poslal Nepřihlášený Přijato na setkání Generální rady Assemblies of God ve dnech 9. - 11. 8. 2010
[Assemblies of God je největší celosvětová letniční denominace, jejímž členem je i Apoštolská církev v ČR]
Nadpřirozené projevy a dary Ducha
svatého hrály významnou roli při zrodu, vývoji a růstu Assemblies of God
(AoG). Již od počátku naší církve bylo ve službě mnoha vynikajících
žen, jež zakládaly a vedly široké spektrum služeb, vidět duchovní
obdarování. Nebylo ničím výjimečným, když žena sloužila po boku svého
manžela. Byly i případy, kdy manžel pracoval ve světském zaměstnání, aby
podpořil aktivní službu své manželky. Mnoho žen se rozhodlo vzdát se
manželského života, aby mohly lépe stát ve službě, ke které je Bůh
povolal.
Odvážné ženy sloužily doma i v zahraničí jako misionářky,
hlasatelky evangelia, zakladatelky sborů, vedoucí sborů, učitelky.
Angažovaly se i v mnoha jiných oblastech. Letniční hnutí věří, že vylití
Ducha počátkem 20. století je skutečným naplněním biblické předpovědi „Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat… rovněž na otrokyně vyleji v oněch dnech svého Ducha.“ (Jl 3,1-2, srovnej Sk 2,16-18) Skutečnost, že ženy – stejně jako muži –
mají prorokovat, ukazuje na jejich zapojení do služby v novozákonní
době.
Bible jako konečná autorita
Historie a praxe Assemblies of God
(AoG) ukazují, že Bůh žehná veřejné službě žen. Přesto stále probíhají
diskuze týkající se správné role ženy v duchovním vůdcovství. Bible je
naší konečnou a rozhodující autoritou ve všech otázkách víry a praxe.
Proto je důležité reflektovat její učení a ujistit se, že náš přístup
není jen čistě subjektivní a pragmatický.
Naším záměrem je prozkoumat pečlivě a
objektivně biblický text, přičemž hodláme používat zavedená pravidla
exegeze a výkladu Písma. Budeme věnovat pozornost historickému a
teologickému kontextu. Pečlivě rovněž vyhodnotíme texty, které se
tradičně používají k podpoře argumentace směřující k omezení služby žen
nebo jejímu odmítání.
Chceme zůstat věrni učení Bible, Bohem
inspirovaného a neomylného Slova určeného lidstvu. Současně chceme být
laskaví a vstřícní vůči lidem jiných tradic, kteří mohou upřímně
nesouhlasit s našimi závěry. Uvědomujeme si, že v některých případech
jsou kompromisy týkající se nikoliv podstatných částí učení, nýbrž
konkrétní církevní praxe, nutné k tomu, aby se církev mohla efektivně
rozvíjet v oblastech s tradičně patriarchálním kontextem.
Historický a všeobecný precedens
Podle historiků existuje v počátcích
většiny probuzení, kdy se projevuje velká duchovní horlivost a příchod
Páně je očekáván každou chvíli, ochota přijímat dynamickou a průkopnickou službu žen.
Jak se však postupně služba mladých
sborů začíná lépe organizovat a do popředí se dostávají otázky budování
struktury, duchovní vůdcovství žen již není přijímáno tak ochotně a
vedení církve se stává více mužskou záležitostí.
Zkušenosti AoG nejsou výjimkou. Mezi
významné osobnosti raných letničních duchovních patřily Maria B.
Woodworth-Etter, Aimee Semple McPherson, Alice Reynolds Flower, Anna
Ziese a Marie Burgess Brown. Přestože v počátcích naší církve měly ženy
velkou svobodu ke službě, počátkem dvacátých let minulého století prudce
poklesl podíl žen ve vedoucích pozicích. V posledních letech počet žen
s pověřením k duchovní službě opět narůstá.
V průběhu své historie letniční na
celém světě usilovali a usilují o uplatňování biblické pravdy v rámci
různorodých kulturních kontextů. Někde je vedoucí duchovní služba žen
ochotně přijímána; jinde mohou ženy sloužit s určitým omezením a není
jim dovoleno stát ve vedoucích pozicích. Někdy se objevuje rozpor mezi
vedoucí rolí, kterou žena-misionářka zastává doma, ve svém prostředí, a
tou, kterou zastává na misijním poli. Mohou být rovněž rozdíly mezi
příležitostmi, které se dostávají ženám misionářkám a ženám z kultury,
kterým tyto misionářky slouží. Jednotlivé kultury mají tedy nepochybně
vliv na to, jakým způsobem a do jaké míry je ženám dovoleno podílet se na vedoucích službách.
