poslal Alan Křest v bibli a u starokřesťanských autorů
Řecké slovo baptidzó se překládá jako omýt či ponořit, v
Novém zákoně potom ve významu křtít. V Septuagintě najdeme toto sloveso
použito na více místech s různým významem. Například: on tedy
sestoupila ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího (2 Kr
5,14). Většinou je ale použito ve smyslu jen částečného smočení,
namočení; např. omočil v krvi prst a potřel rohy oltáře (Lv 9,9), nebo
přistup blíž, pojez chleba a namáčej si sousta ve víně (Rt 2,14) apod.
Při prozkoumání Nového zákona zjistíme, že křest je vesměs popisován
velice stručně. Důkladnější charakteristiky ani nebylo třeba, protože se
autoři novozákonních spisů obraceli ke společenství již pokřtěných. V
apoštolské době, stejně jako u Jana Křtitele (J 3,23), nebylo místo
křtu nijak konkrétně určeno. V podstatě jediné, co můžeme s jistotou
tvrdit, je, že se křtilo vodou, a to nejspíše vodou tekoucí, říční
(srov. Sk 16, 13n.), a že se přitom do vody alespoň částečně
sestoupilo, jak to vidíme při křtu etiopského dvořana Filipem (Sk 8,
36-38). Tato praxe byla zajisté inspirována především příkladem
pokřtění Ježíše Krista v Jordáně (Mt 3, 13). Nicméně ani křest uvnitř
budov pravděpodobně nebyl něčím zcela neobvyklým (srov. Sk 9, 17n.).
Také v nejstarších mimobiblických pramenech nenalézáme žádný
přesnější popis míst určených pro křest. Krátkou zprávu o křtu
nacházíme u Justina v díle I. apologie ze druhého století: „Potom je
odvedeme k místu, kde je voda, a tam jsou znovuzrozeni po způsobu,
kterým jsme se znovu narodili také my: neboť jsou obmyti ve vodě ve
jménu Otce a Boha, Pána všech věcí, a našeho Spasitele Ježíše Krista, a
Ducha svatého…“ (Justin Martyr, I. apologie, kap. 61)
Zřejmě ještě starší a poněkud podrobnější popis křestního obřadu
najdeme ve spisu původem ze Sýrie konce 1. století či počátku 2.
století – Didaché neboli Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům:
„Pokud pak jde o křest, takto pokřtěte: toto vše předem pověděvše,
pokřtěte ve jméno Otce i Syna i svatého Ducha, ve vodě tekoucí.
Neměl-li bys vodu tekoucí, v jiné vodě pokřti. Jestliže nemůžeš ve
studené, v teplé. Pakliže nemáš obojí, vylij nahlavu třikrát vodu ve
jménu Otce i Syna i svatého Ducha.“ (Didaché7, 1-3). Vidíme zde velkou
toleranci pokud se týče formálních znaků křtu; opět můžeme konstatovat,
že podstatné je použití vody jako základního svátostného znamení,
přičemž symbolicky je nejvhodnější voda tekoucí – „živá“.
V podobném duchu píše v severní Africe Tertullián kolem roku 200 ve
svém díle De baptismo (O křtu), že nezáleží na tom, kde se křest
vykonává, v moři, nebo v bazéně, v řece, nebo ve fontáně… (De baptismo,
4).
Rovněž další patristické dílo Apoštolská tradice, sepsané
pravděpodobně Hippolytem v Římě počátkem 3. století, se nevymyká
nastolené linii: „Voda ať vyvěrá z pramene nebo teče shora. Použij
tento způsob, mimo případ nutnosti. Je-li nutnost naléhavá a trvalá,
použij vodu jakou nalezneš.“ (Apoštolská tradice, 21)
Vývoj baptisterií
Pro
existenci baptisterií v prvních dvou staletích nemáme žádný literární
ani archeologický důkaz. Jak jsme viděli, křest se odehrával převážně
na místech s přírodní vodou; kromě toho se bohoslužebná shromáždění
konala dosud jen v soukromých domech. První archeologické nálezy tak
dokládají vlastní prostory pro křest až od 3. století. Nejstarší
příklad baptisteria se zachoval v římském posádkovém městě Dura Europos
na území dnešní Sýrie. U tří domů se zjistila přestavba k náboženským
účelům. Kromě mithrae a a židovské synagogy se jedná též o raně
křesťanský „kostel“, v jehož severozápadním rohu se nachází baptisterium. Je bohatě zdobeno freskami zobrazujícími např. Krista jako dobrého
pastýře či Petra kráčejícího po vodě. Vlastní křtitelnice je obklopena
baldachýnem a má obdélníkový tvar (zhruba 2,5 x 1 m) s hloubkou asi tři
čtvrtě metru.
