ŽIVOT A VÍRA N.F.ČAPKA

Duchovní zrání

    N.F. Čapek se narodil 3.6. 1870 v Radomyšli u Strakonic jako syn Josefa a Marie Čapkových. Jeho rodiče byli římsko-katolického vyznání. Malý Norbert už ve svých 10 letech toužil po něčem, do čeho by mohl vložit veškeré své dětské síly. Stal se ministrantem a konal tuto službu se vší opravdovostí. Ve svých dvanácti letech však musel odejít ke svému strýci do Vídně, aby se tam vyučil krejčovskému povolání. Tam se začal vzdělávat, knihy si četl v českém i německém jazyce. Zvláště ho zaujala socialistická literatura. Jak léta plynula, cítil, že je vnitřně nespokojen. I když chodil do kostela a považoval se za věřícího, měl pocit, že jeho víra je pouze formální záležitostí. V okamžiku, kdy se jeho víra začala pomalu rozpadat a blížila se k ateizmu, přivedl ho jeho známý Alois Bílek do baptistického shromáždění. Tam se Čapek místo chladné a neosobní katolické zbožnosti setkal s živou vírou, opírající se pouze o Boží slovo.
    Postupně se v jeho duši zrodil první duchovní obrat. V roce 1888 se nechal pokřtít vídeňským pastorem Johannem Rottmayerem a tím skončilo jeho katolické období. O dva roky později odešel na baptistický seminář do Hamburku, aby se mohl připravit na dráhu duchovního. Liberální duch tohoto semináře mu umožnil věnovat se i jiným náboženstvím například teozofii. Neopustil ho ani jeho dlouhodobý zájem o sociální problematiku, zvláště sympaticky na něj působilo hnutí křesťanského socialismu. Osobností, která měla na jeho teologický vývoj důležitý vliv, byl profesor Walter Rauschenbusch. V roce 1893 opustil seminář a nastoupil jako duchovní v saské Horní Plánici, kde si postupně vybudoval pověst oblíbeného kazatele. Přestože byl v Plánici dobře zabezpečen, odstěhoval se v roce 1898 i se svojí rodinou do Brna. Tam založil "Křesťanskou obec moravských bratří.  V tomto období si prožil svou druhou duchovní krizi. Přestože se chtěl ve své kazatelské činnosti plně nasadit, uvědomoval si, že pochybnosti o baptistické věrouce jsou tomu překážkou. Bylo mu vyčítáno, že nehlásal pravé biblické Boží slovo. Tato těžká životní situace ho nakonec přivedla k žádosti, aby se mohl setkat s profesorem T.G. Masarykem. Masaryk souhlasil, a tak mu Čapek předložil svůj problém. Vysvětlil mu, že podobně jako v jeho případě existují lidé, kteří by chtěli pěstovat duchovní život, ale nemohou se ztotožnit s křesťanskými dogmaty. Co by měli tito lidé dělat? Měli by založit svobodné křesťanské obce, které by později získaly státní uznání? Když Masaryk Čapka vyslechl, sdělil mu, že je svým smýšlením vlastně unitář. A tak jej v roce 1910 na 5. Světovém kongresu svobodného křesťanství a náboženského pokroku seznámil se zahraničními unitáři. Čapek se tam setkal s prezidentem Americké unitářské asociace Dr. W.R. Huntem. Od tohoto okamžiku začal hlouběji studovat unitářskou literaturu. V roce 1914 vypukla I. světová válka, a jelikož byl Čapek rakouskými úřady považován za nežádoucího člověka, odešel do Spojených států. Tam se definitivně rozešel s baptistickou církví a v roce 1921 vstoupil se svou manželkou Májou do unitářské obce v Essex County v New Jersey. Zároveň požádal prezidenta Americké unitářské asociace Samuela A. Eliota o finanční podporu, aby mohl v osvobozeném Československu založit nové, pokrokově orientované náboženské hnutí. Prezident souhlasil, a tak se Čapek v roce 1921 vrátil do své rodné země.
    Nejprve se snažil navázat kontakty s hnutími, jež se mu zdála duchovně blízká, jako byla Teozofická společnost nebo Volná myšlenka. Když se mu nepodařilo přesvědčit stoupence těchto hnutí, aby se vydali cestou pokrokového náboženství, založil 9. dubna 1922 Pražskou obec Svobodného bratrství. O osm let později,  6.června 1930 byla státem uznána a zaregistrována Náboženská společnost unitářů československých. V roce 1941 byl Čapek zatčen německým gestapem a 30.10.1942 zemřel mučednickou smrtí v koncentračním táboře v Dachau. Přesné okolnosti jeho smrti však nejsou dodnes plně objasněny.


