poslal Alan Pojem demokracie
pochází z řečtiny a znamená „vláda“
(kratein) „lidu“ (demos). Při bližším
pohledu se však demokracie jeví jako směs rozmanitých
sociálních, politických a právních
idejí a institucí. V demokracii jsou obsaženy
ideály svobody, rovnosti a bratrství, pluralismu,
tolerance a soukromé sféry. Vládní moc je
omezená, všem přístupná a všemi volitelná.
Pro demokracii je typická ústava a charta občanských
a politických svobod, systém zastoupení lidu,
kontroly a politické rovnováhy a zaručená
procesní práva při civilních i trestních
soudních procesech. Nadto se demokracie kromě jiného
hlásí k vládě většiny a ochraně menšin,
k pravidelným všeobecným politickým
volbám, státem podporovanému vzdělávání
a programům sociální péče, jakož i
k ochraně a podpoře soukromého vlastnictví
a tržního hospodářství. Přesto nemá
demokracie závaznou formu. Dnes existují na světě
desítky demokracií, které přetavily elementární
demokratické ideje a instituce do rozmanitých
politických forem.
Demokratické
ideje a instituce mají na Západě dlouhou tradici.
Klasičtí řečtí a římští
spisovatelé jako Aristoteles a Cicero stavěli demokracii do
protikladu k monarchii a aristokracii a desítky
středověkých a raně novověkých katolických
autorů jejich vývody převzaly a dále rozvíjely.
Malá společenství jako řecká polis,
středověký klášter, raně novověký cech či
koloniální osada praktikovaly různé formy přímé
demokracie. Právní dokumenty od Ediktu milánského
(313) až po Petition of Right (1628) se zabývaly
tématy jako svobody, práva a privilegia obyvatelstva.
Avšak až do 17. století šlo v těchto případech
demokracie o náhodné, jednotlivé jevy. Stát
a církev na Západě byly ovládány
monarchistickými a aristokratickými státními
teoriemi a vládními formami. Teprve v raném
novověku se demokracie stala v pravém slova smyslu
teorií a formou civilní vlády a organizace
společnosti.
Protestantská reformace
Protestantská
reformace 16. století byla jedním z katalyzátorů
vývoje politické demokracie na Západě v období
raného novověku. I když se nikdo z předních
protestantských reformátorů nezasazoval o demokracii
jako takovou, v jejich nové teologii se to demokratickými
prvky jen hemžilo. Už počátek reformace byl hlasitým
voláním po svobodě – po osvobození
individuálního svědomí od katolického
církevního práva a klerikální
kontroly, osvobození politických funkcionářů
od církevní moci a církevních
privilegií, osvobození místního kléru
od centrální vlády a papežských vymahačů
peněz. „Svoboda křesťana“ byla společným heslem rané
reformace. Povzbuzeni příkladem Martina Luthera, který
v roce 1517 vyhlásil svých 95 tezí a v roce
1520 spálil církevní zákoníky,
pranýřovali vedoucí reformátoři zákony
a autority středověké církve s dosud nevídanou
ostrostí a na základě nové protestantské
teologie naléhali na uskutečnění radikálních
politických reforem.
Reformace
s konečnou platností rozštěpila jednotu západního
křesťanstva. Tím vznikly předpoklady pro moderní
západní systém politického a náboženského
pluralismu. Reformace ukončila politickou vládu klerikálních
úřadů a církevního práva, a tím
vybavila civilní autority a občanské právo
novými pravomocemi. Reformace ukončila primát
institucionálního křesťanství a položila nový
důraz na roli jednotlivce v ekonomii spásy a na
individuální práva z ní vyplývající.
Luteráni, novokřtěnci a kalvinisté zformovali
tři nejdůležitější politické modely
protestantismu, které později významně ovlivnily
vývoj demokracie.