Ačkoliv církev musí být vždy k jednotlivým kulturám citlivá, musí rovněž
hledat v Písmu principy a instrukce, které jsou nadřazeny jednotlivým
kulturním praxím.
Biblické příklady žen ve službě
Starozákonní historie obsahuje příklady
žen ve významných vedoucích pozicích na různých úrovních. Uvádíme
několik pozoruhodných příkladů: Mirjam byla během Exodu spolu se svými
bratry Mojžíšem a Áronem prorokyní Izraele (Ex 15,20). Debora, prorokyně a soudkyně, přiměla Baraka, aby vedl izraelskou armádu do úspěšného
boje proti utlačovatelům (Sd 4-5). Chulda, také prorokyně, potvrdila
slova svitku Zákona nalezeného v chrámě a pomohla rozšířit velkou náboženskou reformu za dnů Jóšijáše (2Kr 22, 14-20; 2Pa 34,22-28).
Nový zákon také ukazuje, že ženy
zastávaly důležité služby v době rané církve. Tabita (Dorkas) zahájila
účinnou dobročinnou službu (Sk 9,36). Filip měl čtyři dcery-panny, které
prorokovaly (Sk 21,8-9). Pavel uvádí dvě ženy, Euodii a Syntyché, jako
osoby, jež vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky… (F 4,2-3). Další příkladnou „spolupracovnicí v díle Krista Ježíše“
byla Priscila (Ř 16,3-4 - parafr.). V Ř 16 Pavel pozdravuje řadu
spolupracovníků, mezi nimiž se nachází značná část žen. Když Pavel
v těchto pozdravech hovoří o práci Marie, Tryfainy, Tryfósy a Persidy (Ř
16,6-12), používá slovo kopiaō. Tentýž výraz často užívá na jiných místech, když hovoří o díle služby (1K 16,16; 1Te 5,13; 1Tm 5,17).
Foibé, vedoucí v církvi v Kenchrejích, byla Pavlem velmi doporučována církvi v Římě (Ř 16,1-2). Bohužel předpojatost některých současných překladatelů
zatemňuje vedoucí pozici Foibé, když ji nazývají „služebnicí“. Foibé
však byla „diakonos“ církve v Kenchrejích. Pavel tento výraz
často používal, když hovořil o vedoucím sboru a užíval ho konkrétně pro
Ježíše Krista, Tychika, Epafrata, Timoteje a pro svoji vlastní službu. V
závislosti na kontextu se „diakonos“ obvykle překládá jako
„diákon“ nebo „služebník“. Ačkoli někteří překladatelé zvolili termín
diákonka (protože Foibé byla ženou), v řeckém originále je toto
podstatné jméno v mužském rodě. Zdá se pravděpodobné, že diakonos bylo v rané církvi označení pro oficiální vedoucí pozici a správný překlad pro úlohu Foibé je „diákon“ nebo „služebník“. Mnoho překladů je navíc podobně
předpojatých, když o Foibé hovoří jako o „velké pomoci“ nebo „pomocnici“
mnohých, včetně Pavla samého (Ř 16,2). Uváděný řecký výraz „prostatis“ se lépe překládá jako „dobrodinec (patron)“ s podtextem rovnocennosti a vůdčí úlohy.
Junii Pavel označil za apoštola (Ř
16,7). Mnozí překladatelé a učenci však nebyli ochotni přiznat, že by
mohla existovat žena-apoštol, a měnili od 13. století její jméno na
mužské - Junius. O jménu Junia (v ženském rodě) je však v Římě více než
250 zmínek, zatímco jméno Junius je jakémukoliv řeckému či římskému
pramenu neznámé. Pavel byl silným zastáncem služby žen.
Příklady žen v Bibli, které stály ve
vůdčích úlohách, by měly být považovány za Bohem potvrzené vzory, ne za
výjimky z jeho nařízení. I když je výčet žen, kterým byla svěřena vůdčí
role, v Bibli omezený, potvrzuje fakt, že Bůh skutečně povolává ženy do
duchovního vůdcovství.
Biblická perspektiva ohledně role ženy ve službě
Při definování biblické role ženy ve
službě je třeba si předně všimnout, jaký má význam výraz „služba“. O
Kristu, našem velkém vzoru, bylo řečeno: „Vždyť ani Syn člověka
nepřišel, aby si dal sloužit [diakoneō], ale aby sloužil [diakoneō] a
dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45, srov. Mt 20,28). Novozákonní vůdcovství, jak je vidíme na
Ježíši, zobrazuje duchovního vůdce jako služebníka, bez ohledu na to,
zda je to muž či žena. Otázka lidské autority nemá prvotní význam,
ačkoli přirozeně vyvstává s tím, jak se vyvíjí organizace a struktura
církve.
