poslal Nepřihlášený
Podivuhodná
renesance římskokatolického myšlení i činění mezi protestanty
Dnešní (zejména konzervativní) protestanté si často myslí, že u nich dosáhla
reformace svého vrcholu, že se již oprostili ode všech nánosů římského
katolicismu, který ještě zůstal u Kalvína či Luthera. Takoví dokazují (1.) že
minimálně od Kalvína nečetli ani řádku – ženevský reformátor si římský
katolicismus tak ošklivil a tak jím pohrdal, že si nelze představit, že by si z
něj chtěl a mohl ponechat cokoliv, o čem nebyl pevně přesvědčen z Písma. Ti,
kteří si myslí, že Kalvínův křest dětí je takovým pozůstatkem a hloupě se
domnívají, že se tak reformátor dětem snažil skrze rituál zajistit spasení
(kdyby to tak bylo, tak by nebyla žádná reformace, protože by to znamenalo, že
Kalvín nepochopil naprosté základy evangelia), nechť zví, že tento kníže
vykladačů Písma otázku křtu s největší pravděpodobností prostudoval do větší
hloubky než oni. Tím neříkám, že jeho pohled je nutno přijmout, nicméně by bylo
záhodno jej aspoň prozkoumat a opustit onu hloupou myšlenku katolického
pozůstatku. (2.) Takoví též dokazují velikou ignoranci a neschopnost znát a
rozumět časům, jakž dovedli za blahé vlády Davidovi synové Izacharovi (2. Par.
12:32), a svou velikou pýchu.
V posledních 50 letech (ale v některých případech i předtím) mezi protestanty
totiž došlo k tak nebývalému rozkvětu a návratu různých prvků pro římský
katolicismus typických, že nad tím zůstává rozum stát. Těžko se pak lze
vyvyšovat nad reformátory, kteří pod bludným a antikristovým učením vyrůstali (a
přesto se aspoň v případě Kalvína z milosti Boží zázračným způsobem od oněch
ďábelských doktrín a praktik, pokud je mi známo, zcela očistili, 2. Tim. 2:21),
když ti, kteří vyrůstali pod kazatelnami protestantskými v době, kdy je
protestantismus na scéně již 500 let, přejímají mnohé předpoklady, východiska a
schémata myšlení, která jsou vlastní katolíkům. Pojďme si je tedy krátce
nastínit.
1. Odklon od kázání. V Římskokatolické církví byla středem bohoslužby
(lze-li jejich modlářské praktiky nazývat bohoslužbou) vždy mše; tzv. bohoslužba
slova je jen jedním bodem z programu, a to ještě ne nejdůležitější. Mezi
protestanty bylo kázání vždy naprostým centrem, když jednak pravidelně
předčítali z Písma na pokračování (tvůrci Westminsterského katechismu ve svých
Instrukcích pro veřejnou bohoslužbu píší, že standardem je pro ně číst jednu
kapitolu ze Starého a jednu z Nového zákona, ne-li více) a jednak kázali.
Samozřejmě, že se modlili a zpívali duchovní písně, ale Slovo bylo centrem. Dnes
se však kázání stále zkracuje a rozmělňuje na úkor tzv. chval, případně dokonce
jiných věcí (scénky či scénické tance). Dnes se tedy protestanté odvrátili od
tradičního protestantského přístupu k bohoslužbě a kázání a navrátili se k
římskokatolickým způsobům, kdy je kázání odsunované ze středu čím dál více na
okraj.
2. Odsun kazatelny. S výše uvedeným souvisí i to, že místo kazatelny
již v protestantských kostelích není uprostřed, jak vždy tradičně bývalo -což
mělo vyjadřovat, že kázání je v centru bohoslužeb -ale jaksi na kraji. V
římskokatolických kostelích je kazatelna vždy někde na boku (uprostřed musí být
oltář); často se už však nepoužívá a farář tak káže vedle oltáře se stojánkem. I
dnes, nezůstala-li kazatelna uprostřed jako dědictví minulosti, jsou u
protestantů kazatelny na kraji – aby uvolnily místo na stupínku pro „chválící
skupinku“ -nebo je již vůbec nemají a používají stojánek. Protestanté také vždy
dbali na kazatelnice dřevěné, aby jim připomínaly onu slavnou dobu, kdy
Izraelité udělali kazatelnici dřevěnou pro Ezdráše; ten z ní četl Zákon, levíté
ho vykládali a lid s největší pozorností naslouchal dlouhé hodiny. Tato úžasná
biblická praxe je již však často opuštěna a to, co vidíme v modlitebnách dnes,
má jistě blíže římskému katolicismu než historickému protestantismu.
3. Prázdné repetice. Pro římské katolíky je typické, že dávají důraz
na častá opakování. Liturgie často spočívá v tom, že kněz něco řekne a ostatní
sborové odpoví předepsaným způsobem. Dnes jsou mezi protestanty čím dál
oblíbenější písně, kdy předzpěvák zazpívá verš písně a shromáždění to po něm
zopakuje. Také při římskokatolickém shromáždění lze slyšet zpěv litanie „Ave
Maria“, nekonečné opakování těchto dvou slov. Římští katolíci také často
neustále opakují modlitby – po zpovědi jim jako pokání kněz uloží například
desetkrát se pomodlit modlitbu Páně. Kdyby dnes někdo protestanty vyzval, aby se
pomodlili modlitbu Páně dvakrát za sebou, setkal by se asi s odporem a nevolí
(což je správné, protože nejsme vyslyšeni množstvím slov a není žádný biblický
důvod pro takové opakování). Je ovšem zajímavé, že již nikomu nevadí, že se
nějaká píseň -protože je sama o sobě příliš krátká - opakuje dvakrát až třikrát
po sobě, přitom princip je ten a týž (lze podotknout, že takové krátké stále se
opakující písně jsou často zhudebněné úryvky z mnohem delších Žalmů; podle mého
soudu ten, kdo by o takových prázdných repeticích pár veršíků říkal, že zpívá
Žalmy, musí být vybaven značnou dávkou slepoty a ignorance). Vidíme, že i v této
otázce protestanté dnes přemýšlejí spíše jako katolíci.
