Notabene - Hydepark baptistů - Platforma není negací koncepce VV BJB

Platforma není opozicí VV BJB

citace:

Je fakt, ze zvenku to zatim vypada tak, ze platforma chce bejt opozice vuci VV, opozice vuci penezum od statu, ale to je asi tak vsechno, co je videt...

Heh, to je dost oblíbenej a obvyklej názor, v BJB. Jakože VV má jedinou (ečnou) koncepci (nebo vizi), zatímco Platformusové jenom prudí. Pozorovatel zvenku ovšem není limitován jenom tím „co je vidět“ ale jaksi i tím „co je (s to) chápat“. Platforma ovšem koncepci bezpochyby má (a pracuje určitě na nějaké sdělitelné formě).

Abychom to ale nějak otevřeli pro ty zvenku (teda pro ty, který to zajímá), je nutno si ujasnit, z jaký situace vlastně kdo vychází. Na pomoc vemu si úvod ke straaaašně starý věci (Luděk Brož, Evangelium dnes, Kalich 1974):

V krizové situaci dnešního křesťanstva se stále zřetelněji rýsují dvě zcela odlišné skupiny. Jedna se domnívá, že církve a křesťanská společenství jsou výjimkou, jakýmisi „světlými místy“ v tomto světě, který za moc nestojí, - i když se snad leckde všelijak vytratila chuť jejich slanosti a vůně jejich svatosti, které od nich požadoval Ten, k němuž se stále hlásí vroucně i hlasitě. Druhá naopak soudí, že křesťané i se svými církvemi jsou nedílnou součástí tohoto světa, a dělí se na dvě podskupiny: větší je přesvědčena, že by se s nimi mělo „něco stát“, aby to alespoň někde, např. v uvědomělém křesťanském společenství, stálo za něco, když už to jinde nestojí za nic; menší prohlašuje, že se s křesťany musí bezpodmínečně něco stát, protože to mezi nimi vypadá ještě hůř než ve světě – kde to nestojí za mnoho. Ti, co jsou přesvědčeni, že s křesťany a církvemi je v podstatě všechno v pořádku (první velká skupina), nebo alespoň že jsou na správné cestě k nebeskému Městu, to mají poměrně jednoduché. Mají zvěstovat Toho, v něhož uvěřili, a ten pořádek a styl, který už zavedli ve svých sborech a církvích, mají v tomto světě prosazovat. – Aby nedošlo k nedorozumění: neříkám, že to mají lehké, nýbrž, že to mají poměrně jednoduché. A také netvrdím, že se nutně mýlí: dodnes totiž existují ostrůvky křesťanské soli, skupinky svatých božích, kteří žijí, svědčí, pracují a uzdravují podle Písem; mnoho otázek si nekladou, a přece vůně jejich svatosti svět nejen zahanbuje, nýbrž zároveň přitahuje a budí respekt. Naopak ta druhá velká skupina, do níž se musím počítat a která je přesvědčena, že církve a křesťané jsou součástí světa, který za moc nestojí, je na tom podstatně hůř. Je nejednotná, roztříštěná na tisíce a desetitisíce malých i velkých společenství, od velkých organizací a hnutí až po zcela nepatrná sdružení a kroužky. Jestliže jsme už pověděli, že se dělí na dvě podskupiny, totiž na větší, která se domnívá, že jde o to prosadit uvědomělé křesťanské společenství (když už to ve světě nestojí za nic), a na menší, která chce toto společenství reformovat, protože se obává, že je na tom hůř než svět (který nestojí za mnoho), mohli bychom dodat, že se tyto dvě podskupiny zhruba kryjí s tím, co lze nazvat táborem či čeledí tradicionalistů (konzervativců, ortodoxních, integristů) a táborem či čeledí antitradicionalitů (modernistů, permanentních reformistů a revolucionářů, neprávem zvaných ‘liberály’).

Tradicionalisté se snaží znovunastavit křesťanská společenství návratem k určitému typu křesťanství, k určité konfesi a osvědčené teologické koncepci, nebo novým prosazováním určitého sboru a církve, jež se v minulosti osvědčily. – Je přirozené, že zde dost hrubě generalizujeme: existují např. tradicionalisté jemnějšího zrna, pružnější a vnímavější, kteří pro nové modely křesťanského existování hledají jen inspiraci v tradičních (dochovaných) a osvědčených pojetích a formách. Naopak antitradicionalisté věří, že pro absolutně nové situace je třeba hledat nové struktury a modely. (…)

