Pojetí tzv. „zvláštních práv“ církví podle zákona č. 3/2002 Sb.

Nový pojem „zvláštních práv“ církví a náboženských společností se objevil v zákoně č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů. Tento pojem neznal předchozí zákon č. 308/1991 Sb., který rovněž upravoval církevní problematiku a byl zákonem č. 3/2002 Sb. derogován a nahrazen. „Zvláštní práva“ církví a náboženských společností jsou rovněž neznámým pojmem v zahraničních konfesněprávních úpravách. Jaký je jejich smysl v novém zákoně o církvích?

Funkce zvláštních práv pro snížení cenzu osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti

Prvotní, „pragmatickou“ funkcí zvláštních práv v nové české konfesněprávní úpravě je jejich zasazení do budoucího dvojstupňového systému uznávání nově se hlásících církví a náboženských společností, který zákon č. 3/2002 Sb. zavádí. Církvím a náboženským společnostem hlásícím se k registraci by taková práva byla přiznána nikoli pouhou registrací, nýbrž až ve druhém stupni, totiž přiznáním oprávnění k výkonu zvláštních práv. Za cenu velmi nízkého počátečního cenzu pouhých 300 osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti nebudou taková práva přiznávána automaticky s registrací, ale teprve po lhůtě minimálně deseti let, během níž je potřeba splnit určité náležitosti (§ 11 odst. (1): „Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv může podat registrovaná církev a náboženská společnost, která: a) je registrována podle tohoto zákona nepřetržitě ke dni podání návrhu nejméně 10 let, b) zveřejňovala každoročně 10 let před podáním tohoto návrhu výroční zprávy o činnosti za kalendářní rok, c) plní řádně závazky vůči státu a třetím osobám“). Nově se hlásící církve a náboženské společnosti si tedy oprávnění k výkonu zvláštních práv budou muset „zasloužit“, zatímco „elitní klub“ jedenadvaceti v České republice již registrovaných církví a náboženských společností, uvedených v příloze nového zákona, má zákonem automaticky zaručen jejich dosavadní výkon (§ 28 odst. (1): „Církve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vyvíjely svou činnost jako registrované ze zákona, se považují za registrované podle tohoto zákona. Jejich seznam je uveden v příloze k tomuto zákonu. Rozsah oprávnění k výkonu zvláštních práv podle § 7 odst. 1, které mají tyto církve a náboženské společnosti ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstává zachován.“).

Výčet zvláštních práv

Taxativní výčet zvláštních práv je uveden v § 7 zákona. Dvě z nich se týkají působení církví v oblasti školství: vyučovat náboženství na státních školách a zřizovat církevní školy. Další dva okruhy zvláštních práv odzrcadlují status quo dosažený v České republice smluvním právem mezi státem a církvemi: „pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách České republiky, v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova“ (Toto ustanovení reflektuje již uzavřené smlouvy v oblasti duchovní služby v armádě (z roku 1998) a ve vězeňství (první z roku 1995, nahrazena novou z roku 1998)). Mezi zvláštní práva patří rovněž v roce 1992 znovuobnovená přítomnost církví a náboženských společností při uzavírání sňatků a státem uznaná mlčenlivost duchovních (Zde nový zákon církve a náboženské společnosti oproti předchozí právní úpravě zvýhodňuje, neboť zbavuje v § 35 duchovní trestní odpovědnosti za neoznámení: „Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství“. Trestnost za nepřekažení však zůstává, takže zpovědní tajemství není v právním řádu České republiky chráněno zcela bezvýhradně..). Jakýmsi „průřezovým“ zvláštním právem církví a náboženských společností je jejich financování z veřejných rozpočtů (Toto financování je stále zajišťováno právní úpravou z období stalinského komunismu (zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem), jakkoli zbavené novelizacemi po r. 1989 diskriminačních ustanovení).