Genesis 2,18-25
Někteří učí, že ženy mají být podřízeny
dospělým mužům, protože Eva byla stvořena následně po Adamovi, aby byla
jeho pomocnicí. Avšak slovo ezer („pomocník“) se nikde v hebrejské Bibli nepoužívá ve významu podřízenosti. V sedmnácti ze
dvaceti případů výskytu tento výraz hovoří o Bohu jako pomocníku. Eva
byla stvořena jako pomoc (kenegdo) „rovná“, nebo „odpovídající“ Adamovi, ne jako podřízená.
Někteří namítají, že Bůh stvořil muže a
ženu s rozdílnými rysy a touhami a že tyto rozdíly vysvětlují, proč by
ženy neměly zastávat vedoucí roli. Jiní tyto vnímatelné rozdíly
připisují kulturnímu a sociálnímu očekávání, která jsou předkládána
dětem již od narození až do samotné dospělosti. Rozdíly ve fyzické
stavbě i v biologických funkcích jsou zjevné; výklad těchto odlišností
však vede k restriktivním závěrům ohledně vůdcovství.
Pavlův důraz na charismatickou službu
Služba v Novém zákoně má charismatickou
podstatu. Realizuje se a uvolňuje, když Duch svatý svrchovaně rozděluje
duchovní dary (charismata) každému členovi Kristova těla (Ř 12,6-8; 1K 12,7-11.27.28; Ef 4,7-12; 1P 4,10.11). Některé dary jsou
spontánním dílem Ducha a jiné jsou rozpoznanými služebnostmi budujícími
tělo Kristovo, všechny jsou však dány ke službě bez ohledu na rozdílnost
pohlaví. Například: dar proroctví je výslovně jak pro muže, tak pro
ženy: „Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat“ (Sk 2,17). V Novém zákoně je doloženo, že ženy tento dar Ducha přijímaly a uplatňovaly (Sk 21,9; 1K 11,5).
Bylo-li Petrovi zatěžko porozumět
určitým Pavlovým prohlášením (2P 3,16), potom není žádným překvapením,
že my, které od těchto slov dělí dalších téměř 2000 let, sdílíme Petrův
zápas ve výkladu některých Pavlovských oddílů. Adresátům Pavlových slov
byly problémy, o kterých hovořil, dobře známy. My jsme však odkázáni na jejich
rekonstrukci a Pavlovy instrukce musíme co nejlépe aplikovat ve světle
širokého kontextu jeho listů a biblického zjevení. A stejně jako Petr
(2P 3,15) musíme respektovat a milovat naše bratry a sestry, kteří
zastávají alternativní výklady ve věcech, které nejsou zásadní pro naše
spasení nebo postavení před Bohem. Pouze požadujeme, aby tyto výklady
byly vyjadřovány a praktikovány v lásce a s ohledem na všechny Boží
děti, jak muže, tak ženy.
První Korintským 11,3-12
Prohlášení, že „muž je hlavou ženy“,
bylo po století používáno k ospravedlnění mužské nadřazenosti a k
vyloučení žen z role duchovního vedoucího. Dva alternativní překlady pro
slovo „kephale“ (hlava), široce diskutované současnými evangelikálními badateli, jsou (1) „autorita nad“ a (2) „zdroj“ nebo „původ“. Oba významy nacházíme v literatuře Pavlovy doby.
Vezmeme-li tuto pasáž jako celek, druhý
význam se hodí stejně dobře, nebo dokonce lépe než první a vede ke
shrnujícímu prohlášení verše 12: „vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu - všecko pak je z Boha.“ I vztah mezi věčným Synem a Otcem – „hlavou Krista je Bůh“
(11,3) – charakterizuje lépe výraz „zdroj“, než „autorita nad“ (J
8,42). Aniž bychom se snažili vyřešit tuto debatu, nenacházíme v
samotném výrazu kephale dostatečnou oporu k tomu, abychom
odepřeli vedoucí role ženám (ve světle biblických příkladů žen
v pozicích duchovní autority a ve světle celkového významu Písma).
První Korintským 14,34-36
V celém Novém zákoně jsou pouze dvě
místa, která zdánlivě obsahují argument proti službě žen (1K 14,34 a 1Tm
2,12). Jelikož musejí být brána v kontextu s dalšími Pavlovými
prohlášeními a praxí, těžko mohou představovat absolutní,
nezpochybnitelné zákazy služby žen. Spíše se zdá, že řeší konkrétní
místní problémy, jež vyžadovaly nápravu. Pavlův konsistentní kladný
postoj ke službě žen v jeho sborech by proto měl být považován za jeho
skutečné stanovisko a neměly by jej přehlušit ani tato zmíněná dvě
místa, která zdánlivě naznačují opak a jejichž výklad je rozporuplný.