Luteráni
Luteránská reformace učinila z křesťanské víry
záležitost teritoriální a místnímu
křesťanskému úřadu dala výrazně větší
moc. Luther nahradil středověkou teorii dvou mečů svou novou
naukou o dvou říších. Argumentoval tím, že
„neviditelná“ církev říše nebeské,
tj. království Božího, je dokonalým
společenstvím svatých, kteří všichni stojí
před Bohem nadáni stejnou důstojností, těší
se dokonalé křesťanské svobodě a své
záležitosti spravují v souladu s evangeliem.
„Viditelnou“ církev říše pozemské tvoří
naproti tomu jak svatí, tak hříšníci. Její
členové stojí rovněž přímo před Bohem a
těší se rovněž svobodě svědomí – včetně
svobody tuto viditelnou církev opustit. Kromě toho mají
přístup k překladu Písma svatého do
národního jazyka, mohou se ve větší míře
účastnit liturgie a do značné míry se podílet
na vedení církve. Avšak na rozdíl od církve
neviditelné potřebovala církev viditelná jak
evangelium, tak lidský zákon, aby mohla spravovat
vztahy svých členů k Bohu i ke spoluvěřícím.
Klérus musel používat evangelium a úřad musel
používat zákon.
Luther trval na
tom, že církev nesmí být ani politickou ani
zákonnou autoritou. Církve nemá ani meč ani
soudní moc ani zodpovědnost za vedení každodenních
politických či právních záležitostí.
Od církevních hodnostářů a teologů se sice
vyžadovala bdělost, neboť jejich povinností bylo úřadu
i poddaným zvěstovat zákon Boží a rovněž
museli po způsobu proroků zaujímat stanovisko vůči
nespravedlnosti a tyranii. Ale formální právní
autorita byla v rukou státu, a nikoli církve,
v rukou úřadu, a nikoli kléru.
Luther a jeho
stoupenci považovali místní úřad za božího
zástupce, který je povolán, aby vypracoval
přirozené právo a byl v rámci své
lokality odrazem božské spravedlnosti. Nejlepším
zdrojem a shrnutím přirozeného práva bylo
Desatero a jeho výklad v morálních
principech bible. Úřady měl od těchto všeobecných
zásad přirozeného práva odvodit specifické
předpisy lidského práva, odpovídající
místním podmínkám. Luther a jeho
stoupenci považovali nadto místní úřad za
„zemského otce“: jeho povinností bylo starat se o
své politické poddané jako o vlastní děti
a jeho političtí poddaní ho museli „ctít“
jako svého otce. Povinností úřadu jako
milujícího otce bylo zachovávat mír a
chránit osoby svých poddaných, jakož i
jejich majetek a pověst. Musel svým poddaným bránit
v tom, aby sami sobě škodili opilstvím, obžerstvím,
hazardní hrou, prostitucí a jinými neřestmi.
Musel zajišťovat péči o své poddané
prostřednictvím dobročinného fondu, veřejného
chudobince a hospice pro umírající. Musel je
vzdělávat pomocí veřejné školy, veřejné
knihovny a veřejné řečnické tribuny. Musel
uspokojovat jejich duchovní potřeby tím, že napomáhal
službě místní církve a skrze civilní
legislativu týkající se bohoslužby a desátku
podporoval návštěvu kostela a účast na bohoslužbě.
Tato metafora o
dvou tvářích křesťanského úřadu jako
vznešeného zástupce božího a milujícího
otce místní obce byla v následujících
třech stoletích základem luteránské
politické teorie. Podle ní je politická autorita
svým původem božská, avšak svým působením
pozemská. Vyjadřuje jak tvrdé boží odsouzení
hříchu, tak jeho něžné milosrdenství vůči
hříšníkovi. Zosobňovala jak boží zákon,
tak bohatství tradice místní obce. Ve svém
prorockém zaměření závisela na církvi,
ale při výkonu soudní pravomoci ji zcela zastupovala.
