Dům křesťanské pomoci Bethel, který existoval v Litoměřicích 11 let, ukončil s novým rokem svou činnost. Důvodem je nedostatek finančních prostředků na zajištění všech služeb.

Reportáž Regionální televize

Zdroj: regionalnitelevize.cz


Rozhovor s Robertem Krejčím o ukončení činnosti Bethelu

Bratře Roberte, jako ředitel o.s. Bethel prožíváš těžké chvíle s nedostatkem financí na jeho provoz. Dá se stručně říci, proč taková situace nastala?

Měli jsme na letošní rok slíbeny dotace a dary, které ve finále byly výrazně kráceny nebo jsme je vůbec neobdrželi. Z toho důvodu jsme se dostali do situace, ve které nejsme schopni pokrýt všechny naše provozní náklady.

Nedalo se tomu předejít?

Předcházeli jsme právě tím, že jsme na celý rozpočet žádali prostředky z nejrůznějších zdrojů, od ministerstev přes různé nadace až po soukromé dárce. Naneštěstí o konečném výpadku těch větších dárců jsme se začali dozvídat až v říjnu tohoto roku, a to pro nás bylo již obtížně řešitelné.

Nepomohla ani půjčka od sboru?

Půjčka sboru nám v těžké situaci zpočátku výrazně pomohla, a kdybychom získali ostatní slibované prostředky, provoz bychom zvládli. Když se záhy poté ukázalo, že některé slíbené příspěvky v řádu stovek tisíc nepřijdou (např. od podnikatelů v důsledku špatného vývoje na asijských trzích), rozhodli jsme se sboru ihned 500.000 Kč vrátit, aby v konečném důsledku nepřišly na zmar. Zbytek půjčky bude sboru dle smlouvy také vrácen z darů, které ještě máme přislíbeny.

Bude ještě pokračovat DPC?

„Dům na půli cesty“ jako ubytovací zařízení pro mládež již skončil. Pokračovat bez velkých změn budou přednášky na školách, nízkoprahový klub Oáza (ten převezme Naděje o.s.), i příměstský tábor pro romské děti. Budeme se snažit, aby pokračovaly i englishcampy, sportscampy, práce se seniory a volnočasové aktivity, ale vyžaduje to ještě pečlivé uvážení. Bude třeba aktivní spolupráce celého sboru, aby se našlo uplatnění a využití pro celý sborový dům.

Co bude se zaměstnanci?

Zaměstnanci DPC a pomocné profese (údržbář,uklízečka) již ukončili pracovní poměr a hledají si práci. Pokračovat bez zásadních změn bude Martin Růžička a někteří pracovníci Nízkoprahového klubu Oáza - tady záleží na Naději, jak se jí podaří získat prostředky na mzdy.

Co budeš dělat Ty osobně?

Pro mě není lehké opouštět službu, která měla smysl a byla po mnoho let součástí mého života. Momentálně pracuji na ukončení stávajících projektů, připravuji závěrečné vyúčtování a organizuji předání budovy Bethelu zpět do správy sboru. Přitom všem si hledám nové zaměstnání.

Když si promítneš uplynulých 12 let, na co nejraději vzpomínáš?

Vždy tu byl výjimečně dobrý kolektiv zaměstnanců. Vzpomínám na každého a jsem vděčný za to, čím mohli službu obohatit. Vždyť i díky této práci vzniklo snad až sedm krásných manželství (Jan Kožešník vždy dává k dobrému památnou větu, že Bethel byl vlastně v prvé řadě seznamovací kanceláří a resocializačním programem pro zaměstnance). Mezi nejkrásnější chvíle patřilo, když jsme tvořili nové projekty, rozvíjeli činnosti a byli tvůrčí. Určitě byl úžasný začátek a také následný rozvoj.Snad nejvíc jsem vděčný za každý okamžik,kdy skrze jakoukoliv službu byl někdo přiblížen k Pánu Ježíši, a takových chvil bylo hodně.

A na co naopak vzpomínáš nerad?


