Zjevení Janovo 1,12-18  

Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.

Milé sestry a bratři,

jednou z nejdůležitějších českých knih porevoluční doby je nepochybně román Sestra od Jáchyma Topola. Je to dílo, které svým divoce bezhraničným jazykem a rychlým, nepřehledným dějem, velmi trefně odráží atmosféru a také otázky devadesátých let v české společnosti. Hlavní postavou tohoto románu je mladý muž, kterému se říká Potok. A já bych rád dnes naše přemýšlení začal citací jednoho snu, ve kterém se Potok se svými přáteli ocitá v koncentračním táboře Osvětim. V přízračnosti toho snu klopýtá po nekonečném poli lidských kostí a klepe se pod hrůzou a absurdností toho, co vidí. Nakonec jeho oči přitáhne drobný detail:

„…a pak jsem viděl jen popel a v tom popelu v jedný z pecí ležel, bratři, malej kus kovu seškvařenej žárem, byl zapadlej v roštu… A ten kovovej škvarek v peci byl klíč… A v tom jsem, bratři moji… pochopil nebo mi spíš Tvář dala do mozku, že ten židovskej kluk nebo holka… kterej tenhle klíč tahal na krku ve svým čase, ten Mojšele nebo ta Bašele, už nepřijdou… Dítě už nedorazí, protože ho v tý peci spálili. A že to byl Mesiah. A že nás čeká život slepejch červů bez naděje a beze smyslu až do smrti… Mesiah už nepřijde. Už tu byl a spálili ho. To mi tam nahoře blesklo hlavou, bratři moji.“  Tolik úryvky z knihy.

Celým tím dlouhým výjevem Potokova snu, tak, jak ho Jáchym Topol popisuje, prolíná se silný motiv smrti a zániku, spojený s tématem zla. Trefně se v tom ukazuje, že smrt a zlo k sobě nějak patří, že tvoří jakousi nerozlučnou dvojici, která leží na lidské existenci. I v případě smrti bez cizího zavinění, takzvané „přirozené smrti“, je na životě konáno násilí. I tehdy je to boj proti zlu. Prohraný boj. Vždy, když se zlo a smrt dostane ke slovu, začne se člověk otřásat v základech. Tato dvojice nám totiž nejjasněji staví před oči, jak moc je náš život ohrožený nesmyslností. Ať už děláme, co děláme, ať se nám daří dobře či zle, dokud žijeme, zůstává před námi stále ještě díl budoucnosti, díl času, do kterého se můžeme nadechovat a vycházet. Smrt a zlo ale jakýkoliv smysl a výhled podkopávají. Člověk je vydaný, bez zastání, bez pomoci. Je sám. A to je peklo. Ne nějaké pohádkové chrastění řetězy, ale bytí bez Boha, bez druhých, bez budoucnosti.

V průběhu naší běžné existence se nám obvykle daří dunění tohoto pekla přehlušit zvukem našeho života, různým programem a zábavou. Někdy ale nastávají okamžiky, kdy ani ten sebevětší náš hluk nestačí a zlo a smrt se na nás natlačí ve vší své neodbytnosti. Takovým obludným zesilovačem pekla byl Holocaust.  

Přece ale Holocaust není jiným zlem a jinou smrtí, než všechny předešlé a následující. A ani na Potokových slovech zase tolik moderního a nového není. Vždyť ve své podstatě jsou vlastně jen jiným vyjádřením toho, co ve stručnosti čteme v evangeliích i v Apoštolském vyznání víry: Ježíš Kristus zemřel a byl pochován, sestoupil do pekel…

Mesiáš zemřel. Přibili ho, spálili ho. O tom není pochyb. Ten zásadní rozdíl je ale v tom, jak této skutečnosti rozumět. Co to vlastně pro nás, pro lidi, znamená. V Potokově snu je smrt Mesiáše tragédií, protože znamená, že už nás nemůže zachránit. Že jeho záchranná mise selhala, byla násilně ukončena. Mrtvý Mesiáš už je nám k ničemu, a nás teď čeká život slepejch červů bez naděje a beze smyslu až do smrti.

Evangelium se ale dívá na smrt Ježíše Krista docela jinak. Zvěst křesťanské víry je přesně opačná. Ježíšova smrt, navzdory své hříšnosti, násilnosti a zdánlivé beznadějnosti, je pro nás paradoxně dobrou zprávou. Proč? Protože Ježíš, jdoucí cestou člověka, neuhnul. Zůstal s námi. Nezůstal před hrobem, před pecí.

Mesiáš, který by nebyl mrtvý, by nám byl totiž k ničemu. Jak by se mohl týkat nás, umírajících, ten, který by spolu s námi neumíral? Jak by mohl něco vědět o smrti ten, který zůstává smrtí nedotčený. Ježíšova cesta není cestou nesmrtelných nadpřirozených bytostí. Není něčím nad námi, a tak také mimo nás. Je to Immanuel – Bůh s námi.

V této věci je tedy Potokův sen snem pravdivým. Pokud někde máme hledat Mesiáše v Osvětimi, pak to musí být v peci. To je ten plamen ohně, zářící Synu člověka z očí v knize Zjevení. Není to nějaký nadpozemský chladivý a hladivý žár, není to zářivkové světlo nebe. Je to, a musí to být oheň spalující a bolestivý, oheň oběti, takový, jaký obracel v prach miliony lidí v Osvětimi. To tímto ohněm je proměněný zjev Syna člověka, tímto žárem jsou přetavené jeho nohy, kterými vstoupil k nám. Jedině v něm a díky němu se z plamenů pekla stává světlo naděje. Svíce a hvězdy ukazující cestu jeho církvi, všem, kdo před hrobem neztratili víru.

Naděje, vyrůstající ze smrti Mesiáše není nadějí na život bez smrti, zla a bolesti. A každý, kdo se obrací k Bohu a ke Kristu s touto nadějí v nesmrtelnost, bude nutně zklamán. I Šadrak, Mešak a Abed-Nego, vyvedení bez úhony z ohnivé pece nakonec přece jen svůj život skončili smrtí. Smrt a zlo, jak dobře víme, nemizí. Jedno je na nich ale už jiné než dřív. Smrt a zlo už nemůžou nikdy být peklem. Už nikdy nejsou místem úplné beznaděje. Už nikdy nejsou místem úplné opuštěnosti. Nejsou Boha-pusté. Protože Bůh do nich sestoupil. Protože nás v nich nenechal samotné.

Tolik nám, milé sestry a bratři, stačí vědět o smrti Ježíše Krista, abychom pochopili, že i tato, na první pohled temná zpráva je evangelium. Jednu drobnost ale musíme ještě pro úplnost dodat a trochu tak předběhnout sled Apoštolského vyznání.

Je to detail, ve kterém se jinak pravdivý a obdivuhodný Potokův sen mýlí. Klíč, který je pro Topola znamením dětské odevzdanosti a zranitelnosti umučeného Mesiáše, ten klíč nezůstal uvnitř v Osvětimské peci a neproměnil se v nefunkční škvarek.

"Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.”