Tvůrčí náboženství

Náboženství, jak jej chápal Dr. Čapek, nebylo něčím, co by bylo možno vtěsnat do dogmatických formulek. Tvrzení, že náboženství bylo lidem zjeveno, a proto jakákoliv snaha o jeho reformu je nerozumná, důsledně odmítal. On věřil, že náboženství je pro člověka něčím zcela přirozeným, co vyrůstá z jeho touhy po posvěcení života, co usiluje o vyrovnání ideálů pozemských (hmotných) s ideály nadzemskými (duchovními). To se může dít v různých formách, podle toho, na jaké úrovni se člověk nachází. Z toho vyplývá potřeba nového, vyššího náboženství, které by bylo zároveň náboženstvím zítřka, nikoliv včerejška. V čem viděl Čapek největší rozdíl mezi náboženstvím zítřka a náboženstvím včerejška? Náboženství včerejška vychází z Božího zjevení, jež bylo lidem dáno před 2000 lety. Mytologické představy, jež obsahovalo toto náboženství, byly užitečné lidem tehdejší doby, ale přemýšlivému člověku současnosti už stačit nemohou. Proto náboženství zítřka nebude vycházet ze starých představ, ale bude se inspirovat nejlepšími myšlenkami přítomnosti. Náboženství budoucnosti nebude také vidět propast mezi člověkem a Bohem. Ten, kdo by Boha nepotkal ve svém nitru, ten by jej nenašel v žádném chrámu. Toto náboženství bude rovněž pečovat o duševní potřeby člověka. Ve starém náboženství patřily k nejvyzdvihovanějším duševním stavům lítost, pokání, smutek, poníženost, poslušnost a celkově pesimistický pohled na člověka a na svět. Ale v novém náboženství budou takovéto stavy zavrhovány. Tam se bude klást důraz na ovládání nálad, pozitivní myšlení, vnitřní harmonii a životní optimismus.


Vesmírná inteligence

Podle Čapka existují lidé, kteří toho vědí o Bohu velmi mnoho, například o jeho podstatě a vlastnostech, o tom, co dělal v minulosti a co bude dělat v budoucnosti. Naproti tomu stojí lidé, kteří tvrdí, že lidé si stvořili Boha sami, a tudíž existuje jen v jejich fantazii. On sám si myslel, že je v těchto věcech nutné býti skromnějším a opatrnějším. Není možné zaměňovat lidskou představu Boha s Bohem samotným. Každý člověk si vytváří představu Boha podle své rozumové, citové a mravní vyspělosti. Kdo přestal věřit v Boha, přestal pouze věřit ve svou omezenou představu. Pokud nebyl schopen si vytvořit představu vyšší, není to možné považovat za něco pozitivního nebo pokrokového. Člověk si Boha nestvořil, on jej pouze objevuje. Když Čapek zkoumal svůj duchovní vývoj, dospěl k poznání, že když hledal Boha mimo sebe, tím více se od něj vzdaloval. Když se nořil do hlubin svého bytí, tak se k němu přibližoval. Čapek si svůj nejvyšší životní ideál soustředil do představy Boha. Bůh byl pro něj smyslem veškerého života. Pokud se Bůh do někoho vtělil, nebyl to jen Ježíš, ale bylo to celé lidstvo.