Každá z obou součástí této
metafory křesťanského úřadu by sama o sobě mohla
být vykládána jako recept na tyranské
zneužívání nebo státní
poručníkování. Ale dohromady poskytovaly oba
obrazy Lutherovi a jeho stoupencům ústřední prvky
křesťanského republikanismu a právě vznikajícího
křesťanského sociálního státu.
Logicky nahradily
luteránské úřady v raně novověkém
Německu a ve Skandinávii tradiční katolické
církevní právo novými luteránskými
občanskými právy, týkajícími se
náboženského učení a bohoslužby, církevní
správy a dohledu, manželského a rodinného
života, vzdělání a péče o chudé,
veřejné morálky a pořádku pro konkrétní
místní obec. Mnohé z těchto místních
luteránských reforem zákonů se konstitučně
opíraly o zásadu Cuius regio, eius religio,
zaručenou Mírem augsburgským (1555) a
potvrzenou Mírem vestfálským (1648). Tato zásada
opravňovala každý místní úřad, aby
pomocí občanských zákonů v příslušné
obci nastolil přiměřené formy náboženského
učení, bohoslužby, liturgie, dobročinnosti a vzdělání
– přičemž jinověrcům bylo právně zaručeno slavit
bohoslužby doma a také děti vzdělávat soukromě,
anebo v klidu a míru opustit obec. Tato nová
konstituční politika učinila z německé části
Svaté říše římské s jejími
více než 350 státy pravé eldorádo
náboženského a politického pluralismu.
Novokřtěnci
Na rozdíl
od luteránů se novokřtěnci jako Jakob Hutter, Peter
Rideman, Menno Simons a jiní zasazovali o to, aby byla oblast
vykoupená (náboženství a církev) přísně
oddělována od oblasti padlé (politika a stát).
Ve svém závěrečném Schleitheimském
vyznání se novokřtěnci vyslovili pro novozákonní
ideály pospolitosti a asketické zásady
apoštolské církve. Nakonec se rozpadli na různé
skupiny: Amishové, němečtí bratři, huttereři,
menonité, švýcarští bratři a další.
Některé z těchto odštěpených skupin –
především ty, které se cítily zavázany
tradici Thomase Müntzera – byly politicky radikální
nebo utopistické. Avšak do konce 16. století se z
většiny novokřtěneckých obcí vyvinuli křesťanští
separatisté.
Kvůli dodržování
zásad askeze se novokřtěnci stáhli z občanského
života do malých, soběstačných a vrcholně
demokratických náboženských společenství.
Pokud se taková společenství příliš zvětšila
nebo stala-li se nejednotnými, začala cíleně vytvářet
kolonie, takže se nakonec rozšířila z Ruska do Irska a
odtud až do nejzazších končin Severní Ameriky.
Vnitřně v těchto společenstvích vládly zásady
jako panenství, prostota, láska k bližnímu
a neozbrojenost. Co se týče bohoslužby, liturgie, pořádku,
výživy, oblečení a vzdělání, vytvářeli
si vlastní interní měřítka. Své vnitřní
záležitosti v otázkách vlastnictví,
smluv, obchodu, manželství a dědictví řešili
nezávisle na státních zákonech.
Stát byl
pro většinu novokřtěnců součástí padlého
světa, kterému bylo třeba se pokud možno vyhýbat. I
když bylo boží stvoření kdysi dokonalé, nyní
byl svět ovládán hříchem a neměl
s dokonalostí Kristovou a denními zájmy
věřících nic společného. Bůh dovolil světu
přežít tím, že ustanovil státní úřady,
oprávněné vykonávat nátlak a násilí,
aby byl zachován alespoň minimální pořádek
a klid. Proto mají křesťané poslouchat politické
autority, pokud to Písmo předepisuje, jako např. při
placení daní nebo registraci majetku. Ale aktivní
účast na světě či interakce s ním jsou pro ně
vyloučeny. První novokřtěnci novověku byli pacifisté
a volili raději výsměch, vyhnanství nebo smrt, než
by se aktivně účastnili války. Většina novokřtěnců
kromě toho odmítala přísahat a nezúčastňovala
se voleb a civilně právních sporů ani občanských
oslav a shromáždění. Tento odpor vůči politickým
a občanským aktivitám vyvolával často
prudké represálie ze strany katolíků i
protestantů. Až do 18. století byli novokřtěnci stále
znovu vystavováni vlnám rozhořčeného
pronásledování.