Pojem zvláštních práv

Je zřejmé, že všechna tato práva církví a náboženských společností souvisejí s jejich aktivitami pronikajícími do veřejnoprávního prostoru, oproti ryze soukromé oblasti označované dříve komunistickým režimem jako „uspokojování duchovních potřeb“. V jakém smyslu však zákonodárce pojímá tato práva církví a náboženských společností jako „zvláštní“ práva?

Rozhodně se nejedná o práva zvláštní ve smyslu určitých speciálních práv vymezených vůči obdobným právům obecným.V § 7 zákona se jedná se spíše o práva specifická, neboť podle důvodové zprávy se taková práva běžně každému subjektu nepřiznávají: „V tomto ustanovení se vychází z toho, že stát může umožnit církvím a náboženským společnostem působit i v takových oblastech veřejné sféry, do nichž běžně neumožňuje vstup všem právnickým osobám, ale ve kterých církve a náboženské společnosti, i když nejde o ,hlavní‘ náboženské činnosti, tradičně v demokratických státech působí.“

Jsou tedy zvláštní práva jakýmsi doplňkem „hlavních“ aktivit církví a náboženských společností? Vždyť podle tohoto pojetí duchovní, který slouží bohoslužbu pro vězně, koná vlastně „vedlejší“ činnost, zatímco slouží-li tutéž bohoslužbu ve farním kostele, koná svoji „hlavní“ činnost. Zásadním defektem pojetí práv nazvaných „zvláštními“ není však nedostatek logiky, který se projevuje při takovém podrobnějším pohledu, nýbrž samotná jejich základní idea. Podle důvodové zprávy tato „vyjmenovaná práva nejsou právy náboženské svobody, která jsou dána Listinou. Proto jsou označena jako ,zvláštní práva‘ a mohou je využívat jen ty církve a náboženské společnosti, u nichž lze na základě jejich delší činnosti do značné míry garantovat serióznost v tomto působení, ale též patřičné odborné zázemí pro takovou činnost.“

Toto pojetí zvláštních práv vykazuje jejich další rys: jsou zvláštní, protože nejsou základní, čili ústavně garantovaná práva. Jejich výkon je umožněn pouze díky blahosklonnosti státu: vždyť podle důvodové zprávy, jak již bylo zmíněno, stát může umožnit církvím a náboženským společnostem působit i v takových oblastech veřejné sféry, do nichž běžně neumožňuje vstup všem právnickým osobám. Zákonodárce však nevidí bytostné a úzké sepětí „zvláštních“ práv s právy vyplývajícími z náboženské svobody, která jsou garantována v čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod, jakož i mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána. Takový zúžený pohled se dopouští jednak faktického omylu, neboť jedno ze zvláštních práv, a to vyučovat náboženství na státních školách, je formálně právem základním, protože Listinou garantovaným, avšak především nevnímá skutečnost, že jsou určité situace, za kterých člověk svá základní práva vyplývající z náboženské svobody běžným způsobem vykonávat nemůže. Jednak z důvodů přirozených – nachází se v nemocnici, v ústavu sociální péče – ale též z důvodů daných zákonem – nachází se ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody. Ze zákonem daných důvodů může být výkon práv vyplývajících z náboženské svobody také ztížen, i když ne zcela znemožněn: to je případ vojenské služby. Důvodová zpráva však vidí za zvláštními právy pouze církve a náboženské společnosti jako instituce, jimž se udílejí formou zvláštních práv privilegia (stát může umožnit církvím působit v oblastech veřejné sféry), avšak nevšímá si člověka, který má základní práva vymezená a garantovaná Listinou i mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána.