4. „Obohacení“ bohoslužby. Bohoslužba římskokatolické církve se
rozhodně nedá vystihnout slovy „v duchu a v pravdě“. O pravdě se vůbec nedá
hovořit, protože každý její aspekt je zcela nebiblický. Stejně tak se nedá
hovořit o bohoslužbě v duchu, která spočívá na síle víry a nikoliv na podpoře
smyslů (spoléhání se při bohoslužbě na smysly je ostatně modloslužbou, jak o tom
píše i J. C. Ryle). Všechno v římskokatolickém kostele je jedním velkým útokem
na smysly. Oči katolíka tak patří na velkolepost, lesk zlata, obrazy a sochy,
světlo svíček a podobně, a nečtou biblické verše na stěnách. Nos katolíka cítí
vůni kadidla, uši slyší emocionální hudbu a je přesvědčován, že hlavním
prostředkem přijímání těla Páně je břicho a jazyk, a ne víra. Modlitebny
protestantů byly tradičně takových věcí prosty, na bílých stěnách byly maximálně
biblické verše ku čtení. Dnes však již často hledí na stěny i na kříže (není to
jen mírnější verze krucifixu?) a vědomí, že bohoslužba je záležitostí rozumnou,
stojí čistě na víře a nepodporuje tělo, takřka vymizelo.
Lze se dnes mezi nimi setkat s vyjádřeními, že bohoslužba je záležitostí
všech smyslů (Jakou roli v ní má tedy mít takový hmat? Že si osaháme sochu?),
samozřejmě bez žádného biblického odůvodnění. V protestantských modlitebních
místnostech můžeme tak najít trojrozměrné modlitební stimuly – umělecké předměty
(doslova takto pojmenované); co je však římskokatolická socha, než trojrozměrný
modlitební stimul? Trojrozměrný modlitební stimul je v Písmu obvykle nazývaný
modlou. Dnes to však již mnohé protestanty vůbec nenapadne. Zcela se ve svém
chápání bohoslužby odchýlili od tradičního protestantského pojetí, kdy hlavním
aktem bohoslužby je kázání, a ve které nejde o podporování těla, ale budování
vnitřního člověka skrze Boží Slovo.
5. Svíčky. S výše uvedeným do určité míry souvisí praxe zapalování
svíček v kostelích. Římskokatolické kostely jsou svíček plné a pro katolíky
jejich posvěcování a zapalování představuje dokonce formu zbožnosti. Protestanté
ve svých kostelích svíčky samy pro sebe nikdy neměli (jistě, v dřívějších dobách
je mívali jako formu osvětlení, ale poté, co je nahradily petrolejové lampy či
elektrické osvětlení, přestali je používat, protože pro to odpadl praktický
důvod). Ano, protestanté – aspoň doufám -v zapalování svíčky formu zbožnosti
nevidí. Natolik si však přestali ošklivit římský katolicismus, že jim často již
nevadí v modlitebnách zapalovat např. adventní věnce. Zapalování svíček je dnes
vnímáno jako akt nastolení příjemnější atmosféry, proto ovlivněným protestantům
již nevadí mít ve své modlitebně zapálené svíčky. Někdo řekne, že na takových
věcech přeci nezáleží, ale pro zapálení svíčky ve shromáždění dnes není naprosto
žádný důvod (a už vůbec ne ospravedlnitelný Písmem) a je to další věc, ve které
se protestanté přiblížili katolíkům.
6. Divadlo. V římskokatolických kostelích se již v hlubokém středověku
hrávaly pašijové hry, které měly lidem přiblížit nenásilnou a zajímavější formou
velikonoční události. Takové hry ovlivnily dokonce divadlo jako takové.
Protestanté se svým důrazem na kázání Slova Božího takové formy nepoužívali,
kazatelé působili na mysle posluchačů, a ne na jiné smysly. Dnes však již skoro
nikomu scénky v modlitebnách aspoň při zvláštních příležitostech (slavnosti
apod.) nevadí a berou se jako zajímavá a přijatelná forma sdílení duchovních
myšlenek a pravd. Dozajista to souvisí s výše zmíněným odklonem od kázání, o
které už není příliš zájem, a tak lidé dychtí po jiných, tělu přijatelnějších a
zajímavějších formách. Pašijové hry byly odůvodňovány tím, že je třeba
negramotným lidem vštípit do myslí základní události evangelií. Dnes už tento
důvod (který ostatně stejně pašijové hry neospravedlňuje) odpadl, přesto
protestanté tuto typicky římskokatolickou formu přejali.
7. Profesionalizace zpěvů. Ve středověku v římskokatolických kostelích
zpívaly jen trénované sbory mnichů či snad někdy jeptišek. Lidé poslouchali a
při zpívání chvalozpěvů byli jaksi na okraji. Protestanté zejména od dob Luthera
tradičně zpívali kongregačně, společně jako jedno tělo (jak ostatně zpívají i
zástupy v nebesích ve Zjevení), mnohdy i bez hudby. Dnes se houfně zavádějí tzv.
chválící skupinky (pro které je třeba uvolnit pódium, tedy odstranit kazatelnu),
které jsou do určité míry opět návratem do oněch smutných středověkých dob.
Jistě, lidé stále zpívají, ale znovu se zavádí jakási další kasta, která je
něčím speciálnějším a má větší význam než „obyčejní“ zpěváci z řad méně hudebně
nadaných bratří a sester. Většina protestantů by toto (snad) stále principielně
odmítala (tzn. ústy by jim nepřiřazovala větší význam než ostatním zpěvákům),
ale v praxi to tak je, a na ony chválící skupinky je dáván čím dál větší důraz.
