Časopis Týden uveřejnil informaci o tom, že katolická církev založila investiční fond, který by mu měl zhodnocovat finanční prostředky, získané v rámci restitucí, do budoucna. Správcem tohoto fondu bude ČSOB Asset Management. Nehledě na aktuálně přijaté zákony na úrovni EU a doporučení MMF, že lze v zájmu záchrany světového finančního systému a bankovního sektoru vkladatele o prostředky uložené u bank připravit, naskýtá se řada otázek, kterými se zabývá i poslední vydání Herder Korrespondenz v analýze „Právě kvůli věrohodnosti církve“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Je investování na globálních finančních trzích dnešních dnů slučitelné s poselstvím evangelia? Do jaké míry je církev, která věří, že peníze plodí peníze, ještě věrohodná?

Před časem měl páter Anselm Grün, jehož knihy o duchovním životě patří mezi bestsellery a zajišťují jeho benediktýnskému klášteru nemalé finanční prostředky, konflikt s věřícími v Německu, soustředěnými kolem sdružení „Christen für gerechte Wirtschaftsordnung“ (Křesťané za spravedlivý hospodářský řád). Ti mu vyčítali zisky z operací na finančních trzích, kterými se tento úspěšný církevní manažer veřejně pochlubil. Páter Anselm Grün je bezesporu požehnáním pro svůj domovský klášter, je zřejmě vynikajícím finančním manažerem dle dnešních měřítek úspěšnosti, které ovšem nemají co s hodnotami křesťanství nic společného. Prostě se vyzná, jak to v tom světském prostředí chodí.

Ježíš penězoměnce vyháněl z chrámu, dnešní jeho následovníci k nim chodí o radu, jak „nechat pracovat peníze“, aby přinášely zisk. Tomuto bludu jsme podléhali bohužel dlouho téměř všichni. A podle toho zřejmě, pokud se neprobudíme, jako civilizace skončíme.


Odpovědnost kapitálu k místu svého vzniku

V encyklice Caritas in veritate, str. 52, říká papež Benedikt XVI. jasně, že kapitál má odpovědnost k místu, kde vznikl. Tím zpochybňuje i oslavovanou volnost pohybu kapitálu, poněvadž ten sice může za určitých okolností přinést do zaostalých oblastí pokrok, což je dnes prokazatelně spíš výjimka než pravidlo.

Je-li to však na úkor obyvatel země, kteří se v důsledku odchodu kapitálu, který svou prací pomáhali vytvářet, propadnou do nezaměstnanosti a chudoby, pak zde není něco v pořádku. Peníze nepracují, nejsou-li oplodněny lidskou prací. Dnes ale investiční fondy nevydělávají díky investicím v reálné ekonomice, poněvadž míra zisku se díky vysokému stupni automatizace a robotizace snižuje a lidí je k tomu zapotřebí stále méně. Problémem není nabídka, nýbrž nedostatečná poptávka při stále snižující koupěschopnosti obyvatel. Investiční fondy jsou do spekulací s půdou, potravinami, surovinami, zdroji vody, vydělávají na derivátových spekulacích a podvodech a machinacích s úrokovými sazbami. Touha po mamonu nás zničí.

I církve mohou spravovat své prostředky eticky a ve prospěch obecného dobra.

Není to ovšem pohodlná cesta. V zahraničí lidé, pevně zakotvení v sociálním učení katolické církve, nemlčí. Apelují na odpovědnost církve a požadují opatrnost v zájmu její věrohodnosti. Především by se měly církve vyhýbat současnému podvodnému finančnímu systému a hledat cesty, jak skloubit péči o majetek s tím, aby se nedostaly do konfliktu s poselstvím evangelia. Poptávka po etickém investování v transparentních, a v zájmu obecného prospěchu fungujících bankách, neustále vzrůstá. Existují i malé družstevní banky, založené samotnou církví, pracující na etických principech. V Německu působí několik církevních finančních ústavů, například Bank für Orden und Mission sleduje filosofii františkánů a investovat do fondů zde nemůžete. O dalších bankách například zde. Většina těchto etických bank jsou bankami družstevními.

Bohužel je jich málo a jsou terčem nájezdů velkých investičních bank – žraloků, kteří se je snaží zničit. V České republice žádná, na skutečně etických principech fungující banka, neexistuje.

Jak nakládat s majetkem, abychom se nemuseli jednou stydět

Aby mohl stát vyplatit církvím ono vyrovnání, na kterém se politici a církevní představitelé dohodli, musí si stát půjčit za úroky na „finančních trzích,“ nebo u svých vlastních obyvatel. Kvůli úrokům na pokrytí inflace a rostoucím nákladům na dluhovou službu zkrátí stát své výdaje nebo zvýší daně, na což prozatím Čechách doplatila sociálně slabá většina obyvatel. Právě ta skupina, která by měla mít u církve nejvyšší podporu.

