví ani o prostředcích proti migréně,
epilepsii nebo Parkinsonově chorobě, které jsou taktéž neurologického
původu. Obvykle dostupným, antickým prostředkem proti stresu a
trudomyslnosti byl alkohol. Bible proti jeho zneužívání na mnoha místech
varuje, avšak přesto i zde se setkáme s jednou
„psychofarmakologickou“ indikací: „Dejte opojný nápoj
hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou
chudobu a na své plahočení již nevzpomíná.“ (Př
31,6–7).
Je známo, že alkohol působí podobně jako antidepresiva a že tam, kde je
statisticky doložena mírně zvýšená konzumace alkoholu, klesá
i spotřeba psychofarmak. V žádném případě to neospravedlňuje
zneužívání alkoholu nebo psychofarmak. Jsou ovšem životní události,
které nejsou způsobeny následkem hříchu dotyčného a jejichž příčina
později odezní. Je-li v těchto hraničních a svým způsobem
výjimečných případech možné zmírnit lidské utrpení, pak bych se za to
jako křesťan i jako farmaceut přimlouval.
Podotýkám, že farmakoterapie by měla být až následnou cestou, před
kterou má jedinečnou a nezastupitelnou roli pastorace, modlitba a osobní
zbožnost. Mnohému předejde správná duševní hygiena, pravidelnost
v životním rytmu a správná životospráva.
Před jedním bych ale varoval: Dnešní životní styl je zcela odlišný od
života v minulých stoletích a má i svá rizika. Zvýšený tlak na
výkon, duševní činnost a časový stres se projeví i na nervové
soustavě, stejně jako se zvýšená fyzická činnost projeví na svalové
soustavě. Přiměřená psychická zátěž, stejně jako fyzická zátěž,
činní člověka odolnějším. Pokud ale člověk přepne své fyzické
síly, způsobí si fyzické poškození. Psychické přepětí může podobně
způsobit neurologické obtíže. Proto se s depresemi setkáváme vlivem
stresu častěji u manažerů než u lidí pracujících
manuálně.
Církvi, zaměřené na výkon, růst, manažerství, což jsou, žel,
současné trendy, se tyto věci jistě nevyhnou. Pokud budou církevní
pracovníci napodobovat životní styl vedoucích obchodních korporací a
budou mít s tím spojený spánkový deficit, který budou kompenzovat
kofeinem, pokud budou mít permanentní stres a nedostatek pohybu, pak se
jejich nervová soustava bude bránit a deprese je jednou z těchto
mechanismů, jak organismus reaguje na psychické vypětí. Reformátor Jan
Kalvín byl známý svou vysokou pracovní výkonností. Jistě v tom byl
do značné míry veden Bohem a jistě by bez Ducha svatého tolik práce
nezvládl. Přesto byl jen člověk, který – podle mnohých – často
přepínal i své pravomoci. Jeho životopisec uvedl:
„…málo se ohlížel na své zdraví a většinou se spokojil
s jedním jídlem denně… Často jsem na něm poznal že do
dalšího dne nejedl nic… I když byl tak křehký spal málo, ale
při vší své únavě, která z toho plynula, se nikdy nestalo, aby
nebyl připraven k práci nebo k výkonu svého úřadu.“
Osobně jsem přesvědčen, že tento životní styl přinesl i své
ovoce úzkosti, ztráty chuti k jídlu jako i neschopnost práce,
což jsou tři podstatné znaky, které se vyskytují i při depresi.
Kalvín sám píše:
„K tomu je nutno připočítat úzkost (byl zde seznam tělesných
slabostí a neduhů). Protože se všechny léčiva ukázala jako
neúčinná… Nechť vás nepřekvapuje, že mne tolik útrap dělá
líným. Stěží se mohu vůbec něčeho najíst. Chuť vína je
hořká.“
Nikdo by jistě Jana Kalvína nepodezíral z lenosti nebo
z hypochondrie. Je ovšem docela možné, že by mu dnešní praktický
lékař předepsal něco na jeho úzkost, aniž by to jakkoliv snižovalo
reformátorovu ctihodnost. Těžko říci, jaká by byla medikace Jóba, když
týdny nespal, zda by neobdržel od lékaře hypnotikum. Existují jistě
i opačná rizika. Podle Květiny se dnes antidepresiva stala jakýmsi
národním lékem, který užívají manažeři k tomu, aby byli výkonní
a měli dobrou náladu a více unesli. To je jistě zneužití a každé
zneužití sebou nese i svá rizika. Například neúčinnost
v době, kdy jsou skutečně léky třeba.