8. Snaha vytvořit vnější jednotu za každou cenu. V historii neváhala
římskokatolická církev, která se považovala za jedinou správnou a všeobecnou
církev, pro zachování tohoto statutu quo a vnější jednoty sáhnout k nejrůznějším
prostředkům perzekuce včetně upalování. Je pravda, že dnes nikdo nikoho takto
neperzekuuje ve smyslu upalování (nicméně někteří naši bratři v Severním Irsku
se pro nenásilné protesty vůči ekumeně dostali v 60. letech i do vězení), ale
protestanté převzali toto smýšlení, že je třeba mít jednotu, ať to stojí, co to
stojí. Proto se spojují v ekumeně s liberály, odpadlíky (takže se nakonec
postupně také stávají liberály a odpadlíky) a koneckonců i s těmi katolíky.
Argumentují, že nesmíme dovolit, aby Satan křesťany rozděloval. Takoví však
zaspali dobu více než o 50 let; ďábel dnes nechce křesťany ani tak rozdělovat,
jako spíše spojit s apostátníky, aby se jejich odpadnutí mohlo svobodně a bez
překážek šířit do dalších církví.
O jednotu křesťané samozřejmě musí usilovat, ale ne za cenu kompromisu a
odsunutí základních doktrín evangelia a křesťanského náboženství jako takového
(a jde o mnohem více než jen o Trojici), což se přesně v dnešní ekumeně děje. Ve
své honbě za jednotou, stejně jako středověcí katolíci, jsou protestanté ochotni
opustit naprosto základní biblické principy (byť konkrétně jiné, než katolíci).
Luther a Kalvín takto nepřemýšleli. Zapojením do ekumeny s římskými katolíky
vlastně protestanté říkají, že reformátoři zhřešili, že měli raději v
římskokatolické církvi zůstat. To je přesně to, co by si mysleli katolíci. Tento
posun je snad ze všech nejsmutnější.
9. Pyramidový systém. V poslední době se mezi protestanty pod záminkou
učednictví velmi rozmáhá pyramidový systém, tedy že jeden člověk vychovává nově
obráceného v „učedníka“, ten následně začne vychovávat dalšího učedníka a tak
dále, načež se vytváří jakási pyramida od prvního učitele (který mezitím začne
vychovávat další a další „učedníky“) dál a dál. Takové pojetí se odůvodňuje
vztahem Pána Ježíše k učedníkům či apoštola Pavla k Timoteovi. Když však člověk
čte Nový Zákon, vidí, že Pán Ježíš neposlal učedníky, aby si každý vytvářel
vlastní pyramidu učedníků. Poslal je zakládat místní církve. Ano, některé církve
byly přirozeně blíže jistým apoštolům (zejména těm, kteří je založili), ale
žádná výlučnost zde nefungovala. Sboru v Efezu sloužil jak apoštol Pavel, tak
apoštol Jan. Sboru v Korintu apoštol Pavel vyčítal, že se hlásili k jednotlivým
apoštolům (já jsem Petrův, já Pavlův apod.).
Jestli bychom mermomocí chtěli nějaká přirovnání, tak církev není pyramida,
ale síť. Služba jednotlivcům neleží primárně na bedrech samozvaných „mistrů“ či
„Pavlů“, ale na staršovstvu a kazateli (zejména v případě lidí z nevěřícího
prostředí, kteří nemohou být vyučováni doma), případně na povolaných a
ustanovených služebnících (vedoucí mládeže, učitel nedělní školy apod.), a na
otcích rodin, kteří se budou doplňovat podle svého Pánem daného místa (to
neznamená, že jiní lidé nemohou nově obráceným nijak pomoci, ale nemůže na nich
ležet hlavní tíha pastýřské péče, zvlášť ne na lidech, kteří jsou křesťany dva
tři roky, jak tomu v praxi často bývá). Proto se jedná spíše o síť než o
pyramidu. Pyramidální struktura má principiálně blíže k římskému katolicismu s
jeho papežem a následně hierarchicky podřízenými kardinály, arcibiskupy,
biskupy, faráři a jáhny.
10. Důraz na pokřesťanštělé pohanské svátky. Římskokatolická církev
byla vždy mistrem v tom, převzít pohanský svátek a naplnit ho rádoby křesťanským
obsahem, aby tak jaksi nenásilně navedla pohany, zvyklé na své pověry, případně
bezbožné radovánky, do svého lůna. Mnohdy se jim také pohanské zvyky nedařilo
vymýtit, tak bylo jednodušší je upravit do „přijatelné“ podoby. Vánoce tak
nahradily oslavy zimního slunovratu (k čemuž se přidalo liturgicky zaměřené
adventní období), Dušičky nahradily pohanské svátky mrtvých, Hromnice (svátek
Uvedení Páně do chrámu) římský svátek Amburbium a podobně. V jiném smyslu
nahradily Velikonce Pesach (zde je samozřejmě rozdíl, že Pesach nebyl pohanský
svátek, byl to Hospodinem nařízený svátek Židů).
Protestanté sice dnes nedrží všechny takové svátky, ale minimálně Vánoce a
Velikonoce ano. Slavení žádného z těchto svátků a období však nemá žádný podklad
v Písmu a v žádném případě není výrazem nějaké zvláštní zbožnosti, jako
neslavení jich není výrazem bezbožnosti či duchovní vlažnosti. Nejmoudřejší
přístup je patrně postoj Spurgeonův, že je-li mysl nevěřících lidí v takových
obdobích zvlášť otevřena naslouchat, pak toho využijeme, abychom jim tímto
způsobem hlásali evangelium, ale samo pro sebe dodržování takových svátečních
období nemá pražádný význam. Mnoho protestantů je má však po vzoru katolíků tak
zažité, že kdybyste jim řekli, že ve vašem sboru nedodržujete advent, nemáte
bohoslužbu na Štědrý den, Boží hod, Velký pátek apod., dívali by se na vás málem
jak na neznaboha. Jak hluboko se jim římskokatolický liturgický kalendář vryl
pod kůži!
