„…Byl jsem na cestách, a ujali jste se mne.“ (Mt 25,35)

Milí bratři a sestry,
není tématu, které by více plnilo stránky světových médií a rozdělovalo společnost než otázka uprchlické krize. Za minulý rok přišlo do Evropy více než milion lidí, z nichž více než půl milionu má naději na azyl. Veřejnost (na rozdíl od mnohých politiků) vnímá spíše negativní stránku celé věci: Lidé si kladou otázku, zda evropské státy unesou obrovský nárůst imigrantů, zda nezkolabuje sociální systém, bojí se o pracovní místa, a zejména pak je veřejnost znepokojena narůstající kriminalitou. Zde zodpovědní politici, ač neradi, přeci stále častěji připouštějí, že i tento jev je přirozeným a vážným důsledkem stále většího proudu lidí směřujícího do Evropy.

Snad nejvíce znepokojujícím faktem však je souvislost mezi uprchlictvím a terorismem. Mezi nově příchozími jsou jedinci přicházející s jasným záměrem – škodit. Jde většinou o mladé muslimy, často konvertity, kteří prošli některým z výcvikových středisek na východě Sýrie. Jejich úkolem je přestěhovat se do některé z evropských zemí, nenápadně se integrovat do společnosti a pak, v určený čas, provést teroristický útok.

Pravdou ovšem zůstává, že mnozí lidé utíkají před válkou a pronásledováním, řada z nich již přišla o své blízké a členy rodiny. Utíkají, aby zachránili vlastní život. Jenom z válkou zmítané Sýrie pochází každý pátý uprchlík. Většina uprchlíků proudí z muslimských zemí. Postoj veřejnosti k uprchlíkům se liší: od naprosté odmítavosti až po otevřenou náruč, od „Herzlichwillkommen“ na německých nádražích až pro projevy xenofobních politiků. Jaký postoj by měli mít v této situaci křesťané?

První, co je třeba vědět, je, že uprchlictví je fenomén, jemuž Bible věnuje náležitou pozornost. Izraelský národ hromadně „emigroval“ z Egypta, aby unikl genocidě a aby si přivlastnil zemi, kterou jim Hospodin před lety zaslíbil. Na tento fakt nesměli nikdy zapomenout a v Mojžíšově zákoně jsou nařízení, jak se s úctou chovat k cizincům a lidem na cestě.

Známý je příběh emigrantky Noemi, která utíká ze své země a znovu se po letech vrací. Dnes bychom ji zařadili do kategorie tzv. „ekonomických uprchlíků.“ Odešla proto, že „v zemi nastal hlad“ – Bible zde nehodnotí, pouze konstatuje. Část života strávil na útěku král David a uprchlíkem byl i Ježíš, když krátce po narození utíká se svými rodiči do Egypta.

V této souvislosti bychom měli mít k uprchlíkům určitý respekt a úctu. Podobně, jako v podobenství o ovcích a kozlech z Matouše 25. kapitoly, kde Pán bude jednou soudit národy mimo jiné i podle toho, jak se chovaly k lidem na cestě, i my bychom měli být lidmi pomoci. Tento postoj nehodnotí, zda je správné řešit osobní problémy emigrací. Osobně si myslím, že za současnou situací ve světě stojí série selhání politiků a i nyní je třeba dělat jiné věci, než přesunovat statisíce nespokojených lidí do Evropy. Politici však mají svázané ruce tolika jinými zájmy, že „zdravý selský rozum“ je často až tím posledním, na co se při rozhodování bere zřetel. Náš úkol není tedy hodnotit, zařadit se do nějaké skupiny „pro“ nebo „proti“, ale jednoduše vidět v situaci příležitost, jak pomoci lidem v nouzi.

Tím druhým, co si můžeme uvědomit v souvislosti se současnou uprchlickou krizí, je i jistá příležitost k šíření evangelia. Nepochybuji o tom, že události ve světě mají i svou duchovní roli. Aby mohlo být evangelium zvěstováno „do všech končin země“, používá Bůh různé způsoby. Vzpomeňme třeba svátek Letnic v Jeruzalémě, jak je popisuje Lukáš ve Skutcích druhé kapitole. V té době byli ve městě „zbožní Židé ze všech národů“. (Sk 2,5) Jistě ne náhodou Bůh vylil svého Ducha ve chvíli, kdy bylo pohromadě velké množství cizinců, kteří se krátce po událostech vydali na cestu do svých zemí. Mnozí z nich nesli zvěst o Mesiáši ve svém srdci, a tak vlastně byli prvními misionáři.