Přesto, že byli
novokřtěnci z počátku neoblíbeni, nakonec se
jejich teologický separatismus stal významným
zdrojem argumentů pro západní politiku, prosazující
odluku církve od státu a ochranu občanských a
náboženských svobod. Právě tak důležité
pro pozdější politický vývoj bylo nové
učení o křtu dospělých. Toto učení
propůjčilo novou hodnotu náboženskému volnímu
rozhodnutí – na rozdíl od tradičních teorií,
pro něž byla víra určena zrozením nebo predestinací.
Podle teologie novokřtěnců bylo dospělé individuum
vyzýváno k vědomé a svědomité
volbě neboli, abychom zůstali u metafory, k překonání
dělicí zdi mezi padlým světem a říší
náboženství a k účasti na dokonalosti
Kristově. Pozdější evropské a severoamerické
svobodné církve proměnily tuto zásadní
metaforu v mocnou základnu pro svobodu svědomí a
pro volné praktikování náboženství
a aplikovaly ji nejen na křesťany, nýbrž nakonec na všechny
mírumilovné věřící.
Kalvinisté
Kalvinistická
reformace volila kurs probíhající mezi
erastianismem luteránů, kteří církev podrobili
státu, a asketickým přístupem novokřtěnců,
kteří se snažili církev od státu a společnosti
oddělit. Podobně jako luteráni trvali kalvinisté na
tom, že každá místní obec má být
zřetelně křesťanským společenstvím, které
dodržuje všeobecné zásady přirozeného práva
a odvozuje z nich podrobné pozitivní zákony
náboženské praxe, dodržování sabatu,
veřejné morálky, manželství a rodinného
života, sociální péče, veřejného
vzdělávání aj. Podobně jako novokřtěnci
trvali kalvinisté na zásadním oddělování
církevních úřadů a činnosti od úřadů
a činnosti státu a nechávali na církvi, aby se
v otázkách nauky a liturgie, struktury obce a
vlastnictví spravovala sama, bez jakéhokoli vměšování
státu. Ale na rozdíl od obou jmenovaných skupin
trvali kalvinisté na tom, že funkcionáři církve
a státu mají při utváření křesťanského
života obce a formování křesťanského občana
pracovat ruku v ruce.
Vycházejíce
ze spisů ženevského reformátora Jana Kalvína
zdůrazňovali kalvinisté výchovný přínos
přirozeného a pozitivního práva. Luteráni
vyzvedávali občanský a teologický užitek
přirozeného práva: hříšníky odvrací
od výstřelků hříchu a vede je ke kajícnosti.
Kalvinisté zdůrazňovali kromě toho výchovný
užitek přirozeného práva: seznamuje lidi s literou
i duchem zákona, s občanskou morálkou lidské
povinnosti i duchovní morálkou křesťanského
snažení. Zatímco luteránští stoupenci
Filipa Melanchtona tento výchovný aspekt přírodního
práva převzali do své teologie, kalvinisté jej
nadto učinili podstatnou součástí své
politiky. Dále pak byli přesvědčeni, že nejen přirozené
právo boží, nýbrž i pozitivní právo
státu může plnit tento trojí účel –
občanský, teologický a výchovný.
