Moji milí,

chci se s vámi podělit se svými zkušenostmi a pocity. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Měl jsem tedy přístup mezi křesťany od malinka a samozřejmě jsem kopíroval zvyky a postoje společenství, do kterého jsem chodil.

V mých deseti letech jsem ztratil svého otce a zůstal jsem bez duchovní opory mého otce. Jako každé dítě v pubertě jsem měl v hlavě všechno možné, jenom ne kostel. Chodil jsem tam, ne kvůli kázání, ale kvůli kámošům, se kterýma jsem blbnul. Takto to trvalo i během školy která mě připravovala na mé povolání.

Během mé školní docházky však došlo k velmi důležité věci, která mě však uspokojila pouze na chvíli. Jednou jsem byl osloven kazatelem, zdali bych se nechtěl rozhodnout žít pro Krista. Protože jsem již nějaký čas cítil tlak na to abych se takto rozhodnul, udělal jsem to. Za nějaký čas jsem byl pokřtěn. Protože jsem toto rozhodnutí učinil ne z vlastní potřeby, ale z důvodu přání okolí, zanedlouho mé nadšení vyprchalo a život šel dál tak, jako před tím.

Po čase přišel povolávací rozkaz do služby v armádě. Nastoupil jsem. Tam jsem měl jednoho přítele, který byl po studiích na bohosloví. Dnes je v katolické církvi knězem. Přes rozhovory, které jsme spolu tajně vedli (bylo to za totality), můj vztah k Bohu byl vlažný.

Po vojně jsem nastoupil do zaměstnání a věnoval jsem se aktivně hudbě, hrál jsem na basovou kytaru. Ačkoliv jsem hrál v církvi, k Bohu mě to blíže nevedlo. Navíc jsem velmi těžce nesl jeden tehdejší handicap. V mém okolí vstupovali do manželství lidé, které jsem znal a já, protože jsem silné postavy jsem byl stále svobodný. Pánové mi určitě dají zapravdu, jak dokáží hormony s mužem zacvičit. Nechci zde říci, že jsem byl nevěřící, vztah k Bohu jsem nějaký měl, ale nebylo to moc osobní.

Před revolucí jsme byli rádi, že můžeme chodit do kostela či modlitebny. To se však změnilo po listopadu 89. Svoboda, která s tímto přišla přinesla své i do církve. Začaly se objevovat problémy které se v církvi tajily. Nyní se mohly problémy řešit. Řešení se však spíše vzdalovalo než přibližovalo. Mnoho lidí se nyní chtělo realizovat v církvi, přicházely do církve různé důrazy a tím i nepochopení, přicházely a přicházejí do církve různé falešné názory a učení.

Baptistický sbor, do kterého jsem chodil se dvakrát rozdělil v průběhu pěti let. Snažil jsem se tomu porozumět. Taková změť různých názorů a postojů vyžaduje od každého nutnost zaujmout nějakou pozici mezi názory. To lze v zásadě dvěma způsoby.

Prvním z nich je nutnost najít většinu, která jde nějakým směrem a poté se k ní přidat. Výhody jsou nasnadě. Dotyčný má klid a nemusí pracně hodnotit různé pohledy a názory. To jsem však nechtěl. Jsem člověk, který chce mít jasno v dění okolo sebe. Rozhodl jsem se tedy přijít věci na kloub. To přeci není jenom tak, aby se křesťané hádali jako psi. Pán Ježíš Kristus to takhle určitě nechtěl. To mě vedlo ke studiu Bible a různých dalších knih. Bylo třeba, abych se seznámil se základy různých dalších názorů, které církev narušují. Tato problematika je tak široká, že vyžaduje její důkladné obeznámení se. Nebudu se tedy na tomto místě zabývat podrobnostmi.

Před asi 14 lety ve mně dozrálo rozhodnutí, že chci jít po cestě, po které nás vede Pán Ježíš Kristus. Chtěl jsem a i nyní chci, aby v mém životě Pán Ježíš působil. Tedy skoro po patnácti letech od mého rozhodnutí které jsem popsal výše. K tomuto rozhodnutí jsem došel přes všechny problémy které jsem v církvi viděl. Možná paradoxní, ale je to tak.

Bylo to tím, že jsem sám vyzkoušel, že Duch Svatý je osobou skutečnou, která muže mít na člověka vliv, pokud to chce. V posledních dvou letech jsem byl v jiném baptistickém sboru. Při vstupu do něj se zdálo, že to bude sbor, který se bude střežit špatností. Po dvou letech situace vyústila ve skutečnost, že se sbor opět rozdělil. Lidé jsou velmi neukáznění a snad vždy se najde někdo, kdo chce vyniknout nad okolí za každou cenu. Tou cenou může být i rozdělení sboru.

Byl jsem v odchozivší skupině. Odešel jsem kvůli skutečnosti, že jsem byl sborem kázněn za to, že jsem řekl svůj názor veřejně. Je to u baptistického sboru velmi zvláštní, ale je to tak. Mé členství v onom sboru nevidím jako ztracené roky. Zkušenosti, které jsem tam získal bych pravděpodobně jinde nezískal.

Chci vyjádřit vděčnost Pánu Ježíši Kristu za to, že se mi dal poznat. Děkuji mu za to, že na kříži zemřel za mé hříchy a že je mým Spasitelem. Chci se nechat vést Duchem Svatým, nejen proto, že se to píše v Bibli, nebo že si to někdo přeje, ale i pro to, že s tím mám osobní zkušenosti. Vyplatí se to.

Tomáš Černík