S Ekumenickou radou církví k lepším katolickým zítřkům

Kardinál Walter Kasper, prefekt Papežské rady pro jednotu křesťanů, přednesl na plenárním zasedání zmíněné Rady dne 14. 11. 2006 důležitý projev. Řekl v něm, že ten, kdo hovoří bez rozlišování o „ústupu zpět, o stagnaci, nebo dokonce o ekumenické době ledové, prozrazuje hlubokou neznalost situace“.

Nicméně kardinálovy poznámky ukazují, že si je dobře vědom zklamání v některých oblastech. Jeho projev, mapující nepředvídatelnou a proměnlivou povahu současné ekumenické situace, je příznačný. Jako teolog, který se ekumenismem dlouho zabývá, nezná kardinál Kasper pouze příslušný jazyk, ale též vedoucí představitele, a nazývá je jmény, což je v římských dokumentech neobvyklé.

Kardinál zahájil svůj projev shrnutím povzbudivého nedávného vývoje: vyřešení některých christologických rozdílů vůči východním ortodoxním církvím (koptské, syrské a arménské); zlepšení vztahů s pravoslavnými a obnovení dialogu přerušeného roku 2000; přijetí ze strany Světové metodistické rady Společného luteránsko-římskokatolického prohlášení k učení o ospravedlnění, dokumentu z roku 1999, který se týkal otázky rozdělující církve od 16. století; skutečnosti, že téměř všechny církve vyslaly důležité představitele na pohřeb papeže Jana Pavla II. a na inauguraci papeže Benedikta XVI., což je v církevních dějinách bezprecedentní. Je jasné, že od Druhého vatikánského koncilu oživuje všechny církve nový duch.

Nicméně větší část projevu kardinála Kaspera se týkala posunů „v ekumenické krajině a ekumenické konstelaci“, které se obě rychle mění. Specificky se zmínil o následujících pěti změnách.

Otázka identity denominace se objevila jako nový prvek, který přinesl sám pokrok ekumenického hnutí. Někteří protestanti se obávají pokatoličtění svých církví a někteří katolíci se bojí opačného jevu. To přineslo znatelnou změnu ekumenického klimatu. Na všech stranách se vyskytují lidé, kteří ekumenismus kritizují nebo jej rovnou zavrhují — z obavy, že vede k doktrinálnímu relativismu, synkretismu a indiferentismu nebo k vytvoření globalizující církve.

Katolická obava o identitu církve je zřejmá z dokumentu Kongregace pro nauku víry z roku 1992  Některé aspekty církve chápané jako  communio  a z kontroverzní deklarace  Dominus Iesus  z roku 2000. Podobně se v Evropě objevily i protestantské dokumenty ostrého tónu. Jeden z nich kritizuje  Společné luteránsko-římskokatolické prohlášení k nauce o ospravedlnění  a dokument  Dominus Iesus. Další, o službě a ordinaci, je podle slov kardinála Kaspera „krokem zpět vzhledem k ekumenickému porozumění, jehož bylo předtím dosaženo“, protože jednostranně vytyčuje demarkační linie beze zmínky toho, co je společně sdíleno. Je rovněž politováníhodné, že se evangelická církev v Německu odřekla spolupráce na „společném překladu Bible“. (Vatikánský dekret  Liturgiam authenticam  torpédoval roku 2001 ekumenické snahy o společné liturgické texty, které probíhaly od roku 1967.) V tomto obtížnějším ekumenickém klimatu je otázkou, jak dovolit své církevní identitě, aby byla obohacována dialogem a setkáváním s druhými, aniž by se obětovala vlastní identita nebo vytvářely nové bariéry.

Zásadnějším problémem je nedostatek souhlasu o základech a cílech ekumenismu. Jak katolická církev, tak Světová rada církví založily své ekumenické snahy na společném vyznání Ježíše Krista a trojjediného Boha. Zatímco Světová rada církví to potvrdila ve studii z roku 1991  Vyznávaje jednu víru, dá se stěží říci, že by tato studie byla „přijata“ od všech členů této rady. Zatímco historické církve potvrzují tradiční víru ve svých konfesních dokumentech, ptá se kardinál Kasper, do jaké míry je to dnes uznáváno. Poukázal na nahrazování trojičních formulí křtu „inkluzivními“ formulemi některých reformovaných církví; na nové rozdíly v otázkách práva na život, rodiny, sexuální morálky, bioetiky a svěcení žen; na renesanci individualistického a kulturního protestantismu, který vedle sebe staví individualističtější protestantskou teologii a katolický důraz na roli církve při zprostředkování spásy; na rozdíly ohledně vztahu Božího slova a církve (tj. Učitelského úřadu), což je fundamentálním problémem pro kardinála Kaspera a papeže Benedikta; na neochotu přijmout nedávnou ekumenickou práci o Marii a svatých.

