Nacházíme se dnes vskutku v době revoluční. Ne revoluční ve smyslu radikálního skoncování se starým, ale spíše s radikálně proměněným pohledem do budoucna. A to takového, v kterém se zřetelně rýsuje horizont ekklésie, spějící k naplnění mystéria jednoty putujícího božího lidu, v němž se náš osud nestal jen Alfou, ale nyní jej nahlížíme i jako Omegu.

Tak jako byla budoucí mocí kříže překonána nejednota mezi Judejci a Izraelci, kteří se modlili společně obráceni k společnému chrámu, tak i zde, na Staroměstském náměstí, máme chrám, kde jsme se, dříve i nyní, společně modlili. Zprvu to býval chrám římskokatolický, později husitský a dnes je v pravdě ekumenický, obecný, katolický. Ale tím pravým chrámem jsme my, jeho církev, která je povolána žít v lásce a být svědectvím vzkříšení, ve kterém jsou sice stále přítomny jizvy, ale které svou kvalitou života pohltilo to, co se jako život jevilo zatím jen v naději.

Tak ani my nemůžeme a ani nechceme přepisovat minulost, ale chceme na ni nahlížet v moci nového života, který překonává staré, byť i zde se jizev lze stále dotýkat. Tyto jizvy ovšem nejsou bolestné, ale jsou znamením pro ty, kdo se jich chtějí dotknout. Pro ty, jež se nezdráhají nahlédnout, že vše je nové a že současná realita jednoty božího lidu zacelila staré rány, které jsou právě proto mocnými svědky. Ano, jsme dnes společně putujícím božím lidem. Víme, kudy jsme šli. Byli jsme obmyti vodou křtu a putovali jsme až na sám konec světa. Nejprve z Jeruzaléma do Soluně, pak na Velkou Moravu, až na toto místo. Naše společná cesta vychází ze stejných kořenů. Zrodili jsme se jako tělo toho, jehož porodila žena a náš oblak svědků skví jména jako Václav, Vojtěch, Arnošt, Konrád, Milíč a další.

Naše cesty se rozešly až se jménem muže, kterého všichni respektujeme a jehož socha se nyní nachází po mé pravici. A stejně jako v tomto muži se naše cesty rozešly, nyní se pod jeho monumentem naše cesty opět sbíhají, jak by si on jistě přál. Stojíme na místě, kde se v roce 1948 náš národ vnořil do 40 let tmy. Tmy, která nerozlišovala konfese. Tmy, která neznala slitování a jejíž „světlo“ bylo rudé; rudé od krve mučedníků. Nyní zde ovšem vzchází pravé světlo. To světlo, které vždy vzchází k těm, kteří seděli ve stínu smrti. Ve smrti komunismu, ateismu, či tržního hospodářství bez přívlastků. Ve smrti, která nabízí všechno jiné, než pravdu a lásku. 

A tak zde máme tři němé svědky. Chrám, který ukazuje, že nezáleží na konfesi, ale obecenství, jedná-li se o svědectví světu. Sochu kněze, který byl paradoxně římským katolíkem, a přesto se stal symbolem reformace. A nyní zde máme i obelisk ženy, v níž máme původ všichni. Všichni tito vděčí za svůj nový život ženě, která dala povstat muži, jehož tělem jsme my všichni. Všichni jsou zároveň symbolem a cestou k usmíření. 

Ano, mnozí tento sloup nazvali sloupem smíření. A je-li nějaké smíření ještě nutné, pak je třeba nejen hledět radikálně vpřed, ale ohlédnout se i ke svým kořenům. A proto můžeme spolu se svatým Irenejem zvolat, že jako byl Adam zplozen z panenské země, tak je druhý Adam zplozen z panenské matky. A jako se k Irenejovi hlásíme všichni, tak se i všichni hlásíme k té, pod jejímž obrazem nyní stojíme a k níž se hlásil i on. A jako jsme vyšli z chrámu, který patří celému putujícímu božímu lidu, tak i nyní stojíme po boku toho, který za své přesvědčení v Kostnici položil život, čím inspiroval mnohé. 

A tak vedle chrámu svatého Mikuláše a pomníku Mistra Jana Husa přibude i ta, z níž duchovně vycházíme všichni, Panna Maria. A aby těch symbolů nebylo málo, máme zde i další. Na tomto místě byli popraveni měšťané, které nazýváme Čechy, ale většina z nich přitom byla Němci. Lidé, kteří položili život za své přesvědčení. Ano, pro někoho mohou být buřiči, kteří se vzepřeli světské vládě, pro jiné jde o hrdiny víry. Jistě, velká rána musí zanechat i velké jizvy. Ale v novosti života se jizva uzdravené rány stává svědkem moci vzk

říšení k novému životu.