11. Důraz na lidmi prováděné zázraky. S výjimkou některých extrémních
okrajových sekt (jejichž učení a praxe nebyly zdaleka biblické) protestanté až
do 20. století neusilovali o moc, která byla dána apoštolům a některým jejich
spolupracovníkům jako znak jejich apoštolství (2. Kor 12:12). Boží muži jako
Hus, Luther, Kalvín, puritáni, Spurgeon a další nikdy netvrdili, že mají moc
uzdravovat či činit zázraky. Prostě jen hlásali Boží Slovo v moci, čistotě a
pravdě, a Pán Bůh se k tomu přiznával. Naopak římskokatolická církev na zázraky
vždy spoléhala a dávala důraz. Za dobu své existence prohlásila za svaté již
přes 10.000 lidí – jednou z podmínek takového prohlášení je právě provedení
zázraku dotyčným (pravda, posmrtně). Podporovala tak svou autoritu – podívejte
se, kolik zázraků učinili naši světci, to je možné jen z Boha, jistě jsme tedy
tou jedinou správnou církví. I dnes protestanté ovlivnění charismatickým hnutím
usilují o nadpřirozené dary a vyhledávají „pomazané“ řečníky, kteří něco
takového činí. Doufají, že moc v kázání Božího slova, moc zbožnosti a moc
modlitby, které dnes v církvi tak chybí, mohou nahradit mocí činit divy. To však
není možné a není to cesta.
Neznamená to, že dnes Pán Bůh nečiní zázraky – mnohé odpovědi na modlitby
jsou zázračné. Hovoříme zde však o zázracích a divech konaných přímo
skrze lidi, jak je činili apoštolové. Taková moc byla doprovodným znakem zjevení
a potvrzovala autoritu – lidé viděli, že apoštol Pavel má takovou moc, a mohli
se proto spoléhat, že dopisy, které jim píše, jsou vskutku vdechnuté Duchem a
autoritativní. Kdyby Pán Bůh dal takovou přímou moc lidem dnes, znamenalo by to,
že chce skrze ně přidat do kánonu Písma další inspirované knihy, proti čemuž
jasně svědčí závěr knihy Zjevení. Našimi prostředky jsou dnes modlitba a hlásání
Božího Slova -to vše v moci Ducha svatého - a tak to protestanté vždy chápali.
Dnes se však přiklonili k římskému katolicismu, neboť místo, co by se opírali o
autoritu Božího Slova, hledají ji v zázracích. Navíc je moderní charismatické
hnutí hnacím motorem hříšné ekumeny, neboť naprosto stejné věci jako v
charismatických církvích se dějí i v římskokatolické církvi, takže lidé usoudí,
že rozdíly mezi nimi nejsou tak zásadní a mohou tedy spolupracovat.
12. Nesrozumitelné jazyky. Podobně jako v předchozím případě tzv.
modlitby v jazycích, tedy vyluzování nesrozumitelných zvuků, které se vydávají
za andělského či nebeského původu, se tyto jevy až do počátku 20. století
vyskytovaly jen mezi extrémními sektářskými skupinami – a také v jiných
náboženstvích, např. mezi některými hinduistickými skupinami. U věrným
biblických křesťanů nic takového nenajdeme – ti také dar jazyků, o kterých
hovoří Skutky a 1. Korintským vždy vykládali tak, že se jednalo o dar hovořit
cizími lidskými jazyky bez potřeby se je naučit, jak svědčí 2. kapitola skutků.
Pod vlivem událostí v Asuza Street z roku 1906 se však moderní nebiblické pojetí
tzv. modlitby v jazycích postupně rozšířilo mezi většinu protestantů. Modlící se
v jazycích tak vůbec neví, co říká.
Jak podobné to je situaci v římskokatolické církvi před 2. vatikánským
koncilem, kdy byla prakticky jediným používaným jazykem latina! Nechť čtenář
posoudí – co mi prospěje, když bych odříkával modlitbu Páně latinsky, ale
nevěděl, co říkám? Může mi taková modlitba prospět, když jí nerozumím, může mě
duchovně zbudovat a vzdělat? A není to principiálně stejný případ jako ona tzv.
modlitba v jazycích? Někdo by možná namítl, že při modlitbě v jazycích, kterými
dává promlouvat Duch, se o vzdělání postará On sám skrze svou moc. Jenže podobně
by argumentovali i katolíci – protože bylo vše říkáno latinsky, tedy tím
„správným“ jazykem, Duch svatý si to použije a nějak mysticky účastníky mše
vzdělá a zbuduje ve víře. Písmo a zejména 14. kapitola 1. Korintským však jasně
učí, že duchovní vzdělání vyplývá z rozumového pochopení (to vše je samozřejmě
dílo Ducha svatého, ale prostředkem je rozum) – když mi někdo nerozumí, můžu mu
říkat perlu za perlou, ty nejryzejší pravdy, ale nic mu to neprospěje. Jak by
nám tedy mohlo prospět vyluzování nějakých zvuků, kterým my sami vůbec
nerozumíme? To už rovnou můžeme převzít tu latinu. Vidíme, že i tato tak klíčová
charismatická praxe není nic jiného než myšlenkový návrat k římskému
katolicismu.
13. Mysticismus. Výše uvedená „modlitba v jazycích“ je mysticismus v
nejryzejší podobně. Mysticismus je učení nebo přístup, že se lze dostat do
kontaktu s Pánem Bohem mimosmyslově, mimorozumově, a takto se s ním dostat do
přímého obecenství, případně takto získat hlubší, mimorozumové poznání či hlubší
zážitek, osvícení. V nebiblickém římském katolicismu zvlášť ve středověku proto
mysticismus jen kvetl. Praxe charismatiků není ničím jiným – pokud má být kdo
vzdělán skrze „modlitbu v jazycích“, z podstaty věci to musí být zbudování
mystické. Je zde však ještě jiné nebezpečí. Mysticismus obchází naprostou
nezbytnost prostředníka mezi Pánem Bohem a člověkem, tedy Pána Ježíše Krista.
