První čtení:  Genesis 3,14 - 19:  „I řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." Ženě řekl: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout." Adamovi řekl: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš."“

Druhé čtení: Zj 20,11 - 15:  „A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“

Čtení ke kázání: Římanům 6,20 - 23:  „Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Kázání: 

          Milé sestry a drazí bratři,

          dnešní kázání bude o smrti, hříchu a vykoupení. Zdá se, že letos umírá více lidí než obvykle. I moje matka zemřela poměrně nečekaně. Takže začneme tím, co je to smrt. Písmo svaté rozlišuje dva druhy smrti. Zaprvé je to smrt časná, fyzická, biologická, tedy zánik těla. Jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,19).  Angličané to občas zestručňují na: „Prach prachu“.

         Tradičně se tato takříkajíc první smrt chápe jako „odloučení těla a duše“, přesněji řečeno nesmrtelné duše od smrtelného těla. Duše zde nezaniká při smrti, jde do nebe či do pekla podle víry zemřelého, eventuálně podle katolíků do očistce. Ve chvíli konečného vzkříšení se pak duše opět spojí s tělem. Ovšem řada křesťanů neuznává nesmrtelnost duše a potom časná smrt pro ně znamená konec celého člověka, jak jsme jej znali.  Mrtvý člověk zde nemá vědomí a život po smrti je možný jen po vzkříšení. Při vzkříšení Bůh člověka znovu stvoří, resp. obnoví na základě dokonalé znalosti života a osobnosti člověka, kterou si uchoval ve své paměti. 

        Ať je to tak či onak, víme, co nastane po smrti člověka. Po smrti jde člověk vstříc soudu, jak píše autor Listu Židům: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ (Žd 9,27 - 28). Co se týče soudu, tak ti, kdo nevěří v nesmrtelnost duše, myslí hned na Poslední soud, který je popsán v našem dnešním druhém čtení (Zj 20,11 - 15). Ostatní kromě veřejného tzv. Posledního soudu, předpokládají ještě soukromý, osobní soud hned po fyzické smrti člověka. Každý člověk obdrží při tomto soukromém soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, svou věčnou odplatu: buď vchází do nebeské blaženosti, nebo je navždy zavržen (podle katolíků může ještě eventuálně projít očišťováním).

         Vzkříšení všech mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých, pak bude podle tohoto pojetí předcházet Poslednímu soudu. Před Kristem bude na Posledním soudě s konečnou platností odhalena pravda o vztahu každého člověka k Bohu. Bůh-Otec zde pronese skrze svého Syna Ježíše své konečné slovo nad celými dějinami. Všichni poznají poslední smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy a pochopí obdivuhodné cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla vše k  poslednímu cíli. Na konci času pak dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném (Posledním) soudu budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven. Nespravedliví pak skončí v hořícím jezeře. Podle jedněch to znamená, že budou trpět ve věčném odloučení od Boha (snad v jakési černé díře), podle jiných to znamená, že budou definitivně zničeni, zlikvidováni (anihilace).

              Tím se dostáváme k druhému druhu smrti, tedy k duchovní smrti. I fyzicky živý člověk může být duchovně mrtvý, tedy žít v odloučení od Boha. Tato druhá smrt se týká všech, kteří „žijí tak, jak by Boha nebylo“. Jedná se zde nejen o nevěřící v Krista, nýbrž i o ty, kteří formálně takzvaně věří, ale vůbec nežijí podle toho. Duchovně mrtví lidé pak směřují k věčnému zatracení, tedy do ohnivého jezera, o kterém jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení (Zj 20,11 - 15). Tyto lidi čeká tedy dvojí smrt - fyzická i duchovní, časná i věčná. Proto se často říká, že ten, kdo se narodí pouze jednou (tělesně), tak zemře dvakrát. Kdo se narodí dvakrát (tělesně i duchovně), tak zemře jen jednou (časná, fyzická smrt). V knize Zjevení je k tomu napsáno toto: „Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let.“ (Zj 20,4 - 6). 

          Tolik o smrti. Teď něco o hříchu. Současná biologie se jen dohaduje, proč všechno živé a zvláště člověk umírá. Pak je zdůvodnění víry, že smrt je důsledkem mravní katastrofy lidstva, jediným zdůvodněním nepopiratelné všeobecnosti smrti. Tou mravní katastrofou byl pád člověka do hříchu, který je popsán ve třetí kapitole knihy Genesis. Jednalo se o prvotní hřích, spočívající v neposlušnosti a touze po bohorovnosti. Současně ale jde o dědičný hřích, jelikož hříšnou lidskou přirozenost dědí po svých prarodičích Adamovi a Evě všichni lidé. Proto apoštol Pavel pravdivě píše: “není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy” (Ř 3,22). Padlý člověk “nemůže nehřešit”, jak výstižně napsal Augustin Aurelius, biskup z Hyppo. A tak na scénu přicházejí osobní hříchy každého člověka a s nimi i nepopíratelná vina a jako konečný důsledek i smrt. Jak je psáno v dnešním čtení ke kázání: „Mzdou hříchu je smrt, …“ (Ř 6,23a).

