poslal Nepřihlášený Zastoupení žen a mužů ve vedoucích rolích
na počátku křesťanství je odleskem mocenských vztahů mezi oběma
pohlavími. V minulosti byla zdůrazňována vedoucí role mužů, protože o
nich se texty zmiňují častěji. Známe jejich jména i činy. Ženy se
naproti tomu vyskytují mnohem řidčeji a jen málokterá je nazývána
jménem. Kromě toho některé listy obsahují výroky namířené proti tomu,
aby ženy plnily významné úkoly (srov. 1 Tm 2,11n; 1 K 14,34n), jakož i
pravidla pro rodinný život, která ženám ukládají podřízenost (srov. Ef
5, 21-33; 1 P 3, 1-7). Přesto v počátcích křesťanství existovalo mnohem
více ženských vůdčích postav, než si umíme představit. Ale tohoto
tvrzení se smíme odvážit teprve po důkladném studiu Bible s pomocí
„hermeneutiky podezřívavosti“ (termín používaný v Latinské Americe) nebo
„exegeze mlčení“ (termín Carly Ricciové).
Jednou z cest k lepšímu chápání role žen
v Novém zákoně je sledovat jejich aktivitu v různých obdobích raného
křesťanství. Nejenže odhalíme jejich působení v jednotlivých obdobích,
umožní nám to i pochopit, proč jsou jako vůdčí osobnosti některými texty
akceptovány a jinými nikoli.
Tradičně se rozlišují tři období: 1.
období ježíšovského hnutí, zahrnující Ježíšovo působení v Galileji a
v Jeruzalémě; 2. období apoštolské, což je doba šíření evangelia až do
války proti Římanům (30–70 po Kr.); 3. období poapoštolské (70–110 po
Kr.), během něhož učedníci a učednice Krista Ježíše opouštějí synagogy a
zakládají obce, které se na konci 1. století začínají
institucionalizovat. V tomto příspěvku se budeme zabývat působením žen
v každém z těchto období. Získáme tak představu o jejich významu
v epoše, kdy římská kultura svěřovala vedoucí úkoly výhradně mužům.
Evangelia popisují události prvního
období; o druhém období čteme v sedmi pravých Pavlových listech (1 Te, 1
K, 2 K, Ga, Ř, F, Fm) a ve Skutcích apoštolů; o období třetím v
ostatních spisech Nového zákona.
Dříve než se zaměříme na jednotlivá
období, je nutno poukázat na důležitý rozdíl mezi událostmi samými a
texty, v nichž jsou zachyceny – ty totiž všechny, jak známo, vznikly
v poapoštolském období (68–100 po Kr.); výjimku tvoří pouze sedm pravých
Pavlových listů a hypotetická Sbírka logií Q (z řeckého λόγιον výrok a
německého Quelle pramen).
Čteme-li tedy např. Janovo evangelium nebo
Skutky apoštolů, musíme si stále uvědomovat, že i když jsou v nich
popisovány události období ježíšovského (J) nebo apoštolského (Sk),
napsány byly v kontextu období poapoštolského. To je důležité, protože v
tomto třetím období jsou už ženy přes svůj odpor z veřejného působení
postupně vytlačovány.
I. Významné ženy v době ježíšovského hnutí
Pramenem pro studium tohoto období jsou
evangelia. V Ježíšově době byly ženy v ježíšovském hnutí silně
zastoupeny. Skutečnost, že jen málo je jich zmíněno jménem, nemusí nutně
znamenat, že by v ježíšovském hnutí působily ve vedoucích rolích
zřídka. K takovému závěru svádí četba povrchní. Texty přítomnost žen
zakrývají, protože jsou formulovány v androcentrickém, maskulinním
jazyce. Je tedy nutno nejen předpokládat účast žen vždy, když se mluví o
lidech obecně v mužském rodě (oni, lidé, jiní, člověk …), musíme zvýšit
pozornost při každém výskytu ženského jména či zmínce o činnosti ženy a
dostatečně vysoko to hodnotit. Znamená to totiž, že událost související
s touto ženou nebo ženami byla tak významná, že ji autor musel
zaznamenat.
