poslal Nepřihlášený Jsou rasismus či ostatní formy šovinismu něčím a priori kulturně a
ideologicky podmíněným nebo je možné uvažovat o nějaké legitimní formě
tohoto fenoménu? Tuto otázku, jako vystřiženou z agendy ultrapravicových
bojůvek, si kladou, pod pláštíkem rádoby vědecké argumentace, i mnozí
teoretici mimo „pravičácké“ kruhy. V českém prostředí před několika lety
vzbudila pozdvižení studie Petra Bakaláře „Tabu v sociálních vědách“1.
Vzhledem k tomu, že jde o politicky choulostivé téma, je svobodné
bádání nad rozdíly v genetických predispozicích (například) různých ras
značně ztížené. Nechci zde hájit legitimitu podobných výzkumů. Leč
neskrývají se pod balastem pavědy zároveň otázky legitimní (byť třeba v
malé míře)?
Dal jsem si úkol pod drobnohledem této kontroverze nahlédnout na téma
legitimity homosexuálního chování, a taktéž jeho veřejných projevů.
Setkal jsem se totiž u svých přátel, již mě jinak s mou homosexuální
orientací přijímají, s názorem, že veřejné projevy homosexuality jsou
jim nepříjemné. Tyto své druhy bych přesto neoznačil za latentní
šovinisty ani za latentní homofobiky. Rovněž, když jsem po zhlédnutí
četl recenze na „gay“ film „Tři do páru“, byla v nich, přes všeobecně
pozitivní reakce, vyjádřena nevole, formulovaná jednou z divaček slovy
„moc se mi (však) nelíbily pusy a postelová scéna těch dvou chlapců,
působilo to na mě divně.“2
Co způsobuje, že v české liberální společnosti má mnoho gayů zábrany
se veřejně projevit na ulici? Dal jsem si tu práci a spočítal ve svém
(středně velkém) městě páry náhodně procházející v daném čase přes
náměstí. Z tří set nahodilých párů se nedržel za ruce ani jeden
stejnopohlavní. Dále jsem počítal prezentované partnerské vztahy v
televizních filmech a ve videoklipech. Počet těch homosexuálních
rozhodně nedosahoval čtyř procent. Ba co víc, nebyl ani v relacích
promile (samozřejmě neberu v úvahu speciální pořady pro gaye vysílané po
22. hodině či Filmový klub ČT2).
Prostudoval jsem řadu materiálů o tom, jak se v historii k
homosexualitě stavěly různé kultury a civilizace, a došel jsem k závěru,
že tolerance k tomuto jevu je spíše výjimkou než pravidlem.3
Jistá přirozená sociální integrace gayů se projevuje v soudobé khmerské
kultuře, glorifikace je však známa snad jen z antiky. Jinak je
homosexualita tabu napříč kulturami a civilizacemi. To se o jiných
formách rasismu či šovinismu říci nedá. Jako by byla homofobie něčím
„nadkulturním“ a univerzálním.
Máme tedy dát za pravdu konzervativnímu
křesťanskému výkladu, označujícímu homosexualitu za hřích (tedy něco objektivně
zlého)? Proč mně, coby gayovi, není nepříjemné vidět heterosexuální
líbající se pár? Je snad v heterosexuálovi přirozeně zakódován odpor k
tomuto fenoménu, jakási integrální součást jeho svědomí, které vnímá
homosexualitu jako něco nechutného? Teorie o přirozeném odporu člověka
vůči homosexualitě došla dokonce odborného zpracování, a to v LaGard
Smithově knize „Hnutí homosexuálů“4.
Ani hnutí volné lásky5, spojené s revoltou 60. let, nebylo
spouštěčem pro-gay myšlenek. Za zmínku stojí i zkušenost mých
gay-přátel z anarchistických kruhů: taktéž v této komunitě, neuznávající
pravidla a tradiční sociální vazby, nebyli schopni svobodně projevit
své sexuální zaměření. Také zde tedy homosexuálové nevnímají pocit
přijetí. Až na výjimky jsou to tedy jen sdružení gayů samotných, která
svépomocně usilují o svou sociální integraci (v jiném článku tohoto
deníku uvádím pro srovnání příklady bělošských solidarizujících aktivit
na podporu černochů)6 .
A navíc, i kdyby levicový reformismus
implicitně vedl k odstranění homofobie, proč se s ní potýkáme u všech
kultur? Jsou snad všechny kultury tmářské a překonané? Mnohé sociální
skupiny byly přece v minulosti stigmatizovány jako méněcenné: leváci,
duševně nemocní, lidé odlišné rasy, Židé, Svědkové Jehovovi, komunisté.
Žádná z těchto forem šovinismu však nebyla tak univerzální z hlediska
času i prostoru. Navíc, teorie, že jen náboženství a kulturní
tradicionalismus jsou zdrojem homofobie, také selhává; materialistická
konzumní lhostejnost je rovněž homofobní, jen v jiném slova smyslu.7
Je-li tomu opravdu tak, totiž že praktikovaná homosexualita je hříchem,
je jakýkoliv pokus o reformismus na tomto poli předem odsouzen jako
planý levičácký revizionismus? Nemyslím si. Předně, ač křesťan, jsem
dalek se pod tento výklad Bible podepsat. A i kdyby, reakce na hřích
stimuluje zpravidla jiný hřích: vztek dítěte provokuje rodiče k
nepřiměřené reakci, fašistická zvěrstva vyprovokovala Čechy k pogromům
na Němce a „přirozený odpor k homosexualitě“ (pokud někdo této teorii
věří) provokuje k homofobii.
I když tedy hypoteticky přijmeme konzervativně-křesťanský koncept
(anebo umírněnější koncept popisující homosexualitu jako nemoc; rozuměj
absenci anatomické a reprodukční kompatibility), je homofobie zcela
neetickou odpovědí, neboť snižuje důstojnost homosexuála jako člověka
především. Polemika může být vedena o tom, zda schvalovat homosexuální
jednání (a tedy zda má homosexualita opravdu legitimní nárok na plnou
integraci ve veřejném prostoru, včetně prezentace gay postaviček v
kreslených komiksech pro děti), nikoliv o tom, zda se má homosexuál
přetvařovat (za zvlášť trapnou považuji glorifikaci heterosexuální lásky
popovými gay-zpěváky) či zda je jeho strach z odmítnutí okolím
nezbytnou daní za (hypotetický) hřích.
Mám za to, že křesťan nemusí
zrovna podporovat zavádění kvót pro homosexuální scény v mainstreamové
kultuře (včetně dětské), leč má odpovědnost usilovat o změnu homofobních
poměrů ve školství či o zásadní diplomatický tlak na státy provádějící
genocidu gayů.8
1 Petr Bakalář: Tabu v sociálních vědách, Votobia,
Praha 2003
4 Frank LaGard Smith: Hnutí homosexuálů, Návrat domů, Praha
2004
5 Volná
láska
6 Práva
gayů, diplomacie a křesťanství
7 Homofobie
„sužuje“ školy
8 Petici proti justičním vraždám
v Íránu jsem spoluorganizoval primárně nikoliv z titulu
příslušnosti ke gayům, ale spíše z titulu svého náboženského přesvědčení
Tomáš Bílek
http://tombi21.blog.cz