Dneska v noci [8.11.2013] prošel sněmovnou zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Někteří z mých známých se z toho euforicky radují a sprostě nadávají těm, kteří jsou proti. Další se radují z tohoto “konečného spravedlivého řešení” a vidí v něm naději na růžové zítřky kooperativního modelu vztahu církví a státu. Jiní z mých dobrých přátel se chytají za hlavu a vidí v tom “pořádně prošívaný z ostudy kabát - žel pro nás katolíky…” Fanoušci Svobodných chtějí na obranu proti takovýmto zákonům prosazovat “všelidové veto” (že by znovu “vláda lidu” v podobě “přímé demokracie”? – to mi ke Svobodným nějak nesedí, ale možná, že jsem to špatně pochopil). A další mně jinak milí lidičkové tady na facebooku pokračují ve znechucených výkřicích o nenažraných flanďácích, privilegovaném postavení církví či daňových výhodách, výkřicích založených buď na letité komunistické masáži školou povinného obyvatelstva nebo na neznalosti přijatého zákona a širších souvislostí jeho schvalování…

Mně osobně, přiznám se, je z toho tak trochu ouzko. Zvlášť když tak trochu vidím do způsobů, jakým se u nás v církvi někdy hospodaří či hospodařilo (viz např. Trnava či Trmice, abych jmenoval jen mediálně profláklé kauzy). Tuším tady šlo o volbu jednoho z mnoha (po těch letech již asi všech) “velmi špatných řešení”. Mrzí mě, že představitelé mojí církve nebyli schopni se pochlapit a říct něco jako:


Církev bez majetku přežila a svým způsobem posílila i za komunistické totality, a tak bez majetku přežije i současnou neoliberální, či budoucí neosocialistickou vládu a ekonomiku. Dále budeme z veřejných rozpočtů MPSV a krajů a měst žádat – jako ostatní neziskovky – o příspěvky na služby Charity. Dále budeme z rozpočtů MK a krajů a měst žádat o příspěvky na záchranu kulturního dědictví. Mnohem více budeme rozvíjet klasický fundraising. Mnohem více zatáhneme naše věřící a spřízněné podnikatele či firmy do finanční spoluzodpovědnosti za službu farností a dalších pastoračních a charitativních projektů. To, na co mít nebudeme, prostě dělat nebudeme… “Restituční” almužny (či danajského daru) se zcela zříkáme. (Nebo – pokud by to bylo společensky průchodné – nám vydejte třeba jen tu půlku pozemků, bez finančních náhrad.) Zřekneme se (či svolíme k postupnému umenšování až k nule) finanční závislosti na platech pro duchovní od státu s předpokladem hledání možností farářských “vedlejšáků” tam, kde to je možné a vhodné (školství, sociální služby, supervize apod.). A – milý státe – s naším souhlasem vytvoř zákon, kterým by byly odblokovány pozemky pro rozvoj obcí. Možná moc idealisticky, ale přesto věřím, že v takto utvářené společenské atmosféře by církve ani moc finančně nestrádaly. Vrátily by se často k jádru své služby a z toho by časem něco dobrého vyrostlo…

Budiž – k tomuto nikdo neměl odvahu. Je tedy třeba se nyní poprat i s tímto “danajským darem”. A doluji z hloubi svého srdce křehkou důvěru, že když církev přežila komunismus, přežije i takto postavené restituce. Bude to sice možná větší fuška, než ten můj výše načrtnutý scénář, ale přežije. Pokud se ovšem nadšení kritici restitucí s jejich nadšenými zastánci nyní v církvi tak nerozhádají, že zapomenou, že kolem sebe mají obyčejné lidi, kteří čekají spíš na povzbudivé slovo evangelia, odvážnou spolupráci v občanské společnosti a vytrvalou službu nejpotřebnějším.

Petr Hruška, farář římskokatolické farnosti v Chebu

Zdroj: http://zpravyzchebu.cz/