3)  
Str. 142:
 „….pro ně mohl denně obětovat kalvárskou oběť ve mši sv.     …“

 Str. 178:
 „tentýž Kristus, který byl obětován při mši sv.  …“
 
Pramen: Walter Ciszek SJ: „On mne vede.“  Zvon, 1995

 4)   Štěpán Šoltész popisuje fakta kolem ŘKC mše takto, zkráceně:
 
„Je to chléb a víno uložené na oltáři katolických chrámů, o kterém katolická církev od r. 1215  věří, že se zázračně proměnilo v tělo a krev Kristovu a proto mu vzdává božskou poctu tím, že se mu klaní. Obřad, při kterém se toto proměňování děje se nazývá mše svatá a vznikl odchýlením od původní večeře Páně.“
 
„Katolická církev věří, že ti, kteří v pobožnosti přijímají tento chléb, jsou tím spojeni s Kristem a očištěni od hříchů…Byl to především chrám, a hlavně oltář, u kterého se koná mše a kde podle přesvědčení katolíků sídlí skutečný Kristus v podobě chleba a vína. Věřili, že v chrámě je člověk blíž Bohu, než na kterémkoli jiném místě…(str. 38, 39 zkráceno).
 
Pramen: Štěpán Šoltész: „Dějiny křesťanské církve.“ Synodní rada ČCE Praha, 1948
 
(Moje pozn. učení o transsubstanciaci byl schválen 4. lateránským koncilem, který svolal papež Inocenc III Koncil schválil 70 dekretů, které se mj. zabývaly naukou o tzv. transsubstanciaci, která byla schválena v  r. 1215).
 
  

 1)  Eucharistie (označovaná též mše, svaté přijímání, Večeře Páně, svátost oltářní, lámání chleba, božská liturgie, synaxis), je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve. Jedná se o obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše s Jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži. Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její bohoslužby.
 
Pojem eucharistie pochází z řeckého eucharistein = děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, existují také vlastní tradice jednotlivých církví, tzv. rity. Teologické chápání eucharistie se v jednotlivých církvích různí, avšak existuje také významná  shoda o některých otázkách. Stoupenci jedné skupiny učí, že pod způsobami chleba a vína je Ježíš Kristus skutečně a reálně přítomen (reálná přítomnost) a účastníci slavení eucharistie mají prostřednictvím jídla a pití tělesnou účast na Kristu. Tento názor je vlastní katolické církvi, pravoslaví, anglikánské církvi a lutherským církvím. Slavení eucharistie je památkou, která zpřítomňuje Krista uprostřed Jeho věřících.
 
Druhá skupina učí, že způsoby chleba a vína jsou pouze znameními či symboly, které poukazují na Kristovo tělo a krev, ale nejsou jimi. Večeře Páně je tak pouhou připomínkou. Tohoto názoru se drží reformované církve, většina baptistických církví a letniční církve.
 
Pramen: Wikipedie, heslo Eucharistie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Eucharistie

 
2)  Eucharistie je svátost oltářní (tělo a krev Kristova proměněná při katolické mši z chleba a vína), sanktissimum;
 
Pramen: Akademický slovník cizích slov. Academia Praha, 1998
 
 
 
Večeře Páně je jedním z pojmů, jehož se užívá pro slavení eucharistie a který upřednostňují po vlivem Ulricha Zwingliho především církve, vzešlé z protestantské  reformace. Pojem činí přímý odkaz na Ježíšův příkaz slavit Večeři na Jeho památku, vyhýbá se však zároveň další teologické reflexi, která se liší u protestantských církví na straně jedné a u církví katolických a pravoslavných na straně druhé.
 