Středověký mystik Krista v podstatě nepotřeboval – skrze askezi a „duchovní“
cvičení se uvedl do změněného stavu vnímání a takto se pokoušel dostat do
kontaktu s Hospodinem.
Je pravda, že málo protestantů je dnes mystiky v takovém slova smyslu
(nicméně někteří, kteří dávají důraz na dlouhé a časté posty se jim mohou
blížit). Nicméně s rozšířením tzv. chval a zejména zavedením (čím dál delšího)
bloku zpívání takových písní se do protestantských církví dostalo něco podobného
(mimochodem, moderní křesťanské chvály v Americe byly významně ovlivněny hnutím
hippies, které bylo zase ovlivněno východním mysticismem). Lidé si dnes často
myslí, že se ve chvále dostávají do Boží přítomnosti. Začnou zpívat, pod vlivem
emocionální hudby se dostanou do extáze a myslí si, že navázali s Hospodinem
užší kontakt a zažívají Jeho přímý dotek (argumentuje se např. Ž. 22:4). Je
pravda, že když někdo přichází do přítomnosti Svatého, nemůže než Jej chválit.
Nicméně chvála není ani v nejmenším prostředkem tohoto vejití. Před Boží trůn
můžeme jen a jen skrze oběť našeho Prostředníka, Pána Ježíše Krista.
Moderní hnutí chval toto pochopení zcela vymazalo. Jistě, nikdo tuto pravdu
nepopíral, ale tyto důrazy způsobily, že ve většině lidí toto vědomí, že
přicházet ve chvále před Hospodina mohou jen a jen díky oběti Kristově,
prakticky chybí. Moderní „chvály“ naučily zejména mladé protestanty myslet
mysticky, římskokatolicky.
14. Ignorance protestantských předků víry. To, že se nebudou o
protestantské předky víry zajímat římští katolíci, je vcelku pochopitelné. Z
jejich pohledu jim nemohou nic nabídnout a nemají k nim žádný vztah. Smutnější
však je, že téměř žádný vztah k těm, kteří je předešli, nemají už ani
evangelikální protestanté a pramálo o nich vědí. Slaví římskokatolické Vánoce,
ale na rozdíl od zásadových protestantů na západě již nemají Reformační neděli
ku připomenutí Lutherova začátku reformace. Někdo si občas vzpomene na Mistra
Jana Husa, že byl upálen, ale kdo dnes čte spisy Jana Amose Komenského a který
český protestant si dnes plně uvědomuje, jak Písmu věrný a zbožný muž to byl? (V
Anglii se podobně zapomnělo třeba na zbožnost Olivera Cromwella.) Kdo si
vzpomene na 27 českých pánů, popravených na Staroměstském náměstí a kdo ví, jak
zbožní byli a jak věrně trvali na pravdě Písma až do smrti?
Výše zmínění jsou jen předci v Čechách; lidí, kteří by četli něco od Luthera,
Kalvína, puritánů a podobně (a kteří by o to měli zájem!) je jak šafránu. Nějaké
vzpomínání dnes zůstává v tradičních, nicméně liberálních církvích, které by
ovšem nekompromisní postoje našich předků a jejich zásadovost ve věcech Písma
nedokázaly snést, kdyby se s nimi mohly setkat dnes. Ti lepší protestanté však
již na své předky víry pořádně ani nechtějí navazovat a moc o nich nevědí;
nevědí moc ani o reformačních 5 solas. To by člověk očekával od katolíků,
protestanté se jim v tom však smutně přiblížili. Nevzpomínají již na vůdce své,
kteříž jim mluvili slovo Boží, a nespatřují již, jaký byl cíl obcování jejich,
natož aby následovali jejich víry (viz Žd. 14:7).
15. Despekt vůči reformátorům. Souvisí to s předchozím a také s
úvodem. Že reformátory pohrdají římští katolíci je nakonec vcelku pochopitelné –
jsou pro ně svůdci mnohých a odpadlíci od jejich „pravé“ církve. Nicméně vážnost
vůči těm, kterým dal Hospodin sám znovu objevit pravdy evangelia a díky kterým
se nakonec evangelium dostalo i k nám, chybí i dnešním protestantům. Málo
protestantů si dnes reformátorů skutečně váží. Mají o nich a jejich učení
minimální povědomí, ale přesto se domnívají, že byli ještě plní bludů a vlastně
spoustě věcem ještě tak nerozuměli jako my. Ano, je pravda, že zejména Luther
měl ještě určité teologické slabiny (např. v učení o konsubstanciaci), ale
dostal se mnohem dál, než by člověk očekával a zcela nepochybě mnohem dál, než
by se dostala drtivá většina dnešních křesťanů, kdyby byla v jeho situaci. O
Kalvínovi si protestanté dnes spíše vzpomenou, že svolil k upálení Serveta
(resp. mají mlhavé povědomí, že „někoho nechal upálit“) než na to, jak měl
důkladné a věrné výklady Písma a jak jej dovedl vykládat vcelku a systematicky.
Nejenže tedy toho nevědí o reformátorech mnoho, ale i to málo, co si
zapamatovali, je vede k tomu, že si jich příliš neváží. Mají v tom tedy blíž k
římským katolíkům než dejme tomu protestantům 19. století.
16. Odložení od Bible kralické. Pro římské katolíky byla po Bílé hoře
léta Bible kralická nejnebezpečnější knihou, kterou zabavovali i pálili, protože
lidem ukazovala na její protibiblické bludy. Nechtěli, aby ji lidé četli, proto
katolíci také žádnou Bibli, natožpak Kralickou, neměli. Přišli i s vlastním
překladem, Biblí svatováclavskou, kterou však většinou měli jen kněží. Pro české
protestanty však byla Bible kralická nejcennějším pokladem. Dnes však
protestanté většinou tento klenot chválí jen ústy, a z mladších generaci ji čte
jen málokdo. Stejně jako katolíci nahradili tento překlad svým, protestanté
nahradili Bibli kralickou ekumenickým překladem, na kterém se ostatně podíleli i
ti katolíci, a pak i dalšími.