Čtvercovitý či obdélníkový tvar je typický pro
první křtitelnice a baptisteria ve 3. a 4. století, někde se udržel až
do 7. století (Řecko, Palestina). To mělo několik příčin; za prvé, když
se křest přestal odehrávat venku, byla nová baptisteria zřízena v
soukromých domech a přirozeně převzala tvar běžných místností. Za druhé
zde byl nesporný vliv římských lázní, a konečně se uplatnilo
i novozákonní chápání křtu jako spojení s Kristem v jeho smrti a
vzkříšení (Ř 6,4), a proto byla snaha připodobnit tvar hrobce. To
potvrzuje i časté zapuštění bazénku pod úroveň podlahy, do něhož se
zpravidla po třech stupních sestupovalo a na druhé straně opět
vystupovalo.
Tento poslední faktor také vysvětluje, proč v některých
jiných zemích (Itálie, Francie) zá hy převládl půdorys kruhový nebo šesti
a osmiúhelníkový. Jednak zde hrobky měly kruhový tvar a navíc
bylovyužito symboliky šestého dne týdne, kdy byl Kristus ukřižován a
pohřben. Na druhou stranu osmiúhelník představoval osmý den, kdy byl
vzkříšen (též první den nového týdne).
Zajímavou otázkou je, jak se
voda při křtu konkrétně používala, zda byl katechumen zcela potopen –
jak mnozí odvozují z listu Římanům (6, 4) – či docházelo jen k
částečnému ponoření a současnému polévání vodou. Veškeré známé
archeologické nálezy dokládají druhou variantu. Na freskách
zobrazujících tematiku křtu nebyl objeven žádný pokus o zobrazení
ponoření celého těla; naopak polévání vodou je častým výjevem, přičemž
obvykle nahé osoby stojí ve vodě, která jim sahá většinou jen po
kotníky. Navíc si lze jen těžko představit, jak by docházelo k potopení
ve křtitelnicích, jejichž průměrná hloubka dosahovala od půl do jednoho
metru, přičemž nedostatečná velikost do délky i šířky neumožňovala ani
se položit.
Ke skutečnému architektonickému rozvoji dochází až po
Konstantinově vítězství, tedy zejména po roce 313, kdy došlo k
nahrazení státního pohanského kultu křesťanstvím.
Bohoslužebná
shromáždění se stávají veřejnými, což koresponduje s potřebou nových
reprezentativních prostor, kterými se stává na Východě i Západě
bazilika. Z té doby se dochovaly také první samostatné budovy pro
udílení křtu. Příkladem je baptisterium Lateránské baziliky v Římě, kde
byl podle tradice císař Konstantin roku 337 pokřtěn. Její oktagonální
plán se stal modelem pro mnoho následujících staveb.
Baptisteria ve Florencii a Pise patří patrně k nejznámějším
samostatným budovám tohoto typu. S postupem času se však upustilo od
budování zvláštních oddělených staveb. K tomu vedla mj. převaha praxe
křtít již novorozence (zejména v 5. a 6. století; křest dětí je však
doložen již u Hippolyta), takže se bazény staly zbytečnými. To spolu s
rozšířením práva křtít z biskupů i na faráře mělo vliv na vznik často
přenosných dřevěných či kamenných křtitelnic, umístěných přímo v
kostele samém. Ty měly zpočátku tvar válcovitých nádob, do kterých se
děti ponořovaly. V gotice pak převládly křtitelnice cínové, které
získaly podobu obráceného zvonu, spočívajícího na zemi, na sloupku nebo
na nohách.
Od 12. století se na křtitelnicích objevuje uzavíratelné
víko, které mělo bránit znečištění i magickému zneužití křestní vody
smíchané se svatými oleji. Ve výzdoběse nejčastěji objevuje postava
Jana Křtitele, či zobrazení Ježíšova křtu.
Nepsaným zákonem se pro
západní církve stal požadavek milánské provinční synody z roku 1576, aby
katedrály a další hlavní kostely měly samostatná baptisteria a farní
kostely pak křtitelnice vlevo od kostelního vchodu. Karel Boromejský,
který stál v pozadí těchto pravidel, obhajoval také vznik zvláštní
kaple poblíž hlavního vchodu, obsahující postranní oltář a centrálně
umístěnou křtitelnici a celý tento prostor měl být ještě ohraničen
železným či dřevěným zábradlím. Tyto představy, detailně propracované,
měly potom vliv na architektonické řešení místa křtu alespoň v
římskokatolické církvi až do dnešních dnů, takže baptisteria oddělená
od hlavního bohoslužebného prostoru v jejích kostelech stále převažují.
Pokud se týče protestantských církví, tam vlastní baptisterium přestalo
existovat. Anglikáni se spokojili s křtitelnicí u kostelních
dveří, sledujíce tak středověkou praxi. Nicméně se dá říct, že se obecně v denominacích vzešlých z reformace
posléze projevila větší rozmanitost, přičemž za zmínku stojí zejména řešení původně luteránské, tzv. Principalstűck. To spočívá v tom, že podlouhlá stavba (bez gotického presbytáře)
s jediným vyčleněným prostorem na východním konci obsahuje všechny tři
nejdůležitější liturgické prvky: oltář, ambon i křtitelnici.