Existují různé názory na to, co Pavel myslel tím, když řekl: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí; nedovoluje se jim, aby mluvily“ (1K 14,34). Výraz „ať ve shromáždění mlčí (sigato)“
Pavel použil i v 1K 14,28, kde nabádá, aby ten, kdo se modlí
v jazycích, ve shromáždění mlčel, není-li výklad, stejně tak jako to má
učinit prorok, když se zjevení dostane někomu jinému ze shromáždění (1K
14,30). Výzvy k mlčení těch, kdo hovoří v jazycích, kdo prorokují a žen
jsou tedy adresovány do specifického kontextu. Za jakých okolností mají
tedy ženy mlčet?
Varianty jsou (1) štěbetání během
veřejných shromáždění, (2) extatické vyrušování, (3) určité
autoritativní služby (jako rozsuzování proroctví) a (4) vznášení otázek
během shromáždění. Přesto je zřejmé, že Pavel dovoluje ženám při
společných shromážděních v Korintu modlit se a prorokovat (1K 11,5).
Pavel kromě toho radí, aby ti, kdo
prorokují (evidentně včetně žen), byli mezi těmi, kdo proroctví
rozsuzují (1K 14,29). Proto stejně tak, jako Pavel usměrňuje ty, kdo
mluví v jazycích nebo prorokují - ať muže či ženy – může usměrnění vůči
ženám mít souvislost s dalšími projevy vyrušování.
Přesný význam Pavlova zákazu mluvit ve
shromáždění v tomto textu je i nadále předmětem zkoumání. Závěrem přesto
je, že tato pasáž nezakazuje ženě vést, ale v kontextu celé kapitoly
nabádá: „Všechno ať se děje slušně a spořádaně“ (1K 14,40).
První Timoteovi 2,11-15
Nad významem a aplikací Pavlova prohlášení: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem“
(1Tm 2,12), si stále lámou hlavu vykladači Bible a tato Pavlova slova
vedou k nejrůznějším postojům k roli žen ve službě a v duchovním
vůdcovství.
Z výše uvedeného přehledu pasáží o
příkladech žen v duchovní službě je zřejmé, že Pavel takovou službu
uznával. V Efezu však byly zjevné problémy a některé se týkaly žen. Byly
zcela jistě dány neslušným oblékáním a ozdobami (1Tm 2,9). Mladé vdovy „si navykají zahálet… a nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří“
(1Tm 5,13). Ve svém druhém dopisu Timoteovi Pavel varuje před zkaženými
lidmi (zřejmě včetně žen), kteří manipulují „lehkověrnými“ ženami (2Tm
3,6).
Celá pasáž 1Tm 2,9-15 nasvědčuje tomu,
že Pavel radí Timoteovi, jak jednat s některými kacířskými učeními a
praktikami, ve kterých byly zapojeny obzvlášť ženy z efezského sboru.
Kacířství mohlo být tak závažné, že o efezských ženách musel říct: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem.“ Z jiných oddílů však víme, že tento zákaz nebyl v Pavlově službě absolutní.
První Timoteovi 3,1-13
Celý tento oddíl bývá považován za
potvrzení, že všichni vedoucí a autority v rané církvi měli být – a
vskutku byli – muži. Tato pasáž se na prvním místě obrací k mužům jako
vedoucím, protože to byla s největší pravděpodobností běžná praxe a
zvyk. Vidíme zde však i významnou podporu pro vedení žen.
Zavedený moderní anglický překlad Bible New International Version překládá jedenáctý verš takto: „Právě tak jejich manželky mají být čestné ženy.“
Překladatelé NIV rozhodli podle svého uvážení, že tento verš se
vztahuje na manželky diákonů (přestože v předchozích požadavcích na
starší není žádná zmínka o jejich manželkách). Slovo přeložené jako
„manželky“ je však plurálem řeckého slova „gyne“, které je v závislosti na kontextu možné přeložit jako „žena“, nebo jako „manželka“. Překladatelé NIV si toho byli vědomi a zahrnuli slovo „diákonky“ do svých poznámek pod čarou. Ovšem další překlady NASB a NRSV překládají plurál řeckého „gyne“ jako „ženy“.
Takto se verš doslova týká požadavků na ženy zapojené do duchovního
vedení, jež mohou být v tomto kontextu snadno nazývány „diákony“[1].
