Evangelický klerikalismus ničí biblické učení o všeobecném kněžství

Jeden mladý presbyter si smutně postesknul: “Co se to stane s člověkem, když obleče farářský talár, úplně se změní. Stane se z něho domýšlivý člověk, který se domnívá, že je něco víc, než obyčejný věřící člen církve.” Když přemýšlím nad tímto smutným zjištěním, přicházím k závěru, že se ordinovaný kazatel asi domnívá, že byl připojen k elitní kastě “duchovních”. Díky Bohu, že se tato domýšlivost neprojevuje u všech kazatelů. Ale těch, kteří tuto domýšlivost do sebe nasávají, je opravdu dost.

Byl jsem velmi nepříjemně překvapen, když jsem se dozvěděl, že jedna evangelikální církev u nás si zřídila “biskupský systém”. Myslel jsem si, že tato církev má v programu realizování biblického učení o všeobecném kněžství. Žel, i zde se projevila touha některých kazatelů vytvořit církevní elitu, která má viditelné tituly. Zármutkem mě naplňují zprávy, že někteří kazatelé jiné evangelikální církve usilují o zavedení viditelných označení kazatelské elity. V Čechách i na Slovensku začínají nosit “bílý kolárek”, aby tímto znamením sdělili veřejnosti, že oni také patří ke “kněžské elitě”. Je to odklon od učení NZ o všeobecném kněžství a viditelné připodobňování se římskokatolické klerikální církvi. V Novém zákoně platí učení o všeobecném kněžství znovuzrozených věřících.

To znamená, že všichni znovuzrození křesťané jsou kněžími, mají bezprostřední přístup k Bohu a mají vznešené poslání zvěstovat evangelium Ježíše Krista. Apoštol Petr napsal: Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1Pt 2,9). Jan napsal: A učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – (Zj. 1,6). Apoštol Petr napsal: I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. (1Pt 2,5). A ve Zjevení 5,9-10 čteme: …svou krví jsi Bohu vykoupil lidi, ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha;

To znamená, že každý věřící znovuzrozený křesťan je knězem a zároveň zvěstovatelem Kristova evangelia. Díky Ježíši Kristu mají všichni věřící přímý přístup k trůnu Boží milosti: Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše Syna Božího, … Přistupme tedy směle k trůnu milosti … (Žd 4,14-16). Proto se v prvních sborech všichni podíleli na zvěstování evangelia. Ve Skutcích 8,1-4 čteme: … všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku … Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli. Křesťanské sbory, které v apoštolské době postupně vznikaly, byly vedeny a vyučovány nejprve apoštoly a pak duchovně staršími a zkušenými křesťany. Zpočátku apoštolové stanovovali určitý počet starších, kteří sbory vedli a vyučovali. (Tt 1,5; Sk 20,17-35)

Když se sbory rozrostly a přibývalo členů, byli starší sborů voleni podobným způsobem jako diakoni ve sboru v Jeruzalémě. Sk 6,5. V Novém zákoně je slovo presbyteros” – presbyter překládáno jako “starší.” Tímto pojmem byli nazváni křesťané, kteří byli duchovně zralí yli pověřeni vedením sborů (1 Petr 5,1, Titus 1,5). Novozákonní sbory byly vedeny presbytery. Pro staršího sboru byl aké používán termín “biskup” – řecky episkopos, což znamenalo prostě dozorce, strážce, ochránce. Adolf Novotný v iblickém slovníku napsal: Mnoho sporů bylo o tom, zda “biskup” a “starší” – (presbyter) – je jedno a totéž.

Většina dborníků se kloní dnes k názoru, že skutečně jde o tutéž funkci s tím rozdílem, že na půdě palestinské na základě ustáleného židovského pojmenování převládalo pojmenování “starší”, kdežto “biskup” se ujalo na půdě pohanské. Že obě slova označují jednu a tutéž funkci, vyplývá z těchto důvodů: 1. Biskupové a starší nejsou nikde jmenováni pospolu zároveň, což by bylo nutné, kdyby označovali různé funkce. 2. Filipenským 1,1. se obrací na biskupy a jáhny diakony). Kdyby mezi biskupy a jáhny byli ještě “starší”, jako zvláštní skupina sborových funkcionářů, jistě by je byl avel ve svém oslovení nevynechal. 3. Tytéž osoby jsou označovány oběma jmény: Sk 20,17.28. Tt 1,5.7. Z těchto ůvodů možno pokládati za prokázané, že v době apoštolské “biskup” a “starší” označuje jednu a tutéž funkci ve sboru.” … Rozlišování mezi biskupem jako nadřízeným a staršími jako podřízenými je plodem dob pozdějších. Biblický slovník str. 76). Staršími, biskupy byli ve sborech voleni lidé, kteří byli v následování Krista zralými, zkušenými a svědčenými. Ti nesli zodpovědnost za sbor. Potvrzují to rovněž slova apoštola Petra: Starší mezi vámi napomínám, ám také starší… starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá… (1Pt ,1-2).

