|
Všeobecné: Jak my egalitariáni vykládáme Pavlovy instrukce ohledně žen
Posted on Čtvrtek, 12. květen 2016 @ 09:00:34 CEST Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený Načrtnu v hrubých rysech egalitariánský pohled na klíčové biblické
pasáže ohledně postavení žen (1Kor 11,2–16; 14,34n; Ef 5,21–6,9; Kol
3,18–22; 1Tm 2,11–15; Tit 2,2–10; 1Pt 3,1–7). Předesílám, že většina
mých učitelů, přátel a lidí, s nimiž obvykle souhlasím, jsou
komplementariány a že se s nimi nechci poškorpit. Chci navrhnout
životaschopnou alternativu, která je neméně křesťanská, hluboce letniční
a která může představovat pro řadu sester a bratrů vítanou svobodu.
V pohledu na ženy se křesťané dělí v zásadě na dvě skupiny, totiž na
komplementariány a egalitariány. Toto spektrum samozřejmě není
černobílé, jeho odstíny vizte například v poučném článku od Adriana Warnocka.
Lze ale říci, že mezi všemi egalitariány a všemi komplementariány
existuje rozdíl v pohledu na rovnost křesťanských mužů a žen ve službě a
v rodině.
- Egalitariáni říkají, že muž a žena jsou si rovni v každém ohledu a
že mají stejné právo na sebeurčení v církvi, v rodině i ve společnosti.
- Komplementariáni říkají, že muž a žena jsou si zcela rovni a že se
doplňují. Nemají však/proto stejné právo na sebeurčení, protože muž je
v církvi a v rodině autoritou a žena je mu v církvi a v rodině
podřízena.
O této definici jsem připraven diskutovat, jakož i o všem
následujícím. Nečiní se za dost řadě mediačních pozic a
idiosynkratických názorů. Zcela prakticky však téměř vždy platí, že
zatímco komplementariánský muž může být vedoucím v církvi a musí být
vedoucím partnerem v rodině, komplementariánská žena nesmí stát ve
vedení církve a v rodině by se měla podřídit. Egalitariánský muž může
být vedoucím v církvi úplně stejně jako žena a v rodině je po všech
stránkách rovnocenným partnerem své manželky.
V praxi jsou egalitariáni
i komplementariáni často pragmatičtí. Já sám jsem například přesvědčený
egalitarián. Přesto máme s Aničkou úkoly rozdělené podle toho, co komu
víc „jde“. Já jsem šikovný na papírování, Anička zas na vaření. Nevidíme
v tom „ženskou u plotny“ a „patriarchu za stolem“. Jde o vzájemnou
dohodu k prospěchu všech stran. Komplementariáni zase zřídkakdy
praktikují na ženách fyzické tresty, byť i k tomu dochází.
Jejich domácnosti jsou často zcela v rukách manželek a k demonstraci
komplementarianismu dochází pouze na slovní, teoretické, resp.
teologické rovině.
V církvi však komplementariáni, jak jsem dosud
seznal, nikdy nepřipustí plnou rovnost obou pohlaví ve službě. I když
řada slabých komplementariánu dovolí ženám i kázat nebo vyučovat, je pro
ně vždy nemyslitelné, aby žena v církvi působila bez zastřešení mužskou
autoritou. Někteří i umírnění komplementariáni pak pokládají ženu za
katedrou či kazatelnou za přestupek biblického přikázání srovnatelný
s přestoupením desatera, čili za hřích.
Tolik ke stručnému úvodu do praktika věci. V následujícím draftu
načrtnu obrys egalitariánského přístupu k problematickým pasážím v Novém
zákoně, které jsou předmětem neshody a jejichž doslovný výklad vede ke
komplementariánské teologii. Jde v mnoha případech o můj pohled a řadu
zde nastíněných myšlenek jsem vyvinul sám, bez pomoci nějaké formativní
příručky.
Pokud byste takovou egalitariánskou příručku hledali,
doporučím knihu Man and Woman, One in Christ
od Philipa Payna. Tato kniha mi však byla až donedávna neznámá a nebyla
tím, co mne o správnosti egalitariánského názoru přesvědčilo. Podobně
jako prominentní klasické letniční novozákoníky Gordona Fee a Craiga
Keenera, i mne přesvědčilo spíše mé letniční podvědomí, pro něž je
představa a zkušenost rovnosti v církvi čímsi, před čím nerovnost daná
pohlavím, byť v honosném teologickém kabátě, nemůže obstát.