Před třemi roky jsme byli s Domem na půli cesty nuceni vstoupit do projektu Krajského úřadu, který byl pro naši koncepci práce už dopředu nevýhodný. Celé ty tři roky jsme s tím zápasili, ale postupně jsme ztráceli bod za bodem. V konečném důsledku to je příčina dnešní situace.

Dá se nějak odhadnout, kolik lidí přišlo za 11 let skrze různé služby k bližšímu poznání evangelia?

Před rokem jsem vypracoval jmenný seznam vděčnosti za osoby, o kterých jsem věděl, že během těch jedenácti let učinily rozhodnutí žít život s Pánem Ježíšem. Na tom listu jsem napočítal 44 jmen. Je mnoho dalších, kteří slyšeli, stále jsou v kontaktu a mají tu možnost se rozhodnout. Jen službou englishcampů, Oázy, přednášek na školách a vzděláváním seniorů zasahujeme ročně přes tisíc osob. I proto každá minuta činnosti Bethelu měla smysl.

Co bys dnes udělal jinak, kdyby to bylo možné?

Určitě bych již mnohem dříve změnil koncepci Domu na půli cesty - spíše v terénní nebo ambulantní službu - a pro první patro Bethelu bych hledal nějaké jiné, progresivnější uplatnění.

Co bys v souvislosti se současnou situací chtěl vzkázat sboru?

Všichni víme, že DKP-Bethel v našem sboru (tak asi od poloviny 90-tých let) působil jisté napětí, vyvolal dramatickou různost pohledů. Vnímal jsem pro sebe jako Boží povolání, abych mu pro daný čas vtiskl určitý směr a cíl. Po letech sice napětí poněkud opadlo, všechno dobře fungovalo, ale pod povrchem určitá nedorozumění a nejistoty přesto přetrvávají. Pán Bůh nám, jako celému sboru, v této chvíli DŮM vrací a dává nám šanci hledat pro jeho využití novou vizi, nový záměr. Máme příležitost se společně modlit, hledat, sjednotit se, shodnout a vyrazit společným směrem. Jsme ochotni této šance využít?

redakce děkuje za rozhovor

Zdroj: Časopis sboru BJB Litoměřice "Zrcadlo života" prosinec 2011


Rozhovor na aktuální téma s Vlastimilem Malým

Bratře Vlastimile, nejen pro mě, ale i pro mnoho mladších členů našeho sboru bude užitečné, když se dozvíme více o počátcích DKP Bethel. Takže se Tě ptám jako pamětníka, který byl u toho… 

Aby moje odpovědi byly přesnější, dal jsem si tu práci a prolistoval sborovou kroniku. Záznamy jsou pořizovány podle písemných archivních podkladů, zejména ze zápisů sborových jednání.

Jak to vlastně přišlo, že sbor získal tak velikou budovu se zahradou?

Od počátku osamostatnění sboru od mateřského lovosického jsme z Písma vyrozumívali, že církev má kromě kázání také sloužit potřebným.Hned po revoluci jsme k tomu hledali vhodný objekt. Několik domů jsme navštívili a prohlédli: lázně v Teplé, MŠ v Alšově ulici, tzv. „Fafák“ pod Radobýlem (bývalá fara která patřila ke kostelu). Tam jsme byli nejblíž k podepsání smlouvy. Sbor se r. 1990 pomocí dotazníku vyjádřil a 70 % hlasů bylo pro tento objekt. K podpisu smlouvy ale nakonec – ne z naší viny - nedošlo. Přijali jsme to jako znamení Boží vůle a hledali dál.

To jste ještě neuvažovali o objektu vedle kostela?

Napadlo nás to už tři roky předtím, když jsme opravovali věž kostela a ze 40-ti metrové výšky měli objekt dívčího internátu jako na dlani. Nebrali jsme to příliš vážně, jen jsme si posteskli: „Kdyby nám tak patřil, to by sbor potřeboval!“ Po revoluci přišel František Pýcha se zprávou, že internát pedagogické školy bude končit a začali jsme se o objekt více zajímat.

Od začátku bylo jasné, k čemu bude sloužit, nebo byly různé možnosti?

