Dosavadní olomoucký kazatel Petr Coufal nastoupí v září letošního roku po svém bratru Pavlovi jako kazatel sboru v Brně.

Novým kazatelem sboru v Olomouci byl zvolen Miroslav Čížek. Pochází od metodistů, působil také nějaký čas v Jednotě bratrské. Před svým zvolením do Olomouce byl misijním pracovníkem znojemské stanice uherskohradišťského sboru. V cestě ke službě v Evangelické církvi metodistické mu stál odmítavý pohled na křest dětí a kazatelskou službu žen.

Policie prověřuje večírek, který se konal v úterý na střeše Arcibiskupského paláce na pražském Hradčanském náměstí. Upozornil na něj Blesk. Akce se účastnil například majitel společnosti Pražské Benátky Zdeněk Bergman, vedoucí sekretariátu kardinála Dominika Duky Vojtěch Mátl či vedoucí Útvaru pro ochranu prezidenta ČR Martin Baláž. Podle Deníku N bylo s Balážem zahájeno kárné řízení. Pořádání podobných akcí je nyní kvůli epidemii koronaviru zakázané. Na fotografiích Blesku navíc nemají účastníci večírku roušky ani respirátory.

Mám ráda svůj papírový diář. Dávám si záležet na jeho vnější podobě, prodavači v papírnictví mě znají. Schovávají mi modrý, vědí, že tohle je moje oblíbená barva. Když modré diáře nejsou, prodavači se omlouvají. Nevadí. Přizdobím svůj nový diář polepkami, které mi tu naději připomenou. Někdy jsou to povzbudivé citáty, jindy obrázky dětí, krajin, moří nebo hvězd. Kolem nás je spousta inspirace a pro naději stačí vztáhnout ruku, třeba k nebi.


Diáře jsou fajn, člověk ví, odkud jde a kam směřuje. Někdy dokonce ví proč. Bylo to tak i na počátku roku 2020. Když jsem pořádala své plány pro tento rok, překvapilo mě, že pořád je na co se těšit. Miluju rodinné oslavy, na kterých se sejde nejen širší rodina, ale i spousta přátel. Pravidelně chodívám cvičit, a tam jsou kámošky, které, stejně jako já, domlouvají svému stárnoucímu tělu, aby se čiperněji pohybovalo a nemyslelo na lecjakou bolístku. Spousta se jich dá rozdýchat a rozcvičit, takže se nám do jisté míry daří oddálit vizi starého železa. Také mám z předešlého roku zakoupené vstupenky do divadel, abonentku na koncerty, permanentku do bazénu. To jsou místa, která – kromě shromáždění křesťanstva nejvíce oblibuji.

S radostí zapisuji do diáře, kdy a co, přizdobím veselou samolepkou nebo symbolem. A těším se, protože kromě těchto zvyklostí tady bude i dovolená, v diáři je radostnou šipkou proškrtnutý příslušný týden, který strávím také s přáteli nebo s někým z rodiny. Přátele, sousedy a jiné přívětivé osoby potkávám na nákupech, v čekárně u lékaře, na přednáškách nebo v parku na procházce se psem. A když už nějakou dobu nikoho nepotkám, stačí zvednout telefon, domluvit si návštěvu, společný oběd v restauraci nebo prohlídku zajímavé výstavy. Člověk není ostrov, a z toho mám velkou radost.

Kde svoboda končí, a kde začíná

Moje první a poslední poznámka o covidu. A není v ní nic nového a objevného. V posledních dnech mě hodně trápily příspěvky některých mých facebookových přátel o rouškách, svobodě a rádoby vtipy na toto téma. Dnes ráno mi došlo, že jsem vlastně rád, že na facebooku mám i příznivce pana poslance Volného, Chcípl pes, odpůrce očkování, a taky ty, kteří tam dávají chytré citáty a fotky předjaří. Alespoň nejsem jen ve své bublině.