1. Korintským 11,2–16
Můj netradiční výklad naleznete shrnutý v předchozím článku. Stručně: Z celé této pasáže je nejproblematičtějším třetí verš, kde Pavel píše, „že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž
a hlavou Krista Bůh“. Doslovný výklad této pasáže nahrává
komplementariánům, protože „být hlavou“ znamená v moderních jazycích
„být autoritou“. V Pavlově řečtině ale řecké slovo kefalé (hlava)
nejspíše tento metaforický význam neneslo a „být někomu hlavou“
neznamenalo „mít nad ním autoritu“.
Silným důkazem je zde Septuaginta,
starověký řecký překlad Starého zákona z hebrejštiny. Na místech, kde se
používá hebrejské róš a myslí se fyzická „hlava“, používá Septuaginta slovo κεφαλή, které se vyskytuje i v 1. Korintským. Tam však, kde hebrejské róš
znamená „vedoucí“, použili překladatelé Septuaginty téměř vždy jiného
slova. To dokazuje, že řecké kefalé mohlo mít zcela jiný než náš
preferovaný metaforický význam, možná význam bližší slovu „zdroj“ nebo
„původ“, což by v této pasáži lépe odpovídalo veršům 7–9, kde Pavel
hovoří o Adamovi jako o zdroji Evy při stvoření. Síla tohoto argumentu
spočívá i v tom, že Septuaginta byla první církvi daleko bližší než
hebrejská verze Starého zákona a že Pavel mohl jako člověk znalý řecké
i hebrejské verze o tomto překladovém fenoménu vědět.
Tuto možnost podporuje i celková logika pasáže, o níž jsem psal tu svou chytrou, avšak nedotaženou seminárku.
Pavel v celé pasáži klade důraz na to, že žena má mít na své hlavě svou
vlastní „moc“ kvůli andělům (v. 10), protože je při uctívání v církvi
rovna ostatním uctívajícím bytostem. Symbolem této „moci“ je pro ženu
pokrývka hlavy, která byla v Korintu 1. století vyžadována tehdejší
etiketou. Tuto etiketu Pavel vysvětluje pomocí obrazů stvoření,
rozmnožování a nového stvoření, což jsou věci v jeho mysli nerozlučně
spjaté.
I pokud byste nerozuměli předchozímu odstavci nebo s ním
nesouhlasili, pokuste se prosím při výkladu verše 1Kor 11,3 brát v potaz
Pavlovu Bibli, totiž Septuagintu. Snažte se také vyvarovat se chyby
některých komplementariánů a brát v potaz verše 11 a 12 spolu s faktem,
že ona „moc“ ve verši 10 opravdu téměř jistě nemůže být ničím jiným než
mocí samotné ženy na její vlastní hlavě. Tato vodítka by vás měla
přivést k jinému než komplementariánskému výkladu.
1. Korintským 14,34n
O této neslavné pasáži jsem již nedávno psal jako o ironii.
Za ironickou tuto pasáž pokládám kvůli zmínce o zákonu, tj. o Tóře,
která nikde neříká, že by žena měla mlčet nebo být podřízena, ale
v případě manželek patriarchů svědčí spíše o opaku. Vskutku, pokud
bychom neměli Pavlovy listy, ale jen Starý zákon a evangelia,
komplementariáni by neměli téměř žádnou munici! Jelikož byl Pavel ve
Starém zákoně kovaný a jelikož Starý zákon nevede ženy k podřízenosti
mužům, domnívám se, že Pavel, pokud tyto verše napsal, myslel je jako
ironii.
Můj výklad je podobně jako v předchozím případě nezvyklý. Většina
egalitariánů dnes tuto pasáž chápe buď jako cosi prakticky podmíněného
(např. jako zákaz hovořit konkrétním ženám na veřejných bohoslužbách)
nebo jako vsuvku, kterou nenapsal Pavel, ale která se do textu vloudila
z něčí okrajové poznámky. Gordon Fee a Philip Payne oba docházejí právě
k tomuto závěru a oba předkládají vlastní argumenty. Fee se tak domnívá,
protože verše 34n jsou v mnoha starých latinských verzích až na konci
kapitoly, což lze pomocí textově-kritické Occamovy břitvy vysvětlit
pouze tak, že šlo o vsuvku. Payne se tak domnívá, protože ve Vatikánském
kodexu jsou tyto verše označeny distigmou, tj. vodorovnou dvojtečkou,
která dle jeho vlastního výzkumu na mnoha jiných místech indikuje vsuvky
nebo textové varianty.