Nazaretský Mistr

Čapek ve své knize „Nová brázda“ napsal, které dva názory na osobnost Ježíše z Nazaretu považoval za mylné a nesprávné. Za prvé to byla představa, že Ježíš je bytostí pouze mýtickou, která vlastně dějinně neexistovala a teprve později dostala lidské rysy. Za druhé to bylo mínění, že Kristus je jen jakýmsi abstraktním mystickým principem, který není nijak vázán na skutečného člověka Ježíše. Z těchto názorů je patrné, že Čapek v pohledu na Ježíše odmítal jak přehnaný vědecký skepticismus, tak historicky nepodložené mystické spekulace. Sám sebe označil za racionálního mystika. Podle Čapka je možné nejlépe poznat Ježíšovo učení z Kázání na hoře. Tam všechna přikázání vrcholí ve zlatém etickém pravidle: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ Čapek odmítal, že by Ježíš byl Bohem, a proto se k němu nemodlil, ani nevěřil v jeho výkupnou oběť, kterou podstoupil za celé lidstvo. Pro něj to byl veliký člověk a učitel, jehož duchovní cestu vřele doporučoval, ale nezamítal, že by se člověk mohl učit i od jiných náboženských osobností, jako byl Buddha, Konfucius, Hus, Komenský, Masaryk a jiní.


Živá Bible

Většina křesťanských církví věří, že Bible je inspirovaná Bohem, a tudíž je neomylným Božím slovem. Všechny ostatní posvátné texty tuto inspiraci postrádají, a proto jsou pouhým lidským slovem. S tímto názorem Čapek nesouhlasil. Podle něj, pokud by Bible obsahovala úplné zjevení, nemohla by si navzájem odporovat a zároveň by musela mít mnohem vyšší duchovní a mravní úroveň než jiné texty. Jako důkaz, že tomu tak není, uvedl příklad z knihy Jozue, kde museli být všichni lidé v dobytých městech pobiti. Naproti tomu v buddhistické Dhammapadě je psáno, že zlý člověk by měl být přemáhán dobrotou a lhář pravdou. Tyto dva příklady ukazují, že z posvátných textů je nutné si vybírat. Proto unitář se nebude vázat jen jednou tradicí, ale svoji Bibli bude nacházet v jakékoliv literatuře, ať bude napsána kýmkoliv v jakékoliv době. Vždy si vybere jen to dobré, pravdivé a krásné, jak mu bude v této věci jeho rozum a svědomí napovídat. Tato Bible bude stále živá, neboť staré a nevyhovující texty budou nepřetržitě nahrazovány texty novými. O staré Bibli platilo, že co je v Bibli, to je pravda. O nové Bibli bude platit, že co je pravda, to je Biblí.


Autosugestivní modlitba

Čapek už ve svých čtrnácti letech poznal prázdnotu mechanicky odříkávaných modliteb, jak se to často dělo v mnohých kostelech. Ve svém baptistickém období byl svými spoluvěřícími povzbuzován, aby se modlil, jako kdyby mluvil se skutečnou, velice vzácnou a laskavou bytostí. Ještě později si uvědomil, že vědomí přítomnosti Boží je lepší než jakákoliv modlitba. Pravá modlitba, podle něj, nespočívá v množství pronesených slov, ale je kontemplativním se naladěním na Boží vlnu. Jejím smyslem není ovlivňovat Boha, ale toho, kdo se modlí. Má autosugestivní účinek. Žádná vnější věc, ani zvláštní tělesné pozice nebo gesta by neměly být součástí takovéto modlitby. Čapek zdůrazňoval, že je možné se modlit v každé poloze, v každém čase, na každém místě s vyslovováním Božího jména, ale i bez něj. Za velmi užitečné při těchto modlitbách považoval určité techniky, známé jako relaxace, meditace a koncentrace.


Symbolické obřady

Čapek do českého unitářství zavedl čtyři obřady. Bylo to vítání nově narozených dětí, svatební a pohřební obřad a Květinová slavnost. Všem obřadům přisoudil pouze symbolický charakter a bylo možné je nahradit obřady novými. Nejoblíbenějším obřadem se stala Květinová slavnost. Ta se už od počátku koná pouze jednou za rok a to na přelomu jara a léta. Každý unitář si na tuto slavnost přinese živou květinu a tu vloží do společné vázy. Jednotlivá květina ve své rozmanitosti symbolizuje osobitost a vzájemnou nezaměnitelnost členů unitářské obce. Květiny spojené v kytici symbolizují duchovní společenství náboženské obce, kdy vzájemná láska, důvěra a přátelství hrají prvořadou úlohu. Způsob, jak byly květiny přineseny, symbolizuje svobodu a dobrovolnost, jež jsou v unitářství něčím zcela přirozeným. Při odchodu každý opět dostane květinu, obvykle jinou, než kterou si přinesl, na znamení toho, že si nevybírá, koho přijme za svého bratra či sestru. Tato slavnost byla pro svoji estetickou krásu a duchovní hloubku převzata i některými zahraničními unitářskými obcemi.