Jsem také farářem na vesnici, větší půlka mých sester a bratří volila Babiše a Zemana a pár z nich i Okamuru a komunisty, kteří jsou podle mě zemští škůdci. A někteří z nich mě pravidelně zásobují nepodepsanými wordovskými soubory se zaručenými zprávami o uprchlících za humny, čipech Billa Gatese a muslimském vedení Pirátů. (Nepřestávám je proto mít rád a i si jich pro jiné vážím…) Občas dohledám zdroje a pošlu zpět. Ale v zásadě nevím, co mám dělat jiného, než kázat o Pánu Ježíši, lásce, odpuštění a Boží představě světa, jak ji (samozřejmě subjektivně) vyčítám z Bible.

Slovenská vláda spravila menší ústupok. Cez Veľkú noc môžete navštíviť kostol individuálne.

Veriaci budú môcť ísť na spoveď alebo súkromnú modlitbu. Verejné bohoslužby sa sláviť nebudú. Parlament vyzval vládu, aby ich povolila aspoň vonku.

Po tlaku biskupov a veriacich urobila vláda tesne pred Veľkou nocou voči veriacim malý ústupok. Povolila výnimku, na základe ktorej bude možné cez sviatky individuálne prísť do kostola.

Vláda to schválila na dnešnom rokovaní (1.4.2021).

Podľa uznesenia bude možné ísť do kostolov „na účely individuálnej duchovnej starostlivosti“. Podmienkou ostáva prísne dodržiavanie epidemických pravidiel.

Veriaci tak budú môcť ísť na spoveď alebo súkromnú modlitbu. Slávenie verejných bohoslužieb nebude povolené, ľudia budú môcť omše sledovať iba online.

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová v pátek 12. března 2021 přijala demisi ministra zdravotnictví Marka Krajčího. Šéf rezortu rezignoval v zájmu řešení koaliční krize. Ani tento krok, který je první personální změnou v kabinetu premiéra Igora Matoviče od jeho nástupu do úřadu loni v březnu, podle představitelů vlády ale neurovnal napjaté vztahy ve čtyřčlenné koalici. 

„Vyvození politické zodpovědnosti považuji za součást mandátu, který jste jako ministr získal. O to méně se dokážu ztotožnit s interpretací, že Vaše demise je podávána jako oběť. Je to přirozený následek situace, které v pandemii a v celé společnosti čelíme,“ řekla Čaputová. Dodala, že Krajčímu se nepodařilo prosadit několik návrhů v souvislosti s epidemií.

Už více než 30 let patří Beth Moore mezi prominentní členy Jižní baptistické konvence. Popularitu u milionů členů největší americké protestantské denominace si získala hlavně díky konferencím, kde vyučuje Bibli.

Našli se však i takoví, kteří s nelibostí nesli její popularitu, protože jejich teologie jim říká, že vyučovat mají pouze muži.  Moore se však vyhýbala konfliktu v této otázce a akceptovala učení své denominace, že úřad pastora je určen pouze pro muže.

„Vždy oddaně následovala Boží slovo a nikdy nedělala kompromisy,“ řekl o ní v roce 2015 podle Religion News Service bývalý prezident organizace Lifeway Christian Resources Thom Rainer.

K netradičnímu apelu na veřejnost se uchýlil Kenneth Remy, lékař z Missouri Baptist Medical Center v St. Louis ve státě Missouri. Natočil video, v němž zachycuje poslední věc, kterou pacienti nakažení covidem uvidí předtím, než zemřou.

Ačkoliv má většina pacientů s covidem lehký a téměř či zcela bezpříznakový průběh, ne všichni mají to štěstí. Část nakažených se ocitne na podpoře dýchání, navzdory které na následky nemoci zemře.

V rubrice Koutek pro ex-kalvinisty na stránkách sitviry.cz vyšlo svědectví muže, který opustil kalvinismus.

Zítra, 30.9. má ministr zdravotnictví, plukovník Prymula navrhnout vládě vyhlášení nouzového stavu kvůli zavedení omezení "volnočasových aktivit" a vzdělávání. Premiér Babiš již avizoval, že to podpoří.