          Pod hříchem musíme chápat celou škálu pojmů: od sejití z pravé cesty, šlápnutí vedle, minutí se cílem, nesplnění závazku či slibu přes přestoupení příkazu či normy, jednání proti povinnosti, nepravost, převrácenost až ke vzpouře, odmítnutí, zpronevěření, zradě, odpadnutí, odstoupení a nevěrnosti vůči Bohu. To vše je hřích.  A hřích ničí vztah mezi lidmi a Bohem, vztahy mezi lidmi navzájem, i vztah lidí k Božímu stvoření. Hřích ničí jednotlivce, národy a celé lidstvo a stvoření. Vše v tomto světě pak nutně směřuje od řádu k chaosu, od bytí k nebytí. Časný život nese v sobě pečeť nevyhnutelné smrti a představuje tedy "bytí ke konci" čili "bytí k smrti"", jak to formuloval německý filosof Martin Heidegger.  

           Proto hřích a boj s hříchem nutno brát velmi vážně. Ukazuje na to skutečnost, že podle Mojžíšova zákona trestem za mnohé osobní hříchy byla smrt. Namátkou uveďme tyto příklady: „Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. Neměl-li to v úmyslu, ale Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila, určím ti místo, kam se uteče. Když se však někdo opováží lstivě zavraždit svého bližního, vezmeš ho i od mého oltáře, aby zemřel.“ (Ex 21,12 - 14). A dále: „Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice. Kdo by spal s ženou svého otce, odkryl nahotu svého otce. Oba musejí zemřít, jejich krev padni na ně. Kdyby někdo spal se svou snachou, oba musejí zemřít; dopustili se zvrhlosti, jejich krev padni na ně. Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně. Kdyby někdo pojal ženu a zároveň i její matku, spáchal mrzký čin. Budou upáleni, muž i ty ženy, aby nedocházelo mezi vámi k mrzkým činům. Kdyby muž obcoval s dobytčetem, musí zemřít. Dobytče zabijete. Kdyby se žena přiblížila k nějakému dobytčeti, aby se s ní pářilo, zabijete ženu i dobytče. Musejí zemřít, jejich krev padni na ně.“  (Lv 20,10 - 16).  „Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno: "Tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná." Juda řekl: "Vyveďte ji, ať je upálena."“ (Gn 38,24). A do třetice příkladů: „Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně.“ (Lv 20,27), „Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu.“ (Lv 24,16). „Kdyby tě tvůj bratr, syn tvé matky, nebo tvůj syn nebo tvá dcera nebo tvá vlastní žena nebo tvůj nejmilejší přítel potají ponoukal: "Pojďme sloužit jiným bohům", které jsi neznal ty ani tvoji otcové, některým z bohů těch národů, které jsou kolem vás, ať blízko tebe nebo daleko od tebe, od jednoho konce země až k druhému konci země, nepřivolíš mu a neuposlechneš ho, nebudeš ho litovat ani s ním mít soucit ani ho krýt. Musíš ho zabít. Nejprve se proti němu pozdvihne tvoje ruka, aby ho usmrtila, potom ruce všeho lidu. Budeš ho kamenovat, dokud nezemře, protože tě usiloval odvést od Hospodina, tvého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Celý Izrael ať o tom uslyší a ať se bojí. Nikdy ať se mezi vámi nestane něco tak zlého.“ (Dt 13,7 - 12).

               Takže těžké hříšníky čekala smrt, ukamenováním či upálením. Zdá se nám to být dnes asi kruté. Šlo tu však nejen o fyzické a mravní zdraví vyvoleného národa, nýbrž také o jeho kultickou čistotu a svatost. Bůh si totiž přeje, aby Jeho lid byl svatý: „Budete svatí pro mne, neboť já Hospodin jsem svatý. Oddělil jsem vás od každého jiného lidu, abyste byli moji.“ (Lv 20,26). To platí i dnes, kdy se už většinou neupaluje a nekamenuje. Ale i křesťanská církev musí usilovat o svatost a mravní čistotu. Proto také pro nás platí výzva: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1P 1,16). I my máme usilovat „o svatost, bez níž nikdo neuzří Pána.“ (Žd 12,14).