V době intenzivního jednání o odkoupení objektu od sester řádu svaté Kláry, jsme dne 3. 9. 1991 pozvali na jednání staršovstva vedoucí sociálního odboru MěU paní Bittnerovou a dozvěděli se, že je nejvíce potřeba dům pro matku a dítě, dům pro seniory a stacionář pro postižené děti. Všechny možnosti byly otevřené a všechny
jsme zvažovali.

Byli k tomu přizvání kromě staršovstva také ostatní bratři a sestry ze sboru?

Dne 25. 10. 1991 byla registrována kupní smlouva a 17.11. se po bohoslužbě konala v kapli modlitební schůzka vděčnosti a proseb za budoucnost domu. Účastnilo se 40 lidí. Zváni byli všichni.

Dům pravděpodobně potřeboval rekonstrukci,kdo ji prováděl?

Průběžně se projektovalo a zabralo to cca 600 hodin práce. Dne 28.1.1992 byl stavební projekt předložen k připomínkování staršovstvu a sboru. Stavba byla koncipována pro potřebné lidi,zejména staršího věku, bez nároku na větší luxus.V kronice je koncepci věnovaná celá dvoustrana 113 a 114. Také článek v Rozsévači z roku 1992 na str. 104 pojednává o záměru služby potřebným seniorům v DKP. Proto byl také v projektu lehátkový výtah.

Jak jste to zvládali? Nebylo to příliš velké sousto pro nevelký sbor?

Nepochybně, ale byli jsme zvyklí na dobrovolnickou práci jako službu a tak co šlo, jsme dělali svépomocí. Stala se také řada chyb. Nejen podíl na benefičním koncertu skupiny Bon Jovi. Od počátku bylo zřejmé, že je to špatné rozhodnutí. Staly se i technické chyby na stavbě. Zbytečné výdaje za výměnu hydrantů, špatně koncipovaná ventilace kuchyně, nevychytané detaily na výměníku atd. To už tak v životě je. Je pravdivé rčení, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Potvrdilo se také, že kdo nejméně udělá, bývá největším kritikem.

Proč byla nakonec vybrána sociální služba dospívajícím?

Mělo to svůj vývoj. Po pěti letech náročné práce dobrovolníků, mládeže a zahraničních skupin bylo zřejmé, že město se zatím o největší potřeby postaralo výstavbou domů s pečovatelskou službou. Pokrytí dalších potřeb se ujala Diakonie ČCE a katolická Charita. Přesto jsme mohli zůstat ve službě seniorům. Tehdy přišla sestra Pavla Hýblová – Krajčiříková (vrchní sestra domu Diakonie v Krabčicích) s návrhem specializovat se na péči o nemocné s Alzheimerovou chorobou. Znamenalo by to vstoupit do vznikající Alzheimerovské společnosti a reálnou možnost získat grant 6 mil. Kč na dostavbu obou etap DKP.

Proč jste do toho nešli?

K rozhodnutí byla svolána sborová hodina na 28.9.1997, ale přišlo na ni jen 30 % členů, proto bylo jednání odročeno na 19. říjen. Nešťastným průběhem sborové schůze, kdy nebylo moderátorem umožněno řádné vysvětlení záměru,byl pouhými 34 hlasy ze 134 členů sboru tento záměr zamítnut! Většina přítomných se hlasování zdržela a tím se dobrá věc zhatila. Záměr byl zamítnut, přestože ho podporovala celá pracovní skupina i bratr kazatel J. Poloha. Dodnes nerozumím tomu, co se u nás tehdy dělo.

Co se dělo dál?

Následující roky zmatky ještě vygradovaly. Dokonce byl na sborovém jednání podán návrh na losování, zda objekt DKP prodat, nebo pokračovat. V zápisu z jednání stojí, že tehdy J.Sazeček požádal přítomné, aby ti, co nemohou dílo podpořit, protože v tom nevidí Boží vůli, dílu alespoň nezbraňovali. (Podobně jsem později musel požádat sbor i já, když jsme chtěli začít dělat kurzy Alfa a setkali se nepochopitelným odporem. Přitom kurzy byly skvělé a mnohým prospěly k rozhodnutí pro Pána.) Naproti tomu se rekonstrukce stavebně „nafoukla“ o další zázemí kuchyně v suterénu včetně vybudování dalšího výtahu. A děly se i další nepochopitelné zmatky. Dvakrát se například vystrojovala svatba pro Jiřího B., který - jak se pak ukázalo - tehdy ještě ani nebyl rozvedený. Raději bych na tu dobu nevzpomínal...