Když se teď zaměříme na texty, v nichž
jsou ženy jmenovitě zmíněny, narazíme opakovaně na jediné často se
vyskytující jméno – Marie z Magdaly; musela to tedy být velká vůdčí
postava. Ale najdeme i jiná jména. V Lukášově evangeliu se zběžně
objevují Zuzana a Johanna, učednice a spolupracovnice v hospodářských
záležitostech. V různých perikopách Lukášova a Janova evangelia čteme o
Martě a Marii (L 10,38–42; J 11,1–45; 12,1–8). Na první pohled není
jejich účast na ježíšovském hnutí příliš jasná – mluví se o nich jako o
dvou sestrách, které přijaly mistra ve svém domě v Bethanii. Důkladná
exegeze přesto opravňuje k tvrzení, že tyto ženy byly významnými zjevy
ježíšovského hnutí: L 10,30 zdůrazňuje roli Marie, která sedí u
Ježíšových nohou a učí se, v J 11,27 vyznává Marta Ježíše jako Mesiáše a
její formulace se podobá Petrovu vyznání a v J 12,3 Maria předjímá
Ježíšovu smrt a maže mu nohy olejem.
Vyhledávat ženská jména není však nejlepší
metoda, chceme-li ukázat ženy ve vůdčím postavení. Nutno přiznat, že
jich v tomto období nalézáme málo. Hlavní argument pro tvrzení, že na
ježíšovském hnutí se podílela řada žen, vidí řada biblistů v tom, že se o
nich mluví v závěru synoptických evangelií. V těchto třech evangeliích
se ženy objevují jako očité svědkyně ukřižování, ukládání do hrobu,
zmrtvýchvstání a zjevení zmrtvýchvstalého. Přesně to je předpokladem,
aby byly uznány za apoštoly. Některé z těchto žen jsou zmíněny jménem,
ale to není nejdůležitější; podstatná je skutečnost, že s Ježíšem šlo
z Galileje do Jeruzaléma mnoho žen. Markovo evangelium (napsané kolem r.
80 po Kr. jako první z evangelií) zaznamenává, že v Galileji se k němu
připojilo a pečovalo o něho mnoho žen, které pak spolu s ním přišly do
Jeruzaléma:
Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i
Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome, které
ho provázely (ekoulouthoun) a staraly se diekonoun) o něj, když byl
v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma. (M
15,40n). Následovat (akolouthéo) a sloužit (diakonéo) jsou důležité
termíny teologického jazyka.
Zajímavé je, že jak Matoušovo, tak
Lukášovo evangelium (obě napsaná asi patnáct let po Markově evangeliu v
době, kdy v křesťanských domácnostech byla už zavedena římská pravidla
rodinného života) tento popis z Markova evangelia přebírají a uvádějí,
že mnohé ženy Ježíše následovaly, sloužily mu a přišly s ním z Galileje
(Mt 27,55n; L 24,10). Skutečnost, že významné ženy nejsou v evangeliích
viditelně přítomny, lze vysvětlit maskulinním jazykem, který jejich
existenci ve všech kapitolách předcházejících scéně ukřižování zakrývá –
což evangelia (s výjimkou L 8,3, kde je zmíněno několik učednic jen
mimochodem) korigují teprve na konci, poté, co už čtenáři a čtenářky
mají za sebou vyprávění celé knihy o „učednících“.
Jakmile je tedy
jasné, že ženy se ježíšovského hnutí účastnily jako následovnice a
učednice, musíme celé evangelium číst tak, že si při každém zázraku i
každém Ježíšově rozhovoru s učedníky (a učednicemi) i odpůrci budeme
uvědomovat přítomnost žen. A kromě toho: Mluví-li se o „dvanácti“, jde o
číslo symbolické, které má být na starozákonním pozadí dvanácti
izraelských kmenů zřejmou narážkou na novou vůdčí roli apoštolů.
Nepochybně mimořádný význam mezi všemi ženami má Marie z Magdaleny, ne
nadarmo známá jako „apoštolka apoštolů“, neboť právě ona to byla, kdo
přinesl truchlícím a plačícím přátelům radostnou zvěst o zmrtvýchvstání
(Mk 16,10).
V Janově evangeliu jsou ženy akcentovány
silněji. Marii z Magdaleny (20,1–8), sestrám Martě a Marii (11,1–46;
12,1–8) a Samaritánce je věnována řada veršů hlubokého teologického
obsahu. Přitom je zajímavé, že Janovo evangelium bylo napsáno koncem 1.
století, kdy už začala institucionalizace církve a byla zahájena diskuze
popírající nárok žen na vůdčí pozice.
II. Významné ženy apoštolské doby (30–70 po Kr.)
Po Ježíšově smrti a vzkříšení začali podle
Lukáše působit apoštolové, muži i ženy, v Jeruzalémě, Judsku, Samařsku a
mimo Palestinu od Malé Asie až po Řím. Fakta a události této doby
popisují dva autoři: Pavel ve svých sedmi pravých listech a Lukáš ve
Skutcích apoštolů. Je překvapující, že tyto spisy často mluví o ženách
zastávajících významné role.
