Milí bratři a sestry, dovoluji si vám předložit další úvahu, která se týká naší Jednoty.

V minulé úvaze jsem se zamýšlel nad tím, odkud by byly peníze přijaté církví, zda jsou křesťané vždy lepší hospodáři než lidé světa i to, zda jde oslavovat Boha na cizí účet. Výsledkem tohoto zvažování bylo, že peníze přijaté na úkor chudých a potřebných církev nemusí vždy lépe spravovat, než lidé, kterým ty peníze patřily a ani to nemusí sloužit Bohu k chvále.

Brněnští přesto chtějí přijímat peníze od státu. Chtějí dokonce i revokovat rozhodnutí Sjezdu delegátů, nejvyššího orgánu naší Jednoty, což by mohlo vyvolat v myslích věřících i nevěřících velký zmatek. Způsob, který k přesvědčování pro svůj návrh používají, by bylo možné považovat určitý způsob nátlaku, kdybychom se nepohybovali v křesťanském prostředí a nevěděli bychom, že mezi křesťany není místa pro výhrůžky ani donucování.

V této úvaze bych chtěl zhodnotit náročnost úkolu, který bratři z brněnského sboru chtějí uložit našim sborům.

Jádrem návrhu brněnských je ročně rozdělit mezi potřebné 7.000.000 Kč. Vážně beru vyjádření, že tyto peníze by neměly jít na vnitrocírkevní účely. Chápu to tak, že peníze by neměly být na platy kazatelů, misionářů, diakonů - těch máme nyní dle výkazů pro ministerstvo kultury více než dostatek. Neměly by jít ani na stavby či opravy budov. Návrh je duchovnější než jiné, podle kterých by se finance použily z části pro účely baptistů, z části pro účely sociální.

Jak rozdělit sedm miliónů korun mezi potřebné? Jde o jednoduchý úkol? Zdánlivě ano. Stačilo by, abychom vyvěsili inzerát "hledají se potřební lidé, chceme mezi ně rozdělit peníze, ozvěte se" a už bychom kolem sebe měli takové zástupy potřebných, že bychom museli vybírat losem, aby se dostalo aspoň na některé. Bylo by pomoženo opravdu potřebným nebo jenom těm, kteří dovedli nejlépe prosit či vyvolávali největší soucit?

Jiným způsobem na rozdělení přijaté částky je jít, hledat potřebné a o tyto potřebné se starat. Tento způsob považuji za jediný správný a křesťanský, oproti výše uvedené "loterii" či "soutěži krásy". Tento způsob má ovšem nevýhodu - stojí spoustu času. V naší zemi najdete málo lidí hladových, kdybychom v každém sboru udělali vývařovnu, kde se např. každý pátek mohou potřební ohřát a sníst si česnečku s chlebem, asi by nás brzo hnali. Je třeba jít mezi lidi a hledat, ptát se, komu je třeba pomoci. Z velké části zjistíte, že je třeba pomoci svou přítomností, dobrým slovem, dobrou radou. Na to peněz netřeba.

Ale přesto se najdou případy, kdy lidé bez rodiny a bez zabezpečení budou vděčni za např. hygienické potřeby. Dovolím si zde odhadnout, že v jednom dni je jeden diakon schopen pomoci takovýmto způsobem jednomu člověku, resp. že za jeden den je schopen citlivě a s rozmyslem rozdat potřebné věci za nejvýše 1.000Kč. Sami zvažte, jestli je tento odhad správný, nebo je ještě příliš nadhodnocený. Možná si někdo myslí, že by rozdal za den třeba i sto tisíc. Ale bylo by to citlivě a s rozmyslem?

Pokud bychom přistoupili na metodu individuální pomoci, musíme najít zodpovědné bratry a sestry, kteří se této činnosti budou věnovat. Pokud by mělo jít o dobrovolníky, muselo by se jich přihlásit a zůstat věrných této službě 140. Každý z nich by věnoval jeden den v týdnu službě potřebným, po 50 týdnů v roce, kromě povinností v práci, doma, v církvi.

Nebo bychom zaměstnali diakony na plný úvazek. Oproti dobrovolníkům by jich mohlo být pětkrát méně - celkem 28 (službě by se věnovali 5 dní v týdnu). Ale zase bychom je potřebovali zaplatit, protože "hoden je dělník mzdy své". Budu předpokládat, že by jim stačila hrubá mzda do 15.000 Kč měsíčně. Náklady na den jejich práce by byly 1.000 Kč. Na tisíc korun rozdané podpory (viz výše), by bylo třeba tisíc korun na mzdy pro služebníky. Abychom mohli pokrýt tuto službu, potřebovali bychom 700 dárcovských rodin v církvi, které by kromě desátků na platy svých kazatelů platily ještě 800-1000 Kč měsíčně na platy těchto služebníků - diakonů. Pokud bychom diakonům vypláceli průměrnou mzdu, bylo by třeba takových rodin najít 1.000.

Je nyní v církvi 140 dobrovolníků, kteří jsou ochotni kromě církevních služeb přijmout ještě závazek ke službě na tomto díle? Je v církvi 700 - 1000 rodin, které by byly ochotny toto dílo podporovat? Jde o závazek na třicet let. Pokud ani na jednu z těchto otázek neodpovíme kladně, bylo by nemoudré vzít na naše bedra břímě, ke kterému nejsme povoláni. Čísla, se kterými jsem operoval, nejsou střelená jen tak od boku. Zeptejte se jakékoli organizace pracující v sociálních službách, kolik peněz jde na platy zaměstnanců, kolik na přímou podporu potřebným - nákup jídla, hygienických potřeb, oblečení.

Tato moje úvaha vychází z předpokladu, že peníze od státu nechceme pro sebe, svoje projekty, svoje služebníky, svoje modlitebny. Možná bez těchto peněz budeme o něco ochuzeni. Možná bychom byli rádi o ty věci ochuzeni.

S pozdravem
Kristus vstal z mrtvých

Petr Moses
Cheb, o velikonoční sobotě 30.3.2013