Vzhledem k tomu, že oba jsou stoupenci okultismu, nelze čekat nějakou vstřícnost k církvím.

Podvolí se sbory a celá BJB naprosto nebiblickému omezení bohoslužeb? Navíc za situace kdy žádné reálné nebezpečí nehrozí?

Připomínám, že za první polovinu roku 2020 zemřelo o 500 lidí méně než v předchozím roce, tedy žádná strašná pandemie se neprojevila a v současnosti počet zjištěných nakažených, i přes masivní testování, klesá.

Boží vůle nepochybně je, aby se Církev fyzicky scházela a mimo jiné si připomínala památku večeře Páně. Ve Skutcích čteme, že tak Církev činila i když věřícím hrozil trest smrti.

Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Židům 10:25)
Dále např. 1K 11:24-25

Moje cesta k víře byla trnitá. Mé obrácení bylo dramatické. Z nervózního intelektuála se stal usměvavý bráška s Biblí v ruce. Téměř ze dne na den. Přátelé, kteří mě k víře přivedli, byli lidé neučení a prostí. Byla to ta nejlepší léčebná kúra mojí intelektuální pýchy. Zároveň se ze mě jako mávnutím kouzelného proutku stal fundamentalista.

Nějak jsem ztratil společnou řeč s nevěřícími kamarády. Zjednodušené a černobílé vidění světa, které jsem jim zvěstoval, jim šlo čím dál víc na nervy a postupně se mi začali vyhýbat. Trochu jsem si začal dělat starosti s tím, jestli je to všechno opravdu tak jednoduché a přehledné, jak tvrdím. Na každou situaci vhodný biblický veršík. Postupně a nepozorovaně se v mém srdci usídlil strach. Amputovat mozek jsem si nedokázal, i když jsem se o to poctivě pokoušel.

V roce 2008 zemřel jeden z předních českých biblistů profesor Jan Heller. Ve vědomí, že jeho putování životem se již chýlí ke konci, poslal v roce 2004 pro server www.vira.cz několik myšlenek k tomuto tématu. 

Putování

Rodíme se jako malá bezbranná holátka. Na čas jsme ukryti v maminčině náručí, pak nás tatínek vede za ruku do světa, chvíli v něm běžíme sami, pak pokud možno s někým, a když se to vydaří, také do něj uvedeme nějaké to holátko. A máme radost, když pak se už i samo a dobře rozeběhne.

Jenže pak se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, ba upne se k tomu, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno zahlédnout, že náruč toho, který nás miluje, a to navzdory všemu, co jsme tu pokazili, je stále otevřená, i když už tu s námi nejsou všichni, které jsme milovali.

Každá doba má své vlastní symptomy. Leitmotivy, které v jejím rámci nabývají na intenzitě a vystupují do popředí. Pohyby, které se s určitou neodolatelností manifestují na více či méně zjevné úrovni a tvarují podobu společnosti, její kultury a politiky. Zdá se mi, že v současnosti je jedním z těchto leitmotivů rostoucí množství diskontinuit – přerušených návazností.

Každá společnost je ustavována a udržována tradováním, zpřítomňováním minulého. Toto tradování se jistě neděje automaticky. Zpřítomnit minulé, to vždycky znamená především nově a kriticky jej prožít. Společnost, která pečuje o svou minulost, není gigantickým archivem či mauzoleem, ale spíše dílnou, ve které se to bývalé v nových podobách probouzí a refloruje. Jedině v tvůrčím aktu může se minulost stávat vyživujícím substrátem současnosti. V tomto organickém pohybu se ale mohou objevovat také trhliny. Rozpínající se místa společenské amnézie. A právě takových trhlin můžeme kolem sebe vidět víc než dost.