Podobně lze pohlížet také na „zvláštní právo“ církví a náboženských společností být financovány z veřejných rozpočtů. Aby se mohla práva vyplývající z náboženské svobody realizovat, je třeba alespoň minimálního materiálního zabezpečení církví a náboženských společností. Financování církví státem za situace, kdy je jim znemožněno nabývat dostačujících materiálních prostředků pro vlastní činnost jiným způsobem (při získávání prostředků na činnost církví by mělo být vždy prioritou financování vlastními členy, jak ostatně potvrzuje v případě katolické církve c. 222 § 1 CIC/1983: „Křesťané jsou povinni přispívat na potřeby církve, aby měla prostředky nutné pro bohoslužby, pro apoštolát a charitativní činnost a také pro přiměřené vydržování těch, kdo jí slouží.“),je tedy rovněž prostředkem k zabezpečení realizace individuálních a zejména kolektivních práv plynoucích z náboženské svobody (ani ve Francii se již dnes nedodržuje důsledná odluka církve od státu, jejíž finanční aspekt měl být původně vůči katolické církvi likvidační: „Na stavbu nových kultových budov nesmí laicisistický stát poskytovat žádné přímé podpory. Může ale ručit za půjčky náboženských společností a poskytovat věcné právo stavby za symbolický poplatek. Rozsáhlá je podpora kulturních zařízení mimo rámec kultovních prostor, jako např. společenské sály přičleněné ke kultovním místům. Toto rozlišování mezi kulturou a kultem umožnilo již roku 1921 značné veřejné subvence na stavbu pařížské mešity, nedávno pro katedrálu v Evry a mešitu v Rennes. Laicisistická redukce náboženství na kultovní záležitosti otevírá nečekané množství státní podpory náboženství, které jsou důsledně využívány. Náboženství je přece důležitou potřebou člověka. Na plavecké a fotbalové stadióny stát poskytuje peníze, taktéž na divadla a koncerty, proč ne také na náboženské potřeby? Náboženství nesmí být v horší pozici než sport a hry.“ – G. ROBBERS, Vztah státu a církve v Evropě). Státem respektovaný a garantovaný vstup duchovních do totalizujících institucí je obdobným východiskem z nouze při výkonu těchto práv jako státem garantované financování církví, a to v případě platů duchovních dokonce formou mandatorních výdajů ze státního rozpočtu. Reálný výkon některých základních práv a svobod se bez dostatečného materiálního zabezpečení neobejde: také politické strany mají Listinou garantována kolektivní práva a dostávají státní příspěvky na vedení volební kampaně.