17. Podřizování se papeži. Katolíci vidí v papeži svého „svatého otce“
a „vikáře Kristova“ a vyhlásí-li doktrínu ex cathedra, musí ji bezpodmínečně
věřit. Je tedy vcelku logické, že v papeži vidí svého vůdce, mluvčího a
zástupce. Smutné však je, že – byť ne ve stejném smyslu a do stejné míry –
papeže jako svého mluvčího a vůdce uznávají již i mnozí protestanté, což by mezi
našimi protestantskými předky víry nebylo možné. Místo, co by se od něčeho
takového jasně a hlasitě distancovali, podřizují se pohledu nevěřících, kteří
již (díky ekumeně) mezi protestanty a katolíky nevidí skoro žádný rozdíl a
nechávají za sebe papeže aspoň do určité míry mluvit. Jsou schopni ho také
chválit za činy či postoje, z čehož by před 100 lety všem protestantům vstávaly
vlasy hrůzou na hlavě. Nedávno (březen 2013) kardinál Duka veřejně označil
papeže za přirozeného mluvčího všech křesťanů. Žádný zástupce některé z
protestantských zemích se oproti tomu, pokud vím, veřejně neohradil – zřejmě jim
to nevadilo a souhlasili s tím. Papež tedy dnes zastupuje nejen katolíky, ale i
protestanty.
18. Neochota nazvat papeže antikristem. To, že katolíci svého „svatého
otce“ nebudou nazývat antikristem, je vcelku pochopitelné. Nicméně protestanté v
historii vždy v římskokatolické církvi viděli antikristovský systém a nebáli se
to dát najevo. Bez ohledu na eschatologický pohled a bez ohledu na to, zda
věřili, že papež je skutečně tím Antikristem prorokovaným ve Zjevení a na
dalších místech, nebo zda byli přesvědčeni, že tento Antikrist s velkým A má
teprve přijít, chápali antikristovský charakter papežství (předpona anti
neznamená jen „proti“, ale také „místo“ nebo „jako“ ve smyslu nahrazení). Jan
Amos Komenský napsal celou knížku O papežství, ve které zcela jasně papeže
nazývá Antikristem. Dnes však již málokdo mezi protestanty má takovou
otevřenost, smělost a odvahu, a co hůř, málokdo je o této skutečnosti
přesvědčen, naopak, papeže dnes již mnozí spíše chválí než by odhalovali, co je
zač. Také již nikdo nepoužívá dříve obvyklý termín papeženec (Papist). Jasným
prohlášením této skutečnosti by mnozí byli šokováni, možná by i oponovali. I v
tom mají dnešní protestanté blíž římským katolíkům než svým předkům ve víře.
19. Malý zájem o biblické podložení doktrín a praxe. Katolíci dříve
Bibli ani pořádně nečetli, a rozhodně se nenamáhali v ní hledat důkladné
podložení svého učení (biblické argumenty pro některé věci byly skutečně směšné
– např. k opodstatnění, že se u katolíků při bohoslužbě může používat je latina,
řečtina a hebrejština sloužil verš, který hovoří o tom, že nápis na kříži byl v
těchto jazycích, což samozřejmě nemá žádnou souvislost). Pro pochopení doktrín
jim stačilo se naučit římskokatolický katechismus. Protestanté dnes Biblí se
dnes mávají na všechny strany, ale kolik lidí by dovedlo z Písma obhájit např.
protestantský pohled na přítomnost Krista ve večeři Páně (když už jsme u toho –
kolik protestantů by ho vůbec dovedlo vysvětlit?) a kolik by z Písma vyvrátilo
římskokatolickou nauku o transsubstanciaci? Kolik protestantů by z Písma
obhájilo Trojici? A kolik protestantů by se rádo začetlo do nějaké solidní
systematické teologie? Podle mých zkušenosti žalostně málo.
Místo důkladného zkoumání Písem, argumentace z Bible a hojného používání
biblických příkladů jsou čím dál více v módě populární novoevangelikální fráze a
ilustrace, z nichž některé jsou i protibiblické. Kupříkladu v otázce vztahů s
nevěřícími se většinou necituje verš o netáhnutí jha s nevěřícími nebo nedává
příklad Nehemiášovy reakce na smíšená manželství, ale dává se ilustrace s
přetahováním člověka, co je na židli s člověkem, co je dole. Místo důkladné
analýzy principů bohoslužby ve Starém i Novém zákoně se prostě jen říká, že Pánu
Bohu nezáleží na stylu hudby a tak Ho můžeme chválit, jak se nám zlíbí (což
vůbec není pravda). Často se říká, že Pán Bůh dává člověku svobodnou vůli se pro
Něj rozhodnout, aniž by takoví tušili, že žádný reformátor ničemu takovému
nevěřil. Minimálně o českých protestantech se již dávno nedá říci, co se říkalo
kdysi, že každá česká selka zná Bibli lépe než římskokatolický farář. Když ji
neznají, nemohou ji ani používat. Nejsmutnější je, že zejména mnozí mladí ani
necítí potřebu si důkladně potvrdit to, čemu věří, důkladně Písmem. Jak tragický
návrat k římskokatolickému myšlení.
20. Nepochopení a ignorance podstaty ospravedlnění. Tento bod úzce
souvisí s předchozím. Zájem o doktríny a jejich biblický základ je tak pramalý,
že dnes již málokterý protestant důkladně chápe podstatu ospravedlnění. Téma, na
které se dříve psaly tlusté knihy, by dnes většina shrnula v pár větách, že za
nás Pán Ježíš zemřel a tak nám Pán Bůh může odpustit naše hříchy. Přitom, jak
napsal Luther, otázka ospravedlnění je věc, se kterou církev stojí a padá. Pro
rozdílnost nauk o ospravedlnění se také reformátoři oddělili od Říma. Malá
znalost v této oblasti proto u protestantů je nejen smutná, ale přímo tragická.