Feeho a Paynovo vysvětlení může být pro některé tvrdým oříškem. Moje
vysvětlení pasáže jako ironie je přeci jen pro řadu konzervativních
křesťanů méně bolestivé než škrtnutí kusu jejich Bible. Kdo ale měl
možnost přivonět k textové kritice jako k úsilí o sestavení co
nejpůvodnějšího textu, tomu vypuštění dvou sporných a celkově nehodících
se veršů nepřipadá nemístné. Verše 1Kor 14,34n se sem opravdu nehodí!
Jen si pročtěte celou 14. kapitolu a poznačte si, kolikrát Pavel
předpokládá proroctví nebo mluvení v jazycích jako projev všech
věřících, nejen mužů (vv. 5, 18, 23n, 31).
Efezským 5,21–6,9; Koloským 3,18–22; Titovi 2,2–10
Ačkoli by si každá z uvedených pasáží zasloužila vlastní pojednání,
všechny obsahují společný rys, který je coby „komplementariánské“
pasáže diskvalifikuje. Tímto rysem je posloupnost Pavlových doporučení,
kterou lze spatřit v menším měřítku v listech Koloským a Titovi, ve
větším měřítku pak v listu Efezským.
- Ženy se mají podřizovat svým mužům (Ef 5,22–33; Kol 3,18n; Tit 2,3–5)
- Děti mají poslouchat své rodiče a otcové je nemají dráždit (Ef 6,1–4; Kol 3,20n)
- Otroci mají poslouchat své pány (Ef 6,5–9; Kol 3,22; Tit 2,9–10)
Tato struktura je jasně patrná ve všech třech pasážích. Na Pavlových
třech doporučeních je samozřejmě na první pohled cosi zvláštního, ne-li
znepokojivého, totiž instrukce pro otroky, aby poslouchali své pány.
V dnešní době by za to Pavlovi možná hrozilo o trestní oznámení a
popotahován po soudech by pak nebyl pro víru v Krista, ale pro
napomáhání obchodu s lidmi.
Jádro mého argumentu je tedy jasné. Jestliže pro dnešek neplatí
Pavlovy instrukce stran otroků, protože otrokářství, mírně řečeno, vyšlo
z módy, pak musíme kulturní podmíněnost předpokládat i u dvou dalších
instrukcí. Na nedávném případu osmi iráckých uprchlíků z Brna vyšlo
najevo, že i úcta k rodičům má různé stupně a že český křesťan, jakkoli
poslušný čtvrtého přikázání, by nejspíše podobné loajality vůči rodičům
nebyl schopen. Tvrdím tedy, že podřízenost žen mužům v třech uvedených
pasážích je kulturně podmíněná.
Pavlovi nemám za zlé, že nebyl starověkým Wilberforcem nebo
vysloveným emancipátorem žen. Hlásal Krista, ne politiku. Jestliže ale
v dnešní době není nutné vyžadovat otrokářství a slepou poslušnost
dospělých dětí, proč bychom měli trvat na poddanosti žen? Netvrdím, že
v Pavlově době nebo v nedávných staletích nebylo společenské postavení
žen nižší. Dnes je tomu ale jinak. Žena má podle našich zákonů stejná
práva a povinnosti jako muž. Tato práva a povinnosti jsou zakořeněny
v naší kultuře, proto i kulturně podmíněné pasáže bychom měli jinak
vykládat. V současnosti jsme zcela konsternováni zjištěním, že
reformovaní teologové v 19. a 20. století obhajovali otrokářství a apartheid jako součást stvořitelského pořádku. Proč by se nám nemělo zdát alarmujícím, obhajuje-li někdo dnes stejným způsobem podřízenost žen?
1. Timoteovi 2,11–15
Tato pasáž je vedle 1Kor 11,2–16 druhou pasáží, kde jsou instrukce
pro ženy podepřeny obrazem stvoření a jedinou pasáží, kde má žena
zakázáno „učit“. Komplementariáni chápou Pavlovy zdejší instrukce jako
obecně a závazně platné pro všechny kultury, egalitariáni ale poukazují
na nezvyklou podobu Pavlova zákazu. Když Pavel říká, že učit ženě
„nedovoluje“, činí tak v 1. osobě času přítomného, což je tvar, který
téměř vždy používá při uvádění situačně podmíněných instrukcí (notoricky
v 1Kor 7). I když by tento detail sám o sobě mnoho neznamenal, nám
egalitariánům naznačuje, že nejde o univerzální zákaz, ale zákaz
situačně podmíněný.