Skutky apoštolů, napsané kolem roku 85 po
Kr., zachycují v podstatě činnost Petrovu, Pavlovu a helénistů. Ale
musíme číst také mezi řádky o nezmiňovaných činech Priscily, Lydie,
Tabity, matky Jana Marka a jiných žen, jejichž přítomnost v textu je
potlačována maskulinním jazykem a patriarchální kulturou. Biblistka
Ivone Reimerová-Richterová uvádí jako skvělý příklad Pavlovu návštěvu
v Athénách. Pavel začíná svoji řeč na Areopagu (Sk 17,22) slovy: „Muži
athénští“ (Bible kralická), resp. „Athéňané“ (ekumenický překlad), což
čtenáře a čtenářky nutně vede k závěru, že tamní filosofové byli jen
muži. Ale na konci kapitoly (Sk 17,34) čteme, že se „k němu připojili
Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní“.
Formulace „ještě jiní“ může zahrnovat i další ženy.
Je nutno si uvědomovat zásadní skutečnost:
Křesťanské obce vznikaly a po tři následující století se scházely
v rodinných domech. Zatímco z veřejného života byly ženy vyloučeny,
protože na rozdíl od mužů neměly právo občanů a nemohly se účastnit
městských shromáždění (ekklesía), v domácí církvi (ekklesía) měly
podstatně významnější postavení. Tam byly stále přítomné, nezřídka jako
vedoucí obce. Na druhé straně hovoří řadu textů o tom, že muži i ženy
byli pro víru vězněni. Pavel přiznává, že on sám muže i ženy zatýkal a
posílal do vězení (Sk 8,3), zatímco později, když se připojil k hnutí,
sdílel se svými spolupracovnicemi-misionářkami osud vězně (Ř 16,7).
Skutky apoštolů uvádějí řadu žen jménem,
některé ve spojení s jejich činy. Dvě ženy zvláště vynikají (jedna
z nich byla možná vdova, druhá byla vdaná): Lydia a Priscila. O Lydii se
Skutky vyjadřují pochvalně a podrobněji (16,11–40), což dokládá její
významnou roli. Vdaná Priscila a její muž Aquila jsou důležité postavy
misijního hnutí. Skutečnost, že ona je jmenována jako první, naznačuje,
že byla významnější než její manžel, alespoň svou funkcí. Na vedoucí
roli této Priscily (nebo Prisky) lze usuzovat ze skutečnosti, že se o ní
mluví celkem šestkrát ve čtyřech spisech (Ř 16, 3-5; Sk 18, 2n.18 -
19.26; 1 K 16,19; 2 Tm 4,19).
Méně detailněji než o těchto dvou ženách
se dovídáme o Tabitě, řecky Dorkas (Sk 9, 36-41). Ženy a muži na ni
vzpomínají jako na zbožnou švadlenu. Ale tento příběh musíme číst
pozorně ještě jednou – chce totiž vyprávět o Petrově zázraku, tedy o
vzkříšení Tabity, a ne o Tabitině životě. Jednoznačně se zde ovšem říká,
že byla učednice (mathétria) a že konala dobré skutky, starala se o
vdovy. Byla-li učednice, znamená to, že kromě péče o chudé působila i
jako kazatelka a misionářka.
Pavlovy dopisy obsahují svědectví o velmi
aktivní činnosti žen ve vedoucích rolích. Ne náhodou právě Pavel cituje
křestní formuli, která mluví o rovnosti pohlaví, národnosti a postavení
(Ga 3,28). Bohužel, vzhledem k literární formě dopisu zde nenacházíme
žádné zprávy o událostech souvisejících s těmito ženami, nýbrž jen
jejich jména v závěrečných pozdravech. Nicméně závěr Listu Římanům (16,
1-16) je například vzácným zdrojem informací: dovídáme se konkrétní
jména žen, získáváme představu o jejich počtu a významu – některé z nich
byly Pavlovými spolupracovnicemi a jako on byly uvrženy do vězení.
Pavel jmenuje deset žen a osmnáct mužů, přičemž z oněch deseti žen osm
nazývá jménem. To znamená, že je znal velmi dobře a že tyto ženy na sebe
upozornily záslužnou činností. Tři z těchto deseti jsou zvláště
významné: Foibé, diakonka a dobrodinkyně, Priscila, spolupracovnice při
misijích, s níž jsme se setkali už ve Skutcích apoštolů, a Junia,
apoštolka, která byla s Pavlem a se svým mužem Andronikem vězněna.
Přirozeně přinášela významná role žen i
napětí. Spor mezi Pavlem a Korinťany (1K 14,34n) vznikl v korintské obci
pravděpodobně v důsledku horlivosti žen při výkonu služby prorokování.
