Stejně, jako když jdete stále na západ, ocitnete se nakonec na východě oproti místu, ze kterého jste vyšli a stejně, jako když se krajní pravice shodne s krajní levicí, tak i krajní teologické pozice mají mnoho společného. Je tomu tak zřejmě i u římského katolicismu a soudobého kalvinismu, ač oba systémy stojí ve vzájemném protikladu.

Augustin, otec katolicismu i kalvinismu

Oba směry mají ve svém rodném listu stejnou osobnost. Byl jí vynikají biskup Aurelius Augustinus z Hippo. Ten byl asi nejznámější pozdně antickou postavou s přesahem do středověku, ovlivněnou novoplatonismem, který jako první použil termín peccatum originale – prvotní hřích.


„Tridentský koncil zdůraznil nauku o prvotním hříchu a dosvědčil, že tento hřích se přenáší na každého člověka, že člověk se zbaví tohoto hříchu pouze znovuzrozením v Kristu – křtem, a že křest odstraní vinu a trest prvotního hříchu., ale ponechá nedotčenou – žádostivost (srov. Kat. 385–421). V češtině se prvotní hřích někdy méně vhodně označuje jako »dědičný hřích«.“[1]

Je ovšem nutné podotknout, že učení o „prvotním hříchu“ je ortodoxní, tedy správné a biblicky podložené dogma, přijaté snad všemi křesťanskými konfesemi a Augustin sám byl skvělým teologem. Implikace, vycházející z tohoto učení, jak je a bude ještě zřejmé, se v katolicismu i kalvinismu dále sbližují.

Predestinace, křest a svobodná vůle

Dalším učením, na které navázal kalvinismus, a které má mimo jiné původ v učení o dědičném hříchu, je doktrína o předurčení – tzv. predestinace. Jen pomocí ní je možné nenapravitelně zkaženého člověka z prokletí dědičného hříchu vysvobodit ke spáse. Augustin šel však ještě dále a uvedl, že predestinace je dokonce Boží uspořádání budoucích skutků člověka, jež nemůže být ani oklamáno, ani změněno. Člověk je pak – i z daného úhlu pohledu – předurčen nejen ke spáse, ale i k zatracení:

„Vážné a nesnadné otázky o původu světa a lidstva jsme už zodpověděli, rovněž o původu dvou obcí, z nichž jedna je předurčena k věčnému kralování s Bohem a druhá k věčnému trápení s ďáblem.“[2]

Římskokatolická církev dodnes věří, že člověk je znovuzrozen skrze vodní křest, který jej vysvobozuje z důsledků dědičného hříchu (zpočátku i bez jeho vůle v dětském věku). I v římském katolicismu, ač si to dnešní neokalvinisté zřejmě nepřipouštějí, je možné zastávat dále Augustinovu doktrínu. Zde je možná třeba hledat i podobnost toho, že křesťany se tak stávají lidé bez svého volního rozhodnutí tím, že jsou pokřtěni. I kalvinismus učí, že pro znovuzrození se člověk sám nerozhoduje, ale vše je již dáno předem. Pro spasení se pak člověk podle kalvinistů dokonce ani rozhodnout nemůže.

Vynucené pravověří

Dalším markantním společným historickým bodem je ospravedlnění násilí k donucení k pravověří. Augustin zde uvádí, že donatisty je třeba „přinutit vejít“ na základě biblického podobenství hostů na svatební hostině. Od té doby měla římskokatolická církev argument podrobit si odpůrce násilím. Násilí k sankci za nepravověří využil (možná na jiném základě) i Kalvín a hojně se používalo i v kalvínské Ženevě[3]. Nakonec o pozdějším vypalování metodistických modliteben kalvinisty svědčí i John Wesley ve svém deníku[4]. Pronásledování například novokřtěnců ze strany kalvinistů i římských katolíků je rovněž dostatečně doloženo[5].

I násilí je možná důsledkem Augustinova učení o „nedobrovolné“ predestinaci a jeho použití bylo zatím v té době v rozporu s postojem dalších církevních otců:

„Jeho (Augustinův) velmi osobitý výklad této části Písma je ale zcela odlišný od přesvědčení většiny církevních otců, že víra a příslušnost do společenství věřících je věcí pouze svobodného rozhodnutí každého člověka.“[6].

V současnosti však již kalvinisté (ale ani římští katolíci) nikoho nepronásledují a jde pouze zatím o historický artefakt, který však zřejmě dokresluje věroučnou linii.

Boží království na zemi

Další podobností je touha vybudovat Boží království na zemi. Tak zde máme stát Vatikán, představující církev jako stát. O ženevské teokracii, kde byla striktně trestána a vynucována církevní kázeň v životě civilních obyvatel, se netřeba zmiňovat. Podobně i dnešní kalvinisté tvoří podstatnou část hnutí teonomismu, který chce v podstatě aplikovat teokratické principy na současnou společnost[7].