Ospravedlnění je pro římské katolíky otázka vnitřní proměny člověka, něco, co
Pán Bůh vloží do nitra člověka a ten to musí následně kultivovat, aby to
vyrostlo. Z toho důvodu věří katolíci v očistec – lidský život je většinou
příliš krátký, aby si člověk tu svou spravedlnost vypiplal a tak to musí dohnat
právě skrze utrpení očistce. Biblická protestantská nauka je, že ospravedlnění
je právní akt, kterým Hospodin člověka nezávisle na jeho stavu prohlašuje
spravedlivým a na základě toho s ním jedná.
Ospravedlnění člověka spočívá v tzv. dvojí imputaci (přičtení). Ačkoliv Pán
Ježíš dokonale naplnil veškerou spravedlnost, Bůh Otec mu přičetl náš hřích a
jednal s ním, jako by všechny naše hříchy spáchal On, ačkoliv byl Kristus ve
skutečnosti zcela bezhříšný. Ačkoliv jsme my spáchali všechny možné hříchy a
jsme všechno jen ne spravedliví, věříme-li, Hospodin nám přičítá dokonalou
spravedlnost Pána Ježíše (v tomto případě coby člověka, ne Jeho spravedlnost
přirozeně vyplývající z Božské přirozenosti) a jedná s námi, jak by jinak jednal
s ním – přijímá nás tedy za syny a dává věčný život. To je to, o čem hovoří 2.
Kor. 5:21 -„Toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my
učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ Já osobně, ačkoliv jsem odmala vyrůstal
v poměrně konzervativním sboru, který na Písmo a evangelium dával vždy velký
důraz, jsem se s tímto biblickým reformovaným učením o ospravedlnění setkal až
ve 23 letech. Nikdy jsem předtím neslyšel se někoho zaobírat ospravedlněním do
takové hloubky, a jsem si jist, že něco takového bych si zapamatoval. Opět – jak
tragický odklon od historického protestantismu k něčemu, co se nebezpečně blíží
římskému katolicismu. Jedna z nejdůležitějších otázek ve vztahu mezi protestanty
a katolíky a protestanté o ní nevědí vlastně téměř nic.
21. Někdy příklon ku spasení ze skutků. Vzhledem k jejich nauce o
ospravedlnění jsou pro římské katolíky skutky nezbytnou součástí získání
ospravedlnění a tedy i spasení. Je pravda, že všeobecně vzato by protestanté
odmítali, že člověk je spasen na základě svých skutků. Je ovšem zajímavé, že v
některých konkrétních případech jsou – možná aniž by si to uvědomili – tuto
základní doktrínu ochotni odsunout stranou. Vezměme si například matku Terezu.
Byla to oddaná římská katolička a když umírala, umírala v zoufalství, protože
nevěděla, jestli jde do nebe nebo ne. Neznala evangelium, nespoléhala se ve své
spáse jen a jen na Pána Ježíše Krista a nebyla tedy spasená. Přesto ji pro její
skutky a pomoc chudým i mnozí protestanté dávají za příklad křesťanské
obětavosti a lásky a byli by pohoršeni kategorickým prohlášením, že matka Tereza
je v pekle. Jistě, péče o chudé je pěkná a příkladná věc, ale nikoho nemůže
spasit!
Podobně někteří o tom či onom římském katolíkovi říkají, že je to tak milý
člověk, nebo že se přeci tolik modlí, snaží se pro Pána Boha dělat tolik věcí a
tak upřímně věří. To všechno může být pravda, ale nic z toho do nebe nemůže
dovést. Apoštol Pavel psal o upřímných horlivých Židech, kteří však nesloužili
podle pravého poznání a byli tak nepřátelé evangelia. Je to velmi smutné, ale
když někdo věří v římskokatolické doktríny, vzhledem k bludné nauce o
ospravedlnění nemůže být spasen, protože se podobně jako Galatští zbavuje Krista
snahou přidat vlastní skutky.
Podobně by někteří tvrdili, že lidé, co nikdy neslyšeli evangelium, budou
moci býti spaseni, pokud žili v souladu se svým svědomím. To však popírá
kategorický výrok Pána Ježíše, že nikdo nepřichází k Otci než skrze Něj a výrok
Pavla, že spasení není ze skutků. Vidíme tedy, že v praxi by mnozí protestanté
vlastně připouštěli, že někteří jsou spaseni ze skutků. Jestli toto není návrat
k římskému katolicismu, tak už nevím, co je.
22. Snaha naklonit si Hospodina sebetrýzněním. Už jsem zmínil praxi
některých, kteří se oddávají dlouhým a častým postům a snaží se tak Pána Boha
přimět, aby je vyslyšel. Je pravda, že v určitých případech je i půst na místě,
ale Písmo nás neučí, že bychom se něčemu takovému měli věnovat pravidelně.
Prorok Izaiáš naopak zdůrazňuje, že půst, který Hospodin oblibuje, je „rozvázati
svazky bezbožnosti; roztrhnouti snopky obtěžující, a potřené propustiti
svobodné, a všelijakého jho roztrhnouti, lámati lačnému chléb svůj“ atd. a
ne oblékat se v žíně apod. (Iz 58:5-7). Nepodobá se snad tato moderní půstní
mánie askezi středověkých mnichů, kterou se snažili dosáhnout u Pána Boha
přízně?
23. Důraz na svobodnou vůli. Minimálně v České republice je většina
evangelikálů arminiánská (věří tedy, že člověk se může pro Pána Boha sám
rozhodnout) – a někdy to ani netuší, protože se pořádně nesetkali s ničím jiným.