I právní
roli církve při řízení křesťanské
obce zdůrazňovali kalvinisté více než ostatní
protestanti. Luteráni třetí generace přenechávali
oblast zákona v maximální míře
křesťanským úřadům. U novokřtěnců hrála
církev ve vztahu k zákonům důležitou roli,
která se ovšem týkala jen dobrovolných členů
asketicky a v ústraní žijícího
církevního společenství. Kalvinisté
naproti tomu zahrnovali hodnostáře místní
církve přímo do výkonu práva pro
veškerou křesťanskou obec, bez ohledu na jejich spojení
s církví. V Kalvínově
Ženevě příslušela tato politická odpovědnost
církve do značné míry konzistoři, volenému
orgánu složenému z občanských i náboženských
hodnostářů, kteří byli původně právně
kompetentní v oblasti manželství a rodiny,
dobročinnosti a sociální péče, bohoslužby a
veřejné morálky. U většiny pozdějších
kalvinistů – u francouzských hugenotů, holandských
pietistů, skotských presbyteriánů, německých
reformovaných i anglických a amerických puritánů
– se tato ženevská konzistoř změnila v grémium
složené z pastorů, starších, jáhnů a
učitelů, které řídilo konkrétní místní
církevní společenství a v širší
oblasti života křesťanské obce hrálo méně
strukturovanou politickou a právní roli. Přesto měl
místní klérus stále ještě velký
vliv když šlo např. o to radit úřadu ohledně pozitivního
práva místní obce. Místní církve
a jejich konzistoře byly nadto celkem autonomní, když šlo o
organizaci jejich vlastního učení, liturgie,
dobročinnosti, obce a majetku, jakož i o uvalování
církevních trestů na jejich členy.
Co se týče
teorie a členění vlastní církve, kalvinisté
kombinovali státoprávní a demokratické
principy se zásadou duchovní svobody. Zaprvé
vyžadovali respekt vůči vnitrocírkevnímu právnímu
uspořádání. Vypracovali podrobné zákony,
které určovaly církevní učení a
disciplinární opatření, práva a
povinnosti funkcionářů a členů obce, jakož i postupy a
metody konzistorních soudů. Tím byla církev
chráněna před zásahy státního zákona
a před změnami poměrů mezi jejími členy. Prostor pro
vlastní úsudek církevních hodnostářů
byl omezený. Členové církve znali své
duchovní povinnosti. Měla-li být stanovena nová
pravidla, byla diskutována a veřejně vyhlašována.
Záležitosti vyžadující přezkoumání
se předkládaly konzistoři. Strany, které chtěly
projednat sporný případ, se obracely na státní
úřady teprve po vyčerpání všech církevně
právních možností. Zadruhé vyžadovali
kalvinisté respekt vůči vnitrocírkevním
demokratickým postupům. Církevní hodnostáři
byli voleni obcí, delegáti do církevních
synod svými kolegy. Církve měly pořádat
pravidelná shromáždění obce a členům, kteří
se účastnili Večeře Páně, dát příležitost
k vyjádření názorů a uplatnění
nároků. Podmínkou takového demokratického
postupu byla ochota měnit učení, liturgii a strukturu obce,
uvádět do praxe nové pohledy a názory,
korigovat poklesky a nešvary kléru a opouštět názory
a rušit instituce, jejichž užitek a pravdivost nebyly nadále
udržitelné. Zatřetí vyžadovali kalvinisté
respekt vůči vnitrocírkevní svobodě. Křesťanským
věřícím mělo být ponecháno na vůli,
zda do církve vstoupí nebo z ní vystoupí,
měli být členy církve bez obav z fyzického
nátlaku a pronásledování a měli se
shromažďovat, modlit a přijímat svátosti beze
strachu z politických represálií; dále
měli mít možnost volit církevní funkcionáře,
debatovat o otázkách víry a disciplíny
a projednávat je a konečně počínat si
v záležitostech víry spadajících
do jejich individuálního uvažování
(adiafora) bez nepřiměřených zákonných
a strukturálních omezení.
Tyto tři základní
ekleziologické principy do sebe vzájemně zasahovaly, a
tím zajišťovaly jak reformu, tak pořádek.
