V říjnu roku 1968 jsem měl prazvláštní zážitek. Někteří američtí křesťané zorganizovali „Putovní seminář o dialogu mezi marxisty a křesťany“ a pozvali na něj čtyři řečníky z Československa. Měli to být dva marxisté a dva křesťané, z toho vždy jeden mladý a jeden starší. Já jsem byl oním „mladším křesťanem“. Byl jsem tehdy v druhém ročníku evangelické teologické fakulty. „Dialog mezi křesťany a marxisty“, jeden z okrajovějších fenoménů „Pražského jara“, nebyl zrovna mou parketou, jenže mezi studenty bylo velmi málo těch, kteří byli schopni přednést nějakou řeč v angličtině, takže jsem byl vyslán já. Druhým křesťanem byl posléze nechvalně známý kolaborant Lubomír Miřejovský; za marxisty letěli do USA pozdější disident Julius Tomin a Vítězslav Gardavský, profesor Vojenské akademie v Brně a autor tehdy slavné knihy „Bůh není zcela mrtev“.

Seminář byl plánován ještě před okupací Československa, nicméně proběhl až po ní. „Díky“ okupaci se na nás vybralo mnohem více peněz a o naše přednášky byl na celkem čtrnácti amerických campusech obrovský zájem. Setkávali jsme se rovněž s různými celebritami.

Nu, a tak jsme se setkali rovněž s profesory slavné princetonské univerzity. A ejhle, byli mezi nimi někteří fundamentalisté. Nedlouho po začátku neformálního rozhovoru jeden z nich povstal a s pro mě nečekanou záští na mě začal křičet, že nejsem žádný křesťan, ale figurka nastrčená KGB, která se za křesťana jen vydává. A pak nenávistně vrhl svou bibli na Julia Tomina. Julius Tomin uhnul a pak vyndal z kapsy řecký Nový zákon (který skutečně několikrát přečetl) a řekl onomu muži, že ho Ježíš Kristus opravdu hodně zajímá, proto ho studuje z originálních pramenů a má dojem, že by patrně jednání onoho profesora neschvaloval.

Bylo to vše velice zmatené. Onen muž měl svým způsobem pravdu – já jsem byl sice studentem teologie, nikoli však znovuzrozeným křesťanem. Neměl však pravdu v tom, že jsem figurka nastrčená KGB. Já jsem tento typ amerických fundamentalistů do té chvíle vůbec neznal. Byl jsem v šoku a před Juliem Tominem jsem se hluboce styděl. O několik let později jsem křtil jeho syna.

Proč tento dlouhý úvod? Chci dát Johnu de Jongovi za pravdu v tom, že tvrzení, že „Bible je neomylné Slovo Boží“ může být za určitých okolností velice problematické. Onen princetonský profesor zastával tento názor a zastávali jej rovněž jistí američtí baptisté, kteří schvalovali střelbu na demokratickou senátorku Giffordsovou v lednu tohoto roku. A dokážu pochopit, že lidé zastávající tento názor jsou – přinejmenším v USA – řadě slušných lidí přinejmenším podezřelí. „Správný názor“ na Bibli zřejmě řadě lidí nebrání zastávat zcela nekristovské postoje. Pro mě je to jasným důkazem, že kromě víry v Písmo potřebujeme rovněž Ducha svatého. Bez Ducha svatého nám „zdravé učení“ nemusí být nic platné – a je otázka, zda vůbec může být zdravé. Potřebujeme jak Slovo, tak Ducha. A v tom se nepochybně s Johnem De Jongem shodnu.

John de Jong (reaguji na jeho článek Reading the Bible again, který mám k dispozici pouze v anglickém jazyce), si právem klade otázku, v jakém smyslu je Bible pravdivá. Řekneme-li „Bible je neomylné Boží Slovo“, pak nemůžeme zůstat u tohoto tvrzení. Musíme vysvětlit, v jakém smyslu. V jakém smyslu jsou „neomylným Božím Slovem“ třeba řeči Jobových přátel? V jakém smyslu jsou jím Davidovy nářky? V jakém smyslu jsou jím některé výroky knihy Kazatel?

