John H. Reisinger: Čtyři Abrahamova potomstva 9.

Kapitola 9.

Smlouva s Abrahamem

Je na čase, abychom se podívali na abrahamovskou smlouvu jako takovou a na to, co přesně slibovala a co tyto sliby znamenají pro Izrael a pro dnešní věřící. První zaslíbení dané Abrahamovi je zaznamenáno v 1. Mojžíšově 12:1-3:

I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (1. Mojžíšova 12:1-3)

To, co nás na tomto textu při našem studiu zvláště zajímá, jsou zaslíbení, která se týkají velkého národa a země a dále slova: V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. Už jsme si ukázali, že to poslední je evangelijní zaslíbení Krista samotného. Toto konkrétní zaslíbení nemůže mluvit o fyzickém Izraeli jinak než jako o prostředku, skrze nějž byl Mesiáš přiveden na svět. Napřed se budeme zabývat zaslíbenou zemí.

Země zaslíbená

V 1. Mojžíšově 12:1-3 není slíbena žádná určitá země. Abraham měl prostě jít do země, kterou mu Bůh ukáže. Teprve poté, co dorazil do kenaanské země, ji Bůh jemu a jeho potomstvu slíbil.

Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (1. Mojžíšova 12:6-7)

Když se Abraham rozešel s Lotem, Bůh Abrahamovi potvrdil svůj slib, že jeho potomstvo obdrží zemi za dědictví. Nyní Bůh dodává, že toto dědictví bude „navěky“. Nelze nevidět, že samotná podstata Božího slibu Abrahamovi spočívá v následujícím:

• fyzická země;
• potomstvo, které zemi obdrží, jsou přirozené děti;
• zemi budou mít v držení „navěky“.

Osobně věřím, že Nový zákon považuje fyzickou zemi za předobraz duchovního odpočinutí a Izraelce za předobraz skutečných věřících. Ve Starém zákoně však není nic, co by nás přivedlo k tomuto závěru. Kdybychom neměli nic než Starý zákon, velmi snadno bychom mohli mít na Izrael a Palestinu stejný pohled, jaký má dispenzacionalismus.

Následující popis skutečné fyzické země představuje poselství, které se ve Starém zákoně stále vrací:

Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno. Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“ (1. Mojžíšova 13:14-17)

V 1. Mojžíšově 15:6-7 Bůh potvrzuje svůj slib nespočetného potomstva i země a zřetelně říká, že právě proto byl Abraham povolán z Uru:

A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ (1. Mojžíšova 15:7)

Země je dána jako trvalé dědictví zčásti i proto, aby napomohla udržet zvláštní lid, čili lidské dědictví, z nějž vzejde Mesiáš.

Ve verších 1. Mojžíšova 15:8-17 je zaznamenána vlastní smlouva, kterou Bůh s Abrahamem uzavřel a ve verši 18 se opakuje, že jádrem smlouvy je fyzická země. Dispenzacionalismus trvá na tom, že je to „bezpodmínečné“ zaslíbení, které se nikdy doslova nenaplnilo a proto pro fyzický izraelský národ pořád platí. V tomto textu jsou zmíněny konkrétní hranice země:

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu …“ (1. Mojžíšova 15:18)

V celé 15. kapitole není ani zmínka o „požehnání pro všechny národy“. Určitě vidíte, jak je to významné.

V 1. Mojžíšově 17 je zaznamenáno, jak Bůh Abrahamovi znovu potvrdil zaslíbení, která mu dal, a smlouvu, kterou s ním uzavřel v 1. Mojžíšově 15:18. Ve verších 1-5 se Abramovo jméno mění na Abraham a je zde zopakován slib nespočetného potomstva. Verš 6 jmenuje tři konkrétní požehnání, která Bůh Abrahamovi slíbil:

Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. (1. Mojžíšova 17:6)

Všimněte si dobře, že zaslíbení, daná na začátku kapitoly Abrahamovi, jsou skoro stejná jako zaslíbení, která později dostal Izmael:

A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. (1. Mojžíšova 17:20)

V 1. Mojžíšově 25:12-18 se dovídáme, jak se tento slib daný Izmaelovi naplnil:

Toto je rodopis Abrahamova syna Izmaela, kterého Abrahamovi porodila Sářina otrokyně Hagar egyptská. … To jsou Izmaelovi synové a to jsou jejich jména podle jejich dvorců a hradišť; dvanáct předáků jejich národů. (1. Mojžíšova 25:12,16)

Verše 1. Mojžíšova 17:7-8 jsou z mnoha důvodů velmi důležité. Musíme si dobře všimnout, co přesně se zde slibuje:

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem. (1. Mojžíšova 17:7-8)

Tato slova jsou velmi jasná a zároveň velmi poučná. Shrnují podstatu potvrzené abrahamovské smlouvy a jejích zaslíbení. Znovu si můžeme všimnout, že zaslíbení o „požehnání pro všechny národy“ zde chybí. A ještě několik věcí je důležitých.

Především: „smlouva“ z 1. Mojžíšovy 17:7 je uzavřena s potomky (v množném čísle) – Bůh „jim“ bude Bohem. Nový zákon nám říká, že „tvé potomstvo“ označuje Izáka jako Abrahamova duchovního potomka. To je zřejmé z následujícího srovnání Římanům 9:7 a 1. Mojžíšovy 17:18-21:

Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ Bůh však pravil: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára …“ (1. Mojžíšova 17:18-21)

… ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž „z Izáka bude povoláno tvé potomstvo“ … (Římanům 9:7)

V Římanům 9:7 je ve skutečnosti citována 1. Mojžíšova 21:12, kde Bůh o Izmaelovi a Izákovi opakuje totéž. Fráze „ustavit svou smlouvu“ je tím, co činí rozdíl mezi různými tělesnými potomstvy. Toto rozlišení se týká linie potomstva, ze které vzejde slíbený Mesiáš. Po Jákobovi toto označování konkrétního syna končí. Jakmile vznikl Izrael jako národ, je zaslíbení Mesiáše včleněno do mojžíšovské smlouvy a přechází na národ jako na celek.

To druhé, co stojí v 1. Mojžíšově 17:7-8 za pozornost, je slovo věčnou. Všimněme si, že ve verši 7 Bůh činí svou smlouvu s Abrahamem a jeho potomstvem smlouvou věčnou a slibuje, že bude Bohem jemu i jeho potomstvu:

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (1. Mojžíšova 17:7)

Ve verši 8 Bůh Abrahamovi a jeho potomstvu slibuje celou kenaanskou zemi do věčného vlastnictví a opakuje, že jim bude Bohem:

A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem. (1. Mojžíšova 17:8)

Z hlediska výkladu není možné od sebe v těchto dvou verších oddělit „zaslíbenou zemi“, „věčnou smlouvu“ a slib „budu jim Bohem“. Potomci z verše 7 musí být stejní lidé jako potomci z verše 8. Věčné vlastnictví kenaanské země slibuje Bůh stejným lidem, kterým slíbil, že bude jejich Bohem a oni jeho lidem. Nemůžeme si vybírat, co by se líbilo našemu teologickému vkusu, ani nemůžeme část tohoto textu vykládat v přirozeném a část v duchovním smyslu, aniž bychom měli v Novém zákoně jasný důkaz, že mu takto rozuměli apoštolové. Teologie smlouvy užívá sedmý verš jako klíčový argument ve snaze dokázat, že jejich tělesné děti jsou stále zahrnuty v „Boží smlouvě (milosti) s Abrahamem“. Musí však pomíjet skutečnost, že stejným lidem slibuje osmý verš fyzickou palestinskou zemi do věčného vlastnictví. Dispenzacionalismus bude na druhou stranu osmým veršem dokazovat, že tělesným Židům je Palestina bezpodmínečně slíbena a že ji obdrží v budoucnosti.

Od 1. Mojžíšovy 17 až do konce Starého zákona je země jedním z hlavních bodů smlouvy, kterou Bůh s Abrahamem a jeho potomstvem uzavřel. Lépe řečeno, je tím hlavním bodem. Proto je zásadní, abychom si položili a správně zodpověděli otázku: „Máme slib ‚země‘ chápat v přirozeném smyslu (že se naplní přirozeným způsobem v budoucnosti), nebo v duchovním smyslu (že je již naplněn v Kristu a v evangeliu)?“ Máme verši Židům 4:11 rozumět tak, že zaslíbení země je již naplněno v tom, že „odpočinutí v Kristu“ je jisté, ale ještě ne v tom, že bychom je plně prožívali? Nepochybně nemusím vysvětlovat, jak dalekosáhlé důsledky z této otázky vyplývají!

