V současné době můžeme být v evangelikálním světě v USA, a potažmo i v ČR, svědky situace, která svědčí o radikalizaci až heretizaci jisté významné části evangelikálního křesťanství.

Na jedné straně vidíme radikalizaci letničních a charismatiků, kteří opakovaně mluví o probuzení, dobytí světa pro Krista, a vyhlašují falešné zázraky a falešná probuzení. Jakoby svět již neležel ve zlém a neměl být ukončen soudem a katarzí k životu na zcela nové zemi. Křesťan zde není volán k oddělení se od světa, ale k zaujetí vlivné pozice v něm. Afrika, Evropa a Asie prý budou spaseny a křesťané se mají chopit politické moci a ustanovit Boží království na teokratickém principu. Zřejmě neexistuje žádné vyvolení, člověk není zvrácený a nepotřebuje záchranu Boží intervencí do jeho porušené a hříšné přirozenosti. Stačí ho nechat prožít nějaký citový zážitek, pokřtít a začlenit ho do struktury apoštolsko-prorockého pořádku skrze systém domácích skupinek. Proroci zde postrádají Boží bázeň a to, že se jejich proroctví nenaplňují, pro ně není zřejmě podstatné. Bůh možná jen zaslibuje, ale již nemá možnost dokončit. To musí učinit až lidé. Namísto svrchovaného Boha tak máme karikaturu zbožštělého člověka, který tříme otěže budoucnosti ve svých rukou a je sám architektem dějin.

Na druhé straně roste i hnutí reformovaných fundamentalistů, jejichž Bůh již před Adamovým pádem předurčil většinu lidstva do pekel a celé dějiny jsou jen demonstrací jeho svrchovaného vládnutí. Zřejmě nemá cenu se modlit „buď vůle tvá“, neboť ta se děje vždy a všude. Genocidy, rasismus, potraty, narkomanie, to vše je zřejmě Boží vůlí. Teologická strnulost a liturgická rigidita nepřipouští moc Ducha svatého skrze praxi charismat. To vše je prý historií a bohoslužba je pak jen tryznou slavné minulosti. Skutky apoštolů, epištola Korintským a závěr Markova evangelia, to vše už není pro dnešek. Soudobí reformovaní teologové sice vynakládají velké úsilí, aby prokázali relevanci zázraků v Bibli, ale se stejnou vehemencí se snaží zpochybnit totožnou invenci Ducha pro dnešek. Mnohé duchovní dary jsou pro ně muzejními exponáty za vitrínou soudobého reformovaného muzea. A pokud se přeci projeví moc Ducha a není to zrovna u postav, jako byli Edwards nebo Spurgeon, které si hnutí zprivatizovalo, musí se jednat o démonickou moc.


Ano, nůžky se rozevírají stále více, nicméně stále více je zřejmá i střední cesta, kterou je možné bezpečněji projít. Pro obě křídla je situace ale stále více fatální. Pokud se podíváme z pozic reformovaných fundamentalistů na soudobý tábor „charismánie“, vidíme falešná proroctví, falešné zázraky a nepřeberné množství falešných učení, které zde téměř nikdo nerozsuzuje. No není to důkazem, že tato cesta je pochybená?

A pokud se podíváme z opačné strany na tábor reformovaných fundamentalistů, můžeme zřetelně vidět selekci biblických textů a eisegezi, ospravedlňující Boha, který má zalíbení demonstrovat svoji svrchovanost skrze uvržení nesčetných zástupů do pekel, které se nemohou nijak bránit, protože k tomu byly určeny a musí neodolatelně hřešit skrze svoji totální porušenost, což je nahlíženo jako nejčistší spravedlnost. Není divu, že se zde málokdy setkáme s janovskou definicí Boha jako lásky. Ano, takového Boha srovnávat s láskou dost dobře nelze.

V obou případech se jedná o klasickou rozvíjející se herezi, kdy extrém zákonitě vyvolává druhý extrém: spása jako výsledek lidského úsilí vs. nemožnost spásy již předem zavrženým. Na obou stranách jsou ale opravdoví a upřímní křesťané, sloužící Bohu ze všech svých sil, kteří ovšem někdy více dají na to, co jim zprostředkují a předloží jejich vedoucí z obou hnutí v USA. Jejich učení se sice opírá o biblické verše, ale pouze selektivně. Ostatně hereze, z řeckého „hairesis“, znamená výběr. A tak každé učení, které příliš zdůrazňuje určité pravdy Písma, a ostatní přitom ignoruje, nebo dokonce vyškrtá z Bible, se později stává sektářské.

Je nějaký lék, jak se nedostat do extrému? Extrémy přitahují a bylo by naivní se domnívat, že člověk je vůči nim imunní. Lék je ale stále stejný: modlitba a četba Písma. Pokud v Bibli narazíme na pasáže, které neodpovídají našemu učení, nesnažme se je ohnout tak, aby vyhovovaly našemu předporozumění. Lidský rozum není dokonalý, i když na něho nelze rezignovat. Je lépe říci: „tomu nerozumím“, než ohýbat Písmo tak, aby odpovídalo našemu teologickému systému. Velmi nápomocná je k tomu i četba literatury daných hnutí. Ačkoliv pro jejich stoupence jde o jedinečné pravdy, kritickému oku může napovědět mnohé. Tak se vyhneme i tomu, že budeme bojovat pouze s představou toho, co se zde učí, namísto konfrontace skutečných myšlenek. V mnohém naopak dáme také oběma hnutím zapravdu a shledáme, že jsme to my, kdo se v jistých, různě širokých aspektech, mohou mýlit. A v neposlední řadě je dobré znát i církevní historii, a ne pouze tu, kterou ve své interpretaci nabízejí daná hnutí.

zdroj: www.apologet.cz