Když pominulo pronásledování křesťanů v prvních stoletích a církev byla uznána státem, začal v církvi postupný odklon od učení Písma svatého a do života církve byly zaváděny různé pohanské nauky a zvyky. K pohanským tendencím patřilo ignorování biblického učení o všeobecném kněžství věřících a vytvoření kněžského stavu jako zvláštní skupiny, která má v církvi mimořádné postavení, získané tak zvaným “svěcením”. Tehdy došlo k vytvoření “kněžské elity”, která koná službu prostředníka mezi Bohem a “obyčejnými” věřícími. Došlo dokonce k tomu, že takovému vysvěcenému knězi říkali ostatní věřící “otče”, což je rovněž v rozporu s Ježíšovým učením (Mt 23, 9). Vytvořením elitní skupiny “kněží” bylo zlikvidováno nejen všeobecné kněžství, ale také služba a zodpovědnost starších. Důsledkem likvidace učení o všeobecném kněžství bylo také učení, že křesťané potřebují ke spáse službu vysvěcených kněží”. Pro vysvěcené kněze se začalo používat latinské slovo “klérus”, pro jednotlivce “klerikus”. Zrušením všeobecného kněžství a ustanovením zvláštního kněžského stavu se křesťanská církev dostala úplně do rukou kléru. Římská církev je v plnosti klerikální církví.

Toto nebiblické učení římská církev stále zachovává a papež je znovu prezentoval v Encyklice Ecclesia de eucharistia, zveřejněné na Zelený čtvrtek v r. 2003: Odst. 29. “Služebný kněz, který vykonává službu, koná eucharistickou oběť v zastoupení Krista. In persona Christi – znamená víc než jménem nebo v zastoupení Krista. In persona, to je ve specifickém svátostném ztotožnění s věčným Veleknězem. Služba kněží, kteří obdrželi svátost kněžského svěcení v ekonomii spásy, je darem radikálně převyšujícím moc shromáždění a je proto nenahraditelná k tomu, aby se platně spojilo eucharistické proměňování s obětí kříže a oslední večeře. Společenství, které se shromažďuje ke slavení eucharistie, má zcela nutně zapotřebí posvěceného kněze… Je to biskup, kdo prostřednictvím svátosti kněžského svěcení ustavuje nového kněze a udílí mu moc proměňovat eucharistii. Proto eucharistické tajemství nemůže být slaveno v žádné komunitě, není-li přítomen posvěcený kněz.”

Římská církev je v plnosti klerikální církví. V římské církvi jsou kněží jmenováni také “duchovními osobami”, jelikož oni prý disponují duchovními hodnotami. Reformace jednoznačně odmítla toto nebiblické pohanské učení a vrátila se k biblickému učení o všeobecném kněžství všech znovuzrozených věřících. V evangelických církvích tedy platí biblické učení o všeobecném kněžství a také učení o zodpovědnosti starších za duchovní život církve. Evangelické církve proto nemají vysvěcené kněze, ale ordinované kazatele, pastory, kteří jsou pověřeni spolu s ostatními staršími pastýřskými a učitelskými úkoly. S politováním, i v minulosti se často stávalo, že i v evangelické církvi bylo učení o všeobecném kněžství jen na papíře a v praxi si kazatelé počínali jako by byli něco víc, než ostatní “starší sboru” a znovuzrození věřící. Kdykoli tomu tak bylo, znamenalo to vždy veliký úpadek duchovního života. Mnozí evangeličtí pastoři se nedrželi biblického a reformačního učení o všeobecném kněžství a přisvojovali si pro sebe termíny “kněz” a “duchovní” jako v římské církvi. Ignorováním učení o všeobecném kněžství se i v evangelických církvích vytvořila “kasta duchovních”, která považuje ostatní věřící za “laiky” – tedy neodborníky.

Je to vskutku veřejná degradace všech znovuzrozených křesťanů, kteří mají Ducha svatého a jsou v pravém slova smyslu duchovními křesťany, a je to také naprosto neopodstatněné vyvyšování pastorů, jako by jen oni byli duchovními osobami (Ř 8,14. Ga 6,1). V současné době se znovu projevuje velmi antibiblická tendence, že někteří evangeličtí pastoři mají zcela viditelnou snahu dělat ze sebe “kněžskou elitu”, jakousi kastu “duchovních” nebo “kněží”, jako rozhodující skupinu v církvi. Dosvědčuje to v poslední době velmi viditelná snaha některých evangelických pastorů přizpůsobit se katolickým kněžím a dávat veřejnosti najevo, že oni také patří ke “kněžské elitě”, protože nosí na krku “kolárek”, jako římskokatoličtí kněží. Chtějí se tímto znamením veřejně a viditelně oddělit od ostatních znovuzrozených věřících a ukázat, že patří ke “kastě duchovních”, že nejsou obyčejnými věřícími. Je to u evangelikálních pastorů projev nebývalé pýchy i praktické popření biblického a reformačního učení o všeobecném kněžství. Tyto scestné tendence některých kazatelů jsou cestou ke klerikalismu v evangelické církvi.

Klerikalismus v římské církvi je vědomé úsilí “kněží – kléru” udržet vládu v církvi ve svých rukou a získat maximální vliv i mimo církev. Velmi mne znepokojuje skutečnost, že u některých evangelických kazatelů narůstá tendence ignorovat biblické učení o šeobecném kněžství a soustřeďovat moc v církvi ve svých rukou. S tím souvisí i snaha stále víc se zviditelňovat před světem. Proto píši o evangelickém klerikalismu jako velikém nebezpečí pro naše církve. Budou-li tyto tendence narůstat, budou mít velmi negativní vliv na duchovní život křesťanů i v naší zemi. Ve Skutcích apoštolských vidíme zcela jasně, že církev roste duchovně i početně jen tam, kde jsou zachovávány základní principy, na kterých Duch vatý církev budoval. K těmto principům patří všeobecné kněžství. Jeho realizování ve sborech je jediná cesta pro živou církev v tomto světě. Vyžaduje to však od pastorů a kazatelů opravdovou pokoru ve službě i v osobním životě. I ro nás platí Kristova slova: Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. al jsem vám příklad, abyste i vy jednali jako jsem jednal já. (Jan 13,14-15) –