Jak dlouho je „navěky“?

Než se pustíme do té stránky zaslíbení, která se týká země, podívejme se na slovo věčný či trvalý, navěky či provždy. Je naprosto zřejmé, že kenaanská země je Abrahamovi a jeho potomstvu slíbena do věčného vlastnictví. Nemusíme se shodnout na tom, jak Nový zákon tuto skutečnost vykládá, ale kdybychom nepřipustili, že Bůh Abrahamovi a jeho potomstvu navěky slíbil fyzickou zemi, popírali bychom, co v 1. Mojžíšově 17:7-8 říká samo Písmo.

Pokud správně pochopíme, jak Starý zákon toto slovo věčný užívá, pomůže nám to vyřešit zaslíbení země. Jak máme rozumět tomu, že je věčné něco, co nejenže na věky netrvalo, ale očividně ani trvat nemělo nebo nemohlo? Slovo věčný se používá o mnoha skutečnostech zaslíbených ve staré smlouvě, a Nový zákon jednoznačně ukazuje nejen, že většina z těchto věčných skutečností skončila, ale že proroci jasně předpovídali jejich konec, až přijde Kristus. Když si několik těchto věčných věcí vyjmenujeme, pomůže nám to pochopit, jak toto slovo používá 1. Mojžíšova 17:7-8, a to nám zase vrhne trochu potřebného světla na samotné zaslíbení země.

1. Áronovské kněžství mělo být „trvalé kněžství“, ale zcela určitě skončilo. Snad nám napoví tento text, který jako možné vysvětlení toho, jak dlouho mělo trvalé kněžství skutečně trvat, dodává slova „po všechna pokolení“:

   Toto pomazání je uvede v trvalé kněžství po všechna pokolení. (2. Mojžíšova 40:15)

   Ta bude pro něho i pro jeho potomstvo smlouvou trvalého kněžství … (4. Mojžíšova 25:13)

   Slovo trvalý zde označuje Boží záměr a závazek Áronovi a jeho synům, že budou „navždy“ jeho kněžími. My ale víme, že áronovské kněžství definitivně skončilo Kristovou smrtí a vznikem Kristova těla o letnicích.

2. Velikonoce měly být „provždy“ svátkem.

   Ten den [velikonoce] vám bude dnem pamětním … To je provždy platné nařízení. (2. Mojžíšova 12:14)

3. Všechny chrámové obřady, rituály a služby měly platit „provždy“ (2. Mojžíšova 27:21).
4. Sobota byla „provždy“ platným znamením.

   Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. (2. Mojžíšova 31:16-17)

5. Znamení obřízky bylo „věčné“ znamení. Bylo to znamení „věčného“ slibu, že Abrahamovo potomstvo obdrží zemi (1. Mojžíšova 17:8).

   Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě … Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou. (1. Mojžíšova 17:13)

Víme bezpečně, že nic z toho ve skutečnosti věčně netrvalo. Víme také, že to tak Bůh ani nikdy nezamýšlel. Je zřejmé, že v žádném z těchto starozákonních oddílů nemůže „věčný“ znamenat „bez konce“. Kdybychom na tom trvali, znamenalo by to buď, že Bůh zvolil nevhodné slovo, nebo že nechápeme, co tím slovem myslel. Jsem si vědom, že s dispenzacionalistickým výkladem se to moc neshoduje, ale je to zřejmý biblický fakt.

Věčné áronovské kněžství pominulo v Kristu, věčné velikonoce pominuly, když byl obětován pravý velikonoční Beránek, věčná chrámová služba byla jen předobrazem skutečné věčné Kristovy služby, věčný sobotní odpočinek daný Izraeli jako znamení mojžíšovské smlouvy byl nádherným obrazem našeho skutečného věčného odpočinku v Kristu (Židům 4:1-11) a tělesná obřízka byla předobrazem znovuzrození, čili obřízky srdce. Je zřejmé, že nic z toho nemělo zůstat nastálo, a přitom Starý zákon výslovně uvádí, že to všechno mělo trvat navždy nebo navěky. Je to snad proti některému z pravidel logického konzistentního výkladu, když budeme slib věčného vlastnictví země chápat podobně jako ty ostatní věčné záležitosti?