            Důraz na svatost Božího lidu přinesla i naše česká reformace, někdy označována jako první reformace. Mezi hlavní požadavky husitů patřilo právo trestat smrtelné hříchy proti Božímu zákonu u všech stavů, jak je uvedeno ve čtyřech pražských artikulech. Rovněž kompaktáta nařizovala trestání veřejných hříchů, jež ovšem měla provádět církev vůči duchovním a světská moc vůči laikům.     

           Po smrti a hříchu se nyní podíváme na mzdu, protože smrt je mzdou hříchu. Místo mzdy se někdy píše o odměně nebo o žoldu. Mzda je vlastně odměna za vykonanou práci, tedy cena práce či cena pracovní síly. Žold pak dostávají za svoji službu nájemní vojáci. Vše tedy směřuje k tomu, že mzda je odměnou za hřích. Kdo tu odměnu hříšníkům vyplácí? No přece ďábel, neboť právě on vládne smrtí. V Listě Židům je totiž psáno, že Ježíš svou smrtí zbavil moci „toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla“ (Žd 2,14). Slovo mzda se také někdy překládá jako ovoce, tedy že ovocem hříchu je smrt. Smrt můžeme tak chápat i jako důsledek hříchu.  Každopádně platí, že hřích vede nutně ke smrti. Apoštol Pavel dokonce hovoří o zákonu hříchu a smrti: „Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Ř 7,21 - 24). 

        Naštěstí je možné vysvobození ze zákona hříchu a smrti. Vždyť v našem dnešním čtení ke kázání stojí rovněž: „ …, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,23b). A tak apoštol Pavel může v Listě Římanům pokračovat takto: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ (Ř 8,1 - 4). „ Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ (Ř 8,10 - 11).

           Ze zákona hříchu a smrti nás tedy vykoupil svou krví sám Ježíš Kristus, jak čteme i v Prvním listě Timoteovi: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.“ (1Tm 2,5 - 6). V kralickém překladu se píše, že Ježíš „dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky, na osvědčení časem svým.“ Vzniká otázka, kdo je vlastně příjemcem tohoto výkupného, mzdy na vykoupení za všecky. Bůh nebo ďábel? Správná odpověď zní, že Bůh. Ďábel by nikdy nepřistoupil na vysvobození člověka z jeho moci. Osvobodit člověka mohl jen Bůh, neboť člověk pro svou neposlušnost propadl svatému Bohu a dostal se tak do područí Zlého. Pouze obětavou poslušností až k smrti na kříži v zastoupení hříšného lidstva mohlo být zrušeno toto propadnutí Bohu a zlomena moc zákona hříchu a smrti. 

        Buďme tedy vděčni Božímu Synu, Ježíši Kristu za jeho oběť a Bohu-Otci za to, že tuto oběť přijal a proto žijme tak, aby Bůh v nás měl zalíbení.  Jak nás žádá i apoštol Pavel v Listě Efezským: „I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ (Ef 5,8 - 14). Amen.   

Modlitba po kázání:

             Nebeský Otče, 

             děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch Svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvádí do všeliké pravdy. A tak jsme se mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.      
 

        Ve křtu nám byly odpuštěny naše hříchy a tak neobtíženi těžkými vinami můžeme hledat Boží vůli a stíhat ji. Za což Ti nebeský Otče, můžeme jen vroucně děkovat. Neboť ne naše vlastní vůle, ale jedině Tvoje Boží vůle je dobrá, libá spasitelná. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme a jsem ochotni je opustit, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království.

            Dej, nebeský Otče, ať si vždy dobře uvědomujeme, co jsi pro nás udělal. Ať nežijeme z laciné milosti. Ať vždycky a ve všem hledáme Tvoji vůli a snažíme se ji naplňovat. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať svůj čas, majetek a peníze Ti vždy a všude dáváme ochotně k dispozici. Odpouštěj nám naše hříchy a nepravosti, chraň nás od Zlého. Posiluj nás na těle, duši a duchu. Proměňuj nás mocí Ducha Svatého k podobě Ježíše Krista. A skrze Něho nám daruj dostatek síly, moci, lásky, rozvahy, odvahy, moudrosti a všeho potřebného k životu, který se Ti líbí.

            Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.     

                                                                            Stanislav Heczko 

Otázky ke kázání:

1) Bylo by podle Vás dobré, kdyby Bůh ponechal hříšné lidi žít věčně?

2) Souhlasíte s východní křesťanskou tradicí, která pojímá smrt jako přechod do lepšího světa, který je dán nazíráním a poznáním Boha?

3) Jakým způsobem by podle Vás měl křesťanský sbor jednat s hříšníky, kteří se dopouštějí zjevných hříchů, avšak odmítají činit pokání?

4) V čem konkrétně spočívá Vaše osobní úsilí o vlastní svatost, bez níž nikdo neuzří Pána?