Neúplnost výčtu zvláštních práv

Koncepce zvláštních práv církví a náboženských společností navíc nenachází svůj odraz v návrhu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů. Nejde jen o skutečnost, že text smlouvy nezná samotný pojem zvláštních práv. Podstatnější je skutečnost, že v paralelních ustanoveních smlouvy se nachází určité rozšíření práv katolické církve do oblasti, kterou výčet zvláštních práv v zákoně č. 3/2002 Sb. nezná: „Katolická církev má právo vykonávat v zařízeních poskytujících sociální služby duchovenskou a pastorační službu pro osoby v nich umístěné, jež o to požádají“ a podobně: „Katolická církev má právo vykonávat ve zdravotnických zařízeních duchovenskou a pastorační službu pro osoby v nich umístěné, jež o to požádají“. Přitom pro duchovní péči v nemocnicích a sociálních ústavech je dosud příznačný nevyjasněný právní stav: „Úkony duchovní služby jsou však připouštěny pouze ad hoc, záleží vždy na rozhodnutí a toleranci ze strany rozhodujících pracovníků. Dosud nebyly vydány příslušné právní normy, kterými by nárok na duchovní péči v nemocnicích a sociálních ústavech mohl být uplatňován, s přesným vymezením, kdy může být správou nemocnice či sociálního ústavu nepřipuštěn“. Důvodová zpráva zákona č. 3/2002 Sb. ovšem vychází z předpokladu, že tento zákon bude upravovat vše, co je specifické pouze pro církve a náboženské společnosti: „Předmětem právní úpravy nejsou taková práva a povinnosti, která mají nebo mohou získat církve a náboženské společnosti pouze na základě splnění podmínek stejných s podmínkami pro ostatní právnické osoby. Jde např. o zřizování nemocnic, charitativních a sociálních zařízení, ale též např. o provozování sociální a charitativní péče a samozřejmě rovněž např. působení ve veřejných sdělovacích prostředcích“. Pastorační působení v nemocnicích nebo sociálních ústavech zde zmíněno není, aniž by bylo zařazeno mezi zvláštní práva církví a náboženských společností. Je nasnadě, proč mezi nimi není uvedeno: právě z toho důvodu, že obecné právní zajištění nemá, a to ani formou obecně závazného právního předpisu, ani formou smluvního zajištění, jak je tomu v případě duchovenské činnosti v armádě a ve vězeňství. Návrh smlouvy se Svatým stolcem tuto skutečnost reflektuje odkazem na dílčí, partikulární smluvní právo, odlišné od obecné smluvní úpravy působení církví a náboženských společností ve vězeňství a v armádě ČR: „Další podmínky pro výkon a zajištění duchovenské a pastorační služby v zařízeních poskytujících sociální služby mohou být stanoveny dohodou mezi příslušným církevním představitelem a příslušným zařízením sociální péče“ a obdobně: „Další podmínky pro výkon a zajištění duchovenské a pastorační služby ve zdravotnických zařízeních mohou být stanoveny dohodou mezi příslušným církevním představitelem a příslušným zdravotnickým zařízením“.21 Jinak ovšem smlouva uvádí pastoraci v sociálních (č. 13) a zdravotnických zařízeních (čl. 14) v plynulém sledu s pastorací ve vězeňství (čl. 15) a v ozbrojených silách (čl. 16). Podobně vyjadřoval vzájemnou souvislost působení církví a náboženských společností v totalizujících institucích předchozí zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností ve svém § 9, v němž předpokládal rovněž budoucí utváření smluvního práva v těchto oblastech.23 Charakter takového smluvního práva ovšem zákon nevyjasňoval: „Ze znění § 9 (2) však zcela zřetelně nevyplývá, zda dohody tohoto druhu mají být uzavírány ad hoc s jednotlivými institucemi anebo mají být obecné pro všechny instituce téhož druhu“ (S. PŘIBYL, Diritto Ecclesiastico Ceco). Následující vývoj ukázal rozštěpení právního zajištění tohoto jinak homogenního působení církví a náboženských společností: zatímco jejich pastorační působení bylo zajištěno smluvně v případech armády (1998) a vězeňství (1994, nově 1999) a zařazeno do zvláštních práv taxativně vypočtených v zákoně č. 3/2002 Sb., působení duchovních v sociálních a nemocničních zařízeních není zajištěno ani obecnou smluvní úpravou ani zákonem o církvích. Přitom jde o aktivity, které svým charakterem jsou velmi obdobné. Z hlediska zájmů státu lze ovšem pochopit, že ozbrojené síly a vězeňský systém jsou „uzavřenější“ entity než sociální a zdravotnické ústavy, a vystupuje v nich do popředí silová a represivní funkce státu, a proto je zde daleko větší zájem o smluvní úpravu, jakož i o její zákonné potvrzení.