Sám Arminius by se ovšem jejich důrazu na svobodnou vůli člověka v otázce spásy
asi velmi divil. V arminiánských 5 bodech Remonstrance není ona „svobodná lidská
vůle“ zrovna lehko k nalezení. Co by ovšem mnohým dnešním protestantům asi
vyrazilo dech, je fakt, že žádný z reformátorů nevěřil, že člověk se může pro
Pána Ježíše svobodně rozhodnout, protože to mnozí považují málem za základní
doktrínu evangelia.
Otázka svobody vůle byla dokonce jedním z bodů rozkolu s Římem – Luther sám
ji považoval za jednu z hlavních otázek. Také řekl, že i kdyby ji mohl mít, tak
by ji nechtěl, protože by se pak musel neustále o své spasení strachovat. Postoj
Kalvína je doufám dosti zřejmý a Zwingli učil stejně – jako i ostatní
reformátoři. Všichni věřili, že v důsledku hříchu je člověk duchovně mrtvý (a
mrtvý se pro nic a nikoho rozhodnout nemůže), brali do důsledku verš, že není,
kdo by hledal Boha (Řím. 3:11) a byli přesvědčeni, že lidské obrácení je plně
dílo Boží bez lidské kooperace. Římskokatolická církev naopak vždy držela
semipelagiánskou nauku o tom, že člověk má na své spáse podíl ve formě
svobodného rozhodnutí a dodnes to učí ve svém katechismu. Je velmi smutné, že
postoj tak mnohých protestantů odpovídá učení římskokatolické církve a ne
biblické nauce reformátorů.
Na závěr jen krátce zmíním některé věci, které by naopak mnozí (zejména
evangelikální) protestanté považovali za škodlivý pozůstatek římského
katolicismu, a přitom na nich všeobecně vzato není nic špatného nebo nejsou
aspoň tak špatné, jak by si někteří mysleli – a se kterými protestanté
historicky neměli problém, nebo ne tak velký.
Na prvním místě je to katechismus, tedy formalizovaná soustava otázek a
odpovědí na naučení, které v celku shrnují nauku. Dříve jsem na katechismus
pohlížel jen jako na nástroj pro uvádění nebohých duší do římskokatolických
bludů. Nicméně je špatný katechismus a je dobrý katechismus. Římskokatolický
katechismus je bezpochyby špatný. Ovšem na katechismu, který odpovídá biblickému
učení, není nic špatného a naopak může být užitečným nástrojem (dobrý
katechismus bude mít také vždy odkazy na Písmo, aby člověk věděl, z čeho
odpovědi vycházejí). Evangelikálové dnes většinou katechismus nepoužívají a
jejich znalost biblických doktrín je prachbídná. Dříve protestanté s dobrými
katechismy neměli problém, svůj si vytvořil například i baptistický kazatel C. H.
Spurgeon. Možná proto na tom byli lépe než my dnes. Zbožná „osmidenní královna“
Jane Grey, popravená Marií I. Tudorovnou, dokázala odpovídat svým věznitelům o
své víře tak dobře a detailně díky tomu, že byla vyučená v Písmu skrze dobrý a
biblický katechismus.
Druhá věc je vyznání víry. Katolická církev dává důraz zejména na stará
vyznání víry, Apoštolské, Nicejsko-cařihradské apod. Někteří protestanté – často
z baptistických kruhů, i když nejen – prohlašují, že nestojí na lidském učení,
ale jen na Bibli, a proto nemají sepsané vyznání víry. Pravda je však taková, že
vyznání víry má každý člověk, ať už si ho sepíše, nebo ne. Sepsané vyznání víry
neznamená odklon od sola scriptura – je prostě jen sumou toho, o čem jsme
přesvědčeni, že Písmo učí; dobré podrobné vyznání víry má proto u jednotlivých
bodů odkazy na verše Písma. Je praktičtější, bezpečnější a transparentnější mít
sepsané vyznání víry (zejména co se týče aktuálních kontroverzních bodů). Heslo
„my se držíme jenom Písma a proto nemáme vyznání“ zní sice moc hezky, ale je
hrubě zavádějící. Často je to tak, že ti bez sepsaného vyznání na svém učení
trvají mnohem důrazněji a nekompromisněji než ti s vyznáním. Navíc v praxi
bývají lidé v církvích bez vyznání závislejší na svém kazateli než ty, které
stojí na biblickém vyznání víry.
Třetí věc jsou – i když to říkám s jistou opatrností – modlitební knížky.
Rozumím obavám některých, že modlitební knížky nahradí lidem živé obecenství s
Pánem v upřímné a nestrojené modlitbě – nebezpečí není zanedbatelné, a u
katolíků (i některých protestantů) se to nepochybně stalo. Asi bych
nedoporučoval vzít knihu modliteb a přímo se modlit, co je tam napsáno. Nicméně
přesto mohou při správném užití přinést modlitební knihy užitek. Modlitby
zástupů protestantů jsou dnes velmi mělké, postrádají hloubku, důstojnost jazyka
a bázeň Boží. Lidé se svatým Bohem již v modlitbách často mluví, jak se jim
zlíbí, jako by to byl kamarád z rynku. Neumí k Němu přistupovat důstojně. Neumí
v modlitbách citovat a aplikovat Písmo.
Protestantští kazatelé proto psávali modlitby, aby své ovečky učili se modlit
důstojně a patřičně (to není to samé, co strojeně a neupřímně). Jistě, je třeba
dobře vybírat a neměli bychom vzít do ruky první modlitební knížku, na kterou
narazíme – vyhnul bych se čemukoliv modernímu. Některé staré modlitební knížky
jsou však tak prostoupené Písmem a bázní Boží, že křesťanu nemůže než prospět si
je pročíst a na základě jejich příkladu se učit modlit podobně, s důstojností
jazyka a častou citací a aplikací Písma, neboť, jak píše Matthew Henry, to
nejlepší, co můžeme Pánu Bohu v modlitbách říci, je to, co On řekl nám. Něco
takového potřebují dnes protestanté pro své modlitby jako sůl.
Martin Hýsek
původně člen BJB Jablonec, nyní - Svobodná presbyterní církev v České
republice