Posmrtný život

Víra, že lidský život smrtí nekončí, byla pro Čapka velmi významná. Nesouhlasil s těmi, kteří tvrdili, že je lepší se touto otázkou vůbec nezabývat. Podle něj, každý jednou odejde z tohoto světa a bylo by dobré vědět, kam půjde. Přesto to neznamená, že unitář by měl přijmout jakoukoliv víru, která mu bude předložena. V jeho době byly nejrozšířenější tři druhy věr, které se nabízely jako řešení: První, pravověrně křesťanská, s nebem a peklem, vzkříšením těl a posledním soudem se mu jevila jako příliš primitivní. Podobně se mu zdála i víra ateistická, která věří na náhodu a posmrtné nic. Poslední víra, která byla v jeho době populární, byla víra spiritistická. Podle ní se skrze média projevují duchové zemřelých a ti sdělují lidem informace o posmrtném životě. Čapek se s žádnou z těchto věr neztotožnil, ani ji nedoporučil. Naopak vybídl unitáře, aby si uchovali otevřenou mysl a dále kriticky zkoumali tuto oblast. Sám nabídl tři způsoby, jak poodhalit roušku onoho světa. Cestu parapsychologie, jógy a spolehnutí se na autoritu těch, kteří v oblasti změněných stavů vědomí sami experimentovali. On sám věřil na základě svých duchovních zkušeností, že život v těle není jediným životem a že naše Země není jedinou planetou obydlenou inteligentními bytostmi.


Náboženství a věda

Věda provedla revoluci v mnohých oborech, přesto je dosud mnoho lidí, kteří se ve svých životech řídí  starověkými náboženskými mýty. Podle Čapka se stále ještě objevují náboženské učebnice, kde vznik vesmíru začíná stvořením světa podle biblického podání, přičemž věda postupně odhalila, že vesmír vznikl na základě evolučního procesu a nikoliv tak, jak je to popisováno v knize Genesis. Tyto poznatky byly pro Čapka něčím naprosto samozřejmým, neboť vědecká metoda byla pro něj tím nejlepším prostředkem ke zjišťování pravdy i v náboženství. Jestliže věda dosáhla takového pokroku, proč by to tak nemohlo být i v náboženství? Proto doporučoval, aby unitářský duchovní nebyl vzdělán v tradiční teologii, kterou považoval za nauku o starých bájích, ale měl dobrý rozhled v religionistice, filosofii, sociologii a psychologii. Už tehdy si Čapek uvědomoval, jak důležité je znát lidskou duši s využitím dobrých psychologických poznatků, aby mohl někomu jinému účinně pomoci. Proto si zřídil duchovní poradnu, kde ve spolupráci s praktickým lékařem takovou psychoterapeutickou pomoc poskytoval.


Sociální otázka

V době po I. světové válce byla sociální otázka velmi živá. Nebyla populární jen mezi dělníky, ale v celé společnosti. I církve se k ní vyjadřovaly. Čapek měl oproti nim výhodu, že se nemusel ohlížet na autoritu církve, tradice nebo Bible. Oproti Marxovi tvrdil, že práce a hospodářství jsou výsledkem činnosti lidského ducha a ne naopak. Za velký omyl považoval, že když se dělnictvo zmocní vlády, tak automaticky nastane spravedlivý hospodářský řád. Podle něj je nejprve nutné odstranit v lidských myslích staré pověry a předsudky. Potom je potřeba vzdělaných a charakterních lidí. Jen člověk eticky vyspělý může reformovat společnost. Na druhou stranu si uvědomoval, že ani náboženská společnost nemůže definitivně vyřešit sociální otázku, ale může pomoci, aby bylo více těch, kteří by vytvořili nové společenské uspořádání s pomocí duchovních prostředků, a ne násilím.

Autor: Luděk Pivoňka