2.3. Stručný přehled léků používaných při léčbě depresí a
průběh léčby
Antidepresiva jsou léčiva, zavedená do praxe v polovině minulého
století a tvoří ji několik skupin léčiv. Nejčastěji předepisovanou
skupinou jsou tzv. SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání
serotoninu) jako fluoxetin, paroxetin, citalopram, fluvoxamin, sartralin
s escytalopram. Ustupující skupinou jsou MAOI (inhibitory
monoaminooxidázy) jako fenelezin, tranylcypromin. Mezi novější léčiva
patří antidepresiva se zdvojeným serotinonovým působením (SARI) –
trazodon, inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu (NARI) –
reboxetin a dopaminu (DARI) – amineptin. Déle blokátory zpětného
vychytávání serotoninu a noradrenalinu (SNRI) – venlafaxin,
milnacipran a duloxetine nebo dopaminu a noradrenalinu (DNRI) –
bupropion. Nejnovější skupinou jsou inhibitory zpětného vychytávání
serotoninu, noradrenalinu a dopaminu (SNDRI), která jsou předmětem vývoje.
Jak již bylo uvedeno, tato léčiva ovlivňují funkci neurotransmiterů
v centrální nervové soustavě. Tato léčiva dnes mohou předepisovat
i obvodní lékaři, což bývá častou kritikou z řad psychiatrů
a neurologů.
Antidepresiva proto došla hojného rozšíření zejména
v civilizovaném světě, zejm. v USA. Květina uvádí, že
fluoxetin, patřící do nejrozšířenější skupiny léčiv SSRI, se stal
široce využívaným léčivem proti stresu. To, že je běžně používají
mnažeři a obchodníci k tomu, aby dosahovali vyššího pracovního
výkonu nebo se užívají k zmírnění chuti k jídlu, osobně
považuji za zneužívání, jelikož člověk, který používá psychofarmaka
„preventivně“ nebo za jiným účelem, hazarduje se svojí psychikou
minimálně v tom, že pokud přes tuto medikaci dostane skutečnou
depresi, zhorší se jeho výhled na její odeznění.
Duchovní, kteří se vlivem využívání a jistě i zneužívání
antidepresiv, budou s lidmi exponovanými těmito léčivy stále více
setkávat, by si měli uvědomit určité věci. Antidepresiva často léčí
jen příznaky, nikoliv příčinu depresí, pokud tato skutečně existuje.
Musí se podávat minimálně 3 – 6 měsíců, aby se jejich
účinek projevil. Křesťani se za užívání těchto léčiv stydí,
považují to za selhání víry a často se svým pastýřům s jejich
užíváním ani nesvěří, což je ostatně smutnou vizitkou církve a
důvěry mezi křesťany. Dovolím si zde jednu malou vsuvku. Jeden můj
známý kazatel má rodinného příslušníka, který užívá psychofarmaka.
Když se o tom v jednom sboru zmínil, byl překvapen, že po
shromáždění za ním přišla spousta lidí, kteří užívali
psychofarmaka, aniž by o tom kdokoliv v církvi věděl. Myslím,
že obojí – ať už množství konzumentů psychofarmak, tak pocit studu
před svými pastýři – o něčem svědčí.
Proto, jakmile odezní první příznaky, mají lidé, nejen křesťani,
tendenci léky vysadit. V takovém případě se obvykle komplikace
vrátí v ještě zvýšené míře. Nástup účinku antidepresiv je
pozvolný a trvá až několik týdnů. V této době často dochází ke
zhoršení příznaků až do té míry, že daný člověk může mít pocit,
že se „pomátl na rozumu“. Toto období je nutné překonat a právě
pastorace a informovanost pastoračních pracovníků je v tomto
případě nezbytná. Ačkoliv antidepresiva nejsou návyková, nemění
lidskou psychiku ani nezpůsobují psychické komplikace, přesto mají řadu
nežádoucích účinků. Mohou způsobovat podrážděnost, závratě, třes
rukou, změnu chuti k jídlu, poruchy spánku a především ztrátu
zájmu o intimní život v manželství. Tyto věci není proto
možné řešit pastoračně, ale je třeba se s nimi vyrovnat a projít
jimi. Ne vždy se však tyto nežádoucí účinky dostaví. Čím déle jsou
léčiva aplikována, tím paradoxně menší jsou i nežádoucí
účinky.