Z Nového zákona je naprosto jasné, že něco, co je věčné, musíme podle kontextu chápat v jednom ze dvou smyslů:

1. (1) Je to dáno, aby to bylo fyzickým a dočasným „předobrazem“ něčeho jiného, co je duchovní a věčné. Předmět slibu se stává skutečně věčným, až když se naplní v tom, co zobrazuje. Izrael se stal Božím lidem „navěky“, když došel naplnění v církvi, pravém „Božím Izraeli“. Áron je opravdu knězem „navěky“, protože došel naplnění v Kristu, našem veleknězi. Sobota je znamením „navěky“, když byla naplněna věčným spasením čili odpočinutím v Kristu. Boží lid bude opravdu navěky bezpečně přebývat ve skutečné svaté zemi, až navěky odpočine v Kristu ve městě s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh
2. (2) Bude to trvat tak dlouho, jak dlouho bude platit smlouva, která to ustanovila. Změna smlouvy znamená změnu všeho, co z ní vyplývá (Židům 7:11-12).

Ať se přikloníme k jednomu nebo k druhému pohledu, pro naši diskuzi to v konečném důsledku znamená totéž. Ať slovo věčný znamená to nebo ono, obojí nebo ani jedno z uvedeného, jedna věc je naprosto jistá – na mnoha místech Starého zákona věčný prostě nemůže znamenat „bez konce“. Nový zákon o většině záležitostí, které podle staré smlouvy měly být věčné, výslovně říká, že zcela pominuly, když přišel Kristus. Když nová smlouva nahradila starou, nahradila také všechno, co stará smlouva vytvořila. To je jasné učení Nového zákona, které si musíme osvojit a včlenit do svého teologického uvažování.

Vznik Izraele jako národa vyznačily velikonoce (2. Mojžíšova 12). Jedinečný vztah Izraele jako zvláštního národa k Bohu ustanovila smlouva, jejímž znamením byla sobota (2. Mojžíšova 31:12-17; 5. Mojžíšova 5:15; Ezechiel 20:12,20). Celý kněžský řád existoval kvůli „hříchům spáchaných“ za první smlouvy (Židům 9:15), která byla uložena ve schráně smlouvy za oponou v nejsvětější svatyni. Právě toto všechno dohromady činilo Izrael zvláštním a odděleným věčným národem. Věčný národ, věčné kněžství i věčné znamení, ustanovené ve staré smlouvě, skončily, když Kristus smlouvu naplnil. To, co všechny tyto věci představovaly, je skutečně ustanoveno navěky, neboť je to založeno na nové a opravdu věčné smlouvě (Matouš 26:28; Židům 13:20), která nikdy nebude potřebovat úpravu, dodatky ani žádnou jinou změnu. To je ta skutečně věčná smlouva, o které se mluví v Židům 13:20 a která nebude nikdy nahrazena jinou. To je smlouva, která opravdu nikdy neskončí!

Chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů právě v tom okamžiku, kdy pravý velikonoční Beránek „skonal“ (Matouš 27:50-51, KR). Pravý velekněz oponou nejen prošel, on ji zcela strhl. Tento konkrétní okamžik dějin a tuto událost nabitou významem musíme chápat jako počátek Kristovy služby v nové smlouvě a konec staré smlouvy včetně všeho, co ustanovila. A toto všechno musí zahrnovat také všechno, co bylo podle staré smlouvy věčné.