Zákonu č. 3/2002 Sb. však zjevně chybí velkorysý seznam práv, obsažený v předchozím zákoně o církvích a náboženských společnostech. Jednalo se, na rozdíl od výčtu zvláštních práv v novém zákoně, o seznam demonstrativní, který měl ve své komplexnosti jakýsi manifestační ráz, jímž chtěl zákon přijatý v roce 1991 reagovat na předchozí čtyřicetileté období, ve kterém komunistický režim církvím práva upíral.25 Důvodová zpráva k zákonu č. 3/2002 Sb. však takový seznam již nepostrádá. Podle ní je možno oproti předchozímu zákonu „též vynechat některá ustanovení, která jsou samozřejmá (např. vysílat své zástupce do zahraničí a přijímat zahraniční návštěvy)“, považuje tedy za zbytečné zakotvit legační právo církví, dříve potvrzené v § 6 (1) písm. l) zákona č. 308/1991 Sb. Navrhovaná smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem však vzájemné diplomatické zastoupení za „samozřejmé“ nepovažuje a přítomnost diplomatického zastoupení Svatého stolce v České republice nekvalifikuje jako zahraniční „návštěvu“: „Smluvní strany potvrzují diplomatické zastoupení České republiky u Svatého stolce na úrovni velvyslanectví a diplomatické zastoupení Svatého stolce v České republice na úrovni apoštolské nunciatury“. Miniaturním zbytkem demonstrativního výčtu práv církví obsaženého v § 6 (1) zákona č. 308/1991 Sb. je v novém zákoně ustanovení § 6 (3), které vymezuje náznakem demonstrativního výčtu práva církví a náboženských společností již registrovaných, jimž však doposud nebylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv. Seznam však obsahuje pouze dvě položky: „a) vyučovat a vychovávat své duchovní i laické pracovníky ve vlastních školách a jiných zařízeních i na vysokých školách bohosloveckých a bohosloveckých fakultách za podmínek podle zvláštních předpisů, b) získat oprávnění k výkonu zvláštních práv podle tohoto zákona“.

Fiktivní snížení cenzu osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti v zákoně č. 3/2002 Sb.

Právě v souvislosti s přiznáním oprávnění k výkonu zvláštních práv i s cenzem povinného minimálního počtu osob hlásících se k nově se ustanovující církvi nebo náboženské společnosti však došlo v novém zákoně ke zvláštním anomáliím. Předchozí právní úprava se jevila jako nevyhovující, neboť diskriminovala církve rozdílnou výší početního cenzu osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti: nepřiměřeně vysoký počet 10 000 takových osob neplatil pro členské církve Světové rady církví (World Council of Churches), kde stačil počet pouhých 500 osob (Toto ustanovení bylo sice diskriminační, ale zároveň též prakticky neproveditelné: „Sotva kdy se stane, aby některá ze zahraničních národních církví, které jsou členkami SRC, měla na území ČR více než 500 zletilých členů. Pokud by se příslušníci několika takových národních církví stejného vyznání spojili a vytvořili v ČR novou církev, pak tato církev možná bude mít více než 500 zletilých členů, ale nebude ještě členem SRC, která církve přijímá za své členy až od dosažení počtu 10.000 členů. A vznikla-li taková nová církev v ČR odštěpením části členů od některé dosavadní v ČR působící církve, nemusí být hned přijata do SRC“. – J. R. TRETERA). Nicméně nový zákon obsahuje v § 27 (8) ustanovení o výjimce v udělování oprávnění k výkonu zvláštních práv, které je sice formulováno obecně, zachovává nicméně diskriminační charakter umožněním příliš širokého prostoru pro administrativní uvážení: „Ministerstvo se souhlasem vlády může učinit výjimku a přiznat oprávnění ke zvláštním právům podle § 7 odst. 1 církvím a náboženským společnostem, které reprezentují významné světové náboženství s dlouhou historickou tradicí, působící na území České republiky a jsou registrovány podle tohoto zákona (…). Výjimku podle tohoto odstavce lze udělit pouze do 5 let od nabytí účinnosti tohoto zákona“ (důvodová zpráva prozrazuje, o které subjekty by se mohlo jednat: „Vzhledem k tomu, že zákon č. 161/1992 Sb. stanovuje tzv. početní cenzus na 10 tisíc dospělých osob, občanů ČR, kteří mají k církvi a náboženské společnosti věroučný vztah, nemohou se stát právnickými osobami v naší republice církve a náboženské společnosti s menším počtem věřících, jako jsou např. anglikáni, muslimové, buddhisté.“). Jiné církve, které nesplní tyto obecně formulované podmínky '6nebo nestihnou požádat do pěti let o výjimku, budou muset v souladu s ustanovením § 11 (1) splňovat desetiletou lhůtu pro požádání o oprávnění k výkonu zvláštních práv a budou muset také podle § 11 (4) prezentovat podpisy již nikoli 300 osob, hlásících se k nim, nýbrž „tolika zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti, kolik činí 1 promile obyvatel České republiky podle posledního sčítání lidu“. Tím se ovšem vracíme prakticky zpět k dříve kritizovanému desetitisícovému cenzu. Navíc je třeba, aby církev nebo náboženská společnost před podáním návrhu na oprávnění k výkonu zvláštních práv publikovala každoročně po 10 let výroční zprávy o své činnosti (§ 11 odst. 1, písm. b). Důvodová zpráva zdůvodňuje požadavek předkládání výroční zprávy jak církví, hlásících se o přiznání zvláštních práv, tak i těch církví, které je již vykonávají takto: „Zvláštní význam má z hlediska uvedené garance státu řízení o přiznání výkonu zvláštních práv, jímž se přiznává církvím vstup do veřejné sféry a ke zvláštnímu způsobu financování daňovými poplatníky. Jak již bylo uvedeno výše v části o liberalizaci přístupu církví a náboženských společností k nabytí postavení právnické osoby, jde o řízení, kterým stát přiznává církvím a náboženským společnostem zvláštní práva typu přístupu do veřejné sféry, kterou si vyhrazuje sám nebo veřejná moc. Proto je na místě stanovit další podmínky pro nabytí těchto práv, která nejsou právy garantovanými Listinou jako práva náboženské svobody. Při tomto řízení se proto posuzuje nejen soulad učení církve a náboženské společnosti s podmínkami stanovenými navrhovanou právní úpravou, ale i soulad učení církve a náboženské společnosti s těmito podmínkami. Důležitým podkladem má být zejména předkládání výroční zprávy. Tato povinnost je ukládána významným subjektům v oblasti školství, vědy a v dalších oblastech. Protože církve a náboženské společnosti takovými významnými subjekty dozajista jsou, jeví se jako vhodné uložit tuto povinnost i jim. Předkládání výroční zprávy by bylo v souladu i se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.“).