Myslím si, že řada stavů, na které jsou indikována antidepresiva, by se
zvládl skrze modlitbu, důvěru a otevřenost v církvi. Na druhou stranu
jsou vskutku stavy, které lze zvládnout až podáním léčiv. Za nejvíce
alarmující stav považuji to, že některé církevní kruhy
v evangelikálním světě produkují konzumenty psychofarmak, zatímco
trend by měl být zcela opačný.
Když jsem pracoval ve farmaceutickém průmyslu, měl jsem rozhovor
s jednou psycholožkou, která byla přesvědčena, že k tomu, aby
člověk podával výkon, musí prožívat určitý tlak, být
v soutěživém prostředí a mít pocit nejistoty. Tuto její tezi jsem
důrazně odmítl s tím, že trvale kvalitních výsledků je člověk
schopen jen v pocitu jistoty a bezpečí. Dnes si uvědomuji, že
podobně, jako ona psycholožka, uvažují i někteří církevní
vedoucí, kteří podněcují své ovečky k většímu výkonu skrze
pocit viny a nedostatečnosti.
Kázání jistě mají směřovat ke svědomí člověka, musí však
usvědčovat, nikoliv obviňovat a musí neustále ukazovat na dostatečnost
oběti smíření Pána Ježíše Krista. I to „sebetvrdší“
kázání musí o to více zdůrazňovat cestu milosti a odpuštění.
V církvi by rovněž neměl být „pracovní vztah podřízený vs.
nadřízený“, ale vztah „bratr a sestra“. Církev by měla být
přístavem bezpečí pro psychicky exponované lidi.
3. Závěr
Ať už patříme k jakémukoliv názorovému táboru ohledně lidské
psychiky, můžeme se shodnout na jednom. Deprese jsou reálnou hrozbou, které
se nevyhýbají ani těm nejzbožnějším křesťanům. Neexistuje zde ani
univerzální přístup k jedinci, který prochází tímto soužením.
Otázka tedy nezní zda křesťan může, či nemůže mít deprese, ale to,
jak k tomu přistoupit?
Osobně jsem přesvědčen, že deprese může být způsobena hříchem, jak
si zřejmě představují mnozí z konzervativnějších křesťanů,
mezi které se též počítám. Ale za hříchem může stát i nemoc jako
slepota nebo hluchota – i když připouštím, že statistika je
v tomto případě zřejmě ve prospěch duševních než tělesných
poruch. Přesto Ježíš uzdravoval i nemoci způsobené hříchem a
teprve pak káral před opětovným hříchem. Jako křesťani jsme povoláni
k pomoci, nikoliv k odsuzování. Pastorace a případné nalezení
kořene musí být snahou pomoci, nikoliv soudem. Jistě neodmítneme pomoci
slepému, byť bychom byli nastokrát přesvědčeni že oslepl důsledkem
hříchu.
Souhlasím však s kritiky farmakoterapie, že může jít jen
o léčbu symptomů a nikoliv o léčbu příčiny. V tom
případě zde vskutku nemají léčiva nejen své místo, ale mohou být
i nebezpečná pro zdravý duchovní vývoj člověka. Jsem ale
přesvědčen, že v předchozím textu je uvedeno dost důkazního
materiálu, který ukazuje, že deprese nemusí být kauzální (exogenní) –
způsobená nějakým poznatelným vyvolavačem, ale může být bez jasně
rozpoznatelné příčiny (endogenní). Myslím, že pak má cenu člověku,
pokud je to v našich silách, pomoct, protože deprese je provázena
takovým strádáním, že až 15% depresivních sekulárních pacientů
páchá sebevraždu.
Jsem jednoznačně zastáncem, že v případech, kdy člověk trpí
odchodem nebo exkomunikací z autokratického společenství, jako bylo
v historii Pastýřské hnutí, které manipulovalo svými členy nebo
z hnutí Víry (dnes sbory Slova Života), tam je namístě opravdu
jakákoliv účinná pomoc včetně farmakoterapie. Statistiky sebevražd
křesťanů z minulého století jsou vskutku alarmující! Osobně se
domnívám, že účinnost a bezpečnost zejména SSRI (z dlouhodobé
perspektivy) násobně převyšují případná rizika.
