poslal Nepřihlášený V dobách komunismu byli křesťané v Rusku pronásledováni nesrovnatelně
krutěji než v Československu. Být křesťanem znamenalo – zejména na
venkově – zákaz studia na vysoké škole a pochopitelně i nemožnost
zastávat nějaké odpovědnější zaměstnání. Nicméně i pokud byl člověk
aktivním křesťanem a nijak se tím netajil, jen výjimečně mu hrozilo
vězení nebo smrt.
Aktivní křesťané, kteří z hlediska státu dělali něco
nepovoleného, např. šířili pašovanou křesťanskou literaturu, vydávali
samizdaty nebo pořádali nepovolená shromáždění – zpravidla nějaké bytové
semináře, dostali tzv. „mařenu“ (zákon postihující „maření státního
dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“) a šli na několik
měsíců sedět. (Mluvím o situaci v době normalizace. V padesátých letech
byla situace mnohem nebezpečnější a ostřejší.) Mnohdy se to odbylo
podmíněným trestem. A jen výjimečně zakusili křesťané fyzické týrání;
naopak, ve vězení se s nimi někdy (omlouvám se těm, kdo takové týrání
zakusili) zacházelo lépe než s obyčejnými zločinci – ne snad proto, že
by bachaři měli křesťany v lásce, ale protože se zprávy o jejich trápení
snáze dostaly do západních sdělovacích prostředků, což nebylo v zájmu
strany a vlády.
V Sovětském svazu, v Bulharsku, v Rumunsku a v Albánii byla situace
nesrovnatelně drsnější. Jak to ale bývá, z krve mučedníků se rodí
probuzení. Nepravoslavní křesťané byli v Rusku stíháni po celou historii
s výjimkou několika měsíců za vlády Kerenského v roce 1917. Přesto
zakusilo Rusko celou řadu lokálních probuzení (mimo jiné i mezi
petrohradskou šlechtou na počátku vlády Alexandra I., nebo mezi donskými
kozáky za Mikuláše I., ovšem těch probuzení bylo mnohem více). Jak se
přesvědčili i bolševici na vrcholu své moci, křesťané se množí tím více,
čím krutěji jsou pronásledováni. To platí pro všechny kultury všech dob
– již přes třicet let například pokračuje mohutné probuzení v Číně.
S nástupem Gorbačova a zejména po rozpadu Sovětského svazu
vzniklo v Rusku a ostatních postsovětských státech nespočet nových sborů
nejrůznějších církví. A zatímco v ostatních slovanských zemích jen
výjimečně dosáhly jednotlivé sbory velikosti tisíců členů (Slované jsou
totiž zpravidla značně rozhádaní a nejednotní), v Rusku a na Ukrajině
vzniklo mnoho sborů, majících několik tisíc členů. Řada sborů vznikla
díky působení západních, ale i afrických nebo asijských (zejména
jihokorejských) misionářů, vznikaly ale i sbory čistě domácí. Teologicky
šlo o sbory velice pestré – podobně jako k nám i do Ruska přicházeli
zejména z Ameriky ti nejlepší i ti nejhorší.
Za komunismu byli pronásledováni všichni – pravoslavní,
katolíci i evangelikálové (klasických protestantů v Sovětském svazu moc
nebylo; těm se obecně v dobách pronásledování moc nedaří). Po pádu
komunismu, ale zejména s nástupem Putina, se pravoslavná církev postupně
měnila v církev státní, jakou byla třeba za Rakouska-Uherska církev
římskokatolická. A zřejmě platí železné pravidlo, že jakmile se nějaká
církev stane církví státní, začne pronásledovat jiné církve, nebo jí
přinejmenším nevadí, že jiné církve jsou státem všelijak omezovány.
Co se týče této věci, měl u nás komunistický režim na
ekumenické vztahy velmi blahodárný vliv. Vzpomínám na svého přítele,
dnes již zesnulého faráře Františka Kohlíčka od sv. Antonína
v Holešovicích, s nímž jsem se pravidelně scházel k modlitbám. Otec
Kohlíček byl deset let vězněn a ve vězení navázal srdečné styky
s několika evangelickými faráři. Sám mi říkal, že nebýt toho vězení, měl
by k nekatolíkům mnohem negativnější vztah. Společné utrpení nesbližuje
lidi vždy, nicméně u křesťanů k tomu docházelo poměrně často.
V Rusku se situace – bohužel – vyvíjí jinak. Zatímco naše
římskokatolické představitele (a je jedno, zda jde o kardinála Duku nebo
o pátera Halíka) by dnes nenapadlo prosazovat nějaká opatření, která by
poškozovala nekatolíky, v Rusku se pravoslavná církev svého výsadního
postavení domáhá a snaží se nepravoslavné „porazit“ nikoli duchovními,
ale administrativními prostředky. Tím ovšem významným způsobem přichází o
duchovní autoritu a z dlouhodobého hlediska škodí sama sobě. (Pro
poctivost je ale třeba uvést, že zdaleka ne všichni pravoslavní tento
pohyb vítají. Jsou takoví, kteří se proti němu hlasitě ozývají a
přivozují si tím potíže.)
Nyní byl v Rusku schválen nový protiteroristický zákon, tzv.
„zákon (poslankyně) Jarovové“. Duma ho schválila 24. června a prezident
Putin ho podepsal 7. července. Platnosti nabyl 20. července. Zákon
např. zakazuje na ulicích rozdávat letáky s náboženskou tématikou, kázat
na veřejnosti nebo získávat jiné pro vlastní víru (např. vést tradiční
pravoslavné k přijetí Ježíše Krista a přestupu do jiné církve). Podobně
jako u nás a všude ve světě, v Rusku existuje bezpočet „domácích
církví“, v nichž se věřící scházejí k bohoslužbám i obecenství. Ty jsou
nyní zakázány a křesťané se smějí scházet pouze v jimi vlastněných
církevních budovách.
Pokuty za nepovolená shromáždění jsou drakonické –
kolem 20 000 Kč pro jednotlivce a necelých 400 000 Kč pro církev. Tyto
pokuty jsou tedy likvidační. Ten, kdo zákon opakovaně poruší, může být
deportován (nepodařilo se mi zjistit, kam a za jakých podmínek). Trestné
je i pozvat přítele e-mailem na povolené shromáždění. Pochopitelně
nejtvrději tento zákon dolehne na Mormony a Svědky Jehovovy a podobné
aktivní denominace, které sice mnozí (včetně autora) považují za
organizace za hranicemi pravověrného křesťanství, nicméně proti nimž
nelze bojovat za pomoci státních orgánů.
Co to udělá s křesťanstvem na Rusi, se uvidí v následujících
letech. Ale troufnu si předpovědět, že ač nový „protiteroristický“
zákon způsobí křesťanům mnoho utrpení, evangelizace Ruska se tímto
opatřením spíše urychlí. Nejrozumnější a nejférovější by bylo, aby se
proti tomuto zákonu ozvala pravoslavná církev; obávám se ale, že
k ničemu takovému nedojde.
Nikterak si neidealizuji situaci na mnohem chudší Ukrajině, a
nepřehlížím a nebagatelizuji tamní rozbujelou korupci. Nicméně míra
svobody na Ukrajině a v Rusku se nedá srovnávat. A jelikož svoboda je
nedělitelná, nejde zdaleka jen o svobodu náboženskou.
13. srpna 2016
Dan Drápal
Zdroj: http://dan-drapal.cz