Nejvážnější nesouhlas je v cílech ekumenismu. Katolická církev a Světová rada církví definovaly jako cíl „viditelnou jednotu“, neexistuje však společné chápání toho, co se míní jednotou, ani co je viditelná jednota — kromě toho, že se nemíní uniformita. Zatímco katolická a ortodoxní církve vidí jednotu v jedné víře, stejných svátostech a apoštolsky založeném úřadu biskupů, mnozí protestanti i nadále považují souhlas ve vyučování evangelia a udílení svátostí podle něho za dostatečné pro jednotu. Kardinál Kasper poznamenává, že to umožnilo luteránským a reformovaným církvím přijmout společenství oltáře a kazatelny včetně interkomunia, zatímco pro katolickou a ortodoxní církve není takové přijetí možné bez souhlasu o povaze církve a úřadu. K těmto otázkám vydala Světová rada církví dva velmi významné dokumenty: stanovisko o viditelné jednotě z roku 2006  Povoláni být jednou církví  a stanovisko její Komise pro víru a řád o povaze a poslání církve, které se dosud připravuje. Zůstává otázkou, jak bude vykonáván Petrův úřad.

Kardinál Kasper poznamenává, že „relativně volné“ protestantské chápání církevní jednoty a vznik nových evangelikálních a charizmatických skupin vedly k drobení ekumenické krajiny, což činí situaci nepředvídatelnou. Existují však protestantské kláštery, komunity a bratrstva zdůrazňující větší katolickou zkušenost církve. Ekumenicky orientované kláštery jako Taizé, Bose a Chevetogne a hnutí jako Focolare, Sant´Egidio nebo Chemin Neuf, která zahrnují ekumenické komunity, jsou znamením naděje.

Pro budoucnost zdůrazňuje kardinál Kasper potřebu dialogu pravdy, založeného na lásce, a návrat k pramenům v Písmu a liturgii. Klade do středu hnutí spirituálního ekumenismu a ptá se, jak můžeme odpovědět na fenomén pentekostalismu a nových sekt. Vyzývá k praktické kooperaci a společnému svědectví.

I když teologický dialog je i dále důležitý, naznačuje kardinálův projev, že spirituální ekumenismus, stavba mostů, vydávání společného svědectví v sociální a kulturní oblasti a práce pro mír v ekumenismu všedního dne budou stále důležitější. V listopadové přednášce řekl kardinál Kasper doslova, že „ekumenismus budoucnosti bude buď ekumenismem spirituálním, nebo jím přestane být vůbec“. V reálném smyslu tento důraz na angažovanost jednotlivců, kongregací, společností a ekumenických sítí přivádí ekumenismus zpátky na místní úroveň, kde musí být zakořeněn.

Katolíci a protestanti budou pokračovat ve společné práci, avšak plné společenství se sdílením svátostí zůstává vzdálenějším cílem. Ekleziologické rozdíly jsou stále výrazné. Mnozí protestanti zdůrazňují odlišnost nejen ve služebném a teologickém vyjadřování, ale i v povaze církve. V Německu označuje výraz „ekumenismus profilů“ juxtapozici různých, i protikladných forem církve, v nichž se nevidí překážka jednoty, nýbrž důležitý pramen náboženské identity. Kardinál Kasper to však označuje za „příliš málo“.

Papež Benedikt XVI. stále zdůrazňoval apoštolskou posloupnost jako základní podobu totožnosti církve, přičemž spojoval výklad Písma s biskupským učitelským úřadem (viz jeho  Principy katolické teologie: stavební kameny fundamentální teologie,1987). Toto pouto bylo dle jeho názoru odmítnuto reformací.

V červnu 2006 kardinál Kasper jasně prohlásil, že biskupské svěcení žen v anglikánské církvi zničí jakoukoli naději na plnou jednotu katolické a anglikánské církve, a dodal, že katolická církev nevyhnutelně odmítne uznat platnost anglikánských svěcení. Neexistuje však žádný náznak, že by anglikánská církev a protestanti změnili svůj postoj v této věci.

Závěr

Katolická církev může s užitkem hlouběji reflektovat svůj nárok katolicity, což znamená víc než prostou univerzalitu. Katolicita znamená obejmout celek (kat´holú), zahrnout do církevního komunia všechny legitimní výrazy života v Kristu, i když z její vlastní perspektivy některé zůstávají méně plné nebo kompletní. I v měnící se ekumenické krajině se může katolická církev ptát, jak by mohla lépe obejmout jiné církve a církevní společenství.

America, 14/2007.

Thomas P. Rausch - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2008/1 (Ekumena)