John H. Reisinger: Čtyři Abrahamova potomstva - Dodatek A

Dodatek A

Teologie smlouvy

Všechny následující citace pocházejí z Westminster Confession of Faith (Westminsterské vyznání víry),¹ které si ze všech dokumentů, jež povstaly z reformace, získalo nejširší přijetí a uznání. Představuje jak historický, tak dnešní pohled důsledných zastánců teologie smlouvy. Nedávno se názory na to, co Confession ve skutečnosti říká a jak má být vykládáno, značně rozrůznily, ale pokud vím, žádná presbyteriánská skupina zatím nezpochybnila Confession samotné v tom, co říká o smlouvách, o zákoně a o církvi.

1. Člověk je vždy vázán smlouvou s Bohem.

   Bůh stojí nad stvořením tak vysoko, že rozumní tvorové, ač jsou mu jako svému stvořiteli povinni poslušností, by ho nikdy nemohli zakusit jako své požehnání a odměnu, kdyby to Bůh sám ze své vůle nepřipustil, což se mu zlíbilo vyjádřit smlouvou.^a (Kapitola VII., oddíl I., zvýraznění textu pochází ode mne)

   ^a Izajáš 40:13-17; Jób 9:32-33; 1. Samuelova 2:25; Žalmy 113:5-6; 100:2-3; Jób 22:2-3; 35:7-8; Lukáš 17:10; Skutky 17:24-25.

2. Celé Písmo pokrývají dvě smlouvy. První z nich je „smlouva skutků“, uzavřená s Adamem v zahradě před jeho pádem. Druhá je „smlouva milosti“, uzavřená s Adamem bezprostředně po pádu.
   • Smlouva skutků:

     První smlouva uzavřená s člověkem byla smlouva skutků,^b v níž byl život Adamovi a v něm jeho potomstvu slíben^c pod podmínkou dokonalé osobní poslušnosti.^d (Kapitola VII., oddíl II., zvýraznění textu pochází ode mne)

     ^b Galatským 3:12. ^c Římanům 10:5; 5:12-20. ^d 1. Mojžíšova 2:17; Galatským 3:10.

   • Smlouva milosti:

     Když člověk padl a tím se zbavil schopnosti života podle této smlouvy [skutků], zlíbilo se Hospodinu uzavřít s ním druhou smlouvu,^e obecně zvanou smlouva milosti: podle ní nabízí hříšníkům v Ježíši Kristu život a spasení zadarmo; aby mohli být spaseni, vyžaduje od nich víru v Krista;^f a slibuje, že všem, kteří jsou předurčeni k životu, dá svého Svatého ducha, aby je učinil ochotnými a schopnými uvěřit.^g (Kapitola VII., oddíl III.)

     ^e Galatským 3:21; Římanům 8:3; 3:20-21; 1. Mojžíšova 3:15; Izajáš 42:6. ^f Marek 16:15-16; Jan 3:16; Římanům 10:6,9; Galatským 3:11. ^g Ezechiel 36:26-27; Jan 6:44-45.

     Tato smlouva byla jiným způsobem vykonávána v době zákona a jiným v době evangelia; …ⁱ (Kapitola VII., oddíl V.)

     ⁱ 2. Korintským 3:6-9.

3. Požehnáním, slíbeným ve smlouvě skutků, byl život a Adam dostal schopnost „zasloužit si“ toto slíbené požehnání života tím, že bude poslušně plnit podmínky této smlouvy.

   … v níž byl život Adamovi … slíben^c pod podmínkou dokonalé a osobní poslušnosti.^d (Kapitola VII., oddíl II., zvýraznění textu pochází ode mne)

   ^c Římanům 10:5; 5:12-20. ^d 1. Mojžíšova 2:17; Galatským 3:10.

   Bůh dal Adamovi zákon v podobě smlouvy skutků, v níž jej a jeho potomky zavázal k osobní, naprosté, přesné a trvalé poslušnosti; za její naplnění mu slíbil život a za její porušení mu pohrozil smrtí; a dal mu sílu a schopnost ji dodržet.^a (Kapitola XIX., oddíl I., zvýraznění textu pochází ode mne)

   ^a 1. Mojžíšova 1:26-27; 2:17; Římanům 2:14-15; 10:5; 5:12,19; Galatským 3:10,12; Kazatel 7:29; Jób 28:28.

4. Obsahem smlouvy skutků, kterou měl Adam poslouchat, aby získal život, bylo desatero přikázání, „obecně zvané“ – ale žádný autor Písma je tak nenazývá – „mravní zákon“.