V situaci Efezského sboru, do níž Pavel psal, podle všeho figurovali
falešní učitelé (1Tm 1,3). Tito falešní učitelé nejspíše zmanipulovali
některé ženy, zvláště „mladší vdovy“, aby se do distribuce onoho
falešného učení aktivně zapojili (5,11–15). Pavlův vzkaz těmto vdovám,
aby se „vdávaly a rodily děti“ (5,14) je nápadně podobný Pavlovu
tvrzení, že žena bude „zachráněna skrze rození“ (2,15). Domnívám se
tedy, že zákaz učit a vést ve verši 2,12 je podmíněn nesnadnou situací,
v níž ženy hrály roli přenašeček herezí. Šlo o ženy, které se měly „učit
v tichosti a s veškerou podřízeností“, což naznačuje, že samy nebyly
vzdělané a tudíž nezpůsobilé učit nikoli kvůli svému pohlaví, ale kvůli
nedostatečné kvalifikaci.
Další oporou této domněnky je analýza Pavlovy narážky na příběh
o stvoření a pádu v Genesis 2–3. Pavel říká, že žena nemá učit a vést,
protože „první byl utvořen Adam, potom Eva“ (v. 13) a protože „žena byla
zcela svedena a upadla do přestoupení“ (v. 14). Toto zcela odpovídá
příběhu v Genesis, v němž nejprve Bůh vytvořil Adama (Gn 2,7), potom mu
řekl, aby nejedl „ze stromu poznání dobrého a zlého“ (2,17) a potom
stvořil Evu (2,22). Na to se Eva nechala ošálit hadem (3,4n), vzala ze
zakázaného ovoce a dala Adamovi (3,6). Zvláštním detailem příběhu
v Genesis je skutečnost, že zákaz jíst ze stromu byl dán Adamovi ještě
před stvořením Evy (2,17), což znamená, že Eva jej znala pouze z druhé
ruky a tudíž jej také překroutila (3,3). Zajímavé dále je, že během
Eviny konverzace s hadem byl Adam s ní (3,6), aniž by cokoli říkal.
Had byl tedy v Genesis falešným učitelem. Eva byla ženou, která ve
věci instrukcí o rajské dietě neměla z pochopitelných důvodů stejně
podrobné informace jako Adam. Adam ji možná poučil, zřejmě však ne
dostatečně. Toto podle Pavla vedlo ke svedení Evy a Adama, protože Adam
se namísto převzetí odpovědnosti nechal vést někým, kdo neměl stejně
podrobné informace jako on. Podobný problém měli i muži v Efezu. Na
rozdíl od žen měli bezprostřední přístup k informacím o evangeliu,
protože do synagog a na veřejná fóra, kde Pavel vyučoval (Sk 19), byl
vstup žen z kulturních důvodů nejspíše regulován. Problém s ženami
v Efezu během Timoteovy služby tedy nespočíval v jejich pohlaví, ale
v tom, že podobně jako Eva v ráji neměly instrukce o správné duchovní
dietě z první ruky, což je činilo nezpůsobilými k vyučování a vedení.
Dovolte mi ale postoupit v egalitariánském výkladu ještě o krůček dále. Hned ve verši 1Tm 3,1 Pavel prohlašuje, že „kdokoli touží po biskupství, touží po krásném úkolu“ (εἴ τις ἐπισκοπῆς ὀρέγεται …). Slovo tis
vskutku značí „kdokoli“. Proč by Pavel v ženách, které rovněž spadají
do skupiny „kdokoli“, vzbuzoval touhu po zakázaném ovoci? Jistě mi
namítnete, že hned v následujícím verši se předpokládá v úloze biskupa
muž, který má být „muž jedné ženy“ (v. 2). To samé se ale požaduje od
diakonů (v. 12) a přesto Pavel v Římanům 16,1 doporučuje diakonku Foibé.
To znamená, že Pavel při popisu ideálního biskupa jednoduše používá
genderově neinkluzivní jazyk. Jinak řečeno: Jestliže mohla být Foibé
diakonka stejně jako „muži jedné ženy“ diakoni (1Tm 3,12), proč by
nemohla být žena biskupem?
V kontextu kapitol 2 a 3 by toto pojetí mohlo znamenat revoluci:
Některé ambiciózní ženy se snaží vyučovat ostatní a pletou jim hlavy.