Katolíci Nečas a Kalousek však brali chudým, aby bohatí byli bohatšími, protože prý pak budou vytvářet pracovní místa a náš stát pokvete a bohatství bude prokapávat i k chudým. Prokapávalo, ale jinam: do daňových rájů.

Podpořit pilné a pracovité nebo podvodníky a zloděje?

Dnes to malé procento věřící veřejnosti očekává, že církev tedy využívat restituovaného majetku tak, že bude kapitál investovat ve prospěch obecného dobra, růstu nových pracovních míst a přesvědčí, že je lepší hospodář, než stát.
Zpráva, že česká katolická církev prostředky investuje do světového finančního kasina, o jehož kriminálním fungování píšeme, na rozdíl od managerů a všelijakých poradců zadarmo už dva roky na E-republice, rozhodně k získání důvěry nepřispěje. Náš klér o důsledcích onoho čarování s penězi, rozmnožování peněz z ničeho, lichvě na osudy lidstva, jakoby nevěděl. Kritika současného kapitalismu, postaveného na historicky bezprecedentních podvodech a loupežích, je vydávána za konspirační blábol.

V kapitalismu by měla být prý odměňována píle, mimořádný výkon, skromnost, nasazení pro všeobecné dobro. Výkon a úspěch spolu souvisí. Opravdu?

Dnešní kapitalismus nás přesvědčuje o opaku.

Anny Randová to trefila přesně: „Peníze se dnes získávají nikoliv výrobou užitečných statků, poctivým obchodem nebo službou druhým lidem, nýbrž korupcí a kupčením s privilegii. A především lichvou“.

Zřejmě se snažíme šířit osvětu zbytečně. Marně píše papež Benedikt XVI. v encyklice „Caritas in veritate“ v bodě 65, str.83-84 o „chybném fungování finančního systému,“který dusí život na této zeměkouli, a papež František volá politiky k odpovědnosti a zásahům vůči této globálnímu, nenasytnému Minotaurovi. Tak jako Řekové před krizí říkali „Atény jsou daleko a Brusel ještě dál“ a nedělali si skrupule, vypadá to, že i Řím se zdá být od Prahy příliš daleko. Varovné hlasy se k těm uším, které by je měly slyšet, nedostávají. Sirény, slibující snadný profit, zkrátka lákají. Svou věrohodnost však církev může kvůli nakládání s majetkem a penězi tak velmi rychle ztratit.

V historii církve najdeme dost dobrých příkladů, jak zacházet s majetkem, a při tom současně plnit nároky evangelia. Vždyť první banku na pomoc chudým, kteří trpěli pod lichvářskými úroky, založili v Itálii jako první františkáni. „Hory slitovnosti“ (Monte Pietatis) by potřebovala celá naše pod globální, lichvou a zlodějnou trpící západní civilizace. Ironií osudu díky zapojení banky do velké rulety umírá dnes první banka v Evropě, kterou založili františkáni z Monte Pietá Siena v roce 1472 pod názvem Banca Monte dei Paschi di Siena na pomoc rolníkům a malým řemeslníkům v Sieně.

Rakovina tohoto světa

Jenom dvě stě let není v učení katolické církve pranýřován úrok. Že byla tato kategorie odsuzována jako nemorální po téměř celou dobu existence křesťanství, se dnes ukazuje jako správné a jako projev moudrosti církevních otců minulosti. Dnes však vlivem médií hloupneme všichni. Mamon a sex, možná bude to, co položí instituci, která přetrvala dvě tisíciletí. Možná i to byly důvody, proč odstoupil papež Benedikt XVI. Už tolik špíny nešlo unést.

Současná krize dluhová, finanční a tím pádem i hospodářská je způsobena především dvěma faktory:

1: lze půjčovat peníze, které nikdy neexistovaly a brát za to úrok (dnešní praxe tisku peněz obchodními bankami, tzv. frakční systém)

2. úrokem a složeným úrokem, jehož prostřednictvím jsou odsávány trvale prostředky od pilných a pracovitých k těm, kteří nepracují. Prostřednictvím těch, kteří získali privilegium tisknout si peníze z ničeho a půjčovat je za úrok. Tak proudí toky peněz, obsažených v cenách zboží a služeb, trvale od 90% obyvatel – i těch, kteří žádné dluhy nemají k 10%, které nemusí hnout prstem.