Tyto a podobné otázky ovšem přivedly Johna de Jonga k tomu, aby viděl v Písmu pouze „mýtickou pravdu“. Nebo to tak z jeho článku alespoň vypadá – a to je má hlavní námitka vůči němu. V Písmu je nutno rozlišovat různé roviny a různé žánry. Jsou tam skutečně dlouhé poetické pasáže, k nimž je třeba přistupovat jako k poezii. Jsou tam historické pasáže, které popisují, jak se stalo to a to, a u nichž si je každý rozumný čtenář jist, že nejsou návodem k jednání. Ale jsou tam i tzv. apodiktické výroky, tedy jednoznačná tvrzení, která nelze ani „odvysvětlit“ kontextem či historickým pozadím, ani nijak jinak zpochybnit. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7,1). Tady není moc kam uhnout. Pro mě je to Slovo Boží. Ano, Johne, s velkým S a s velkým B.

John de Jong má pravdu v tom, že k některým biblickým oddílkům je nutno (nebo přinejmenším možno) přistupovat nikoli jako k historii, ale jako k mýtu.

Souhlasím více méně i s Johnovou definicí mýtu, a pokusím se ji vyjádřit ještě jednodušeji a pregnantněji, byť zcela v souladu s Johnovým chápáním: „Historie je to, co jednou bylo – ale už není; mýtus je to, co nikdy nebylo, ale pořád je.“ Co ovšem na rozdíl od Johna De Jonga jedním dechem zdůrazňuji, je, že v Písmu jsou věci, které nemůžeme brát pouze jako mýtus, a naše víra stojí na jejich historicitě. Ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista je pravdivé i ve formě mýtu. A přece platí, že „nevstal-li Kristus (historicky) z mrtvých, naše víra je marná“ (srov. 1K 15,13). Kristův kříž je jedním z míst, kde se protíná historie a mýtus. Kristův příběh je pravdivý v obou těchto polohách.

To, co platí o Kristově inkarnaci, smrti a vzkříšení, platí dle mého názoru například o exodu Izraele z Egypta. I to je možné chápat mýticky a mít z toho velký užitek. Nicméně pro mou víru je důležité, že k exodu skutečně historicky došlo. Zde vidím jasnou hranici mezi biblickou a liberální teologií, která si z Písma vybírá, co chce.
Na druhé straně nevidím důvod trvat například na historicitě Jonášově. Jonášův příběh je skutečně možno považovat za novelu, skrz kterou nám Bůh něco říká, a pravdivost a význam toho, co tato kniha říká, není závislá na tom, zda Jonáš historicky existoval.

Mám už delší dobu rozepsanou knihu o Jobovi – a tam je to podobné. Má víra nestojí na historické existenci Joba. Přitom málokterou knihu považuji za tak „zázračnou“ jako právě knihu Jobovu. Skoro bych řekl, že jako literární útvar (který nemá obdoby ani ve starověké, ani v novověké literatuře) je ještě větším zázrakem, než by byla Jobova historická existence. Aby bylo jasno: Já netvrdím, že Job historicky neexistoval. Já nevím. Pouze tvrdím, že pro pochopení knihy Job to není rozhodující.

Kde však, dle mého názoru, John de Jong překročil určitou pomyslnou čáru, je při tvrzení, že „Bible je plná faktických omylů“. Já mu nemohu dokázat opak, protože jsou věci, které se dokázat – na rovině, na jaké John De Jong argumentuje – prostě nedají pro nedostatek dat. Uvedu příklad, aby bylo zřejmé, co tím myslím. Bylo to tuším až ve třicátých letech dvacátého století, kdy byla objevena říše Chetitů. Mnozí rozkurážení „kritici Bible“ do té doby tvrdili, že „synové Het“ (tak označuje Chetity Bible kralická) jsou čirým výmyslem a fantazií.