Nicméně nejsem stoupencem, aby byla zavedena do života stejně jako
aspirin nebo živočišné uhlí. Bible připouští užití alkoholu za
účelem úprav lidské psychiky jen v opravdové nouzi a i zde je
třeba velké opatrnosti, nikoliv však strachu nebo nerozhodnosti.
Pokud je někdo křesťan a dělá špatně při cestě autobusem a neváhá
vzít antiemetikum, proč trápit člověka trpícího úzkostí z operace
nebo nějakého výjimečného výkonu vzít lék proti úzkosti? Na druhou
stranu, pokud se člověk otráví, bylo by špatné dávat antiemetikum
člověku v obavě před zvrácením otrávené potravy. Reflex zvracení
potravy má své místo při otravě žaludku, ale ne jako reakce při cestě
autobusem. Stejně tak, má-li nás vést úzkost k pokání, pak nebude
řešením se úzkosti zbavovat.
Pokud v člověku nalezneme, díky jeho bolesti, v těle
například zárodek nádoru, pak nebudeme člověku podávat narkotika, aby
necítil bolest. Narkotika mu dáme proto, abychom v narkóze mohli nádor
odstranit. Podobně je to podle mne s depresemi. Někdy si v depresi
člověk nedokáže uvědomit případnou příčinu svého stavu. Trýzeň je
tak velká, že člověk ztrácí schopnost sebereflexe. Antidepresiva tudíž
člověk nedostává proto, aby mu zastřela původce tohoto stavu, ale naopak
proto, aby si člověk mohl případný důvod uvědomit. Závěrem bych
podotkl, že žádné léčivo nemůže dát člověku trvalý pokoj a radost.
Tu dokáže dát jenom vzkříšený Kristus.
„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět,
já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ (J 14,27) „Až
dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby
vaše radost byla plná.“ (J 16,24)
Literatura
BECK, A.T. An inventory for measuring depression, Arch. Gen. Psychiatry,
1961, (4), pp 561–571
BUNYAN, J. Milost přehojná, největšímu z hříšníků
udělená, Stefanos, 2000
DAVIES, G. Krehkí velikáni, Porta Libri : Bratislava, 2002 Deprese,
co to je? Psychoweb.cz, URL: (http://www.deprese.psychoweb.cz/)
download 1.4.2009
FRANC, A. Ohlasy na téma deprese, Zápas o duši, č. 82, říjen
2004, dostupné z: URL: (http://www.hcjb.cz/…dc8214.phtml)
download 1.4.2009
GEISLER, N. To Drink or Not to Drink: A Sober Look at the Question,
2005, URL (http://www.normangeisler.net/drinkornot.pdf)
download 1.4.2009
Informační traktát o náboženkém hnutí „Slovo
života“, vydaný Dánským misijním svazem protestantských církví,
nedatováno
KVĚTINA, J.: Základy farmakologie. 3. díl . Skripta, Veterinární a
farmaceutická univerzita Brno (Farmaceutická fakulta, Ústav humánní
farmakologie a toxikologie), Brno, 2000
LEHRER, S. Léčba deprese, Zápas o duši, č. 80, 2004, dostupné
z: URL: (http://www.hcjb.cz/…dc8006.phtml),
download 1.4.2009
PILE, A.L. The Other Side Of Discipleship, Wellspring Retreat And Resource
Center, dostupné z URL: (http://www.reveal.org/…herside.html#pile),
download: 1.3.2009
VINAŘ, O.: Estrogenová substituce v menopause a účinek SSRI.
Exkurz do psychoneuroendokrinologie. Čs. psychiatrie č. 97, 2001, s.
111–115
VINAŘ, O. Obraz deprese v České republice v roce 1999. Prakt.
Lékař. č. 80, 2000, s. 63–65
VOJTÍŠEK, Z. Pastorační poradenství v oblasti sekt, L. Marek :
Brno, 2005
WELLMAN, S. Jan Kalvín, Steafanos, 2006
WILKERSON, D. God Has Not Forgotten You, Word Chalenge Pulpit Series, 21.
března 2005, dostupné z: URL: (http://www.tscpulpitseries.org/…s050321.html)
download: 1.4.2009
WOOD, G. Survival depression: Biblical and practical advice for getting
through the dark days, Today´s Pentecost. Evangel, July 23, 2006, pp.
19–22
Zdroj: www.apologet.cz