Dispenzacionalisté se nemýlí, když tvrdí, že jádrem abrahamovské smlouvy, řečeno slovy Starého zákona, je zaslíbení, že „Izrael navěky obdrží kenaanskou zemi“. Tento slib byl součástí smlouvy, která byla sjednána v 1. Mojžíšově 15 a používá slova přesně popisující konkrétní hranice země, slíbené Abrahamovi a jeho potomstvu. Jedině zvláštní Boží zjevení by někomu mohlo dát právo vykládat tento slib země z abrahamovské smlouvy v duchovním smyslu:

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu …“ (1. Mojžíšova 15:18)

Citovat verše jako Jozue 23:13, podle nichž se „to všechno už naplnilo“, nic nedokazuje. V Davidově době, dávno po tom, co byl verš Jozue 23:13 napsán, se stále ještě čekalo, že „smlouva s Abrahamem“ bude naplněna v budoucnosti, a zaslíbení stále ještě spočívalo v tom, že izraelský národ má tuto zemi obdržet do věčného vlastnictví. Bible opět mluví jasně:

… potomkové Izraele, jeho služebníka, Jákobovi synové, jeho vyvolení! Je to Hospodin, náš Bůh, kdo soudí celou zemi. Věčně pamatujte na jeho smlouvu, na slovo, jež přikázal tisícům pokolení. Uzavřel ji s Abrahamem, přísahou ji stvrdil Izákovi, stanovil ji Jákobovi jako nařízení, Izraeli jako smlouvu věčnou: „Dám ti kenaanskou zemi za dědičný úděl!“ (1. Paralipomenon. 16:13-18)

Tato slova jsou jednoznačná. K věčné smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, patří zaslíbení fyzické země právě tak jako slib: „Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ Můžeme věřit, že Nový zákon vykládá zaslíbení země v duchovním smyslu, ale nemůžeme popřít, že sama smlouva, jak ji dostal Abraham, se týkala fyzického Kenaanu. Podobně nemůžeme popřít, že zaslíbení země je v celém Starém zákoně neustále v popředí. Věřím, že dispenzacionalisté se mýlí, když nevidí, že Nový zákon vykládá zaslíbení země duchovně, ale popírat něco, co jasně říká Starý zákon, není řešením. Jak to řekl jeden bratr: „To, že dispenzacionalisté přivázali koně ke špatnému kůlu, ještě neznamená, že žádný kůň není.“

Žalm 105 je výčtem požehnání, která dal Bůh Izraeli v minulosti a která mu ještě slíbil do budoucna (od té chvíle). David opakuje už citovaná slova. V osmém verši dodává, že také Bůh „věčně pamatuje na svou smlouvu“. Potom pokračuje tím, že mluví o zemi.

… potomkové Abrahama, jeho služebníka, Jákobovi synové, jeho vyvolení! Je to Hospodin, náš Bůh, kdo soudí celou zemi. Věčně pamatuje na svou smlouvu, na slovo, jež přikázal tisícům pokolení. Uzavřel ji s Abrahamem, přísahou ji stvrdil Izákovi, stanovil ji Jákobovi jako nařízení, Izraeli jako smlouvu věčnou: „Dám ti kenaanskou zemi za dědičný úděl!“ (Žalmy 105:6-11)

Zdá se, že tyto verše nelze srovnávat s oddíly jako Lukáš 1:68-79 a nevidět, že Nový zákon užívá stejných slov v duchovním smyslu. Není pochyb, že v Žalmu 105:6-11 je předmětem zaslíbení fyzická země, ale v Lukášovi 1:68-79 a v dalších novozákonních oddílech je předmětem téhož zaslíbení spása či duchovní odpočinutí. Lukáš se o fyzické Palestině nezmiňuje ani náznakem. Slova Starého zákona vykládá zcela v duchovním smyslu.

V Jeremjášově době bylo zaslíbení „budu jim Bohem“ i vlastnictví země rovnocennými prvky věčné smlouvy, kterou Bůh slíbil uzavřít s Izraelem v posledních dnech. Když čteme tyto verše, mohli bychom se ptát: „Co se stalo s tou předchozí věčnou smlouvou, kterou Bůh uzavřel s Izraelem?“ Jak by nějakou skutečně věčnou smlouvu mohla nahradit jiná věčná smlouva, jestliže věčná znamená bez konce?