Nivelizace zvláštních práv

Určitou nepružnost lze v spatřovat v nivelizujícím chápání zvláštních práv. Zákon formuluje zvláštní práva pro všechny církve a náboženské společnosti bez rozdílu, zatímco ony by často raději vykonávaly pouze některá z nich, a to například taková, která by smluvně dohodly se státem. Je pravda, že zužování faktického rozsahu výkonu zvláštních práv mohou církve a náboženské společnosti provést via facti tím, že některá zvláštní práva nevykonávají. Mezi zvláštními právy je ovšem také jedna „proměnná“, kterou je výkon zpovědního tajemství nebo výkon práva obdobného zpovědnímu tajemství. Napříště bude stát uznávat zachováváni povinnosti mlčenlivosti duchovními pouze u těch církví nebo náboženských společností nově se hlásících k výkonu zvláštních práv, které doloží, že „povinnost mlčenlivosti duchovních v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství je tradičně součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let“. Zásadní roli hraje v tomto ustanovení fakt, že některá z tzv. „nových náboženských hnutí“ mají tendenci zneužívat informace osobního rázu právě pod záminkou utajování. Nejdramatičtěji se nivelizace základních práv může projevit při případném zrušení oprávnění k jejich výkonu. Byť by církev či náboženská společnost porušovala povinnosti při výkonu pouze jediného z nich,33 „rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti se týká všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1.“ Nivelizaci výkonu zvláštních práv by bylo i v České republice možno nahradit individualizovanějším a diferencovanějším uplatněním smluvního principu, který by vyšel vstříc konkrétním požadavkům jednotlivých církví nebo náboženských společností: „Máme za to, že je nešťastné vůbec hovořit o „zvláštních právech“ a upozorňovali jsme na to během legislativní přípravy. Zda a která oprávnění budou církve používat, je v řadě evropských zemí ponecháváno na smlouvách mezi církvemi a státem. Smluvní princip v této oblasti používají všechny státy sousedící s naší republikou“. Posledním státem sousedícím s Českou republikou, který smluvní řešení ve vztahu k církvím zavedl, je Slovensko. Tato země ponechala v platnosti původně federální zákon č. 308/1991 Sb. a doplnila jej o ustanovení, které umožňuje rozvoj smluvního práva: „Stát může s církvemi a náboženskými společnostmi uzavírat smlouvy o vzájemné spolupráci“ (§ 4 odst. (5) z. 308/1991 Zb. ve znění zákona č. 394/2000 Z.z., ktorým sa mení zákon č. 308/1991 Zb. – „Všetky cirkvi a náboženské spoločnosti majú pred zákonom rovnaké postavenie. V § 4 odst. 5 novela stanovuje, že štát môže s cirkvami a náboženskými spoločnosťami uzatvárať zmluvy o vzájomnej spolupráci. V prípade ostatných cirkví (tj. nekatolických – pozn. autora) však pôjde o vnútroštátne zmluvy, nakoľko tieto cirkvi na rozdiel od Katolíckej cirkvi nie sú subjektami medzinárodného práva. Zákon č. 394/2000 Z.z. nadobudol účinnosť 1. januára 2001.“ – M. ČEPLÍKOVÁ, Postavenie cirkví a náboženských spoločností v právnom poriadku Slovenskej republiky). Český zákonodárce má spíše opačnou, unifikační a nivelizující tendenci – hodlá upravit výkon zvláštních práv nově a jednotně, což se dotkne i těch smluv, které již byly v České republice s církvemi uzavřeny: „Do doby přijetí zvláštních právních předpisů podle § 7 odst. 2 lze zvláštní práva vykonávat podle dosavadních právních předpisů. Dohody o výkonu těchto práv registrovaných církví a náboženských společností uzavřené před nabytím účinnosti tohoto zákona zůstávají do této doby v platnosti“.