Kdy a jak došlo k rozhodnutí směřovat službu na dospívající?

Duch nejednoty sílil a vyvrcholil v roce 1999, kdy bratři v prosinci přijeli z jednání se zahraničním partnerem International Needs v USA se smlouvou na podporu práce s mladými lidmi, opouštějící dětské domovy (kronika str. 138). Nazvat tuto změnu služby podvodem, jak lze někdy slyšet, je nehoráznost. Změna byla posléze akceptována sborovým shromážděním a jistě ji přijalo i vedení sboru. Já jsem v té době nebyl členem staršovstva.

Proč? Souvisí to nějak se založením občanského sdružení?

Zmatky se projevily také prosazením zákazu pro členy výboru občanského sdružení, aby nemohli kandidovat do staršovstva. Přitom úzká součinnost staršovstva sboru a práce Bethelu byla žádoucí a samozřejmá. Tehdy jsme s manželkou otevřeli misijní klub UCHO a prožili v něm za 8 let mnoho osobního požehnání a myslím, že také sbor z toho měl a dodnes má užitek.

Sbor nakonec Bethel přijal?

O kladném vnímání Bethelu členy sboru mluví tzv. velká anketa z roku 2000, ve které 70 % členů mu vyjádřilo svoji podporu. Jak se ukázalo, Dům na půli cesty byla v té době služba pro společnost nejpotřebnější a náš DPC byl první v kraji a druhý v ČR.

Přinesla přítomnost sociální služby také nějaký užitek do sboru?

Jsem Bohu vděčný za požehnání skrze různé služby Bethelu, které se postupně rozvinuly. Za možnost oslovit množství lidí a zejména za několik desítek obrácených skrze Bethel. Však jsme si to na Silvestra mohli připomenout. Byl jsem překvapen množstvím kontaktů, které má Robert sepsané.

Po 11 letech DKP končí, jak bys zhodnotil toto období?

V rozhovoru s Robertem mne překvapilo, kolik manželství by nevzniklo, nebýt Bethelu. Mimo to by stálo za spočítání, kolik lidí našlo během té doby v Bethelu své zaměstnání. Ani to přece není samozřejmé. Máme být proč vděční. Nevzdat Bohu chválu by byl hřích! Na posledním sborovém jednání se ukázalo, že noví a mladší bratři a sestry nemohou vědět všechno o počátcích a vývoji Bethelu. Možná by stálo za to věnovat vždy stránku v ZŽ retrospektivě sborových jednání tak, jak jsou v uloženy v archivu. Dalo by to spoustu práce, ale je otázka, zda by to prospělo. Negativní vidění věcí bývá výsledek předem utvořeného postoje a kdo nechce požehnání ze služby Bethelu vidět, tomu ani fakta nepomůžou.

Má význam v současné situaci nadále usilovat o sociální službu?

Nyní máme znovu možnost hledat jednotu ve věcech, které patří k životu církve. Těším se na to, i když po 20-ti letech očekávám nástup nové generace. Při plánování budoucnosti domu nesmíme jako jeho vlastníci zapomenout, že objekt potřebuje modernizaci topení, dokončení střechy nad ELkem, lepší izolaci oken a nátěry oken atd.

Jak vidíš budoucnost sborového domu a jeho využití?

Změnila se doba a v budoucnu zřejmě bude své sociální aktivity financovat každá církev sama. Do té doby využijme stávající možnosti a nepřehlížejme skutečné potřeby lidí okolo nás. Popereme-li se sami v sobě s pohodlností a falešným dojmem, že církev by měla být jako „malé stádce“ uzavřená do své modlitebny a žít si jen sama pro sebe, pak dům i sbor bude žít.

za rozhovor děkuje JaP

Zdroj: Časopis sboru BJB Litoměřice "Zrcadlo života" leden 2012