Ostatně, jestliže vyvolený člověk zatím neprožil konverzi, ale vlastně patří K Božímu lidu a je jen třeba, aby se obrátil, pak lze možná lépe pochopit i kázeňská opatření pro veškeré ženevské civilní obyvatelstvo. Principiální podobnost s Rahnerovým anonymním křesťanstvím, které je ale bez sankcí, se zde nabízí. Na Kalvínovo pojetí soužití církve a státu proto obdivně hledí například dominionista, profesor C. P. Wagner, toužící společnost vést skrze současné apoštoly[8].

Prameny podpory učení

I když soudobý kalvinismus staví striktně na Písmu a odmítá závaznost tradice, podporu svých učení hledá zejména v dílech Kalvína a jemu spřízněných reformátorů a kazatelů. A tak podobně, co jsou pro římské katolíky například církevní otcové a scholastikové, to jsou možná pro kalvinisty zejména raně novověcí reformátoři. Takovým „andělským doktorem“ pro současné kalvinisty je již pozdější známý a požehnaný „kníže kazatelů“ Ch. Spurgeon. Ačkoliv on sám by se stěží vešel do soudobých hyper-kalvinistických dogmat, je až nápadně citovanou postavou pro podporu například separatismu. Dále sem patří například Edwards, Bunyan nebo Whitfield. Vesměs požehnaní a obdarovaní boží muži. Nekalvinisté se sem již zřejmě nevejdou. Na milost je ale vzat, někdy s výhradou, i Wesley.

Exklusivismus

Jak římský katolicismus tak zejména novodobý kalvinismus vytváří rigidní teologický systém. Jeho skalní stoupenci se pak považují za ty, kteří možná jediní káží evangelium v patřičné podobě. Oba systémy jsou proto, jak už to u exklusivismů bývá, ve vzájemném antagonismu a odmítání, ačkoliv mají společné věroučné kořeny, podobnou historickou praxi a často možná i analogickou, exklusivistickou mentalitu. Mohlo by se třeba stát, že oba systémy tudíž možná čeká v budoucnu úzká spolupráce?

Přesto nelze kalvinismus a římský katolicismus duchovně ani kvalitativně srovnávat nebo dokonce ztotožňovat.
Pokud ale dnes někteří kalvinisté tvrdí, že dnešní evangelikálové káží odlišné učení od jejich pojetí, lze jim opatrně přitakat.

Závěr

Kalvinismus byl teology a historiky shledán jako součást křesťanského pravověří a tradice, která podstatně promluvila do dějin a formovala protestantskou teologii. Je ovšem třeba si uvědomit, že se jedná pouze o jeden z teologických systémů. Ačkoliv kalvinismus nepatří mezi mladé tradice (neboť mladé tradice se obvykle vyznačují svojí radikalitou), dnes získává svojí radikalitu zejména tím, že ho tvoří noví proselyté. Mějme proto s jeho radikalitou trpělivost a nechme se inspirovat horlivostí, touhou po čistotě evangelia a pílí. I oni zřejmě po pár letech zjistí, že tradice, kterou nalezli, je pouze jednou z mnoha a že i jejich teologický systém (stejně jako jakýkoliv jiný lidský konstrukt) má svá pozitiva a negativa.

Jen opravdu nezralé hnutí (nebo později dokonce kult) by si mohlo například myslet, že ono samo jediné má pravdu a že by se pravost křesťanství měla projevit v tom, že každý biblický křesťan opustí dosavadní systém a tradici a stane se jeho radikálním stoupencem, v tomto případě (neo)kalvinistou (rozuměj – „pravým biblickým křesťanem“). Mám naději, že toto myšlení je ale přesto „neokalvinistům“ vzdáleno.

Literatura
[1] Prvotní hřích: http://www.ien­cyklopedie.cz/prvot­ni-hrich/;
[2] Augustinus Aurelius, De Civitatae Dei, XV. kniha;
[3] Ward Holder, R., Crisis and Renewal: The Era of the Reformations; John Knox Press, 2009;
[4] Wesley John, Schneeberger Vilém, Deník Johna Wesleye, Evangelická církev metodistická, 1992;
[5] Dager Albert J., Vengeance Is Ours: The Church in Dominion, Sword Publishers, 1990;
[6] Svatý Augustin a Donatismus: http://www.sva­tyaugustin.es­tranky.cz/…atis­mus.html
[7] Curt Daniel, The history and theology of Calvinism, Good Books, 2003;
[8] Wagner C. Peter, Dominion!: How Kingdom Action Can Change the World. Grand Rapids, MI: Chosen Books, 2008.

Zdroj: www.apologet.cz