Oba tyto faktory umožnily historicky bezprecedentní akceleraci touhy po mamonu. A my, co chodíme v neděli do kostela, si musíme vybrat: „ Nelze sloužit Bohu i mamonu zároveň“.

V tomto kasinu 1% vyhrává, ale 99% prohrává. Zřízením investičního fondu a jeho spravování v rukou mezinárodních lichvářů znamená pro mnoho z nás další ránu v otázce důvěry v církevní představitele.

Církevní daň a problém státních dotací církvím obecně

I u nás se ozývají hlasy, že by si věřící měli platit své faráře sami. Církevní daň, kterou platí němečtí a rakouští věřící, je prozatím velkým zdrojem příjmů církví v těchto zemích. Zdrojem ale stále slabším kvůli vystupování lidí z církve, často motivovaného neochotou tuto poměrně vysokou daň dále platit.

Tlak na zvyšování daní ze strany zadluženého státu, dnes mimo jiné i kvůli zachraňování bank, roste. Roste i nejistota, nezaměstnanost, zvyšuje se podíl prekarizované práce. Svůj podíl má i rostoucí inflace, dopadající zejména na základní potraviny a bydlení, což ohrožuje existenční stabilitu jedinců i rodin. Lidem zbývá stále méně peněz.

V České republice je mnoho věřících, kteří patří k nejchudší vrstvě obyvatel. Nemluvě o důchodcích a často i rodinách s dětmi, přežívajícími na hranici bídy. Jsou to často velmi skromní, obětaví a hodní lidé, kteří však podléhají občas snadno mediální manipulaci. Bylo by zajímavé sledovat, jak velký výnos z církevní daně by byl realistický a zda by věřící byli schopni vybrat tolik peněz, aby si „zaplatili svého faráře“. Nicméně za pokus by to stálo.

Katolíků v Evropě ubývá a nároky ostatních religiózních skupin vzrůstají

Dluhová brzda vede k bolestivým krácením a úsporným opatřením ve všech sférách působnosti státu a odsunování důležitých investic pro budoucnost. V již výše citovaném příspěvku Gerharda Kruipa v Herder Korrespondenz, „Právě kvůli věrohodnosti“, jsou kladeny nepříjemné otázky, týkající se zacházení katolické církve s penězi daňových poplatníků. Katolická církev se musí v německy hovořících zemích potýkat nejenom s úbytkem věřících, nýbrž i s kritikou dotování z veřejných prostředků. O svá práva se totiž hlásí i ostatní církve. Zejména muslimů, kteří mají početné rodiny, v Evropě přibývá. I ti se hlásí o svá práva a chtějí, aby se jejich náboženství vyučovalo na školách, kam chodí jejich děti. K tomu je zapotřebí otevřít na univerzitách nové studijní obory a platit více učitelů. Lze toto vše ustát?

Jak se ale v textu píše: „ Pro věrohodnost církve je nejdůležitější, aby sama byla příkladem, jak zacházet s bohatstvím“. Jako příklad je uveden citát z biskupské synody „De iustitia in mundo“ z roku 1971:

„Když má církev složit zkoušku ze spravedlnosti, ví jistě, že ten, kdo se odvažuje o spravedlnosti mluvit, musí být v očích druhých sám spravedlivým. Musíme proto dělat vše pro to, abychom podrobili zkoušce náš majetek i způsob našeho života“ (IM 41).

„Církev musí spravovat svůj majetek tak, aby zvěstovala chudým svým příkladem evangelium“ (48). Podobné výroky ovšem obsahují sociální encykliky, které by mohly být doplněny mnohým z diskutovaného Freiburgského kázání papeže „Benedikta XVI. a požadavky papeže Františka, kterého některá média označují málem za komunistu.

Katolická církev se ocitla v hluboké krizi. Kostely se vyprazdňují po celé Evropě. Stát již nebude zřejmě ochoten se na udržování historicky cenných staveb finančně spolupodílet. Není to však poprvé v historii církve, kdy prožívá krizi. Přežít ji však může jen tehdy, zůstane-li věrná a věrohodná v tom, že ji nebude možné napadnout za rozpory mezi slovy a činy.

Investovat peníze za účelem jejich zhodnocení na finančních trzích bez přímé vazby na výkon obecně prospěšné činnosti v duchu evangelia, činí českou katolickou církev nevěrohodnou a sympatie veřejnosti jí nepřidá. A to je škoda. Poněvadž čas smíření s většinou českého národa, který mohl být po restitucích nasazením vhodné komunikační strategie a konkrétních akcí nastartován, byl promarněn. Ke škodě jak církve, tak českého národa. 

Květa Lauterbachová

Zdroj: www.umlaufoviny.com