Co je dobré zohlednit při stavbě či úpravě baptisteria
Východiskem při stavbě baptisteria - křtitelnice nám budiž zejména
praxe starokřesťanská. Prvním podkladem je závěr vyplývající z výše
uvedeného, totiž že celkové ponoření při křtu pravděpodobně nebylo
původní praxí církve, nýbrž se objevilo až později, kdy převládl zvyk
křtít malé děti. Jako zvláště vhodná se proto jeví křtitelnice
kruhového či obdélníkovitého půdorysu,
hluboká kolem půl metru, do které mohou dospělí křtěnci sestoupit, a
tak stát ve vodě a zároveň být vodou poléváni, jak to vidíme na
starověkých freskách (viz obr. 5). Tím je zdůrazněno obmytí vodou na
očištění hříchů a při sestupu a následném výstupu z bazénu i symbolika
smrti či pohřbení a zmrtvýchvstání s Kristem.
Rovněž umístění baptisteria v bohoslužebném prostoru napovídá cosi o smyslu křtu. V zásadě přicházejí v úvahu čtyři lokalizace.
Umístění poblíž vchodu může naznačovat, že křest je iniciační svátostí
a navíc se lidé přicházející na bohoslužbu mohou žehnat vodou přímo ze
křtitelnice.
Baptisterium jako oddělená kaple se naopak nepovažuje za
příliš šťastné řešení, neboť je tím zpravidla zamezena účast celého
společenství. Požadavek společného slavení vyplývá z toho, že křest je
důležitým znamením uvedení do církve, což by mělo být podtrženo dobrou
přístupností a viditelností křtitelnice pro celou shromážděnou obec.
Pak připadá v úvahu spíše nějaké místo blízko oltáře. Je ale třeba dbát
na celkovou kompozici v rámci bohoslužebného prostoru, aby nedošlo
k zbytečnému nakupení baptisteria s oltářem a ambonem. V tomto případě
je také dobré upozornit na nebezpečí přílišného oddělení od slavící
obce, které může potom vyvolávat dojem, že shromáždění je pouhým
pasivním pozorovatelem všeho posvátného dění odehrávajícího se jen
vpředu „na jevišti".
Proto se zdá být dobrým řešením umístění ve středu
shromáždění, například ve starších kostelech uprostřed hlavní lodi na
stejné ose s oltářem, což vhodně zdůrazní souvislost křtu a eucharistie
- oltář je tak cílem cesty začínající u křtitelnice.
Dalším podstatným prvkem křtu je uvedení do nového života, a to
vystihoval starý zvyk křtít v tekoucí - „živé" vodě. Dobrou viditelnost
i slyšitelnost tekoucí vody jako základního symbolu vyzdvihne
kupříkladu následující uspořádání: křtitelnice je rozdělena na menší
horní nádržku, z které voda plynule odtéká do větší spodní nádrže, ve
které se křtí. Horní nádržku lze využít pro křest malých
dětí či jako kropenku při vstupu do kostela.
Jelikož se křestní voda svěcená o velikonoční vigilii uchovává jen
do neděle Letnic, je příhodné zdůraznit souvislost křtu s velikonočním
tajemstvím nějakým dalším způsobem.
Tím je tradičně velikonoční svíce -
paškál. Proto by měl být paškál umístěn poblíž baptisteria. K. Richter
podává příklad křtitelnice na okraji presbytáře, kde jako u vesnických
studní vytéká voda ze sloupu nejprve do malé a odtud do větší nádrže,
přičemž sloup slouží zároveň jako podstavec pro paškál.
Prameny
Adam, A., Liturgika, Vyšehrad, Praha 2001
Citace starokřesťanských autorů podle CD Liturgické zdroje, Síť s.r.o., 2001.
Davies, J. G. (ed.),A New Dictionary of Liturgy and Worship
Davies, J. G., The Origin and Development of Early Christian Church Architecture, SCM Press Ltd, London 1952
Huffman, W. C., Van Loon, R. R., Where We Worship, Board of Publication, Lutheran Church in America, Philadephia 1987
Kuehn, R., Placefor Baptism, Archdioc. of Chicago, 1992.
Pokorný, L.,Liturgika II.; Dějiny liturgie v přehledu, ČKCH, Praha 1977
Richter, K., Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 2003
Obrázky různých baptistérií viz http://campus.belmont.edu/honors/ECArchOne/ECArchOne.html
Martin Špaček
Upravená seminární práce z liturgické teologie studenta 3. ročníku „Teologie křesťanských tradic“ ETF UK
www.getsemany.cz