Demokratické postupy měly zaručovat, aby právní
stát nezvýhodňoval zkostnatělou a staromódní
ortodoxii. Právní stát měl zase zaručovat, aby
demokratický princip nezvýhodňoval víru
ovlivněnou krátkodobými módními jevy a
názory veřejnosti. A svoboda individua bránila tomu,
aby se forma vedení společnosti a demokratické
principy zvrhávaly v tyranii vůči duchovním
menšinám. Všechny tyto principy dohromady dávaly
církvi schopnost vytvářet trvalou rovnováhu
mezi právem a svobodou, strukturou a duchem, pořádkem
a inovací, dogmatem a individuálními
záležitostmi víry. Kromě toho pomáhaly
kalvínským obcím, často od sebe velmi
vzdáleným, aby se přizpůsobovaly místním
podmínkám a začleňovaly se do nich a aby též
přebíraly a prohlubovaly místní duchovní
a kulturní zvláštnosti, aniž by ztrácely
podstatu své náboženské identity. Tato
integrační církevní teorie, kombinující
principy právního státu, demokratické
postupy a individuální svobodu, nezůstala
přirozeně bez důsledků na pozdější formy státu,
které z ní vyvinuli kalvinisté a jiní
protestanti.
Politická radikalizace
protestantismu
Náboženské
pronásledování a náboženské války
pozdního 16. a 17. století byly pro protestanty
popudem, aby z těchto raných teologických názorů
vyvodili radikální demokratické obsahy a
umožnili první demokratické revoluce v západním
světě. Ve čtyřicátých a padesátých
letech 16. století se císař Karel V. pokusil prosadil
nové výnosy tridentského koncilu v luteránských
státech Svaté říše římské
válkou a obléháním. V šedesátých
a sedmdesátých letech se francouzské království
snažilo vzmáhající se kalvinismus potlačovat,
což vyvrcholilo barbarstvím bartolomějské noci: během
měsíce bylo surově zabito asi 100 tisíc protestantů.
V sedmdesátých a osmdesátých
letech téhož století rozpoutala španělská
monarchie strašlivou inkvizici v Nizozemí, jíž
padlo za oběť dalších 100 tisíc protestantů.
V druhém a třetím desetiletí 17. století
prováděli angličtí monarchové čistky mezi
odpadlíky anglikánské církve a vyhnali
z království desetitisíce protestantů.
V reakci na každý z těchto zásahů
povstávali nesčetní protestanti, a zvláště
kalvinisté, aby se bránili proti tyranům, kteří
pošlapávali jejich přirozená a ústavní
práva.
Východiskem
pro vznikající protestantské teorie demokratické
revoluce byla všeobecná protestantská antropologie,
podle níž je člověk svatý a hříšný
zároveň – simul iustus et peccator, řečeno
Lutherovou formulí. Na jedné straně jsou všichni lidé
stvořeni k obrazu božímu a mají stejný
přístup k Bohu. Každá osoba má zvláštní
povolání od Boha, které však je svou
důstojností rovno povoláním jiných osob.
Každý je prorok, kněz a král a ve společenství
je jeho odpovědností napomínat, sloužit i vést.
Každý je tudíž vybaven svobodou žít, věřit
a sloužit Bohu i bližnímu. Na druhé straně jsou
všichni lidé od přírody hříšníci.
Potřebují omezení morálního a občanského
zákona, která je mají odvádět od neřesti
a vést ke ctnosti. Potřebují společenství
druhých, kteří je napomínají, slouží
jim a pomocí zákona je s láskou řídí.
A tak jsou lidé od přírody bytosti společenské,
včleněné do rodin, církví, škol a jiných
sdružení. Taková sdružení – Bohem chtěná
a lidskou úmluvou zřízená a přísahou
Bohu stvrzená – jsou zásadně důležitá, aby
mohl jednotlivec prospívat a stát fungovat.