(…) Tradicionalisté namítají: Ale jsou ty situace skutečně absolutně nové? Změnil se člověk podstatně? Anebo je to starý člověk a staré lidstvo, s nímž se evangelium setkává?
Buďsi. Snad jde stále o starého člověka, odpovídají antitradicionalisté, ale to, co tento – chcete-li starý – člověk a lidstvo prožívají, to je přece hotové zemětřesení všech forem, koncepcí a –ismů jen dochovaných, ale také i zcela prostých způsobů existování v prostoru a času. A uprostřed tohoto zemětřesení, kdy vám věda a technika mění svět před očima, takže změny nestačíte ani registrovat, v situaci, kdy hrozí, že psyché člověka bude zadušena kyberneticky perfektním výrobním procesem, jehož imperialismus už dnes pronikl do širokých oblastí kultury, v této převratné situaci chcete světu nabídnout jako východ z nouze vaši kolekci mytických představ, poetických obrazů a podobenství, vaše společenství feudálních struktur?

Debata mezi oběma čeleděmi je velmi tvrdá, avšak dostanou-li se do skutečného rozhovoru, tj. pokud na sebe jen nepokřikují a pokud jen neproklamují vlastní teze, mohou přec najít první čtvereční metry společného základu. Mohou si např. vzájemně odsouhlasit, že náboženství a víra – a kupodivu ani rodina, obec a stát – se neobejdou bez symbolů a mýtů (nebo přesněji řečeno mýtopoetického způsobu sdělování), avšak že jde o to, aby otcové netloukli do hlav svých synů a vnuků symboly dědů a pradědů. Mohou dokonce (jedni s uzarděním) uznat, že feudalismus v církvi je aspoň o dvě čárky lepší než anarchie. Jestliže se tradicionalisté a antitradicionalisté setkají bez vnitřní křečovitosti, může se dokonce stát, že společně objeví nová východiska a pracovní metody. Např. že zachovat tradici znamená odpovídat na úkoly dneška se stejnou věrností a zápalem, s jakou ti, co nás předešli, odpovídali na úkoly své doby, že nejde o to, aby se tradice likvidovala ani jen oprašovala nebo prodlužovala, ale že je třeba ji prověřovat a přetvářet; že symboly je třeba nově interpretovat a mýtus a poezii chápat jako legitimní řeč víry – jako způsob, jak odkazovat ke skutečnostem, na něž nelze ukázat.

Jestliže je cosi nadějného v dnešní situaci církve a teologie, pak je to skutečnost, že k takovému rozhovoru mezi tradicí a kontestací (protestem) tu a tam dochází.(…)

Tož tak. Kam patří koncepce VV je celkem jasný. Jedná se o skupinu první (všechno je v pořááádku), s tím že progres spočívá v mírném přesunu ke koncepci „2a“(mírný pokrok v mezích zákona – ale stejně sme lepší).

K průvodním jevům tohoto pak patří třeba:

· teologie posvěcení – starost o morálku (viz novej baptist seminarz), důraz na vychování, na to, abychom spolu nesouložili před svatbou, abychom měli ten správnej názor na homosexuály atd. abychom prostě byli jiný a dobře věděli proč sme jiný (lepší)…
· permanentní starost o identitu – abychom měli svoji kultůru – nejlíp chvály, ale když už to jinak nejde, tak i svoje bigbítový grupy (progres!) apod…
· láska k barákům – aneb „tohle místo je promodlený“
· láska k církvi – alias „já tak miluji naši Jednotu“
· a koneckonců i ty jemný žďuchance typu: „ono to kongregační zřízení není nejlepší (protože příliš připomíná zřízení ‘světa’?) ono by bylo lepší…“ … nějaký feudálnější J

…a kdybych nebyl línej, napsal bych toho víc ale nejspíš to ouplně stačí. Koncepce je to jasná, populární (v USA taky, a hodně kebyste to nevěděli), snadno hlasatelná, a s-r-o-z-u-m-i-t-e-l-n-á, že…
No, asi ste pochopili, že se s tím moc neztotožňuju. Proč? Protože mi příde, že je to (v lepším případě) negativní vymezení k tomu Světovi (v horším případě taková schovávačka před tím Světetem).

NO a koncepce „Platformáček“ potom tedy těžko může být ‘negací koncepce VV‘ – protože prostě ‘negativní vymezení vůči negativnímu vymezení církve vůči světu’ je … kravina.

Dejm
Diskusní fórum mládeže BJB Areopag

	Hledej
	Je a Zikmund Vytvoření registrace
	Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 5346, komentáře < 7 dní: 0, komentářů celkem: 5008, adminů: 23, uživatelů: 2937