Zatímco katolická a pravoslavná teologie předpokládá, že je při slavení Večeře Páně víno a chléb FYZICKY proměněn v Kristovo tělo a krev, pak protestantské církve (historicky s výjimkou části Luteránů), chápou přijímání chleba a vína jako symbolický akt, kterým se zpřítomňuje Kristova oběť na kříži, ale nedochází při něm k jakékoli fyzické proměně chleba a vína.
 

http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/180755-vecere-pane
 
 

Principem  mše je tedy myšlenka, že Kristova oběť na kříži nemá stálou platnost, a proto je třeba ji při mši neustále obnovovat. Paralela s židovskou bohoslužbou je zřejmá. 
 

 
Pokud jde o roli chrámu v církvi, chtěl bych nabídnout k úvaze tato texty:
 
Sk. 7:48-50 „Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: „Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?“
 
1Kor. 3:16,17 „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť chrám Boží je svatý, a ten chrám jste vy.“
 
1Kor. 6:19 „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!“
 
  

 (1) Mt. 18:20 „neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
 
(2) Lk. 22:14-20 „Když nastala hodina, usedl ke stolu a dvanáct apoštolů s ním. (15) Řekl jim: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. (16) Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ (17) Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. (18) Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ (19) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ (20) A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“
 
 
(4) Kol. 1:24 „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“
 
(5) Žd. 7:26,27 „To je ten velekněz, kterého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil JEDNOU PROVŽDY, KDYŽ OBĚTOVAL SEBE SAMA.“
 
 
 
(8) Ef. 1:22,23 „Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.“
 

 KOMENTÁŘ.
 

 Text (2) nám říká, že v chlebu je při Večeři Páně Spasitel reálně přítomen, přičemž není, a nemůže být materií omezen – podobně jako je přítomen v těch, kdo Ho následují a kteří jsou Jeho duchovním tělem (texty 4,8), přičemž jejich fyzická těla zůstala beze změn, (samozřejmě pokud nešlo o uzdravení dotyčné osoby). V této souvislosti se omezím na rozbor verše 19.
  
 
TATO SLOVA PRONESL SPASITEL V MINULOSTI S TÍM, ŽE BUDOU OD TOHOTO OKAMŽIKU PLATIT TAK DLOUHO, DOKUD BUDE JEHO CÍRKEV NA ZEMI EXISTOVAT.
 
 
„Toto jest mé tělo, které se za vás vydá.“ (v budoucnu). A to z toho  důvodu, že vydání těla se dosud neuskutečnilo. Budoucnost, která vyvěrá z přítomnosti, tvoří širokou paletu možností, z nichž si člověk může vybrat pouze jednu. Z této formulace by pak bylo možno vyvodit s jistotou pouze to, že obětovat se, měl Spasitel v úmyslu.
 

 „Toto jest mé tělo, které se za vás vydalo.“ Protože oběť Spasitelova měla teprve následovat. Šlo by o nepravdivý výrok.

 Výrokem
 „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává.“ Spasitel DOKONALE ZPŘÍTOMNIL svoji oběť pro své učedníky a následovníky až do konce světa, neboť věřící může Spasitelovu oběť při slavení Jeho Památky prožívat „právě teď.“
 
Tvrzení uvedené v části II. “EUCHARISTIE,“  totiž že:
 
„Slavení eucharistie je památkou, která zpřítomňuje Krista uprostřed jeho věřících“ -
 
nemohu přijmout, neboť je to Kristus, který se sám v Památce zpřítomňuje (texty 1, 2) – tedy nikoli památka zpřítomňuje Krista. Eucharistie prostě nemá tu moc zpřítomnit Spasitele. Proto je takové pojetí Památky modlářské.
 

 Je požehnání chleba uvedené v Mt. 26:26 totožné s proměňováním? 
 
Text Mt. 26:26 kde je řeč o tom, jak Spasitel vzal chléb, požehnal , lámal a dával učedníkům má asi tento smysl:
 
Jde o SZ a židovský zvyk žehnání před jídlem, který překládají Kraličtí dobrořečiti (Mk. 6:41; Lk. 24:30) nebo požehnati (Mt. 14:19; Mk. 8:7) ve smyslu děkovati. Stejně tomu bylo u poslední Večeře Páně (Mt. 26:26; Mk. 14:22); Kraličtí: „dobrořečil“; Žilka: „požehnal“; srov. 1Kor. 10:16, kde Pavel připomíná, že při Večeři Páně „dobrořečíme kalichu dobrořečení“, protože se stáváme účastni na krvi Kristově.
 