Nález Ústavního soudu ČR

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. listopadu 2002, týkající se zákona č. 3/2002 Sb., samotnou koncepci zvláštních práv církví a náboženských společností nenapadl. Zrušil však podle jeho názoru protiústavní ustanovení § 21 odst. 1 písm. b): „Jeho podstatou je totiž možnost ministerstva zrušit oprávnění k výkonu zvláštních práv, pokud registrovaná církev a náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. Tuto možnost zákon stanoví paušálně, tzn. napadené ustanovení umožňuje např. odnětí práva církvi nebo náboženské společnosti vyučovat náboženství na státních školách, uzavírat církevní sňatky nebo zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními jen z toho důvodu, že registrovaná církev nebo náboženská společnost každoročně nezveřejňuje výroční zprávu. Tato úprava podle názoru Ústavního soudu zjevně nerespektuje princip proporcionality, podle něhož by měla zákonná úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu mezi porušením práva ze strany církve a náboženské společnosti na straně jedné a mezi uplatněnou sankcí státem na straně druhé. V daném případě však zmíněná proporcionalita není zachována, jelikož na pochybení církví a náboženských společností v oblasti výhradně informační povinnosti následuje sankce, spadající svojí povahou do oblasti náboženské činnosti“.Neústavnost tohoto ustanovení má však navíc týž rozměr jako celkové pojetí zvláštních práv coby privilegií pro církve a náboženské společnosti: člověku, kterému se nedostane duchovních služeb pouze proto, že „jeho“ církev neplní administrativně stanovenou povinnost stanovenou státem, se ipso facto nedostává práv vyplývajících z náboženské svobody. Administrativní náročnost by se neměla stát v právním státě kritériem pro uskutečňování základních lidských práv.

Stanislav Přibyl

Zkrácený článek Stanislava Přibyla „Pojetí tzv. „zvláštních práv“ církví a náboženských společností podle zákona č. 3/2002 Sb.“. Úplný text se nachází v Revui církevního práva 27, 1/04

Zdroj: Společnost pro církevní právo