Kritický či přímo odmítavý vztah k minulosti přitom není jevem nijak novým. Postmoderní dekonstrukce ohlašovala náš současný stav už před čtyřmi desetiletími. Za tu dobu se ale do značné míry vědomý rozchod s minulostí proměnil v nevědomou ztrátu paměti. Zdá se, jako by k tradování chyběla motivace. Svou podstatnou roli v tom určitě hraje i akcelerace digitálních technologií. Jako by se přílišné lpění na kulturní a myšlenkové kontinuitě k naší aktuální situaci zkrátka nehodilo. Minulost jako by odváděla pozornost od neodolatelné přítomnosti. Z kontemplativního imperativu dálněvýchodních tradic „žít v přítomném okamžiku“ se stala západní parafráze: „nechat se plně pohltit přítomností“. Nedostává se při tom vědomí, že to ani zdaleka není to samé.

Dokumentární film o okolnostech, které Norberta Fabiana Čapka přivedly do Brna a jeho životě a službě tam

Dokumentární film o posledních dvou letech Čapkova života, tragicky poznamenaných událostmi druhé světové války, až po jeho smrt v koncentračním táboře.

Norbert Fabián Čapek (3. června 1870 v Radomyšli – 30. října 1942 v Dachau) byl výraznou postavou české společnosti přelomu 19. a 20. století. Díky vysokému nasazení reprezentoval několik tehdejších tendencí: tíhl k náboženské alternativě vůči většinovému katolictví, snad až příliš těsně spjatému s habsburskou dynastií, hořel pro pokrok a s velkým optimismem se upínal k budoucnosti, pokrok spatřoval především ve vyřešení naléhavých sociálních problémů a pro tento pokrok pracoval osvětovou činností, v níž dokázal zkombinovat nejrůznější ideje a populární podoby vědy (psychologie a sociologie) a ještě přidat umělecká vyjádření.

Čapek byl člověkem dvou životních etap: v mládí konvertoval ve vídeňském sboru baptistů a brzy se stal baptistickým kazatelem a misionářem. Zásluhu měl především na založení a růstu baptistického sboru v Brně, kde působil mezi lety 1898 a 1913 a odkud řídil misii na Moravě a Slovensku. Ve válečných letech byl kazatelem ve Spojených státech, ale s baptismem se postupně rozcházel.

Jedno z našich dětí je gay. Co jsme udělali špatně? Kde se stala chyba? Hledala jsem vinu u sebe a nedokázala se s tím vyrovnat. Vždyť jsme stejně vychovávali i jeho sourozence a žádný z nich gay ani lesba není. Co se to stalo? Hryzalo to ve mně a ptala se, jestli jsem ho špatně vychovala. On ale říkal, že ne, že se tak prostě narodil a že si to nemám vyčítat. Svou orientaci začal poznávat na druhém stupni základní školy. Sice se dvakrát pokusil navázat vztah s děvčetem, ale nešlo to.

Na jednu bolest navazovaly další. Moc mě mrzelo, že jsem byla poslední, kdo se to dozvěděl. Ale pak jsem pochopila, že je pro dítě hrozně těžké takovou věc doma oznámit. Syn nám to řekl, když mu bylo 23 let, skoro deset let se s tím vyrovnával sám a bez mámy.

Krátke slová, ktorých význam si ešte plne neuvedomujem. Do politiky som vstúpil vlastne už tým, že som sa rozhodol kandidovať vo voľbách do NR SR. Vlastne do „politiky“ som sa v určitom zmysle miešal už od svojej mladosti. Čítal som noviny a sledoval politické dianie už od pubertálneho veku. Aktívne som sa prvýkrát zapojil do politiky v roku 1988, keď som sa po skončení vysokoškolského štúdia rozhodol, že chcem urobiť to, čo je v mojich silách, aby padla komunistická totalita.

Vstúpil som preto do disidentského Hnutia za občiansku slobodu a v mene tohto hnutia som podpísal v januári 1989 výzvu, aby v ústave Československa nebola zakotvená vedúca úloha Komunistickej strany. Táto výzva bola aj zverejnená.

Po nežnej revolúcii ma pozvali, aby som kandidoval v prvých slobodných voľbách v roku 1990 do parlamentu. Vzhľadom na svoj vek a málo životných skúseností som to odmietol, ale povedal som, že možno niekedy neskôr budem kandidovať.