Hle, já je shromáždím ze všech zemí, do nichž jsem je ve svém hněvu, rozhořčení a velikém rozlícení rozehnal. Přivedu je zpět na toto místo a usadím je v bezpečí. Budou mým lidem a já jim budu Bohem. Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby dobře bylo jim i jejich synům po nich. Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dobro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali. Budu se z nich veselit, z celého srdce a z celé duše prokazovat dobro; v té zemi je opravdu zasadím. (Jeremjáš 32:37-41)

Jak máme tomuto zaslíbení země, které bylo dáno Abrahamovi a které se v celém Starém zákoně znovu a znovu opakuje, rozumět? Není nejmenších pochyb, že podstatou smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a kterou Izraeli neustále připomíná, je věčné vlastnictví kenaanské země. Má se tento slib teprve naplnit, a to v přirozeném smyslu, na fyzickém Izraeli a fyzické Palestině? Je základní přístup dispenzacionalistů k Písmu správný? Nebo má být zaslíbení země přijímáno v duchovním smyslu? Najdeme odpověď na tyto otázky ve Starém zákoně, nebo ve slovech apoštolů, když Starý zákon vykládají? Tato poslední otázka je nejdůležitější. Na tom, kde člověk odpovědi hledá, závisí, jaké odpovědi najde! Když bude vykládat Nový zákon Starým, dostane úplně jiné odpovědi, než když bude vykládat Starý zákon Novým.

1. Především si musíme uvědomit, že v Novém zákoně není zaslíbení země ani jednou zopakováno nebo připomenuto, dokonce ani v Římanům 11, ani v celé knize Zjevení. Ano, je to argument z mlčení, ale to mlčení je velmi nápadné a v jeho důsledku stojí veškerá dispenzacionalistická teologie o Izraeli a o zemi výhradně na Starém zákoně. Proto dispenzacionalismus očekává, že se slib o zaslíbené zemi naplní v budoucnosti přirozeným způsobem. V tom se shoduje s těmi, kdo Krista odmítli a ukřižovali, protože o něj a o formu jeho království, které není z tohoto světa, neměli zájem.
2. Ty oddíly, kde by člověk čekal, že Nový zákon zaslíbení země zopakuje, je výslovně vykládají v duchovním smyslu. To je jasně vidět v každém kázání ze Skutků, v listu Židům a v oddílech, jako je již citovaný Lukáš&nsbp;l:68-79. Pisatelé Nového zákona Židům stále ukazují, že zaslíbení, daná Abrahamovi, se již naplnila na kříži a o letnicích (Skutky 3:24-26). Ani jednou je neodkazují do budoucna příslibem, že zemi ještě obdrží.
3. Jediný oddíl Nového zákona, který výslovně mluví o „zaslíbené zemi“, zřetelně ukazuje, že tato země byla jen závdavkem něčeho většího.

    

   Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Židům 11:8-10)

   Je zřejmé, že si Abraham, když ve skutečnosti stál oběma nohama přímo v zaslíbené zemi, uvědomoval, že tato země není tím vším nebo tím pravým, co bylo slíbeno, ale jen závdavkem něčeho většího. Abrahamova konečná naděje byla „nebeská“ (Židům 11:16), ne „pozemská“ (Židům 11:13). I když žil ve fyzické zaslíbené zemi, stále vyhlížel nebeské město. Snad každému, kdo není teologicky zcela předpojatý, musí být jasné, že Abraham nedoufal v pozemskou Palestinu, ale v samotné nebeské město. Verše Židům 11:13,16 to dokazují nade vši pochybnost. Nesmíme ovšem zapomínat, že to, jak slibu rozuměl Abraham, víme jen z toho, co nám Duch svatý zjevil v Novém zákoně. Abrahamův životopis v 1. Mojžíšově bychom mohli studovat tisíce let, a stejně bychom nikdy nepřišli na to, co je zjeveno v Židům 11:8-10.¹

   Dispenzacionalismus trvá na tom, že otázka, zda Izrael někdy v budoucnu obdrží kenaanskou zemi, je otázkou Boží věrnosti: dodrží Bůh svou smlouvu? Tento způsob uvažování přehlíží vlastní podstatu skutečného zaslíbení. Představme si otce, který svému synu slíbí automobil, když neodmaturuje hůř než na dvojky. Kluk čeká nějaký malý kompakt. Tak se opravdu snaží a nakonec má dokonce i pár jedniček. Když přinese vysvědčení, otec mu dá klíčky a oznámí: „Tvoje nové vozidlo na tebe čeká v garáži.“ Kluk vystartuje, letí do garáže a zkouší hádat, co to je za kompakt a jakou má barvu. Představte si jeho šok, když objeví zbrusu nový sporťák za půldruha miliónu se vším možným i nemožným dovybavením. Čekali byste, že se zklamaně vrátí k otci, aby si postěžoval, že čekal káčko nebo matýska?