   Tento zákon [daný Adamovi v podobě smlouvy skutků] zůstal i po jeho pádu dokonalým měřítkem spravedlnosti; a jako takový jej Bůh vydal na hoře Sínaj v desateru přikázání zapsaných na dvou deskách …^b (Kapitola XIX., oddíl II., zvýraznění textu pochází ode mne)

   ^b Jakubův 1:25; 2:8,10-12; Římanům 13:8-9; 5. Mojžíšova 5:32; 10:4; 2. Mojžíšova 34:1.

5. Podmínkou smlouvy byla „naprostá, dokonalá a přesná osobní poslušnost“ ve zkušební době. Kapitola 7., oddíl 2. i kapitola 19., oddíl 1. říkají, že Adam byl „zavázán smlouvou skutků“ a že mu byl slíben život jako odměna za dodržování podmínek smlouvy.
6. Adam svým hříchem (tím, že neuposlechl smlouvu skutků a nezískal život), navždy ztratil možnost zasloužit si život skutky.

   Když člověk padl a tím se zbavil schopnosti [dosáhnout] života podle této smlouvy [dodržováním jejích podmínek a tím, že získá život, který je v ní slíben], zlíbilo se Hospodinu uzavřít s ním druhou smlouvu,^e obecně zvanou smlouva milosti … (Kapitola VII., oddíl III., zvýraznění textu pochází ode mne)

   ^e Galatským 3:21; Římanům 8:3; 3:20-21; 1. Mojžíšova 3:15; Izajáš 42:6.

Otázka: představuje Písmo tragédii Adamova pádu vůbec někdy tak, že Adam „ztratil možnost zasloužit si život“, nebo ji líčí tak, že Adam ztratil život a spravedlnost, které už měl v důsledku toho, že byl stvořen spravedlivým podle Božího obrazu? Nikde se neříká, že Adam nedokázal získat něco, co ještě neměl. Vždy se mluví o tom, že ztratil něco, co už měl. Srovnej také Heidelberg Confession (Heidelberské vyznání), které celou smlouvu skutků zpochybňuje tím, že o ní naprosto mlčí.

Takzvaná smlouva milosti je ve skutečnosti zvěst evangelia milosti. Tato „smlouva“ čili vlastně evangelium milosti dnes dává hříšníkům šanci získat vírou to, co by si Adam zasloužil, kdyby dodržoval smlouvu skutků. V Písmu není nikde ani náznak takovéto představy nebo srovnání.

Z toho, že je jen jediná neměnná smlouva milosti (podle základních předpokladů teologie smlouvy), vyplývají určité velmi logické závěry:

1. Může existovat jen jediná Církev, a proto musí být izraelský národ a dnešní církev jedno a totéž.
2. Viditelná znamení, pečeti a způsoby uctívání jsou v novém způsobu provádění smlouvy jiné, ale ta jediná smlouva sama je stále stejná, nezměněná a dosud platná.
3. Protože „mravní zákon“ (kamenné desky) vyjadřuje Boží povahu, jsou tyto desky neměnným kodexem jednání, kterému jediný Boží lid podléhá ve všech dobách. Kristus (v kázání na hoře) a apoštolové (v epištolách) autoritu mravního zákona (kamenných desek) potvrzují a ukazují nám skutečný smysl tohoto neměnného mravního zákona, napsaného na těchto deskách smlouvy. Ani Kristus, ani jeho apoštolové k tomuto jedinému neměnnému mravnímu zákonu zapsanému na kamenných deskách nedoplňují žádné „vyšší zákony“. Desatero přikázání musí být nejvyšší mravní normou, která kdy byla dána.
4. Protože Izrael je církev a je účastníkem stejné smlouvy jako církev dnes, musí být děti věřících rodičů stále považovány za členy církve a mají být označeny a zpečetěny křtem jako děti smlouvy. V novém způsobu provádění jedné a téže smlouvy se mění jen znamení smlouvy: obřízku nahradil křest. Sobota musí být součástí neměnného mravního zákona, ale den se přesouvá ze sedmého na prvý, a podobně. Nemění se nic jiného než způsob provádění jedné a téže smlouvy. Mění se viditelná znamení a pečeti, smlouva sama ne. Smlouva milosti je vykonávána dvěma způsoby, ale nemůže být než jedna jediná.

Pokud lze ukázat, že tento pohled zjevně odporuje Písmům nové smlouvy, rozpadá se celý systém, z něhož tento pohled vyplývá. To je teologie smlouvy.

¹ The Westminster Confession of Faith (Westminsterské vyznání víry), The Publications Committee of the Free Presbyterian Church of Scotland (Vydavatelský výbor Svobodné presbyteriánské církve Skotska), Inverness 1976.