Václav Zinecker (česky také Cinekr) působil za svého mládí ve Freiburgu v Slezském Prusku. V roce 1872 se přestěhoval do Broumova, kde se seznámil s misionářem Magnusem Knappem. Pod jeho vlivem se nechal roku 1875 ve Freiburgu pokřtít a připojil se k baptistům.

Z existenčních příčin se v roce 1874 přestěhoval do Hleďsebe u Prahy, kde založil firmu na výrobu mazadel, laků atd. a dovoz ruských a amerických olejů. Po přestěhování do Hleďsebe začal u sebe konat baptistické pobožnosti, které vedl August Meereis. V roce 1885 byl v jeho domě v Hleďsebi založen první baptistický sbor v Čechách, jehož kazatelem se stal Jindřich Novotný.

Zápasil o opravdovost křesťanství, o následování Krista, o pravé vyznavačství – až ho tyto vnitřní postoje, které neměly daleko k pacifismu, přivedly ke konspiraci proti Hitlerovi. Na Zelený čtvrtek uplynulo 75 let od popravy Dietricha Bonhoeffera (1906–1945). 

Za svých takřka 50 let praxe,“ zavzpomínal později táborový lékař, který dohlížel na jeho popravu, „jsem nezažil, že by někdo čelil smrti s takovou odevzdaností do vůle Boží.“

Než byl Dietrich Bonhoeffer přivezen k samým hranicím Čech do Flossenbürgu k exekuci, strávil dva týdny v Buchenwaldu a předtím dva roky v berlínském věznění. Až do chvíle, než se prokázala jeho provázanost se skupinou, která se v červenci 1944 pokusila o odstranění Hitlera (Operace Valkýra, kterou měl spustit atentát provedený důstojníkem wehrmachtu Stauffenbergem), bylo jeho vězení poměrně mírné. Směl přijímat návštěvy, číst knihy, které mu rodina nosila, a psát dopisy. Výběr z těchto dopisů, vlivných v pozdějším teologickém diskursu, vyšel u nás ve svazku Na cestě ke svobodě.

Po dobu jednoho roku jsem působil jako dobrovolník v jedné z komunit Archy v Lyonu. Žil jsem tam spolu s lidmi s mentálním postižením a dalšími dobrovolníky v domě rodinného typu. Bylo nás zhruba šest přátel s postižením a stejný počet asistentek a asistentů a sdíleli jsme každodenní život i práci v různých dílnách, na bázi rovnosti. To mě právě na Arše Jeana Vaniera oslovilo. Všiml si, že lidé s mentálním postižením se s druhými setkávají výhradně jako se svým rodinným příslušníkem, psychiatrem, lékařkou, pečovatelkou, atp. A že jim vlastně chybí normální horizontální vztahy. Setkávat se s někým jen tak. Zažívat obyčejné přátelství bez podmínek. Asistentům a asistentkám zase Archa nabídla jedinečnou zkušenost života s lidmi jinak obdarovanými, kteří mají často dar spontánně nabourávat naše zavedené jistoty a předsudky. Tenhle důraz na rovnost lidí s postižením i bez a jeho různé teologické implikace mne vlastně hodně oslovily už v textech Jeana Vaniera a v několika duchovních cvičeních pod jeho vedením, kterých jsem se účastnil, a vedly mě k tomu, že jsem se pro tuhle zkušenost vůbec rozhodl.

Když jste se setkali s Jeanem Vanierem, jako by z něj přímo vyzařovaly evangelijní ctnosti. Těšil se veliké úctě nejen proto, že měl obrovský dar slova, ale hlavně proto, že reálně pomohl změnit pohled církve i společnosti na lidi s mentálním postižením. Tím víc jsou zdrcující zpětná odhalení: Jean, pokorný zastánce našich bratrů a sester s postižením, nemilosrdně a navíc podle určitého duchovně-manipulativního vzorce ničil životy ženám.