Třebaže se v kulturním prostředí
prvního století dostávali do vedoucích služeb v církvi především muži,
tento oddíl spolu s dalšími biblickými doklady o vedoucí duchovní roli
žen (např. Sk 21,9; Ř 16,1-15; F 4,2-3) ukazuje, že ženám nebylo
zakázáno stát ve vedoucích službách. Nebylo tomu ani v Pavlových dnech a
nemělo by tomu být ani dnes. Oddíly, které mluví o tom, že většina vedoucích v církvi byli muži, by neměly vést k tvrzení, že všichni byli muži, neboť biblické záznamy dosvědčují, že četné ženy byly duchovními vedoucími.
Galatským 3,28
Ti, kteří nechtějí dovolit ženám zastávat pozice duchovního vedení, omezují význam verše z Ga 3,28. „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Někteří vykladači limitují význam
uvedených tří kategorií lidí na spasení skrze víru nebo na jednotu
v Kristu. O tom Písmo nepochybně mluví. Aplikace tohoto verše je však
širší. Zahrnuje všechny naše vztahy, nejen jistotu, že každý může přijít
ke Kristu. „Ani žid, ani pohan…ani otrok, ani svobodný… ani muž ani žena“ – toto jsou základní principy vztahů, kterým věrní následovníci Krista musí dát nejvyšší prioritu.
Bůh Bible „nikomu nestraní“ (Ř
2,11; také 2S 14,14; 2Pa 19,7; Sk 10,34; Ef 6,9). On povolává, koho
chce, a dává dary a služby, jak sám uváží; člověk nesmí klást omezení
Boží svrchovanosti. Deformovaný vztah mezi Adamem a Evou, včetně
prohlášení „on nad tebou bude vládnout“ (Gn 3,16), je důsledkem
prokletí. Nejde o původní a trvalý Boží záměr s lidstvem. V Kristu
jsme skutečně osvobozeni od hříchu a z něj plynoucího prokletí, které
nás odděluje od Boha a od ostatních a vede nás k nadřazování nebo
ponižování na základě rasy, sociálního postavení nebo pohlaví.
Závěr
Poté, co jsme prozkoumali různé
překlady a výklady biblických oddílů vztahujících se k roli ženy
v církvi prvního století a se záměrem využít biblické principy
v současné církevní praxi, uzavíráme, že nemůžeme nalézt přesvědčivý
důkaz toho, že by služba žen byla na základě závazných a neměnnými
principů omezena.
Jsme si vědomi, že služba žen a
zastávání vedoucích rolí ženami nejsou některými jednotlivci přijímány, a
to jak uvnitř křesťanské společnosti, tak mimo ni. Odsuzujeme všechny
předsudky a sebeprosazování, ať ze strany mužů, tak žen. Jsme si vědomi
některých bigotních postojů proti ženám jak v sekulární společnosti, tak
až příliš často v církvi. Avšak v těle Kristově není pro takový postoj
žádné místo. Jsme si také vědomi, že postoje sekulární společnosti
založené na dlouhodobé praxi a tradici se promítly do aplikace
biblických principů v některých místních kontextech.
Chceme moudře
respektovat kultury, avšak zároveň pomoci k nápravě těm, které jsou
v rozporu s principy Království. Společně s Pavlem vyznáváme, že
naplňování Velkého poslání je nejvyšší prioritou. Musíme získávat muže a ženy pro Krista bez ohledu na to, jaké mohou být jejich kulturní nebo
etnické zvyklosti. Poselství o vykoupení bylo neseno do vzdálených míst
světa skrze službu oddaných, Duchem naplněných mužů a žen. Dary a
pomazání věřícího by měly i dnes umožňovat službu mužů i žen. Letniční služba není profese, o kterou stačí ze strany mužů či
žen pouze usilovat; musí být vždy nadpřirozeným povoláním, potvrzeným
Duchem a se zvláštním obdarováním.
AoG byly požehnány a musí být i nadále žehnány skrze službu žen obdarovaných a pověřených samotným Bohem. Bible opakovaně ujišťuje, že Bůh vylévá
svého Ducha jak na muže, tak na ženy, a tím obdarovává obě pohlaví pro
službu ve své Církvi. Musíme proto dále potvrzovat dary žen ve službě a
duchovním vůdcovství.
Ohromná výzva Velkého poslání „jít a
činit učedníky ze všech národů“ (Mt 28,19) jistě vyžaduje plné nasazení
sil všech Bohem obdarovaných služebníků, mužů i žen.
[1] V českém ekumenickém překladu je užito v poznámkách pod čarou slovo
jáhenky (pozn. překl
.)