   Myslíte, že by kterýkoli starozákonní věřící, včetně Abrahama samotného, vyměnil to, co má teď v Boží přítomnosti, za celou Palestinu? Opravdu si myslíte, že věřící žid by se v budoucnu mohl cítit „zrazený“, kdyby nedostal nic víc než samo nebe? Kdybyste byli židy, kteří žijí v nebeském městě, měli byste pocit, že Bůh vzal zpět své slovo, když vám dal nebeský Jeruzalém místo pozemského? Naříkali byste, že nedodržel slib, který dal Abrahamovi?

   Vlastně chci říct toto: (1) Každý slib daný Abrahamovi a jeho potomstvu je nyní buď duchovně naplněn v Kristu, nebo bude naplněn v novém nebi a na nové zemi, nebo zanikl se zánikem staré smlouvy, nebo – v některých případech – dojde ke „dvojitému“ naplnění. (2) Všechno, co věřící dostává „v Kristu“, je mnohem lepší než cokoli ve fyzickém světě, včetně celé palestinské země. Každý věřící, ať žid nebo pohan, bude nakonec sjednocen s Kristem jako část jeho nevěsty (Zjevení 21) a dosáhne „něčeho lepšího“ (Židům 11:39-40).

   Jak dispenzacionalisté, tak zastánci teologie smlouvy by toto zaslíbení, dané Abrahamovi a jeho potomstvu, chtěli prostřednictvím posloupnosti tělesných dětí přenést v jeho přirozeném smyslu do dnešní doby. Jedni i druzí tvrdí, že slib daný Abrahamovi a jeho potomstvu je bezpodmínečná smlouva, a proto stále platí pro tělesné potomky. Pro dispenzacionalistu potomstvo znamená fyzický Izrael a pro pedobaptistu tělesné děti věřících. Pedobaptista žádá, aby abrahamovská smlouva byla zvláštní smlouvou s věřícími o spasení jejich tělesných dětí, která platí i dnes. Dispenzacionalista žádá, aby tato smlouva byla zvláštní, dosud platnou smlouvou se Židy o Palestině. Pedobaptista nakonec dělá s Abrahamovým potomstvem totéž, co dispenzacionalista! Má přitom jen jiný cíl.

4. Patrně je jasné, že Nový zákon chápe všechno, co je zahrnuto ve slibu „vlastnictví země“, tak, že je to vlastnictvím věřícího nové smlouvy v duchovním smyslu. Zaslíbení země ve své podstatě zahrnovalo „odpočinutí ode všech nepřátel“ a úplné zabezpečení všech potřeb. „Odpočinek“ a všechno, co s ním souvisí, byl v popředí Starého zákona. Odpočinutí a naprosté zabezpečení je i jádrem zvěsti evangelia v Novém zákoně, jenže v duchovním smyslu. Nalézt svědectví o naplnění zaslíbeného odpočinutí v oddílech jako Matouš 11:28-30, Židům 4 a zvláště Lukáš 1:68-79 není těžké. Nejsou důležité skutečné pozemky (fyzická země), ale skutečné a věčné „pozemky“ (požehnání, jejichž předobrazem země byla).

Může být užitečné shrnout si obsah této kapitoly do tabulky. Pomůže nám to, abychom si vtiskli do paměti, jak máme rozumět slovu věčný, když je čteme v mnoha zaslíbeních Starého zákona.

Zaslíbení	Předobraz ve Starém zákoně	Naplnění v Novém zákoně
Kněžství navěky	Áron	Kristus
Chrám navěky	Stánek	Kristovo tělo
Sobota navěky	Sedmý den	Odpočinutí ve spasení (Židům 4)
Obřízka navěky	Tělesná obřízka	Znovuzrození
Země navěky	Pozemský Jeruzalém	Nový Jeruzalém (Zjevení 21)

Pokračování

¹ Dispenzacionalismus zjevení Nového zákona o tom, co měl Abraham v srdci, nepřijímá, a teologie smlouvy se neústupně snaží vyčíst je ve Starém zákoně.