Křesťanství bylo v samém počátku laickým a charismatickým hnutím. A je možno říci, dokud bylo laickým hnutím lidovým, dokud bylo zájmem i životem lidí, kteří tvořili církev bez privilegií, jež neměla výsadního postavení ve společnosti, dotud bylo křesťanství skutečně ohrožující silou pro život společnosti. Není pochyb o tom, že i v době reformační nejsilnější hnutí byla ta, jichž se zmocnil lid. Platí to dodnes. Příkladem je průkopník českého ekumenismu František Kolátor.

Narodil se před sto lety (12. prosince 1877) v Kšelích na Českobrodsku: horlivý vyznavač evangelia a sociálních zásad Ježíšových, evangelický novinář a jeden z prvních tajemníků Kostnické jednoty, laický kazatel Bratrské jednoty Chelčického. Vyrůstal ve skromných poměrech a v mládí si musel přivydělávat, aby mohl studovat. Podobně jako pozdější předseda Kostnické jednoty prof. Frinta rozešel se již jako gymnasista s vládnoucí církví, aby se stal jedním z předních laických pracovníků v evangelickém hnutí.

Z Íránu utekla přes hory do Turecka, kde čelila domácímu násilí a uvěznění. Ve Švédsku Annahit Parsanová zase čelila těžkým začátkům. Její příběh může být inspirativní pro mnoho křesťanů.

Parsanová konvertovala z islámu na křesťanství a přes nepravděpodobné geografické a duchovní pozadí, oslovuje muslimy evangeliem – což je pro ni veliké osobní riziko.

Nyní je vysvěcenou farářkou ve švédské státní církvi a říká, že během posledních pěti let pomohla přivést ke Kristu téměř 1500 muslimů.

Joshua Harris, autor evangelikálního bestselleru S nikým nechodím a nejsem cvok a bývalý pastor amerického nedenominačního sboru Covenant Life Church v Marylandu, koncem července na svém instagramu oznámil, že již není křesťanem.

Joshua Harris proslul zejména knihou „S nikým nechodím a nejsem cvok“, kterou napsal ve svých 21 letech a která od roku 2003 vyšla již čtyřikrát i v češtině. Zejména mezi americkými evangelikálními křesťany kniha způsobila revoluci: Do kultury, ve které bylo normální už od základní školy neustále s někým nezávazně randit, vnesla radikální názor, že chození, které nevede ke svatbě, je špatné. V USA to leckde vedlo až k tomu, že se mladí křesťané báli vstoupit do vztahu, nebo se dokonce přestali s lidmi opačného pohlaví přátelit – a dodnes to Harrisovi vyčítají.

Na podzim 2018 se proto Harris za své knihy (kromě „S nikým nechodím a nejsem cvok“ ještě „My dva spolu“ a „Ani ň“) veřejně omluvil a zastavil jejich další vydávání. Natočil také dokument „I Survived I Kissed Dating Goodbye“ (Přežil jsem knihu S nikým nechodím a nejsem cvok), v němž se postavil svým kritikům tváří v tvář.

Thomas Cook. Tato dvě slova se stala synonymem moderního pojetí cestovního ruchu, ale též bohaté tradice sahající hluboko do 19. století. S tím je však nyní konec. Jedna z nejstarších cestovních kanceláří světa, jejíž služeb využívalo asi 19 milionů klientů ročně, kvůli finančním problémům zkrachovala. Británie teď musí dopravit domů desítky tisíc lidí, kterým cestovka již nemohla zaplatit zpáteční lety.

Na počátku hromadného turismu stál baptistický pastor Thomas Cook a alkohol. Důvodem tehdy nebylo v první řadě zprostředkovat lidem zážitky z nových míst, ale odradit je od konzumace alkoholu. Cook byl totiž zapřísáhlým odpůrcem alkoholu a členem protialkoholového hnutí, na podporu abstinence pořádal různá setkání a procesí.