Pavel Timoteovi píše, aby to zarazil a aby je nechal, ať se zatím
v tichosti učí. Tyto ambiciózní ženy jako (zatím špatné) učitelky touží
i po úřadech v církvi. Pavel na to říká, že „touží po krásném úkolu“ a
pokračuje instrukcemi o tom, jaký má být biskup či biskupka. Používá při
tom, pravda, neinkluzivní jazyk. Ale ten používá i na mnoha jiných
místech, takže když se například píše o Kristu jako o „prvorozeném mezi
mnoha bratřími [ἀδελφοί]“ (Ř 8,29), tušíme, že Kristus je prvorozený
i mezi mnoha sestrami. Znamenalo by to, že požadavky na biskupa v 1Tm
3 jsou pozváním nejen pro muže, ale i pro ambiciózní Efezské sestry, aby
se nechaly vyškolit a teprve pak aby vstoupily do služby.
Ať už souhlasíte s posledním odvážným odstavcem nebo ne, musíte
přiznat, že dnes již zdaleka neplatí, že by ženám chybělo vzdělání a
kritické myšlení. Nejlepšími studenty na naší biblické škole jsou
převážně dívky. Kázáním žen, která jsem v poslední době slyšel, nechyběl
vhled do kontextu Písma i historie. Mé spolužačky na letničním semináři
mají takové akademické ambice a výsledky, že ohrožují mou ješitnost.
A pokud jde o světovou scénu teologie a biblistiky, Elizabeth Fiorenza,
Phyllis Tribble, Edith Blumhofer nebo Estrelda Alexander rozhodně nejsou
hlasy, které lze spolehlivě vykázat šovinistickou poznámkou „neuč“.
Jsou to ženy, od nichž se každý rozumný muž rád něčemu přiučí.
1. Petrův 3,1–7
Tato pasáž je poslední střípek, který by snad ani nestál za řeč, ale
pro úplnost jej zmíním. Všimněme si za prvé, že Petrova instrukce zde
platí především pro ženy, jejichž muži jsou „neposlušni slova“. Petrovým
záměrem je tedy evangelizace nevěřících mužů a jeho instrukce je zde
doporučením nebořit společenské konvence prvního století, aby jejich
zbořením nevznikla překážka evangeliu.
Pokud jde o věřící muže, těm Petr naopak vzkazuje, že jejich ženy
jsou „spoludědičkami milosti života“ (v. 7). Otázkou jest, zda může být
spoludědička v křesťanské rodině teologicky podřízena svému spoludědici.
Já se domnívám, že ne a že se tak domníval i Petr, byť nechtěl příliš
silným odvarem evangelia odradit ty, kteří by jej kvůli kulturním
omezením prvního století nemohli snést.
Závěr
Z mého egalitariánského výkladu uvedených pasáží vyplývá, že Bible
neomezuje právo na sebeurčení žen více, než jej omezuje u mužů. Žena se
může soustředit na své povolání, svůj dar a svou službu stejně jako muž.
Její služba nemusí podléhat mužské autoritě. Ona sama může být církevní
autoritou nadřazenou jiným mužským služebníkům. Proto však také nese,
stejně jako každý jiný služebník, plnou odpovědnost za své učení i za
svou církevní praxi. Rovnost žen je podle mně zakotvena mimo jiné ve
verších jako Jl 3,1n; Sk 2,17n; Ga 3,23–29; Sk 18,24–26 a 21,9.
Domnívám se, že i když v komplementarianismu částečně doznívá
konzervativní kulturní dědictví, letniční církve jsou připraveny jít
egalitariánským směrem. Letniční měli vždy značnou míru imunity vůči
opulentním teologiím fundamentalismu a kalvinismu. Právě kalvinistické
prostředí je v současnosti rovněž nejsilnější baštou
komplementarianismu, byť tento je samozřejmě zastoupen v slabších
variantách i u řady arminiánů a klasických letničních, například v knize
Služba ženy ve světle Bible od Reinholda Ulonsky.
Jako egalitarián doufám, že letniční imunita tentokrát zvítězí na
správné frontě a že dívkám se bude dostávat stejné příležitosti
k efektivní učitelské a pastorační práci jako mladíkům, kteří si této
příležitosti často neváží. Samy ženy ovšem, chtějí-li se takové
příležitosti chopit, budou muset vykročit ze stínu a svého biblického
práva se ujmout. Vím a znám některé, které tak k radosti mnohých
učinily. Těm, které se k tomu teprve chystají, přeji odvahu a zdar.
Výběr doporučených zdrojů
- Egalitariáni
- Komplementariáni
Michael Buban
Zdroj: http://selah.diet/biblistika/jak-egalitariani-vykladaji-instrukce-ohledne-zen/
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 5 Hlasů: 3
|
| | | |
|