Ke skutečnému rozmachu křesťanství dochází v souvislosti s „emigrační vlnou“, která byla vyvolána pronásledováním. Po ukamenování Štěpána došlo k masivní vlně pronásledování. Ti, kteří uprchli, na své cestě zvěstovali evangelium. Někteří z nich slova evangelia sdíleli i pohanům (to byla novinka), a tak vznikl první vpravdě „multikulturní sbor“ v Antiochii.

Může si Bůh současnou imigrační vlnu použít k šíření evangelia? Věřím, že může, a také to činí. Jsou svědectví o mnohých obráceních muslimů v Evropě. Podle sociologů je člověk první půlrok po přesídlení otevřen evangeliu, než zapustí kořeny a vytvoří si život podle svých představ. Současně jde i o nadpřirozené Boží působení. Bůh se muslimům dává poznat ve snech a viděních. Jako křesťané si musíme být vědomi tohoto Božího globálního plánu evangelizace a být připraveni správně zareagovat.

Třetí rovinou imigračního fenoménu dnešní doby je pohled na události jako znamení doby. „Znamení“ je termínem, který je v Bibli hojně používán. Jsou jakýmisi milníky na cestě spásy. Podobně, jako když jedu autem po dálnici, mohu zjistit, kde se nacházím, když sleduji kilometrovníky na pravé krajnici, tak i v životě jsou různá znamení, která nám pomáhají poznat, kde se nacházíme. Pán Ježíš se rozhněval na farizeje proto, že „uměli odhadnout počasí na další den, ale nerozuměli znamením doby.“ (Mt 16,3) Ježíšovi učedníci po svém Mistru žádali znamení posledních událostí a On jim je ochotně poskytl (Mt 24,3n).

Prorok Daniel rovněž předkládá řadu znamení. Tento Boží muž měl mimořádné obdarování a citlivost pro politický vývoj světových dějin. Sami andělé jej nazývali „mužem vzácným“ (Da 10,11). Jedním z jeho znamení je vidění obrovské sochy, jejíž jednotlivé části znamenaly etapy dějin. (Ve skutečnosti vidění této sochy měl král Nebúkadnesar, Daniel pouze poskytl výklad).

Nejnižší úrovní sochy byly nohy „zčásti z hlíny a zčásti ze železa“. Dnes víme, že právě v této době žijeme. Zajímavý je Danielův komentář této doby: „Že jsi viděl železo smíšené s jílovitou hlínou, znamená, že se bude lidské pokolení mísit, avšak nepřilnou k sobě navzájem, jako se nesmísí železo s hlínou.“ (Da 2,43) Daniel vysvětluje, že pro tuto dobu bude charakteristické, že se lidské rasy budou mísit, avšak každá si zachová svou identitu, nedojde ke spojení, prolnutí. Současná imigrační krize nám velmi připomíná tento obraz: Kdy jindy se v takovém objemu a takové intenzitě lidská pokolení mísila? A současně doktrína multikulturalismu, která usiluje o „slepení“ jednotlivých kultur v jeden celek, jak vidno, selhává ve velkém. Lidská pokolení se mísí, ale ne a ne k sobě přilnout.

Zajímavý je následující verš: „Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky.“ (Da 2,44)

Pokud bychom přijali, že se nacházíme skutečně v této době (a vše, jak se zdá, tomu nasvědčuje), pak je příchod Božího království přede dveřmi. Osobně tomu věřím, ale je třeba vědět, že eschatologie (obor zabývající se bádáním o věcech budoucích) je rozvětvená věda a že jsou i jiná znamení.

Uprchlická krize je tedy široce rozvětveným fenoménem – dotýká se politiky, bezpečnosti, ekonomiky, dalšího setrvání evropské kultury a řady dalších aspektů. Pro nás jako křesťany je příležitostí ke službě a pomoci spolu s evangelizací, a současně i pohledem na dějiny. Nacházíme se v posledních časech.

Přeji Vám Boží požehnání,

Martin Moldan, biskup

www.apostolskacirkev.cz