Není divu, že první zájezd, který v roce 1841 zorganizoval, byla cesta vlakem z Leicesteru do Loughborough na schůzku abstinentů. Cook na ni tehdy dopravil 570 lidí. Železniční společnost mu poskytla malou odměnu za prodané jízdenky. V ceně za jeden šilink byla zpáteční jízdenka otevřeným vozem třetí třídy, chléb se šunkou a šálek čaje.

Ruské zákony regulující činnost náboženských uskupení jsou komplikované, na mnoha místech si protiřečí a často jsou také aplikovány zcela nesystematicky. Nedávno bylo členům jednoho křesťanského společenství znemožněno používat k bohoslužbám budovu, ve které se scházeli již dvacet let.

Baptisté ve Verchněbakanském (Novorosijsk) po celou dobu využívali k bohoslužbám dvoupodlažní obytný dům. Nikdy s tím neměli žádné problémy, až na jaře 2018 přišlo nové zastupitelstvo a s ním také změna postoje k náboženským skupinám. Jedna modlitebna ve městě byla zdemolována, jiné skupině křesťanů bylo zakázáno objekt používat. Vchod do domu používaného baptisty ve Verchněbakanském byl začátkem července zapečetěn.

Kontroverzní texaský pastor Donnie Romero, který podpořil teroristický útok na floridský gay bar Pulse, kde útočník v roce 2016 zastřelil 49 lidí a dalších 53 zranil, odstoupil z funkce. Romero, který hájil střelce tím, že zbavil svět několika sodomitů, nyní svůj odchod podle televize ABC News zdůvodnil tím, že svou ženu podváděl, platil si prostitutky, hrál hazard a holdoval alkoholu.

"Chtěl bych se omluvit. Lhal jsem tolika lidem," řekl Romero. Přiznal se, že za jeho odchodem z baptistického kostela ve Fort Worth v Texasu je jeho zhýralý život.

"Jezdil jsem do Jacksonville, chodil jsem tam do kasina a pil. Byly tam dívky, které se prodávaly, a já jsem svou ženu mnohokrát podvedl. Často jsem pil a holdoval hazardu. Také jsem kouřil trávu," dodal.

Přinášíme první z příběhů žadatelů o azyl, kteří v České republice čekají již druhý rokem na rozhodnutí našich úřadů. Pro jejich bezpečnost nezmiňujeme žádné konkrétní město ani místo, ostatní jména jsou vynechána a podepisujeme je přezdívkou. Pro tuto ženu jsme vybrali jméno Eva. 

Jsem křesťanka, věřím v Boha od roku 2010. Moje matka věřila v Boha už když jsem byla teenager. V té době k nám často přijížděla policie a obtěžovali nás. Později během nehody zemřel můj otec a matka z toho onemocněla. Nicméně policie nás nepřestala sledovat a opakovaně mé matce vyhrožovali, pokud jim nevydá křesťanskou literaturu. Tlak byl tak veliký, že má matka téměř spáchala sebevraždu. Často jsme se stěhovali, ale policie nás vždy brzo našla. Během méně než dvou let jsme se stěhovali čtyřikrát. Často jsem si měnila telefonní čísla, aby mě nemohli sledovat.

V červnu 2012 byl policií zadržel bratr z církve, kterého jsme často hostili. V prosinci jsem byla zadržena já sama, ve chvíli, kdy jsem zvěstovala evangelium. Bez předložení jakýchkoliv dokladů mě násilím prohledali, vyfotili a naložili do přepravního prostoru policejního auta. Po příjezdu na policejní stanici mě vyslýchali dva policisté a dvě policistky. Chtěli znát informace o mé osobě a informace o sboru. Vzali mi otisky a vzorky krve. Vyhrožovali mi, že pokud jim neřeknu všechno o sboru, tak mě pošlou městského vězení a nebo mě dokonce zabijí. Také dodali, "člověk může žít dobrý život pouze když věří v Čínskou komunistickou strana (CCP). Je správné následovat CCP. Pokud věříš v Boha, půjdeš do vězení. A proto bys měla přestat věřit v Boha."