(Novotný, Biblický slovník, heslo Požehnání). 
 
V textu Lk. 22:19 stojí na ekvivalentním místě: „vzdal díky.“
Tedy požehnání nelze ztotožnit s proměňováním, jak tvrdí ŘKC.
 
Náš Spasitel je duchovně chlebem z nebe (text 3); a církev je Jeho tělo, viz texty (4, 8). Text (7) nás nevybízí ke kanibalismu, ale k přijetí duchovního pokrmu z těla Spasitelova – tedy tento verš je nutno chápat duchovně, podobně jako text (2), kde je Spasitel v materii duchovně přítomen, aniž by změnil její fyzickou podstatu.
 

 Texty (5, 6) svědčí o tom, že se náš Spasitel za nás obětoval jednou provždy; požaduje po nás milosrdenství, a ne oběti. Nikde v Písmě sv. nečteme o tom, že by před podáváním chleba Spasitel tento chléb proměňoval. Rozhodující je tedy Jeho AKTIVNÍ přítomnost (uvažujeme-li Jeho nekonečnost) – viz text (1). Tedy mše svatá, koncipovaná jako oběť, je úchylkou od Božího Slova. 
 
Citát člena ŘKC na GRANOSALIS jako reakce na můj příspěvek stejného názvu:
 

 Já jsem se ve svém příspěvku o tomto problému vůbec nezmínil; Večeře Páně je neproniknutelným tajemstvím (alespoň pro mne). Zatím jsem – a to říkám naprosto otevřeně, nehledal biblický text, na jehož základě bych si o této době platnosti udělal nějaký názor. Mě bohatě postačí fakt, že je Spasitel přítomen v podávaném chlebu po dobu Večeře. Žasnu nad tím, jaké soudy si tento římský katolík osobuje pronášet bez toho, že by uvedl jen jediný biblický text pro podporu svého tvrzení.
 

„Toto jest mé tělo, které se za vás vydává.“
 
 
Jinak řečeno: TAM, KDE JE PÁN, JE VŠE NARÁZ PROMĚNĚNO (TEDY CHLÉB I VÍNO) A DALŠÍHO AKTU Z LIDSKÉ STRANY JIŽ NENÍ ZAPOTŘEBÍ. Samotný okamžik, kdy Pán mezi nás při slavení Jeho Památky přijde a pronikne vše svým Duchem, není pro nás důležitý – neboť jen málo z nás dokáže pocítit vanutí Ducha.
 
Důležitá je pro nás JEHO PŘÍTOMNOST (za níž můžeme a máme prosit), protože bez ní vše ztrácí smysl, neboť bez Boha by se Památka stala prázdným obřadem, formalitou, de facto modloslužbou. JEHO PŘÍTOMNOST JE AKTEM JEHO MILOSTI, přičemž platí, že tomu, kdo Ho prosí dává (např. J.15:7) a kdo Ho hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, otevírá (Mt. 7:7,8).
 


Výše uvedená interpretace biblických textů mne, myslím, opravňuje k obecnému názoru, že pravdu nemají ti, kdo tvrdí, že při Památce Kristova ukřižování dochází k fyzické přeměně obětin v tělo Kristovo (ŘKC, ortodoxie, anglikáni,luteráni) – ale nemají pravdu ani ti, kteří tvrdí, že chléb a víno jsou pouhými symboly, tj. jsou bez vnitřního obsahu (reformovaní, letniční). Kdyby totiž měli pravdu, pak by nepatřičný přístup ke slavení Památky (Večeře Páně) nebyl spojen s postihem, o kterém nám hovoří 1Kor. 11:28,29.
 

 BohemianAnonymus