Podobně se dlouho na teologických fakultách učilo jako jasná věc, že Janovo evangelium bylo sepsáno až v druhé polovině druhého století. A ejhle, pak se našel úlomek papyru s Janovým evangeliem, prokazatelně datovaný do roku 132 či dříve. Nadšení liberálů a nevěrců nad „faktickými omyly“ kulminovalo někdy na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století. Od té doby archeologické i jiné nálezy faktickou správnost biblických údajů v mnohém potvrdily a kritici se museli vydat na ústup, arci zdaleka ne tak hlasitý, jako byl jejich „vítězný“ postup vpřed (tento postup začal v dobách osvícenství). Milý Johne, dej si pozor, aby sis s tvrzením o „Bibli plné faktických omylů“ nenaběhl.

Možná John de Jong prošel opačnou cestu nežli já. Můj otec, který kdysi sám studoval teologii, měl rozsáhlou knihovnu, a já byl pilný čtenář. Tak jsem se už v deváté třídě dověděl, že evangelia nenapsali Matouš, Marek, Lukáš a Jan, že většinu Pavlových epištol nenapsal Pavel, že Izajáše napsalo několik autorů apod. Psalo se to v učených knihách a já jsem tehdy ještě neměl rozvinuté kritické myšlení, proto jsem tato tvrzení „spolkl i s navijákem“. Studium na teologické fakultě mě ve „víře“ v tato tvrzení jen utvrzovalo.

Pak jsem se ale pustil do překladu Spisů apoštolských otců. To jsou spisy lidí, kteří se patrně osobně poznali s lidmi, kteří se osobně setkali s Ježíšem. Při přípravě textu k vydání jsem sepisoval i profily jednotlivých autorů a prostudoval jsem k této otázce spoustu literatury. A trochu jsem pochopil „teologickou práci“. Jeden autor něco napíše a spousta dalších to už bere za bernou minci a papouškuje to po něm, ačkoli nezkoumá pravdivost předpokladů, z nichž onen původní autor vychází. I ve vztahu k „apoštolským otcům“ kulminovala skepse na počátku dvacátého století. I v teologii je hodně módy a hodně bezmyšlenkovitého opisování.

To způsobilo, že jsem se stal „kritickým ke kritice“. Pak už jsem jen registroval teorii Yvese Tresmontanta, podle kterého je Janovo evangelium naopak nejstarší – tato teorie, pro kterou Tresmontant snesl řadu přesvědčivě znějících argumentů, staví na hlavu po staletí tradované podání o vzniku evangelií. Rozumějte mi dobře: Já netvrdím, že Tresmontant má pravdu – já nevím. Pouze se snažím říci, že řadu věcí, které Johnovi De Jongovi nyní uhranuly (např. tvrzení o dvou autorech Izajáše) z dobrých důvodů nepovažuji za tak jasně prokázané, jak se domnívá.

De Jong má jistě pravdu v tom, že můžeme v Písmu rozeznat dvě zprávy o stvoření. Sám jsem o tom mnohokrát mluvil a tuto skutečnost jsem nějakým způsobem vykládal. Je to ale dokladem faktické nespolehlivosti Písma? Nedomnívám se. Je to dokladem, že redaktor měl určitý záměr a něco nám chtěl říci. Tato skutečnost, stejně jako fakt, že třeba knihy Paralipomenon byly zkompilovány až několik staletí po událostech, jež popisují, nijak nevypovídají o jejich pravdivosti či nepravdivosti.

Co říci závěrem? Zdá se mi, že si John de Jong nechal až příliš učarovat biblickou kritikou. Klade řadu otázek, které jsou jistě legitimní. Na mnohé z nich by mu ale fundovaní biblisté dokázali odpovědět, aniž by přistoupili na jeho tezi, že Bible je fakticky nevěrohodná.

29. listopadu 2011

Zdroj: http://dan.drapal.org

o Johnu de Jongovi:

http://johndejongsblog.blogspot.com/

http://www.angelmountain.net/novinkyakce/2011/letni-turne-john-de-jong-band

http://musicmix.blog.cz/0710/john-de-jong-v-listopadu-v-cr