III. Významné ženy poapoštolské doby (70–110 po Kr.)
V tomto období, jak již řečeno, bylo
vedoucí postavení žen předmětem živých diskusí, což vysvítá
z novozákonních i mimobiblických textů. Dva z těchto novozákonních spisů
vznikly v téže době jako Janovo evangelium. V něm se o ženách ve
vedoucích rolích, o učitelkách a misionářkách mluví velmi pozitivně,
zatímco v obou „pastoračních“ dopisech (1. Timoteovi a Titovi) se učení
ženám zakazuje.
V římské společnosti vyvolávalo nelibost a
podezření, když se ženy nepodřizovaly mužům, zejména hlavě domu
(paterfamilias). Tato společnost přijala totiž Aristotelova pravidla
rodinného života, a i když je v praxi neuplatňovala doslovně,
akceptovala jako ideál, že se žena, děti a otroci podřizují hlavě
domácnosti (paterfamilias), manželovi a otci. A tak začala pravidla
ideální římské rodiny v tomto období pronikat i do křesťanských obcí.
Některé listy (např. Efezským, Koloským a 1. Petrův) zdůrazňují
vzájemnost pohlaví: ženy se sice musejí svým mužům podřizovat, avšak ti
jsou povinni je milovat.
Ale v jiných biblických textech, které
jsou vůči ženám tvrdší, se o této vzájemnosti nemluví. 1. list Timoteovi
uvádí jednotlivá pravidla rodinného života, avšak vzájemný vztah
nezdůrazňuje: žena má přijímat poučení mlčky (2,11n), děti musejí
jednoduše poslouchat (3,4) a otroci jsou povinni sloužit a své pány
náležitě ctít (6,1n). Tento list, napsaný koncem prvního nebo začátkem
druhého století, svědčí o postupující institucionalizaci církve. Zde
propagovaná pravidla pro vedení domu, odpovídající zvyklostem římské
společnosti, měla platit i pro církev, neboť ta je přece ve svém úhrnu
domem Božím (2,14; 3,4n).
Uvnitř křesťanských obcích se objevují i
třídní konflikty a spory o různé teologické postoje.
Pokračující institucionalizace s sebou nese vytyčování hranic, omezování
účasti a vylučování lidí na základě pohlaví nebo proto, že nezastávají
stejný názor jako držitelé vedoucích pozic. Institucionalizace církve a
vliv patriarchální římské společnosti postupně znemožňují ženám plnit
významné úkoly v církevních obcích.
Odmítání účasti žen pokračuje i
v následujících stoletích a má některé kuriózní důsledky. Existuje např.
řecký rukopis z 2. století, který při líčení, jak Priscila a Aquila
vyučují Apolla (Sk 18,26), obrací pořadí jmen a Aquilu staví na první
místo. (Už jsme poukázali na to, že pořadí naznačuje význam osoby.)
Historik Justo Gonzáles upozorňuje v této souvislosti na jinou
kuriozitu: „Jeden ze starých římských kostelů se ve 4. století jmenoval
‚kostel sv. Prisky‘. Brzy nato se mu říkalo ‚kostel Prisky a Aquily‘ a
v 7. století už z něho byl ‚kostel svatých Aquily a Prisky‘.“ Něco
podobného se stalo s Damaris, filosofkou, která se obrátila na
křesťanství poté, co naslouchala Pavlovi na Areopagu (Sk 17,34). Zmíněný
řecký rukopis z 2. století jmenuje v této souvislosti pouze Dionysia. A
církevní otec Jan Zlatoústý mluví později v jednom ze svých spisů o
Dionysiovi a jeho manželce Damaris.
Nicméně pokračoval i odpor žen proti
tomuto vylučování. Víme, že v ortodoxních křesťanských obcích ženy
zůstaly aktivní, i když významné pozice zastávaly prokazatelně spíše
v gnostických a prorockých hnutích.
Závěr
Není pochybnosti o tom, že mezi významnými
postavami na počátku křesťanství byly i ženy. Říkají to samy biblické
texty, někde výslovně, jindy méně explicitně. „Hermeneutika
podezřívavosti“ pomáhá odhalit, že ženy ve významných rolích skutečně
působily, což jazyk zastírá. Je rovněž mimo veškerou pochybnost, že tato
jejich aktivita vyvolávala v patriarchální společnosti z různých důvodů
napětí a že ženy byly v institucionalizovaných obcích z vedoucích pozic
vytlačovány. Přesto se v dějinách vyskytovaly a vyskytují ženy značných
vůdčích kvalit, třebaže ne v takovém počtu, jako v době ježíšovského
hnutí v Palestině a v apoštolské době v římských provinciích.
Elza Tamez
autorka je metodistická teoložka, působí na Latin American Biblical Seminary v Kostarice
Zdroj: časopis Getsemany 2013/4