V pozdním
16. a pak v 17. století začaly různé
protestantské skupiny v Evropě a nakonec i
v severoamerických koloniích vytvářet
z této rané protestantské teologie
demokratickou teorii. Protestantská teologie osoby byla
přetavena do demokratické společenské teorie. Protože
před Bohem si jsou všichni lidé rovni, musejí si být
rovni také před politickými zástupci Boha ve
státě. Protože Bůh vybavil lidi přirozenou svobodou žít
a věřit, musí jim stát zaručovat tomu odpovídající
občanské svobody. Protože Bůh povolal všechny lidi, aby
byli proroky, kněžími a králi, musí jim stát
zaručit svobodu projevovat se ve společenství, slavit
bohoslužbu a brát na sebe vedoucí funkce. Protože Bůh
stvořil lidi jako bytosti společenské, musí stát
podporovat rozmanitá sociální zařízení,
jmenovitě církev, školu a rodinu. Protestantská
teologie svazku bratrstev (Bundesgenossenschaften) byla
přetavena do teorie demokratické ústavy. Společnosti
a státy se musejí opírat o záměrně
sepsané pakty, smlouvy či konstituce, přičemž smluvní
strany přísahají na takový oboustranný
pakt před Bohem a jedna před druhou. Tyto zakládací
dokumenty popisují ideály a hodnoty společenství,
definují práva a odpovědnosti občanů a stanoví
moc a výsady nositelů úřadu. Protestantská
teologie hříchu byla přetavena do teorie demokratické
politiky. Politický úřad musí být
chráněn proti vrozené hříšnosti politického
hodnostáře. Moc musí být rozdělena na moc
výkonnou, zákonodárnou a soudní, které
se vzájemně kontrolují. Nositelé úřadu
musejí být do svých úřadů voleni na
omezenou dobu. Zákony musejí být jednoznačně
kodifikovány, jejich spravedlnost a prostor pro výklad
důkladně zkoumány. Kdyby držitelé úřadu svůj
úřad zneužívali, je třeba jim odmítnout
poslušnost; kdyby ve zneužívání úřadu
pokračovali, musejí být svého úřadu
zbaveni, v nejhorším případě za použití
ozbrojené síly.
Tyto demokratické
ideje protestantismu patřily k hnacím silám při
povstáních luteránů v Magdeburku,
francouzských hugenotů, holandských pietistů a
skotských presbyteriánů proti jejich monarchistickým
utlačovatelům v pozdním 16. století –
povstáních, která zplodila tak kritické
dokumenty jako Magdeburské vyznání (1550),
Vindicae Contra Tyrannos (1579), Haagské prohlášení
samostatnosti (1581) a Dialogue Concernig the Rights of the Crown
and the People of Scotland (1601). Tyto demokratické ideje
protestantů hnaly anglické puritány do občanské
války v letech 1640-1660, která omezila královské
výsady, dala více moci parlamentu a zástupcům
lidu a nakonec vedla k proslulým dokumentům Bill of
Rights a Toleration Act z roku 1689, jakož i
k četným dalším pozdějším formulacím
18. století. A konečně se demokratické ideje
protestantů podílely i na vypuknutí americké
revoluce v roce 1776, na vzniku nových státních
a spolkových ústav v období mezi léty
1776 a 1791 a, last but not least, na Prvním dodatku
ústavy USA a v něm obsažených svobodách
náboženství, projevu, tisku a shromažďování.
V Americe 19.
století se četní protestanti spojili s jinými,
aby vypracovali a rozšířili ústřední
konstituční formy federalismu a rozdělení moci a aby
prostřednictvím ústavy zaručili principy právního
státu a stejné ochrany všech před zákonem.
Zasazovali se také za zrušení otroctví,
zřizování veřejných škol, reformu zákonů
o manželství a rodině, za prohibici, umírněnost
a jiné morální reformy, jakož i za rozšíření
politických práv – i když každá z těchto
reformních snah natrvalo rozštěpila presbyteriány,
luterány, novokřtěnce a jiné konfese na dva tábory:
jeden spíše konzervativní a druhý spíše
progresivní. Některé z těchto protestantských
demokratických reforem se odrazily v sociálně
evangelijním hnutí, které založili Walter
Rauschenbusch a jeho spolupracovníci na začátku
století na obou pobřežích Atlantiku. K pozdějším
představitelům protestantské demokratické teorie
patří osobnosti jako H. Richard a Reinhold Niebuhr v Americe
a Karl Barth a Dietrich Bonhoeffer v Evropě. K výraznému
omlazení a reformě teorie došlo bezprostředně po první
i druhé světové válce.
Dnes se většina
klasických evropských církví prakticky
nepodílí na demokratické politice hlavního
proudu – i když luteránské církve mají
stále ještě morální vliv na politiku v Německu
a ve Skandinávii a někteří anglikánští
a evangelikální intelektuálové v Anglii
a Skotsku dosáhli v politice proslulosti. Vliv amerického
protestantismu na demokracii a uvnitř demokracie je rovněž spíše
neurčitý a rozředěný, i když v „černošských
církvích“, mezi reformovanými a
evangelikálními akademicky vzdělanými lidmi,
obránci lidských práv a politickými
skupinami a v politických hnutích jako Moral
Majority a Christian Coalition existují i dnes
zájmové svazy pozoruhodné intelektuální
a institucionální síly.
Zatímco
politický vliv protestantismu hlavního proudu v
Severní Americe a také v Západní
Evropě koncem 20. století zřetelně ustoupil do pozadí,
v Latinské Americe, Africe a Východní
Evropě, a také v Jižní Koreji, Japonsku,
Hongkongu, Číně a v jednotlivých oblastech
indického subkontinentu zesílil. Zvláště
v Africe, Latinské Americe a Východní
Evropě fungovaly protestantské misijní církve
pod knutou fašistických, socialistických nebo
koloniálních vlád po celá desetiletí
jako útočiště svobody. Podobně jako jejich americké
a evropské protějšky byly i tyto církve demokraticky
organizovány. Sloužily jako společenská centra pomoci
chudým, vzdělávání, zdravotní a
sociální péče. Napomáhaly vzniku
dobrovolných organizací, poskytovaly útočiště
politickým disidentům a podporovaly demokratická
reformní hnutí a hnutí obnovy. Kromě toho
relativizovaly místní společenskou hierarchii tím,
že trvaly na tom, aby bible byla k dispozici v národním
jazyce, aby bylo umožněno vzdělávání všech
lidí a aby byla každá politická autorita
poměřována autoritou boží. Tak v oněch dlouho
potlačovaných společnostech poskytovaly demokratické
vzory a záštitu proti autokracii a nyní hrají
klíčovou roli v demokratických hnutích,
která jsou v těchto regionech mezitím na postupu.
Bibliografie
Hatch, Nathan O., The Democratization of American Christianity,
New Haven, CT 1989
Huber, Wolfgang (ed.), Protestanten in der Demokratie, München
1990
Kingdon,
Robert M. a Robert D. Linder (eds.), Calvin and
Calvinism: Sources of Democracy?, Lexington, MA 1970
Klaasen, Walter, Anabaptism in Outline: Selected Primary Sources,
Scottdale, PA 1981
Nichols, James H., Democracy and the Churches, Philadelphia,
PA 1951
Niebuhr,
H. Richard, The Kingdom of God in America, New York
1959
Niebuhr, Reinhold, The Children of Light and the Children of
Darkness: A Vindication of Democracy and a Critique of its
Traditional Defence, New York 1960
Noll, Mark A., One Nation Under God? Christian Faith and
Political Action in America, New York 1988
Walzer, Michael, The Revolution of the Saints: A Study in the
Origins of Radical Politics, Cambridge 1965
Witte, John jun., Law and Protestantismus: The legal Teachings of
the Lutheran Reformation, Cambridge 2002
Witte, John jun., The Reformation of Rights: Law,
Religion, and Human Rights in Early Modern Calvinism, Cambridge
2007
John Witte ml
Z Concilia 4/2007 přeložila Helena Medková
www.getsemany.cz